ECLI:CZ:NSS:2013:1.AOS.2.2013:95
sp. zn. 1 Aos 2/2013 - 95
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci navrhovatele: Ing.
J. P., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Šumavská 35, 602 00 Brno,
proti odpůrci: statutární město Brno, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, 601 67 Brno,
zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1,
o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – úpravy směrné části územního plánu města Brna –
ul. Dusíkova ze dne 21. 3. 2012, č. j. MMB/0367788/2011/Krz, sp. zn.
4100/OÚPR/MMB/0367788/2011, za účasti osoby zúčastněné na řízení: IMOS development,
uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem Gajdošova 4392/7, 615 00 Brno, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2012, č. j. 66 A
3/2012 - 126, o návrhu navrhovatele na předběžné opatření,
takto:
I. Magistrátu města Brna se u k l á d á, aby se zdržel vydání rozhodnutí o odvolání
navrhovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno – sever ze dne 19. 9. 2012,
sp. zn. STU/04/017138/12/Poki, č. j. MCBSev/025991/12, do doby, než nabude
právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti navrhovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2012, č. j. 66 A 3/2012 – 126.
II. Navrhovateli se u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu
soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na předběžné opatření,
a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel vlastní ve společném jmění manželů bytovou jednotku v budově č. p. X
v tzv. sídlišti Nové Majdalenky v katastrálním území L. v Brně. Přibližně 50 metrů
severovýchodně vzdušnou čarou od této budovy se nachází plocha, jejímž většinovým vlastníkem
je osoba zúčastněná na řízení. Tato plocha byla v Územním plánu města Brna před rokem 2008
vymezena jako plocha SO (smíšená plocha obchodu a služeb) s indexem podlažní plochy (IPP)
0,6. Dne 21. 3. 2012 provedl Odbor územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna
(OÚPR MMB) na žádost osoby zúčastněné na řízení zvýšení IPP pro předmětnou plochu
SO na 2,2. Současně zohlednil novou Územní studii s regulačními prvky „Obytný soubor Lesná
- aktualizace“ a posunul hranici plochy SO na sever nad komunikaci a současně posunul severně
též hranici sousední plochy BO (v níž se nachází i bytová jednotka navrhovatele).
[2] Navrhovatel napadl uvedenou úpravu směrné části Územního plánu města Brna žalobou
u Krajského soudu v Brně jako opatření obecné povahy podle §101a a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdil, že zvýšení IPP umožňuje umístění
dalšího bytového domu v již nyní nadměrně zatíženém území, čímž dojde ke zhoršení kvality
bydlení navrhovatele. Namítal, že úprava směrné části byla vydána orgánem, který k tomu neměl
potřebnou pravomoc, že zcela chyběl proces projednání a schválení této změny a že IPP nemůže
být stanoven směrně, nýbrž závazně. Nesouhlasil též s odůvodněním zvýšení IPP a poukazoval
na nedostatky výše uvedené aktualizace územní studie. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
30. 11. 2012, č. j. 66 A 3/2012 – 126, návrh zamítl.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel kasační stížnost. Podáním doručeným
soudu dne 24. 4. 2013 navrhovatel navrhl vydání předběžného opatření. Uvedl,
že se o napadeném opatření obecné povahy dozvěděl v průběhu územního řízení vedeného
Úřadem městské části Brno – sever (dále jen stavební úřad) ve věci
sp. zn. STU/04/017138/12/Poki, č. j. MCBSev/019058/12, jehož předmětem je umístění stavby
osmipatrového bytového domu „D“ v obytném souboru Nové Majdalenky. Po podání návrhu
na zrušení předmětného opatření obecné povahy navrhovatel žádal stavební úřad o přerušení
řízení do rozhodnutí krajského soudu o návrhu, čemuž stavební úřad nevyhověl a dne 19. 9. 2012
vydal rozhodnutí sp. zn. STU/04/017138/12/Poki, č. j. MCBSev/025991/12, o změně
územního rozhodnutí č. 258, jímž záměr bytového domu umístil. Navrhovatel toto rozhodnutí
napadl odvoláním a žádal odvolací orgán – Magistrát města Brna – o přerušení odvolacího řízení
do rozhodnutí krajského soudu. Magistrát města Brna se k žádosti nevyjádřil, řízení nepřerušil
a dne 8. 4. 2013 účastníkům odvolacího řízení oznámil, že shromáždil podklady nezbytné
pro vydání rozhodnutí a stanovil účastníkům lhůtu deseti dnů k nahlédnutí do podkladů
a k návrhům na jejich doplnění. Podle navrhovatele je tak zřejmé, že Magistrát města Brna
odvolací řízení nehodlá přerušit a naopak se chystá v nejbližší době ve věci rozhodnout.
[4] Navrhovatel odkázal na §90 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), podle nějž stavební úřad posuzuje v územním řízení soulad
záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací. Pokud by navrhovatel uspěl se svým
návrhem na zrušení opatření obecné povahy (změny směrné části územního plánu), nebylo
by možné záměr investora v území umístit. Současně však §101d odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), stanoví, že práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých
před zrušením opatření obecné povahy nebo jeho části soudem zůstávají nedotčena. Může tedy
dojít k situaci, že Magistrát města Brna odvolání navrhovatele zamítne a rozhodnutí o umístění
bytového domu „D“ nabude právní moci dříve, než soud rozhodne o otázce tvrzené
nezákonnosti, neúčinnosti či nicotnosti napadeného opatření obecné povahy. Pokud by soud
následně napadené opatření obecné povahy zrušil, nebude to již mít žádný vliv na pravomocné
rozhodnutí o umístění stavby. Současně nebude možné zrušit pravomocné územní rozhodnutí
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu z důvodu nezákonné části územního plánu,
neboť zde bude správní soud vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání územního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), tj. v době, kdy inkriminovaná část územního
plánu nebyla zrušena a platila. V takovém případě nebude mít rozhodování Nejvyššího správního
soudu ohledně zákonnosti napadeného opatření obecné povahy pro řešení vztahu mezi účastníky
žádný reálný význam.
[5] Hrozící vážnou újmu navrhovatel spatřuje v reálné hrozbě umístění dalšího
osmipatrového domu „D“ obytného souboru Nové Majdalenky do již abnormálně přetíženého
území (přetíženost území navrhovatel dokládal již v průběhu řízení před krajským soudem) a dále
ve ztrátě účinnosti soudní ochrany poskytované v řízení o návrhu na zrušení napadeného
opatření obecné povahy a ve zbytečném vynaložení značných finančních nákladů na vedení
tohoto soudního sporu. Navrhovateli je známo, že náklady odpůrce pouze za zastupování
v řízení před krajským soudem představují částku ve výši 77.000 Kč.
[6] Navrhovatel z těchto důvodů Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby uložil Magistrátu
města Brna, aby ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/204 Sb., správní řád, přerušil řízení
ve věci odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno – sever ze dne
19. 9. 2012, sp. zn. STU/04/017138/12/Poki, č. j. MCBSev/025991/12, do doby, než nabude
právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti navrhovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2012, č. j. 66 A 3/2012 – 126. Alternativně
navrhl, aby Nejvyšší správní soud uložil Magistrátu města Brna, aby se zdržel vydání rozhodnutí
o odvolání navrhovatele proti citovanému rozhodnutí, a to opět do doby nabytí právní moci
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2012, č. j. 66 A 3/2012 – 126.
[7] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba
zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh
předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě
žádat. Zdejší soud již jednou vyslovil, že ustanovení §120 s. ř. s. ani jiné ustanovení tohoto
zákona obecně nevylučuje, aby předběžné opatření vydal i Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti (usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 – 37, publikováno
pod č. 910/2006 Sb. NSS).
[8] V posuzovaném případě se tedy soud zabýval tím, zda navrhovateli hrozí vážná újma
a zda je pro ni třeba prozatímně upravit poměry účastníků. „Vážná újma“ ve smyslu §38 odst. 1
s. ř. s. je neurčitý právní pojem, který soud vyloží vždy v souvislosti s konkrétními okolnostmi
projednávané věci. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je možno obecně za vážnou újmu
označit takový zásah do právní sféry účastníka, který představuje její natolik zásadní narušení,
že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou
tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených
(k tomu viz výše citované usnesení). Vážnou újmou je třeba současně rozumět i takovéto zásahy
do právní sféry třetích osob či zásahy do veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 As 50/2012 – 34, dostupné na www.nssoud.cz). Ve vztahu
k naplnění podmínky, dle které se musí jednat o hrozící vážnou újmu, musí být zřejmé, že tento
vážný stav může nastat v jakémkoliv blízkém okamžiku, aniž by předtím navrhovatel
měl možnost vyčerpat další opravné prostředky či nástroje, jejichž prostřednictvím by bylo
možné negativním účinkům zabránit (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010,
č. j. 9 Ao 4/2010 – 20, dostupné na www.nssoud.cz).
[9] Při výkladu pojmu vážné újmy však musí vzít soud v potaz též účel institutu předběžného
opatření, tj. zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení
bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takovéto konečné
rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Předběžné opatření tedy zajišťuje,
aby výrok soudu ve věci samé nebyl pouze akademickým dobrozdáním, které pro strany sporu
nemá hmatatelného významu, nýbrž aby byla soudním rozhodnutím poskytnuta skutečná
ochrana, jak to vyžaduje článek 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
[10] Jistý předpoklad existence závažné újmy plyne již ze zákonné konstrukce soudního
přezkumu opatření obecné povahy. Ustanovení §101d odst. 4 s. ř. s. upravující účinky rozsudku
soudu důsledně vychází z principu ochrany nabytých práv: práva a povinnosti z právních vztahů,
jež vznikly na základě opatření obecné povahy před jeho zrušením, zůstávají nedotčena. Zrušující
rozsudek soudu má tedy účinky pouze do budoucna v tom smyslu, že nadále na základě
zrušeného opatření obecné povahy nemohou vznikat právní vztahy a práva a povinnosti.
Pravomocná správní rozhodnutí vydaná na základě následně zrušeného opatření obecné povahy
nebo jeho části, tak zůstávají nedotčena a jejich adresáti požívají práva a plní povinnosti z nich
vyplývající. Jedinou výjimku z tohoto pravidla připouští §101d odst. 3 s. ř. s., který zrušení
opatření obecné povahy považuje za důvod obnovy řízení o správním deliktu, pokud bylo
v tomto řízení vydáno pravomocné rozhodnutí, které dosud nebylo vykonáno. V případech
jiných pravomocných rozhodnutí vydaných na základě opatření obecné povahy však úprava
soudního řádu správního zjevně vylučuje aplikaci ustanovení o obnově řízení podle §100
správního řádu nebo jiného procesního předpisu z důvodu zrušení tohoto opatření obecné
povahy nebo jeho relevantní části soudem.
[11] Správní rozhodnutí (s výjimkou rozhodnutí o správním deliktu), které nabylo právní moci
před tím, než bylo zrušeno opatření obecné povahy (jeho část), jež bylo podkladem tohoto
správního rozhodnutí, není tedy zrušením opatření obecné povahy nebo jeho části nijak dotčeno.
Současně soudní řád správní neumožňuje zohlednit zrušení „podkladového“ opatření obecné
povahy v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Jednak §75 odst. 1 s. ř. s. fixuje
soudní přezkum ke skutkovému a právnímu stavu v době vydání správního rozhodnutí (tedy
k době, kdy podkladové opatření obecné dosud nebylo soudem zrušeno), jednak §75 odst. 2
ve spojení s §101a až 101d s. ř. s. neumožňují přezkoumávat opatření obecné povahy jako
podkladový úkon správního rozhodnutí vydaného na jeho základě.
[12] Z uvedeného vyplývá, že je-li jako opatření obecné povahy napaden územní plán nebo
jeho změna, nemá jejich zrušení žádný vliv na pravomocná územní rozhodnutí dosud vydaná
na jejich základě. Ačkoliv tedy navrhovatel může být úspěšný se svým návrhem na zrušení
územního plánu nebo jeho části, nemusí mít tento úspěch žádný vliv na realizaci záměru, jemuž
se chtěl navrhovatel svým návrhem primárně bránit. Postačí, je-li před zrušením územního plánu
nebo jeho části záměr pravomocně umístěn. Za jistých okolností tedy může být soudní přezkum
územního plánu nebo jeho části zbaven svého smyslu, tj. poskytnutí účinné ochrany subjektivním
veřejným právům, a výrok soudu může mít význam čistě akademický bez reálného užitku
pro navrhovatele. Správní soudy ovšem nejsou primárně povolány k deklarování nezákonností
činěných správními orgány bez vlivu na postavení navrhovatele (snad s výjimkou řízení o ochraně
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu). Umístění stavby
na základě nezákonného územního plánu nebo jeho části může mít nepochybně podstatný vliv
na práva navrhovatele, a to zejména na jeho právo vlastnické. Nemožnost účinné soudní ochrany
před nezákonnostmi použitého územního plánu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění
stavby je proto nutno vyvážit předpokladem existence vážné újmy v řízení o návrhu na zrušení
územního plánu (jeho části nebo změny) spočívající v hrozbě pravomocného umístění záměru
v území.
[13] Samotný tento předpoklad existence vážné újmy plynoucí ze soudního řádu správního
ovšem neznamená naplnění zákonné podmínky hrozící vážné újmy. K tomu musí přistoupit další
skutečnosti vyplývající z okolností a charakteru konkrétního případu, jež musí hodnověrně tvrdit
a eventuálně i prokázat navrhovatel. Pro vydání předběžného opatření nepostačují obecná
tvrzení, že na základě opatření obecné povahy může být někdy v budoucnu vedeno řízení
a vydáno rozhodnutí, které by mohlo navrhovatele omezit na jeho právech, neboť taková újma
není dostatečně konkrétní a nelze si ani učinit úsudek o její závažnosti (srov. výše citované
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Ao 4/2010 – 22).
[14] V nyní posuzované věci vzal zdejší soud za prokázané, že je vedeno územní řízení
o změně územního rozhodnutí č. 258, jehož předmětem je umístění osmipatrového bytového
domu „D“ na místo čtyřpatrové provozní budovy „D“ na pozemcích parc. č. 902/439, 902/325,
902/84, 902/318, 902/320, 902/33, 902/497 a 902/36 v k. ú. Lesná, Brno, a to v rámci
obytného souboru „Nové Majdalenky“. Ten dosud sestává z několika bytových domů, které byly
územním rozhodnutím č. 258 umístěny a následně též realizovány. Stavební úřad vydal dne
19. 9. 2012 rozhodnutí sp. zn. STU/04/017138/12/Poki, č. j. MCBSev/025991/12, o změně
územního rozhodnutí č. 258, jímž záměr bytového domu umístil. V současné době je ve věci
vedeno odvolací řízení mimo jiné na základě odvolání navrhovatele, přičemž Magistrát města
Brna jako odvolací orgán dne 8. 4. 2013 účastníkům odvolacího řízení oznámil veřejnou
vyhláškou, že shromáždil podklady nezbytné pro vydání rozhodnutí a stanovil účastníkům lhůtu
deseti dnů k nahlédnutí do podkladů a k návrhům na jejich doplnění. V oznámení uvedl, že poté
že přistoupí k vydání rozhodnutí o odvolání. Nejvyšší správní soud má z těchto skutečností
za prokázanou existenci reálné hrozby vydání rozhodnutí o odvolání Magistrátem města Brna
a s tím spojenou hrozbu nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby (§73 odst. 1 správního
řádu).
[15] Ze správního spisu je dále patrné, že napadené opatření obecné povahy – úprava směrné
části územního plánu města Brna – ul. Dusíkova ze dne 21. 3. 2012,
č. j. MMB/0367788/2011/Krz, sp. zn. 4100/OÚPR/MMB/0367788/2011, byla osobou
zúčastněnou na řízení požadována výlučně z toho důvodu, aby na předmětných pozemcích mohl
být v rámci územního řízení umístěn záměr osmipatrového bytového domu „D“ na místo dříve
plánovaného čtyřpatrového provozního objektu. Je tudíž zřejmé, že případné zrušení napadeného
opatření obecné povahy soudem může mít přímý vliv na rozhodování správních orgánů v řízení
o umístění této stavby [§90 písm. a) stavebního zákona].
[16] Z uvedeného plyne existence zcela konkrétního záměru konkrétní osoby zúčastněné
na řízení, u nějž hrozí jeho pravomocné umístění v území. Po právní moci územního rozhodnutí
nebude mít výsledek soudního řízení o napadeném opatření obecné povahy na toto rozhodnutí
žádný vliv, a územní rozhodnutí tak bude z tohoto pohledu nevratné. Rozhodování Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti proto ztratí svůj vlastní smysl. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že v posuzované věci hrozí vážná újma spočívající v eliminaci soudní ochrany
navrhovatele v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, která má bezprostřední
důsledky pro hájení práv navrhovatele v územním řízení.
[17] Předmětné hrozbě vážné újmy se navrhovatel nemůže úspěšně bránit, a to ani případnou
správní žalobou proti územnímu rozhodnutí (jak bylo popsáno výše), ani v rámci řízení
o stavebním povolení. Ačkoliv §111 písm. a) stavebního zákona stavební úřadu v řízení
o stavebním povolení ukládá ověřit, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu
s územně plánovací dokumentací, je v tomto ověřování omezen §114 odst. 2 téhož zákona,
podle nějž nelze přihlížet k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny
při územním řízení. Judikatura zdejšího soudu výkladem těchto ustanovení jednoznačně dovodila,
že stavebnímu úřadu v rámci řízení o povolení stavby nepřísluší posuzovat soulad stavby
s územně plánovací dokumentací, neboť tato otázka již byla posouzena v řízení o umístění stavby
a soulad záměru s územně plánovací dokumentací konstatován vydáním územního rozhodnutí.
Není myslitelné, aby stavební úřad v pozdějších fázích procesu zpochybnil pravomocné územní
rozhodnutí na základě skutečností, které nastaly až po jeho vydání, např. zrušením územního
plánu (k tomu srov. v podrobnostech rozsudek ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012 – 139,
publikovaný pod č. 2742/2013 Sb. NSS). Jelikož správní orgány samy na žádosti navrhovatele
o přerušení územního řízení nereagovaly a zjevně ani reagovat nebudou, nezbývá soudu,
než pro uvedenou hrozbu vážné újmy zatímně upravit poměry účastníků řízení předběžným
opatřením.
[18] V projednávaném případě se předběžné opatření dotýká zejména práv osoby zúčastněné
na řízení, neboť oddaluje okamžik, kdy bude její záměr pravomocně umístěn v území. Nejvyšší
správní soud proto v dané věci vážil i přiměřenost předběžného opatření ve vztahu k osobě
zúčastněné na řízení v souvislosti s tím, že předběžné opatření může vyvolávat účinky po nikoli
zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení před soudem. Nejvyšší správní soud vzal
v obecné rovině v potaz, že řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je před
krajskými soudy svázáno lhůtou devadesáti dnů, během níž jsou soudy povinny rozhodnout
(§101d odst. 2 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti sice takováto lhůta zákonodárcem stanovena
není, nicméně dosavadní praxe zdejšího soudu ukazuje, že o kasačních stížnostech, jejichž
předmětem jsou rozhodnutí krajských soudů o návrzích na zrušení opatření obecné povahy nebo
jeho části, je rozhodováno v řádu tří až šesti měsíců. V souvislosti s konkrétní situací,
kdy předmětem územního řízení je stavba bytového domu, pak oddálení právní moci územního
rozhodnutí o uvedený časový úsek lze považovat za akceptovatelné. Nejedná se totiž o záměr,
který by bylo nutné umístit co nejdříve, jinak by celé územní řízení ztrácelo svůj smysl.
[19] V tomto ohledu lze namítnout, že v projednávaném případě byla věc postoupena
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, a že tudíž dojde k dalšímu oddálení okamžiku
právní moci územního rozhodnutí. Tato námitka má určité ratio, nicméně eventuální prodloužení
doby trvání předběžného opatření je plně vyváženo jeho důvodem – v současné době existuje
nejednotná judikatura a právní nejistota ohledně řady otázek, které byly rozšířenému senátu
předloženy k rozhodnutí. Za takové situace je nanejvýš vhodné, aby žádná ze stran sporu nečinila
úkony, které by mohly rozhodování rozšířeného senátu a případně později i prvního senátu činit
pro projednávaný případ zbytečnými a akademickými.
[20] Magistrát města Brna vystupuje v řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem jako
třetí osoba a nikoliv jako účastník řízení. Ustanovení §38 odst. 1 s. ř. s. umožňuje předběžným
opatřením uložit povinnost i takové třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že splnění ve výroku uložené povinnosti po Magistrátu města Brna
spravedlivě žádat lze. Magistrát města Brna tuto povinnost může splnit prostřednictvím běžných
postupů, které mu správní řád nabízí, přičemž není nad rámec svých úředních povinností nijak
zatěžován, a to ani finančně. Kromě toho soud přihlédl i ke skutečnosti, že Magistrát
byl sám žádán o přerušení řízení z důvodu vedeného soudního řízení o zrušení opatření obecné
povahy, a na tuto žádost blíže nereagoval.
[21] Z uvedených důvodů soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Z nabízených petitů
se soud přiklonil k petitu zdržovacímu, neboť ten je pro dosažení účelu předběžného opatření
postačující a méně omezuje Magistrát města Brna v jeho dalších úkonech. Magistrát města Brna
tak může řízení o odvolání sám přerušit, případně doplňovat podklady nebo zvolit jiný postup,
který bude považovat za vhodný a který nezmaří účel předběžného opatření, tj. odložení vydání
meritorního rozhodnutí o odvolání.
[22] Závěrem ještě k procesnímu postupu Nejvyšší správní soud uvádí, že návrh na předběžné
opatření nezaslal odpůrci a osobě zúčastněné na řízení k vyjádření, jak mu umožňuje §38 odst. 2
s. ř. s., a to zcela vědomě ze dvou důvodů. Za prvé by tím mohlo dojít ke zmaření smyslu
předběžného opatření, pokud by odpůrce v reakci na tento návrh vydal rozhodnutí o odvolání
navrhovatele. Za druhé přihlédl k tomu, že navrhovatel podal již v řízení před krajským soudem
dvakrát obsahově podobné návrhy na vydání předběžného opatření, k nimž se uvedené osoby
vyjádřit mohly.
[23] Podání návrhu na předběžné opatření podléhá dle položky 5 sazebníku soudních
poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku
ve výši 1.000 Kč. Poplatková povinnost za návrh na předběžné opatření vzniká uložením
povinnosti zaplatit soudní poplatek [§4 odst. 1 písm. h) citovaného zákona]. Proto soud
ve výroku II. tohoto usnesení uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za podání
uvedeného návrhu. Ke splnění této povinnosti stanovil soud navrhovateli lhůtu v délce tří dnů
od právní moci tohoto usnesení v souladu s §7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.
[24] V nyní posuzovaném případě navrhovatel soudní poplatek za podání návrhu
na předběžné opatření uhradil v plné výši ještě před rozhodnutím soudu o tomto návrhu. Přesto
mu soud musel ve výroku II. tohoto usnesení uložit povinnost uhradit soudní poplatek za podání
uvedeného návrhu, neboť teprve dnem nabytí právní moci tohoto usnesení vznikne navrhovateli
povinnost soudní poplatek uhradit. Částka, která byla navrhovatelem v souvislosti s návrhem
na předběžné opatření uhrazena, bude po nabytí právní moci tohoto usnesení použita na úhradu
poplatkové povinnosti za podání návrhu na předběžné opatření. Byť tedy soud navrhovateli
uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, není navrhovatel povinen soudu
nic dalšího hradit.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu