ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.57.2013:39
sp. zn. 1 Afs 57/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Cooptel,
stavební a.s., se sídlem Černovické nábřeží 501/7a, Brno, zastoupená JUDr. René Huškem,
advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
12. 1. 2012, čj. ÚOHS-R137/2011/VZ-20350/2011/310/jRa, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2013, čj. 31 Af 38/2012 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. René
Huška, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Statutární město Brno, městská část Brno – Bystrc jako zadavatel veřejné zakázky
s názvem „regenerace obecních domů na ulici Foltýnova 18, 20, 22 v Brně – Bystrci“, oznámil
žalobkyni, že jí vylučuje jako účastníka z účasti v tomto zadávacím řízení. Žalobkyně podala proti
svému vyloučení námitky, kterým zadavatel nevyhověl.
[2] Žalobkyně považovala vyloučení ze zadávacího řízení za nezákonné. Proto podala
k žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání úkonu zadavatele.
Žalovaný Úřad zastavil správní řízení rozhodnutím ze dne 7. 6. 2011, neboť návrh
na přezkoumání úkonů zadavatele nepovažoval za včas doručený. Podle §114 odst. 4 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, měl být návrh doručen Úřadu a ve stejnopisu zadavateli
do 10 kalendářních dnů ode dne, v němž žalobkyně obdržela rozhodnutí, kterým zadavatel
námitkám nevyhověl. Z toho důvodu je pro včasnost doručení návrhu relevantní doručení Úřadu
i zadavateli. Posledním dnem lhůty pro doručení návrhu byl 11. 4. 2011. Žalobkyně dopisem
ze dne 11. 4. 2011 podala u Úřadu návrh na zahájení řízení. Zadavateli žalobkyně návrh
doručovala prostřednictvím datové schránky, kam byl dodán dne 11. 4. 2011 v 18:01 hodin.
Osoba, která měla k datové schránce přístup, se do ní přihlásila až dne 12. 4. 2011 v 8:20 hodin.
Tyto skutečnosti nejsou rozporovány ani jednou stranou. Podle §17 odst. 3 zákona
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi, byl proto návrh žalobkyně
opožděný. Předseda žalovaného Úřadu prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Krajský soud správní rozhodnutí zrušil. K tomu uvedl, že mezi žalobkyní a zadavatelem
zakázky se jedná o soukromoprávní vztah. Stejnopis byl doručován zadavateli jako straně sporu,
nikoliv jako orgánu veřejné moci, a tedy pravidla pro doručování orgánu veřejné moci se na tento
případ nemohla vztahovat. Z toho krajský soud dovodil, že §17 odst. 3 zákona o elektronických
úkonech by neměl být aplikován. Neaplikoval ani ustanovení §18 téhož zákona. S účinností
novely zákona o elektronickém podpisu provedené zákonem č. 190/2009 Sb. se tento zákon stal
částečně i soukromoprávním. Soukromé osoby si vzájemně mohou doručovat jakékoliv podání
s účinky předvídanými v §148 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Proto krajský soud rozhodl
o použití obecných výkladových metod a aplikoval všeobecné ustanovení §45 občanského
zákoníku, dle kterého působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od chvíle, kdy mu dojde.
Proto návrh je doručen již okamžikem, kdy je dodán do datové schránky. Krajský soud zdůraznil,
že tato interpretace vede k omezení případné obstrukční snahy zadavatele. Z těchto důvodů
krajský soud rozhodl, že stejnopis návrhu na zahájení řízení byl doručen včas.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a repliky žalobce
[4] Ve své kasační stížnosti se žalovaný Úřad (dále též „stěžovatel“) domáhá, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil. Stěžovatel má za to, že pro aplikaci ustanovení
občanského zákoníku nebyl prostor s ohledem na znění §18a odst. 2 zákona o elektronických
úkonech. Krajský soud vyjádřil názor, že je nutno §18a aplikovat, přesto však aplikoval pouze
větu první, která vylučuje aplikaci §17 a následně soud aplikoval jen právní fikci §45 odst. 1
občanského zákoníku. Ačkoliv by interpretace krajského soudu vedla ke zmírnění možných
negativních důsledků §18a, neopravňuje to soud k výkladu proti textu zákona. Dle právního
názoru stěžovatele by se tedy měl aplikovat §18a zákona o elektronických úkonech, ve znění
do 28. 11. 2011, na základě kterého by byl stejnopis návrhu doručen až potvrzením adresátem
(nikoliv tedy přihlášením autorizované osoby do datové schránky, jak tvrdil stěžovatel v řízení
před krajským soudem). Změna jeho názoru by neměla faktický vliv na rozhodnutí, protože
dle obou interpretací by stejnopis návrhu byl doručen pozdě.
[5] Žalobkyně se ve svém vyjádření plně ztotožnila s názorem krajského soudu. Navrhla
zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[6] Po konstatování přípustnosti a včasnosti kasační stížnosti přistoupil Nejvyšší správní soud
nejprve k přezkoumání napadeného rozsudku v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Přitom
neshledal, že by řízení před soudem bylo zatíženo vadami, k nimž by musel přihlédnout z moci
úřední. Poté soud posoudil námitku uvedenou v kasační stížnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Otázku, zda je pro posouzení včasnosti podání stejnopisu návrhu na zahájení řízení
rozhodný moment dodání datové zprávy do datové schránky, nebo přihlášení oprávněné osoby,
anebo potvrzení přijetí, Nejvyšší správní soud zodpověděl již v rozsudku ze dne 24. 4. 2013,
čj. 1 Afs 2/2013 – 46, ve věci REALISTAV s. r. o. proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
[9] Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (§113 a násl. zákona o veřejných zakázkách)
je bezpochyby správním řízením ve smyslu §9 správního řádu zahajovaným na návrh. V souladu
s §44 správního řádu je tak toto řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel Úřadu jako věcně
a místně příslušnému správnímu orgánu. Zákon o veřejných zakázkách v této souvislosti jako
lex specialis vůči správnímu řádu obsahuje v §114 odst. 4 větě první, pravidlo, jež stanoví,
že „[n]ávrh musí být doručen Úřadu a ve stejnopisu zadavateli do 10 kalendářních dnů ode dne, v němž
stěžovatel obdržel rozhodnutí, kterým zadavatel námitkám nevyhověl“ (bod 20 rozsudku REALISTAV).
[10] V rozsudku REALISTAV se Nejvyšší správní soud dále zabýval zejména samotným
smyslem a účelem povinnosti zaslat zadavateli stejnopis návrhu a důsledky nesplnění této
povinnosti. Došel k závěru, že se jedná o nadstandardní povinnost vyplývající z využití možnosti
směrnice Rady 89/665/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících
se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce. Smyslem
tohoto ustanovení je primárně informovat zadavatele o záměru dodavatele podat návrh
na přezkoumání jeho úkonů a o jeho obsahu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem,
že vztah mezi zadavatelem a dodavatelem je primárně vztahem soukromoprávním, nicméně
poukázal na rozdílnost účelu doručování návrhu Úřadu a zadavateli. Zatímco doručení návrhu
Úřadu je úkonem způsobilým zahájit správní řízení, doručení stejnopisu návrhu zadavateli
má za účel jej bezprostředně informovat o podání návrhu a jeho obsahu (více body 21-24).
[11] Povinnost doručit stejnopis návrhu zadavateli vychází z práva veřejného (§114 odst. 2
věta první zákona o veřejných zakázkách). Její splnění se také promítá v rovině veřejného práva.
Jedná se o úkony, které s ohledem na výše uvedené již překračují do úpravy dohledu veřejného
práva. Dodavatel v daném případě plní povinnost uloženou mu veřejným právem za účelem
podmínek správního řízení. Zákon o veřejných zakázkách ani v ustanovení, kterým je povinnost
uložena (§114 odst. 4), ani v ustanovení, kde je její porušení sankcionováno [§117a písm. c)],
nečiní mezi doručením originálu a stejnopisu návrhu rozdíl (více body 25-26 rozsudku
REALISTAV).
[12] Na základě zjištění, že tento konkrétní úkon probíhá ve veřejnoprávní rovině, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že se musí aplikovat stejná ustanovení zákona jako pro doručování
originálu návrhu Úřadu. V nyní posuzovaném případě žalobkyně zvolila k doručení stejnopisu
návrhu zadavateli (v souladu s §148 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách) datovou schránku.
Na určení okamžiku doručení měl být tedy aplikován §18 zákona o elektronických úkonech,
který upravuje provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky.
V souladu s judikaturou NSS byla tak lhůta zachována, bylo-li podání učiněné prostřednictvím
datové schránky nejpozději poslední den této lhůty dodáno ve formě datové zprávy do datové
schránky (blíže k tomu body 27-28 rozsudku REALISTAV).
[13] Nejvyšší správní soud nevidí důvod ke změně své judikatury a zejména s ohledem
na faktickou podobnost případu odkazuje v detailech na odůvodnění rozsudku REALISTAV.
Nad rámec nezbytně nutného lze k tomu jen uvést, že požadavek, který by umožňoval zadavateli
do jisté míry rozhodovat o možnosti správního přezkumu jeho rozhodnutí, by mohl vést
k zneužívání a zasahování zadavatele do správního řízení. Není přijatelné, aby zadavatel
sám určoval okamžik, ve kterém mu je stejnopis návrhu doručen a tím ovlivňoval možnost
správního přezkoumání jeho vlastního rozhodnutí. V řízení o veřejných zakázkách, kde jsou lhůty
obzvláště krátké, by účastník řízení, který odeslal návrh třebas i v první den lhůty, neměl nikdy
jistotu, že jeho podání bude doručeno včas.
[14] Mezi stranami není sporné, že do datové schránky zadavatele byl stejnopis návrhu dodán
11. 4. 2011 v 18:01 hodin. Protože se dodáním do datové schránky stejnopis návrhu považuje
za doručený, byl doručen řádně a včas.
IV.
Závěr a náklady řízení
[15] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla
naopak plně úspěšná. Náklady řízení žalobkyně tvoří mimosmluvní odměna jejího zástupce podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud proto přiznal žalobkyni částku 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření [§7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojenou
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částka
ve výši 3.400 Kč. Protože advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést (§37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), a to o 714 Kč. Celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 4.114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit
žalobkyni na účet advokáta do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu