ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.108.2012:36
sp. zn. 1 Afs 108/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. N., zastoupen
JUDr. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009, čj. 4850/09-1100-
500331, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 10. 12. 2012, čj. 15 Af 76/2010 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Litoměřicích (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci dodatečným
platebním výměrem ze dne 24. 9. 2008, čj. 94013/08/196911/6537, daň z příjmů fyzických osob
za rok 2005 ve výši 1.133.716 Kč. Odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím zamítlo.
[2] Rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, čj. 15 Ca 108/2009 – 25, krajský soud zrušil dodatečný
platební výměr správce daně i rozhodnutí finančního ředitelství pro nezákonnost z důvodu
marného uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně. Ke kasační stížnosti finančního
ředitelství toto rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne
5. 8. 2010, čj. 1 Afs 57/2010 – 66, a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
následně rozsudkem 21. 12. 2011, čj. 15 Af 76/2010 – 82, žalobu zamítl. Tento rozsudek však
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 31. 5. 2012,
čj. 1 Afs 20/2012 – 37, opět zrušil, a to tentokrát z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatečném zdůvodnění závěru, že žalobce své vlastnické právo pozbyl dne 1. 1. 2005.
II.
Shrnutí argumentace napadeného rozsudku krajského soudu
[3] V nyní přezkoumávaném rozsudku krajského soudu, označeném v záhlaví, soud opět
žalobu zamítl pro její nedůvodnost.
[4] Podle soudu je nepochybné, že vlastnické právo k předmětným zásobám přešlo převodem
na společnost BUNEK s.r.o. dnem jejího vzniku, tj. dnem 1. 1. 2005. Dne 31. 12. 2004,
a to včetně konce tohoto dne byly předmětné zásoby v podílovém spoluvlastnictví žalobce a pana
V. B., a proto postup, kdy žalobce tyto zásoby evidoval na konci roku v přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za rok 2004, byl správný. Soud argumentoval tím, že až ke dni 1. 1. 2005, kdy
došlo k zápisu společnosti BUNEK s.ro. do obchodního rejstříku, a tedy jejímu vzniku, žalobce
pozbyl k dotčeným zásobám vlastnické právo, jež plynule přešlo na společnost BUNEK s.r.o.
Jedná se o tzv. odvozené (derivativní) nabytí vlastnického práva od předchozího vlastníka,
k němuž došlo na základě společenské smlouvy o založení této obchodní společnosti ze dne 25.
11. 2004, jež představuje důvod převodu vlastnictví, přičemž právní způsob nabytí vlastnictví
představuje následný zápis společnosti do obchodního rejstříku. Pozbytí žalobcova vlastnického
práva k předmětným zásobám a jejich nabytí společností BUNEK s.r.o. tedy spadá v jeden
okamžik, který nastal dne 1. 1. 2005 a nelze jej rozdělovat na dva časové momenty. Proto je lichá
námitka žalobce, že k přechodu vlastnického práva k dotyčným zásobám došlo již ve 24.00 hodin
dne 31. 12. 2004, zatímco k jejich nabytí společností Bunek s.r.o. došlo až v 00.00 hodin dne 1. 1.
2005.
[5] Soud proto uzavřel, že žalobce byl povinen o výši předmětných zásob upravit základ daně
z příjmů fyzických osob ve smyslu §5 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
za rok 2005, protože před tím si je uplatnil v daňových výdajích v rozporu s §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů.
III.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) obsáhlou kasační stížnost,
a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nezákonnosti [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ], a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel nejprve namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu,
že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho tvrzením o zcizení vlastnického práva koncem
kalendářního dne, tedy koncem 31. 12. 2004 zdaňovacího období roku 2004, a nabytí takového
práva počátkem následujícího kalendářního dne, tedy počátkem dne 1. 1. 2005 zdaňovacího
období roku 2005. Rozhodným okamžikem pro zcizení vlastnického práva je totiž podle
stěžovatele konec kalendářního dne 31. 12. 2004 a pro nabytí počátek kalendářního dne
1. 1. 2005. Krajský soud však neuvedl, z jakého důvodu považuje výklad stěžovatele za lichý,
mylný či vyvrácený. Stěžovatel navíc upozornil, že sám vždy tvrdil, že se jedná o jeden rozhodný
okamžik (tj. že konec dne 31. 12. 2004 je stejným okamžikem jako počátek dne 1. 1. 2005),
a nikoliv že by rozděloval přechod vlastnického práva na dva okamžiky, jak uvádí v napadeném
rozsudku krajský soud. Soud však neuvedl žádnou úvahu, která by osvědčovala jeho závěr,
že stěžovatel pozbyl vlastnické právo dne 1. 1. 2005.
[8] Podle stěžovatele byl závěr krajského soudu o pozbytí jeho vlastnického práva dne
1. 1. 2005 v rozporu s dalším závěrem soudu, a totiž, že žalobce měl povinnost dotyčné zásoby
vykazovat v daňovém přiznání za rok 2004 a ve shodné výši měl povinnost je vykázat i v roce
2005. Stěžovatel uvedl, že z rozsudku krajského soudu není zřejmé, jak se soud vypořádal
s žalobním tvrzením o přechodu vlastnického práva ve vztahu k vykazování v daňovém přiznání
za zdaňovací období roku 2004 a 2005.
[9] Dalším důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu je podle stěžovatele nesprávné
posouzení právní otázky okamžiku zcizení vlastnického práva stěžovatele. Soud totiž dospěl
k závěru, že ke zcizení vlastnického práva k předmětným zásobám došlo ve zdaňovacím období
roku 2005. Z rozhodnutí soudu není seznatelné, zda k pozbytí práva došlo na konci nebo
na začátku dne 1. 1. 2005, přičemž podle stěžovatele dochází k nabytí na začátku dne a pozbytí
na konci dne.
[10] Dále stěžovatel brojil proti závěru soudu, že k porušení zákonných podmínek ve smyslu
§5 odst. 6 zákona o daních z příjmů ze strany stěžovatele nedošlo již v listopadu 2004,
a to naplněním právního důvodu pro přechod vlastnického práva k předmětným zásobám
v důsledku uzavření společenské smlouvy založení společnosti BUNEK s.r.o. ze dne
25. 11. 2004, ale až 1. 1. 2005, tj. dnem vzniku společnosti. Stěžovatel se naopak domníval,
že k porušení uvedeného ustanovení zákona o daních z příjmů došlo již naplněním právního
důvodu pro převod vlastnického práva; závazný pro porušení uvedeného ustanovení je totiž
již závazek předmětné zásoby zcizit, nikoliv až vlastní převod těchto zásob na společnost.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poznamenal, že závěry
uvedené již v rozsudku čj. 15 Af 76/2010 – 82 byly v nyní napadeném rozsudku krajským
soudem toliko precizovány ohledně nedodržení podmínek ze strany stěžovatele pro uplatnění
výdajů (zásob) jako výdajů daňových ve zdaňovacím období roku 2005. Žalovaný se domnívá,
že rozhodnutí finančního ředitelství je v souladu se zákonem, jak posoudil i krajský soud.
Navrhuje proto, aby Nejvyšším správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[13] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně
zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti
rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba
považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[14] Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti, které jsou podstatné pro posouzení
věci. Stěžovatel společně s panem V. B. uzavřeli dne 25. 11. 2004 společenskou smlouvu o
založení společnosti BUNEK s.r.o. V této společenské smlouvě také sjednali, že pan V. B. vkládá
do společnosti nepeněžitý vklad, část podniku „V. B.“, který se nachází v podílovém
spoluvlastnictví se stěžovatelem dle Smlouvy o sdružení ze dne 27. 4. 1992, oceněný znaleckým
posudkem na částku 5.643.609 Kč, přičemž dohodou společníků se na vklad tohoto společníka
započítává pouze částka ve výši 120.000 Kč, a stěžovatel vkládá do společnosti nepeněžitý vklad,
část podniku „V. N.“, který se nachází v podílovém spoluvlastnictví s panem V. B. dle Smlouvy o
sdružení ze dne 27. 4. 1992, oceněný znaleckým posudkem na částku 3.762.407 Kč, přičemž
dohodou společníků se na vklad tohoto společníka započítává pouze částka ve výši 80.000 Kč.
Podle zjištění daňové kontroly provedené správcem daně vložil stěžovatel do společnosti
BUNEK s.r.o. nepeněžitý vklad – zásoby, ve výši 3.563.022 Kč. V tom důsledku stěžovatel
uplatněné výdaje ve výši 40 % podílu za nákup zboží pořízeného v době činnosti sdružení
založeného v roce 1992 shora uvedenou smlouvou o sdružení mezi stěžovatelem a panem V. B.,
nevynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých příjmů, čímž porušil §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů a také §5 odst. 6 téhož zákona, jelikož v příslušném daňovém přiznání
neupravil rozdíl mezi příjmy a výdaji o uplatněné výdaje ve výši 3.563.022 Kč, u kterých
nedodržel stanovené podmínky pro jejich daňovou uznatelnost. O těchto skutečnostech není
mezi stranami sporu.
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval jednak tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku krajského soudu a dále tvrzeným nesprávným posouzením právní otázky spočívající
v okamžiku pozbytí vlastnického práva stěžovatele k předmětným zásobám. Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
IV.A Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[16] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku krajského soudu, která měla spočívat v nevypořádání se s tvrzením stěžovatele,
že pozbyl vlastnické právo k předmětným zásobám ke konci dne 31. 12. 2004 (tj. ve 24.00 hodin)
a společnost BUNEK s.r.o. toto vlastnické právo nabyla na počátku dne 1. 1. 2005
(tj. v 0.00 hodin).
[17] V této souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutí krajského soudu je považováno
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy
„jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“
(viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[18] Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je patrné, že se soud otázkou
přechodu vlastnictví předmětných zásob podrobně zabýval (viz strany 6 až 9 napadeného
rozsudku). Konkrétně krajský soud nejprve odkázal na §60 odst. 1 věta první obchodního
zákoníku, podle kterého vlastnické právo k vkladům nebo jejich částem splaceným před vznikem
společnosti, popř. jiná práva k těmto vkladům, přecházejí na společnost dnem jejího vzniku.
V daném případě je proto nepochybné, že vlastnické právo k předmětným zásobám přešlo
převodem na společnost BUNEK s.r.o. dnem jejího vzniku, tedy až počátkem dne 1. 1. 2005.
Dne 31. 12. 2004 byly proto tyto zásoby ještě v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a pana B.
Zejména pak krajský soud vysvětlil, že pozbytí vlastnického práva k předmětným zásobám
stěžovatele a jeho nabytí společností BUNEK s.r.o. spadá v jeden okamžik, jenž nastal dnem 1. 1.
2005 a nelze jej tak rozdělovat na dva časové momenty, jak tomu činí stěžovatel, který se
domnívá, že k pozbytí jeho vlastnického práva došlo již v 24.00 hodin dne 31. 12. 2004, zatímco
k jejich nabytí společností BUNEK s.r.o. až v 0.00 hodin dne 1. 1. 2005. Okamžik pozbytí, resp.
nabytí vlastnického práva k předmětným zásobám přitom nemohl nastat před vznikem
společnosti BUNEK s.r.o., tedy dříve než dne 1. 1. 2005. Takto soud dovodil, že k nedodržení
podmínek podle §5 odst. 6 zákona o daních z příjmů došlo ve zdaňovacím období roku 2005,
který byl předmětem daňové kontroly.
[19] Nejvyšší správní soud proto uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu jednoznačně vyplývá, v čem spatřuje nesprávnost tvrzení stěžovatele, že k pozbytí jeho
vlastnického práva k předmětným zásobám došlo dne 31. 12. 2004, přičemž soud srozumitelně
vysvětluje, z jakého důvodu stěžovatel toto právo pozbyl až dne 1. 1. 2005. K převodu
vlastnického práva k předmětným zásobám došlo ke dni vzniku společnosti BUNEK s.r.o., tedy
počátkem tohoto dne 1. 1. 2005, přičemž okamžik nabytí a pozbytí vlastnického práva je třeba
chápat jako jediný okamžik, to znamená, že i k pozbytí vlastnického práva stěžovatele došlo
počátkem dne 1. 1. 2005. Nelze tak přisvědčit kasační námitce, že by se krajský soud s tvrzením
stěžovatele ohledně okamžiku pozbytí vlastnického práva k předmětným zásobám dostatečně
nezabýval.
[20] Stěžovatel je dále toho názoru, že pozbytí žalobcova práva dne 1. 1. 2005 koliduje
se závěrem krajského soudu, že dotyčné zásoby je třeba vykazovat jak v období roku 2004
tak roku 2005. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud v odůvodnění svého
rozsudku (viz strana 8) přezkoumatelně uvedl, že žalobce správně vykázal předmětné zásoby
na konci zdaňovacího období roku 2004 a měl povinnost shodný stav zásob vykázat i na počátku
roku 2005. Vysvětlil, že vzhledem k tomu, že stěžovatel dne 1. 1. 2005 své vlastnické právo
k zásobám pozbyl, je nepochybné, že ještě počátkem tohoto dne mu takové právo svědčilo,
a proto měl na počátku zdaňovacího období roku 2005 do svého daňového přiznání předmětné
zásoby zahrnout. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že existuje
rozpor mezi zmíněnými závěry odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
[21] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud přesvědčivě
vysvětlil, z jakého důvodu považuje za mylnou námitku stěžovatele, že k pozbytí jeho
vlastnického práva k předmětným zásobám došlo již na konci dne 31. 12. 2004. Dále zdejší soud
neshledal, že by závěry v odůvodnění rozsudku krajského soudu byly rozporné. Soud tedy
nepovažuje kasační námitku spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského
soudu za důvodnou.
IV.B Námitka nesprávného posouzení okamžiku pozbytí vlastnického práva
[22] Dále se soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky okamžiku pozbytí
vlastnického práva stěžovatele k předmětným zásobám. Závěr finančního ředitelství a posléze
i krajského soudu, že k pozbytí vlastnického práva došlo ke dni 1. 1. 2005 je rozhodný
pro konstatování, že stěžovatel byl ve zdaňovacím období roku 2005 povinen zvýšit své příjmy
dle §5 odst. 6 zákona o daních z příjmů o částky uplatněné jako výdaj v předchozích zdaňovacích
obdobích, u kterých nejsou dány podmínky dle §24 odst. 1 tohoto zákona.
[23] Stěžovatel také namítal, že k vlastnímu převodu vlastnického práva na společnost
BUNEK s.r.o. došlo již 25. 11. 2004 v důsledku uzavření společenské smlouvy o založení
obchodní společnosti BUNEK s.r.o.; tohoto dne byl naplněn právní důvod pro převod
vlastnického práva k předmětným zásobám. Rozhodující skutečností pro porušení §5 odst. 6
zákona o daních z příjmů tak byl podle stěžovatele již samotný závazek zcizit předmětné zásoby,
nikoliv jejich vlastní převod na společnost BUNEK s.r.o. Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že tato námitka stěžovatele je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel
vznesl poprvé až ve své kasační stížnosti, přestože ji mohl uplatnit již v řízení před krajským
soudem. S ohledem na dosavadní průběh a celkovou délku řízení, a rovněž pro větší
přesvědčivost svého rozhodnutí, nicméně zdejší soud považoval za vhodné se k této námitce
alespoň stručně vyjádřit.
[24] V souvislosti s okamžikem nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem
Nejvyšší správní soud uvádí, že Finanční orgány i krajský soud naprosto správně v tomto ohledu
poukázaly na §62 a §60 odst. 1 obchodního zákoníku. Vzniká-li dle §62 odst. 1 obchodního
zákoníku obchodní společnost dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, nemůže dříve tato
společnost nabývat žádná práva. Ostatně v souladu s §60 odst. 1 obchodního zákoníku přechází
vlastnické právo ke vkladům nebo jejich částem splaceným před vznikem společnosti, popřípadě jiná práva k těmto
vkladům na společnost dnem jejího vzniku. Ze správního spisu je zřejmé, že společnost BUNEK s.r.o.
vznikla dne 1. 1. 2005. Vlastnické právo k zásobám, které stěžovatel vložil do této společnosti
jako nepeněžitý vklad, tak na společnost podle §60 odst. 1 obchodního zákoníku přešlo
počátkem dne 1. 1. 2005. Před tímto datem na společnost BUNEK s.r.o. vlastnické právo přejít
nemohlo, neboť dříve obchodní společnost jako subjekt práva neexistovala. Je proto nutné
odmítnout argumentaci stěžovatele, že k převodu vlastnického práva mělo dojít již dne
25. 11. 2004 okamžikem uzavření společenské smlouvy o založení obchodní společnosti
BUNEK s.r.o.
[25] V otázce okamžiku pozbytí vlastnického práva stěžovatele k předmětným zásobám
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s argumentací krajského soudu, že k nabytí i pozbytí
vlastnického práva došlo v jeden okamžik, který se váže na vznik společnosti BUNEK s.r.o., tedy
na den 1. 1. 2005 (viz §60 odst. 1 a §62 obchodního zákoníku). Naopak je v této věci zcela
nepřiléhavé tvrzení stěžovatele, že k pozbytí vlastnického práva došlo ve 24.00 hodin dne
31. 12. 2004 a k jeho nabytí v 0.00 hodin dne 1. 1. 2005. Ze stěžovatelovy argumentace totiž
vyplývá, že ač se jedná o tentýž okamžik, pro účely pozbytí je třeba jej vnímat jako součást dne
31. 12. 2004 a naopak pro účely nabytí jako součást dne 1. 1. 2005.
[26] K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že popsaný mylný názor stěžovatele
je založen na špatném pojímání astronomického stanovení délky kalendářního dne, který
má 24 hodin neboli 86 400 sekund. Jako neexistuje rok 0, též z astronomického hlediska
neexistuje čas 00:00 hodin. Časový údaj 00:00 hodin není samostatnou nultou vteřinou totožnou
s poslední vteřinou předešlého dne, pak by totiž měl kalendářní den 24 hodin a 1 sekundu neboli
86 401 sekund. Z astronomického hlediska začíná nový den „nenultou“ hodnotou, tedy nějakým
byť sebemenším zlomkem sekundy (např. 0 h 0 minut 0,001 sekundy) a tento časový okamžik
již samozřejmě není součástí předcházejícího dne.
[27] Z výše popsaného konceptu nulté hodiny lze dovodit, že vlastnické právo k zásobám
přešlo na nově vzniklou společnost BUNEK s.r.o. podle §60 odst. 1 obchodního zákoníku
dnem jejího vzniku, tj. prvým okamžikem dne 1. 1. 2005. V témže časovém okamžiku, tedy
v prvním časovém okamžiku dne 1. 1. 2005, stěžovatel své vlastnické právo k těmto zásobám
pozbyl. Dříve, tedy ani k poslednímu okamžiku dne 31. 12. 2004, k převodu vlastnického práva
na společnost BUNEK s.r.o. fakticky dojít nemohlo, neboť ani v nejzazším okamžiku dne
31. 12. 2004 společnost BUNEK s.r.o. ještě neexistovala, a nemohla tak žádná práva nabývat.
[28] Nejvyšší správní soud proto v této věci nepovažuje za důvodnou argumentaci stěžovatele,
spočívající v tom, že právo se nabývá počátkem dne a zaniká koncem dne. Jak již Nejvyšší
správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007-172, publikovaném
pod č. 2328/2011 Sb. NSS, pravidla pro nabývání, změnu či zánik práv a povinností vlivem
uplynutí lhůty, se neuplatní v případech, kdy právo vzniká či zaniká na základě určitého právního
úkonu či právní skutečnosti. Citovaná pravidla [s účinností od 1. 1. 2014 opětovně přejatá
do českého právního řádu v §601 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „nový občanský zákoník“)] se vztahují k běhu lhůt, ovšem neplatí pro převádění vlastnického
práva, o něž bylo sporu v řešeném případě. Nad rámec lze doplnit, že §601 odst. 2 nového
občanského zákoníku v tomto smyslu konstatuje, že podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného
práva ve vzájemné návaznosti, nastává oboje v týž okamžik. Není-li ujednáno nebo stanoveno něco jiného,
nastane takový právní účinek koncem dne. V projednávané věci by stěžovatelem zastávaná
argumentace, že ke zcizení vlastnictví došlo koncem dne 31. 12. 2004 a k jeho nabytí společností
BUNEK s.r.o. počátkem dne 1. 1. 2005, znamenala, že po určitou – byť zcela nepatrnou dobu –
by se zásoby staly věcí ničí (res nullius) a v prvém časovém okamžiku dne 1. 1. 2005, kdy by měly
přejít do vlastnictví společnosti BUNEK s.r.o., by nenáležely žádnému subjektu. Taková
interpretace, která popírá teorii derivativního nabývání vlastnictví, je zcela nepřijatelná. Nejvyšší
správní soud proto výkladu zastávanému stěžovateli nemohl přisvědčit.
[29] Vzhledem k výše uvedenému tedy námitka nesprávného posouzení právní otázky
okamžiku zcizení vlastnického práva k předmětným zásobám není důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu