ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.75.2013:90
sp. zn. 1 Afs 75/2013 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně HELVET
GROUP a. s., se sídlem Vodičkova 791/41, 112 09 Praha 1, zastoupené Mgr. Marianem
Vařečkou, advokátem se sídlem Hlinky 155/86, 603 00 Brno, proti žalovanému Krajskému
úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 4. 2012, č. j. KULK 25216/2012/ODL/87-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 46/2012 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl platebním výměrem Městského úřadu Stráž pod Ralskem ze dne
3. 11. 2011, č. j. MUSPR/6632/2011/FO, vyměřen podle §11 zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, ve spojení s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Stráž
pod Ralskem č. 8/2010 místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále jen „místní poplatek“) ve výši 45.000 Kč.
Platební výměr se týkal 3 jiných technických herních zařízení a období od 1. 1. 2011
do 30. 9. 2011. Odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru žalovaný zamítl rozhodnutím
ze dne 11. 4. 2012, č. j. KÚLK 25216/2012/ODL/87-2011.
[2] Žalovaný v rozhodnutí o odvolání dospěl k závěru, že není povolán k tomu,
aby posuzoval soulad právní úpravy místního poplatku s ústavním pořádkem. Za tzv. jiné
technické herní zařízení je třeba považovat každé koncové zařízení centrálního loterijního
systému (tedy včetně zařízení povolených žalobkyni). Předmětem poplatku je povolené jiné
technické herní zařízení, aniž by muselo být provozováno.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 59 A 46/2012 – 98, žalobu
zamítl. Podle krajského soudu se v případě žalobkyně jedná o lotrie a jiné podobné hry
neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích povolované Ministerstvem financí
na základě zmocnění v §50 odst. 3 zákona o loteriích. Jiným technickým herním zařízením
se dle soudu rozumí zařízení, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry a které
je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku
realizovat celý herní proces podle §1 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“). Předmětem místního poplatku je každý koncový
interaktivní videoloterijní terminál. K tomu soud odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Již pouhý gramatický výklad §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích ukazuje, že povinnost platit poplatek nezávisí na faktickém provozu jiného
technického herního zařízení. Pokud město Stráž pod Ralskem v obecně závazné vyhlášce
č. 8/2010 stanovilo, že za jiná technická zařízení se poplatek platí ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí, kterým bylo jiné technické zařízení povoleno, nelze proti takovému postupu
dle soudu ničeho namítat.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včasnou kasační stížnost.
Při posuzování toho, zda interaktivní videoloterijní terminály spadají pod jiná herní zařízení
ve smyslu §10a zákona o místních poplatcích, je třeba dle žalobkyně zohlednit technologickou
stránku věci. Podle žalobkyně „jiné herní zařízení“ je zařízení, které je odlišné od výherního
hracího přístroje, jenž je definován v §17 odst. 1 zákona o loteriích, ale slouží ke stejnému účelu,
jímž je realizace hry. Výherní hrací přístroj je kompaktním a celistvým zařízením, zejména
pak funkčně nedělitelným, které umožňuje uskutečnění celého sázkového procesu od začátku
do jeho konce. Naproti tomu videoloterijní terminály dosahují předmětného účelu pouze
ve své celistvosti jako centrální loterijní systém (uskutečnění vkladu se odehrává prostřednictvím
interaktivního videoloterijního terminálu, avšak generování výhry/prohry se odehrává v centrální
řídící jednotce, tedy na jiném místě). Interaktivní videoloterijní terminál není kompaktním
zařízením a sám o sobě není schopen realizovat celý herní proces. Nelze tedy říci, že má podobné
vlastnosti jako výherní hrací přístroj, a tudíž se nemůže jednat o jiné technické herní zařízení.
[5] Soud dle žalobkyně směšuje hru a technické zařízení k jejímu provozování: v daném
případě se přitom nejedná o zpoplatnění loterie či hry, nýbrž o zpoplatnění určitého typu
zařízení. Podle žalobkyně se v případě stanovení, vyměření a výběru místního poplatku jedná
o vztah mezi provozovatelem a obcí, nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Soud
nepochopil odlišnost mezi loterií a „kanálem“, jehož prostřednictvím může být loterie či jiná
podobná hra realizována. Žalobkyně považuje za dosti pochybný úmysl zákonodárce zpoplatnit
koncové interaktivní videoloterijní terminály, neboť novela byla připravována ve značném chvatu
a o její nekvalitě není sporu; tento úmysl zákonodárce rozhodně nebyl potvrzen zákonem
č. 300/2011 Sb.
[6] Jestliže krajský soud k žalobní námitce konstatoval, že metodické sdělení odboru 26
Ministerstva financí ze dne 6. 8. 2010 není pramenem práva, a proto jej ve svých úvahách
nezohlednil, pak žalobkyně uvádí, že z tohoto sdělení čerpalo jak město Stráž pod Ralskem,
tak žalovaný. K tomu žalobkyně odkázala na řadu listinných důkazů, které předložila v řízení před
krajským soudem a namítla, že jejich neprovedení krajským soudem je zásadní vadou řízení.
[7] Žalobkyně dále namítá, že předmětem poplatku je pouze povolené jiné technické herní
zařízení, které je umístěno na konkrétním místě uvedeném v povolení k provozu a je uvedeno
do provozu (je zahájena činnost předpokládaná povolením). Tento názor podporuje publikace
Kanceláře Veřejného ochránce práv. Krajský soud pro svůj opačný názor používá nepřiléhavou
judikaturu Ústavního soudu. Žalobkyně si nedovede představit, jak by místnímu poplatku mohla
podléhat zařízení, která vůbec nebyla fakticky umístěna na území obce. V takovém případě
by byla zcela setřena hranice mezi správním poplatkem a místním poplatkem, týž úkon
by byl zatížen dvojí odvodovou povinností.
[8] Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a jemu předcházející správní rozhodnutí
nebo aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Žalobkyně v kasační stížnosti činí spornou právní otázku, zda je koncové zařízení
interaktivního videoloterijního terminálu tzv. jiným technickým herním zařízením ve smyslu §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích (III.A.). Pro případ, že by byl tento názor nesprávný,
je přesvědčena, že předmětem místního poplatku mohou být pouze herní zařízení umístěná
na místo uvedené v povolení k provozu hry a uvedená do provozu (III.B.).
[13] Nejvyšší správní soud se oběma otázkami ve své rozhodovací činnosti již zabýval,
a to např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26 ve věci SYNOT TIP, a. s.,
a v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 31/2013 – 36 ve věci multigate, a. s. Neshledal žádný
důvod, proč by se v nyní projednávané věci měl od své dosavadní judikatury odchýlit.
III.A.
Koncové zařízení videoloterijního terminálu jako tzv. jiné technické herní zařízení
[14] Předmětem sporu je výklad §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, dle něhož
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.
[15] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že pro je ho rozhodování (stejně jako
pro žalobkyni) nejsou závazné jakékoli metodiky či stanoviska Ministerstva financí,
kterými žalobkyně argumentuje, nýbrž toliko text zákona, jak vyplývá ve vztahu k žalobkyni
z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a ve vztahu k soudu z jejího čl. 95 odst. 1. Nejvyšší správní soud
tak bude ve svém výkladu vycházet pouze z textu citovaného ustanovení, v kontextu dalších
zákonných a ústavních norem. Ve výkladu ovšem nutně vychází ze své dosavadní judikatury,
stejně jako z judikatury Ústavního soudu.
[16] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona o místních poplatcích posuzoval
Ústavní soud, který legislativní proces, jež v průběhu řízení o žalobě žalobkyně napadala,
neshledal za ústavně nekonformní [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)].
[17] Výkladem pojmu „jiné technické herní zařízení“ se důkladně zabýval krajský soud
v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou kasační stížností. Ve svých závěrech
vyšel ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a zákona o loteriích a z judikatury
Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud se s úvahami krajského soudu ztotožňuje.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobkyní, že aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. jiné technické herní zařízení ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1
zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů
přístroje, jak činí žalobkyně, nýbrž především z jejich funkce. Na tzv. jiná technická herní zařízení
nelze nicméně klást stejné požadavky jako na výherní hrací přístroje (např. pokud
jde o požadavek kompaktnosti). V takovém případě by nebylo třeba konstruovat vedle výherních
hracích přístrojů novou kategorii tzv. jiných technických herních zařízení.
[19] V této souvislosti lze odkázat na úmysl zákonodárce při schvalování novely
zavádějící poplatek (zákon č. 183/2010 Sb.). K předmětným ustanovením zákona o místních
poplatcích nebyla vypracována důvodová zpráva, nicméně ze stenozáznamu pořízeného dne
23. dubna 2010, z třetího dne 18. schůze Senátu Parlamentu České republiky, vyplývá, jakým
způsobem senátor Jaroslav Kubera seznámil Senát se svým pozměňovacím návrhem k novele
zákona o podpoře sportu, a jaké důvody k přijetí pozměňovacího návrhu vedly: „[…]K vlastnímu
návrhu. Neříká nic jiného, než vyrovnává situaci na trhu hracích zařízení, kdy v současné době obce dostávají
poplatek pouze z tzv. hracích automatů - říkejme jim jednorucí bandité, to jsou normální přístroje a proti nim stojí
videoterminály, kde obce mají minimální vliv, nemohou to omezovat, protože licence dodává ministerstvo financí.
Obce, které se pokoušely zabránit hazardu vyhláškami, zabránily normálním automatům a na videoterminály
to nemělo vliv. Tento zákon dává videoterminály na stejnou úroveň, jako jsou klasické hrací automaty, a to tak,
že dokonce předjímá i tzv. triplexy, které se chystají. To jsou další moderní přístroje, kdy se využije toho,
že v zákonu to není řešeno, tak se vymyslí další nový přístroj, který není zákonem pokrytý. Na státní rozpočet
to nemá žádný vliv, jen to o něco vylepší příjmy obcí a budou mít možnost podporovat neziskové organizace,
případně mladé sportovce.[…]“. Obdobně tento pozměňovací návrh obhajoval v Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky, jak vyplývá ze stenoprotokolu ze 79. schůze Poslanecké
sněmovny ze dne 18. května 2010: „[…] Tento zákon nedělá nic jiného, než že sjednocuje poplatek
u normálních hracích automatů s poplatkem u videoterminálů bez ohledu na to, že na videoterminály dává licenci
Ministerstvo financí. Nic jiného v tom zákoně není. Peníze jdou přímo do obcí a jdou přímo do obcí, kde jsou také
problémy s automaty a videoterminály. […] Takže já vás prosím o podporu tohoto zákona, který nic neriskuje.
Pokud někdo má nějaké právní rozbory, my jsme tam ošetřili i všechny další triplexy, kvartlexy a další automaty,
které v budoucnu přijdou, o kterých teď ještě ani nevíme, co technici vymyslí. Takže ony všechny jsou tam pokryté
a není to nic jiného, než jestli se platí 5 tisíc u automatu normálního, tak se bude platit 5 tisíc u videoterminálu.
Nic jiného tento zákon neobsahuje. […]“ Zákonodárce tak dal svým postupem při projednávání
zákona č. 183/2010 Sb. jasně najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a interaktivní
videoloterijní terminály jakožto „jiné technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové
povinnosti potencionálně stanovené místní samosprávou.
[20] Nejvyšší správní soud odmítá rovněž tvrzení žalobkyně, že úmysl zákonodárce je dosti
pochybný. Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterijní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterijních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a interaktivní videoloterijní terminály
na roveň. Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se žalobkyní, že znění citovaného zákonného
ustanovení není terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je jasně patrná z průběhu
parlamentních debat a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti. V nyní posuzované věci
lze s pomocí historického výkladu spolehlivě přiřadit zákonem užitému neurčitému pojmu
konkrétní obsah. Novela provedená zákonem č. 300/2011 Sb. pak uvedený úmysl zákonodárce
zavést místní poplatek z koncových interaktivních videoloterijních terminálů jen potvrdila.
[21] Z toho důvodu lze přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
Žalobkyně nemá pravdu, když striktně rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou
a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Žalovaný ani krajský soud neinterpretovali
aplikovatelnou právní úpravu svévolně. Striktně totiž vyšli ze shora uvedené novely zákona
o místních poplatcích a správně si vyložili její dopad též na interaktivní videoloterijní terminály.
[22] Pokud žalobkyně tvrdí, že interaktivní videoloterijní terminály nelze zahrnout
pod zákonné pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných
norem ze striktně technických parametrů. S tím nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům
podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení
nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn
technický či odborný parametr, což nelze akceptovat.
[23] Technické odlišnosti interaktivního videoloterijního terminálu a „klasického“ výherního
hracího přístroje nebyly v řízení nikým zpochybněny. Z pohledu právní kvalifikace interaktivního
videoloterijního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou nicméně
relevantní. Soud neprovedl důkaz žalobkyní předloženými listinným důkazními prostředky –
dopisy Ministerstva financí ze dne 3. 6. 2010 a 28. 6. 2010, odpověďmi Elektrotechnického
zkušebního ústavu, s. p. ze dne 7. 6. 2010, 15. 6. 2010 a 30. 6. 2010, stanoviskem Institutu
kontroly, o. p. s. ze dne 28. 2. 2013, č. j. IK/22/2013, a odborným vyjádřením 1/2013
pana Ing. Josefa Kyncla ze dne 4. 3. 2013. Tyto důkazní prostředky mají povahu právních
stanovisek, nejsou znaleckými posudky. Posuzování právních otázek je bytostně spjato
se soudním rozhodováním a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k odhalení
obsahu právních norem není předmětem dokazování. Ani krajský soud se proto nedopustil žádné
vady řízení, když tyto listinné důkazní prostředky neprováděl.
[24] Dále je třeba zdůraznit, že pokud by soud akceptoval žalobkyní nabízenou interpretaci,
ztratil by místní poplatek fakticky smysl. Předmětem poplatku by totiž byla pouze centrální
loterijní jednotka. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů by pak mohli umístit
v obci nespočet koncových zařízení určených pro hru, čímž by byl naprosto popřen smysl a účel
daného poplatku a přijatých norem. Nehledě na to, že žalobkyní prosazovaný výklad koliduje
s judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10
(N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]. Podle Nejvyššího správního soudu proto z hlediska
poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím čeho je povolená
loterie provozována, ale především její vnější forma zpřístupněná uživateli. Do této logiky tudíž
zapadá zpoplatňování videoterminálů vždy v závislosti na konkrétním počtu koncových zařízení,
a to proto, že právě s nimi přichází uživatelé her do kontaktu.
[25] K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
místního poplatku se jedná pouze o vztah mezi provozovatelem a obcí, jak tvrdí žalobkyně,
a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Dle žalobkyně je tudíž právně bezvýznamné,
jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit za výherní hrací
přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno veřejnoprávním
vztahem a tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací (obec) a provozovatelem.
Žalobkyni však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku je vyloučena regulatorní pravomoc
obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci. Takovýto výklad je čistě formalistický
a neodráží smysl a účel dané právní úpravy (k tomu, že místní poplatky obecně neplní toliko
fiskální funkci, nýbrž též funkci regulační a ochrannou, viz Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb,
P. – Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 251).
[26] Správce poplatku totiž při stanovení a vyměření poplatku může (ba dokonce musí)
vycházet z konkrétních reálií, protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu
dobré správy. Pokud tedy s ohledem na fakticitu podoby a provozu výherních automatů (jakožto
výherních hracích přístrojů) a interaktivních videoloterijních terminálů (jakožto „jiných
technických herních zařízení“) tyto považuje za přístroje fakticky totožné a při stanovení
místního poplatku vychází ze znění zákona a dotčené obecně závazné vyhlášky, nelze proti jeho
postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to, zda může dojít k „vizuální
záměně“ terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci stejného jevu obcemi (byť realizovanému
poněkud odlišnými technickými prostředky), který tyto obce zpravidla a z velmi dobrých důvodů
považují za negativní až nebezpečný.
[27] Místní poplatek plní v tomto případě regulační funkci, byť samozřejmě nikoliv tím,
že by stanovil, zda, kde a v jakém počtu mohou být na území obce interaktivní videoloterijní
terminály umístěny. K takové regulaci slouží administrativní nástroje právní regulace (rozhodnutí
Ministerstva financí, vyhlášky obcí). Místní poplatek je ekonomickým nástrojem regulace, jehož
účelem je stimulovat provozovatele interaktivních videoloterijních terminálů ke společensky
žádoucímu chování. Právě to, že určitá právně významná skutečnost je zatížena finanční
povinností, má vést k tomu, aby subjekt provozující tuto činnost pečlivě zvažoval své jednání,
a to právě při vědomí, že jeho činnost (společensky nežádoucí, nicméně legální) bude zatížena
speciální daní.
[28] Jak bylo zmíněno výše, nelze souhlasit s žalobkyní ani v tom směru, že v případě vybírání
posuzovaného místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální charakter, aniž by souvisel
i s regulatorní pravomocí obcí. Je pravdou, že rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod [24] shora)
řešilo především otázku možnosti zákazu provozu interaktivních videoloterijních terminálů
obecně závaznou vyhláškou, to však nikterak nerozporuje, že i samotná poplatková povinnost
má regulatorní charakter. Ačkoli lze přisvědčit žalobkyni, že u místních poplatků hrají fiskální
otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit.
[29] Typickým příkladem – který ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl již krajský
soud – je třeba poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí
měst [§1 písm. f) zákona o místních poplatcích]. Jeho cílem je právě omezit frekvenci vjezdu
motorových vozidel do určitých míst, pokud obec považuje za vhodné a nezbytné vjezd
do těchto míst regulovat. Totéž platí o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení. Stanovením poplatku, který se výší vymyká jiným místním
poplatkům, se obec nejenom snaží získat příjmy do rozpočtu, ale nespornou funkcí tohoto
poplatku je i snaha o regulaci těchto přístrojů, včetně možného snížení jejich počtu v dané obci.
Normativní zakotvení daného poplatku totiž reflektuje negativní dopady spojené s provozem
těchto přístrojů (především patologické hráčství) a v žádném případě ho nelze považovat pouze
za zdroj obecních příjmů. Podobně jako poplatek za psa či poplatek za užívání veřejného
prostranství v sobě nese očekávání vynaložených příjmů obcí či strpění některých negativních
jevů na území obce. U poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj lze toto protiplnění
spatřovat v toleranci zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her.
[30] Otázka, zda je za místní poplatek poskytováno poplatníkovi nějaké protiplnění,
je významná z hlediska teoretického, neboť právě protiplnění je charakteristickým znakem
odlišujícím poplatek od daně (srov. Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb, P. – Marková, H. a kol.
Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 154, nebo též Boháč, R. Daňové příjmy veřejných
rozpočtů v České republice. Wolters Kluwer ČR, a. s.: Praha 2013, s. 109). Z pohledu zákonnosti
rozhodnutí o vyměření místního poplatku je rozhodující pouze to, zda tato veřejnoprávní platba
byla žalobkyni vyměřena v souladu se zákonem, nikoliv to, zda jde z hlediska teoretického o daň
či poplatek. Jinými slovy řečeno, i kdyby žalobkyni nebylo ze strany obce poskytováno žádné
protiplnění, jak naznačuje žalobkyně, nečinilo by to vyměřování místního poplatku nezákonným.
[31] V této souvislosti Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje nezbytně silnou pozici
samosprávy na poli regulace výherních hracích zařízení. Jak uvedl i Ústavní soud, „je notorietou,
že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře
různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy
jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. (…) Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom,
zda by tato oblast jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní
posuzovaného návrhu spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně.“ (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, cit. v bodě [35] shora). Jakékoli snížení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[32] Soud tedy uzavírá, že interaktivní videoloterijní terminál coby koncové zařízení
(zobrazovací jednotka) centrálního loterijního systému lze podřadit pod pojem „jiné technické
herní zařízení“, užitý §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích (v rozhodném znění).
Předmětem místního poplatku tak je každé koncové zařízení.
[33] Námitka je nedůvodná.
III.B.
Povolený, avšak neprovozovaný interaktivní videoloterijní terminál jako předmět poplatku
[34] Dále je třeba posoudit, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný interaktivní
videoloterijní terminál, nebo je dostačující, že bylo příslušným orgánem vydáno povolení k jeho
provozování.
[35] Dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhá poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 2 odst. 1
obecně závazné vyhlášky města Stráž pod Ralskem č. 8/2010 stanoví, že „[p]oplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý a) povolený
hrací přístroj nebo b) jiné technické zařízení pvoolené Ministerstvem financí“. Toto ustanovení tedy svým
zněním doslovně kopíruje příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích a nikterak
nevybočuje z textu zákona. Článek 3 odst. 1 této vyhlášky pak stanoví, že „[p]oplatek za VHP
se platí ode dne, kdy byl VHP uveden do provozu. za jiné THZ se poplatek platí ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí, kterým bylo jiné THZ povoleno.“
[36] S žalobkyní lze částečně souhlasit v tom, že znění §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov.
též ustanovení §1 písm. g) stejného zákona], dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý
povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná,
že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho konstrukční prvky upravuje druhá
část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval,
že v případě povolení hracího přístroje bude přístroj též umístěn a bude na něm
hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra
provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude. To lze považovat za jasně
vyjádřený úmysl zákonodárce.
[37] Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného
vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků
pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních
poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané
nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán
též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
[38] K argumentaci krajského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99 (U 55/15 SbNU 309), soud uvádí, že vskutku míří k jinému časovému
aspektu slovního spojení „provozovaný přístroj“. Totiž vylučuje, že by při stanovení výše
místního poplatku mohla být zohledněna otevírací doba provozovny, poruchovost přístroje,
délka odstávky apod. Ve vztahu k nyní posuzovanému právnímu problému nemá právní názor
zaujatý Ústavním soudem přílišnou relevanci. Závěr krajského soudu vyjádřený v rozsudku
napadeném kasační stížností nicméně nekoliduje s právním názorem Ústavního soudu.
[39] Pokud tedy město Stráž pod Ralskem stanovilo ve vyhlášce č. 8/2010 za rozhodnou
skutečnost povolení daného videoloterijního terminálu Ministerstvem financí, nepřekročilo
zákonné meze své normotvorby. Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak nerozporuje,
že obec mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové povinnosti
a některé obce takto ve svých vyhláškách navázaly vznik poplatkové povinnosti až na samotný
provoz hracího přístroje či interaktivního loterijního terminálu (viz např. obecně závazná
vyhláška statutárního města Teplice č. 5/2010). Obce jsou nepochybně oprávněny zakotvit určitý
poplatek v méně invazní míře oproti rozsahu předpokládanému v zákoně, ale naopak nemohou
zákonné hranice překročit, protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady
vázanosti zákonem. Pokud se však obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění
ustanovení zákona o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.
[40] Je plně v dispozici žalobkyně, aby požádala o vydání povolení k provozování loterie nebo
jiné podobné hry (resp. o jeho změnu) v okamžiku, kdy skutečně hodlá videoloterijní terminál
na konkrétním místě umístit a uvést do provozu. Sama žalobkyně tedy může svým jednáním
ovlivnit délku prodlevy mezi vydáním povolení a uvedením zařízení do provozu. Nechce-li
žalobkyně platit místní poplatek za již povolené videoloterijní terminály, které reálně nejsou
v provozu, stačí, aby požádala o změnu povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry.
Motivuje-li konstrukce místního poplatku k tomu, aby se počet formálně povolených zařízení
přiblížil počtu reálně provozovaných zařízení, jde o pozitivní efekt.
[41] Žalobkyně se mýlí, pokud správní poplatek za přijetí žádosti o vydání povolení
k provozování loterie nebo jiné podobné hry (položka 21 přílohy zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích) a místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí považuje za dvojí zpoplatnění téže
skutečnosti. Účelem správního poplatku je přispět paušálně stanovenou částkou na náklady státní
správy související s vyřízením žádosti o vydání povolení (příspěvek na náklady správního řízení).
Jde o jednorázový poplatek v částce 5.000 Kč (v případě žádosti o změnu povolení činí správní
poplatek jen 3.000 Kč). Naproti tomu místní poplatek je hrazen za to, že trvá oprávnění držitele
umístit na území obce výherní hrací zařízení či jiné technické hrací zařízení. Neuhrazení místního
poplatku není důvodem zániku platnosti povolení. Místní poplatek je příjmem rozpočtu
samosprávy a plní s ohledem na jeho výši, periodicitu a závislost výše na počtu hracích zařízení
regulační funkci (tu naopak postrádá správní poplatek). Místní poplatek naproti tomu
nepředstavuje příspěvek na úhradu nákladů státní správy souvisejících s vyřizováním agendy
povolení loterií a jiných podobných her.
[42] Soud tedy uzavírá, že předmětem místního poplatku je jiné technické herní zařízení, které
bylo povoleno příslušným orgánem, a to ačkoliv doposud nebylo uvedeno do provozu. Námitka
je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Na závěr soud k námitce žalobkyně, která se vine celým řízením před správními soudy,
dodává, že zásada in dubio pro mitius skutečně představuje jednu ze základních zásad správního
(a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou žalobkyní měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality“ [nález ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 783/06 (N 210/47 SbNU 709)].
Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný
konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady
in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený žalobkyní vychází z významně
formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených
norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem
poskytnutým krajským soudem či žalovaným, a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení
zásady in dubio pro mitius.
[44] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru,
že se krajský soud předloženou věcí pečlivě zabýval, jeho argumentace je přesvědčivá a má oporu
v zákoně. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
[45] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto
mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu