ECLI:CZ:NSS:2013:1.APS.3.2013:43
sp. zn. 1 Aps 3/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. H., proti
žalované: Západočeská univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní ulice 2732/8, 306 14 Plzeň, ve
věci ochrany před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, č. j. 57 A 94/2012-65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Žalované se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který jí bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl v březnu 2011 zvolen členem studentské části Akademického senátu Fakulty
právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále též „AS FPR“) na tříleté funkční období
počínající 1. 5. 2011. Tento mandát žalobce vykonával až do 29. 10. 2012, kdy se konalo zasedání
AS FPR, o němž žalobce nebyl řádně vyrozuměn. Přesto se na zasedání akademického senátu
dostavil a snažil se vykonávat mandát senátora, vyjadřovat se v rozpravě k jednotlivým bodům
a hlasovat. Nic z toho mu žalovanou nebylo umožněno s odůvodněním, že již není senátorem
ani studentem právnické fakulty. Faktické odepření možnosti žalobce vykonávat na půdě AS FPR
mandát senátora, představovalo podle žalobce přímý zásah, jímž byl zkrácen na svých právech
vyplývajících z čl. 21 Listiny základních práv a svobod a z §62 odst. 1 písm. h) zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých
školách), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Proti citovanému zásahu se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni. Domáhal
se jednak určení, že citovaný zásah žalované vůči žalobci je nezákonný, a jednak vyslovení zákazu
dalšího pokračování takového zásahu. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 57 A 94/2012-65,
krajský soud prvým výrokem určil, že zásah žalované vůči žalobci spočívající v odepření možnosti
vykonávat funkci člena AS FPR získanou ve volbách do tohoto orgánu v roce 2011, ke kterému
došlo na jednání AS FPR dne 29. 10. 2012, byl nezákonný. Druhým výrokem krajský soud
žalované zakázal, aby pokračovala v odpírání možnosti žalobce vykonávat funkci člena AS FPR
získanou ve volbách do tohoto orgánu v roce 2011. Třetím výrokem krajský soud přiznal žalobci
náhradu nákladů řízení.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve uvedl, že proti tvrzenému zásahu žalované
do veřejného subjektivního práva žalobce na pokojný výkon mandátu člena AS PRF
se lze domáhat žalobou podle §82 s. ř. s. Lhůta pro podání žaloby počala podle krajského soudu
běžet ode dne zasedání AS FPR, na němž bylo žalobci upřeno právo vykonávat mandát člena
akademického senátu; žaloba tak byla podána včas.
[4] Dále krajský soud posuzoval, zda žalobce v době, kdy k tvrzenému zásahu došlo,
byl členem Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále též „FPR“). Členství
v AS FPR je totiž podle vnitřních předpisů fakulty podmíněno členstvím v akademické obci FPR.
V rámci toho krajský soud hodnotil, zda v důsledku rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy o prodloužení platnosti akreditace z 29. 6. 2012 žalobce přestal být studentem
právnické fakulty. Dospěl k závěru, že podle §6 odst. 1 písm. a), §23 odst. 1 a §79 odst. 1
zákona o vysokých školách ministerstvo není oprávněné v rozhodnutí o akreditaci určovat, jaká
vnitřní organizační složka vysoké školy bude akreditovaný studijní program uskutečňovat. Podle
krajského soudu z rozhodnutí ministerstva ze dne 29. 6. 2012 nevyplývalo, že by akreditovaný
studijní program „Právo a právní věda“ měla nově uskutečňovat namísto FPR přímo
Západočeská univerzita. Citované rozhodnutí ministerstva tak podle krajského soudu nevedlo
ke změně dosavadních poměrů při uskutečňování studijního programu „Právo a právní věda“.
Krajský soud tak uzavřel, že neoprávněným vyloučením zástupců studentů z podílu
na rozhodování AS FPR byla práva studentů hrubě pošlapána.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností namítajíc, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Kasační
stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na přiznání odkladného účinku.
[6] Krajský soud podle stěžovatelky ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil
nesprávný závěr. Rozhodující bylo v projednávané věci posoudit, zda v důsledku rozhodnutí
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též „MŠMT“) ze dne 29. 6. 2012,
č. j. MSMT-28969/2013-M3, přestali být dosavadní studenti právnické fakulty členy fakultní
akademické obce. Právě s členstvím v akademické obci FPR totiž vnitřní předpisy spojují
možnost výkonu funkce člena akademického senátu právnické fakulty. Stěžovatelka nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že uskutečňování studijního programu spadá pod §6 odst. 1
písm. a) zákona o vysokých školách a že určení, která z vnitřních organizačních složek vysoké
školy bude studijní program uskutečňovat, záleží pouze na vůli vysoké školy. Názor krajského
soudu by umožňoval libovolně měnit akreditaci určitého studijního programu a převést
ji na jinou součást vysoké školy či přímo na vysokou školu. Takový výklad podle stěžovatelky
zásadním způsobem mění dosavadní náhled na proces udělování akreditací veřejným vysokým
školám.
[7] Podle stěžovatelky na uvedenou věc ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých
školách nedopadá. Uskutečňování studijních programů není věcí vnitřní organizace veřejné
vysoké školy, protože jde o činnost a nikoliv o vytváření organizační struktury veřejné vysoké
školy. Na věc tak dopadá §6 odst. 1 písm. c) zákona, přičemž studijní program podléhá
akreditaci, kterou podle §78 odst. 1 zákona uděluje ministerstvo po vyjádření Akreditační
komise. Tvorba a uskutečňování studijního programu tedy patří do samosprávné působnosti
veřejné vysoké školy, nicméně uskutečňovat lze pouze program akreditovaný. Akreditace
znamená státní garanci kvality studijního programu, kterou kontroluje Akreditační komise (§84
zákona o vysokých školách).
[8] Stěžovatelka poznamenala, že z žádosti o akreditaci musí být zřejmé, která konkrétní
součást vysoké školy bude studijní program uskutečňovat, či zda bude program spadat přímo
do gesce vysoké školy. Pokud by vysoká škola mohla nezávisle na rozhodnutí ministerstva
či Akreditační komise převést uskutečňování studijního programu na jinou fakultu, došlo
by k faktickému popření smyslu akreditace. Převedením akreditace na jinou organizační složku
veřejné vysoké školy mohou být významně dotčeny podmínky, za nichž byla akreditace udělena.
Institut akreditace by byl obcházen, pokud by podle žádosti měl být studijní program
uskutečňován na fakultě humanitního zaměření, nicméně po udělení akreditace by jej vysoká
škola převedla na fakultu technickou.
[9] Výrok ministerstva v rozhodnutí o udělení akreditace jasně signalizuje, zda je akreditace
udělena vysoké škole nebo její součásti, což dokládá přehled všech akreditovaných studijních
programů dostupný na internetových stránkách Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy (www.msmt.cz/file/25412). V posuzovaném případě byla akreditace rozhodnutím
č. j. MSMT-28969/2012-M3 udělena přímo vysoké škole – Západočeské univerzitě v Plzni.
Fakulta právnická tedy neuskutečňovala studijní program „Právo a právní věda“, protože
jej neměla akreditovaný. Z toho důvodu nemohli být studenti tohoto magisterského studijního
programu členy akademické obce fakulty, a tudíž ani členy jejích orgánů. Zaniklo-li členství
žalobce v akademické obci právnické fakulty, nastala u něj ztráta volitelnosti, s níž vnitřní
předpisy fakulty spojují zánik funkce člena AS FPR.
[10] Popsané skutečnosti podle stěžovatelky dokresluje i situace, k níž došlo na Západočeské
univerzitě v Plzni v roce 2012. Pedagogická fakulta uskutečňovala studijní program „Geografie“
se studijním oborem „Ekonomická a regionální geografie“. Univerzita se rozhodla převést
provádění tohoto programu na ekonomickou fakultu, k čemuž došlo se souhlasem Akreditační
komise. Ministerstvo následně vydalo dne 17. 10. 2012, č. j. MSMT/43256/2012-M3, rozhodnutí,
v němž udělilo akreditaci tohoto programu pro Fakultu ekonomickou Západočeské univerzity
v Plzni. Není tedy pravdou, že by univerzita mohla převádět studijní programy podle svého
uvážení bez vyjádření Akreditační komise a rozhodnutí ministerstva. Akceptování názoru
Krajského soudu v Plzni by mělo dramatický dopad na celý systém udělování akreditací,
neboť převádění jednotlivých programů by nebylo nutné činit v součinnosti s ministerstvem
po předchozím vyjádření Akreditační komise. Stěžovatelka by tak podanou kasační stížností ráda
postavila najisto, zda současný způsob udělování akreditací probíhá v souladu se zákonem
o vysokých školách.
[11] Závěrem stěžovatelka upozornila na nejednotný přístup Krajského soudu v Plzni v nyní
posuzované věci a věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 57 A 5/2013. Krajský soud na jedné
straně dovozuje, že do uskutečňování studijního programu nelze zvnějšku zasahovat, protože
jde o samosprávu, nicméně na straně druhé z téhož ustanovení zákona o vysokých školách
dovozuje, že rozhodování o právech a povinnostech studentů je výkonem státní správy.
[12] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatelka požádala o přiznání odkladného
účinku, neboť právní následky rozsudku krajského soudu by pro ni znamenaly nenahraditelnou
újmu. Po zániku mandátu žalobce proběhly řádné volby do AS PRF a na místo žalobce (i dalších
studentů) byli zvoleni noví členové akademického senátu. V případě výkonu napadeného
rozsudku by se nezákonného zásahu vůči stěžovatelce mohli domáhat tito nově zvolení členové
senátu a stěžovatelka by se dostala do neřešitelné situace nekončících sporů ohledně členství
v AS FPR.
[13] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalobce se k podané kasační stížnosti ani k návrhu na přiznání odkladného účinku
nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry
krajského soudu, že žalobce byl v době uskutečnění zásahu studentem FPR. Nesouhlasí
s odůvodněním rozsudku krajského soudu, že vnitřní členění vysoké školy je věcí veřejné vysoké
školy podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách a že Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy není oprávněno s odkazem na §79 odst. 1 písm. a) určovat, jaká vnitřní
organizační složka veřejné vysoké školy bude akreditovaný studijní program uskutečňovat.
[18] Ze spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že žalobce byl jako student magisterského
studijního programu „Právo a právní věda“ uskutečňovaného FPR zvolen v řádných volbách
konaných v březnu 2011 do AS FPR (srov. zápis o výsledku voleb do AS PRF ze dne 13. 4. 2011
založený na č. l. 21 spisu krajského soudu). Od 1. 5. 2011 žalobce pokojně vykonával mandát
senátora AS FPR až do 29. 10. 2012, kdy mu bylo na zasedání AS FPR upřeno právo vykonávat
mandát člena akademického senátu s odůvodněním, že v důsledku změny akreditace studijního
programu „Právo a právní věda“ žalobce přestal být od 1. 8. 2012 členem akademické obce FPR.
Všichni studenti zmiňovaného magisterského studijního programu byli podle žalované
v důsledku citovaného rozhodnutí převedeni přímo pod Západočeskou univerzitu.
[19] Aby mohl Nejvyšší správní soud posoudit, zda obstojí závěry krajského soudu
o nezákonnosti zásahu stěžovatelky vůči žalobci spočívající v bránění pokojnému výkonu
mandátu člena AS PRF, bylo nezbytné nejprve zkoumat, za jakých podmínek pozbývá člen
studentské kurie akademického senátu svůj mandát člena AS PRF [srov. část III. A) tohoto
rozsudku], a následně se zabývat tím, zda takové podmínky byly v projednávaném případě
splněny [srov. část III. B) tohoto rozsudku].
[20] Úvodem Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit význam vysokého
školství a zasadit vysokoškolské vzdělávání do kontextu českého právního řádu. Podle čl. 1
odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený
na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Základní práva a svobody jsou konkretizována
zejména v Listině základních práv a svobod. V projednávané věci lze zmínit zejména čl. 15
Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby, a čl. 17, garantující
základní politická práva, tj. svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání
realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách, který vysokým školám
garantuje specifické samosprávné postavení vycházející z cílů, organizace a činnosti vysokých
škol. Zákon o vysokých školách současně přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů
mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy,
jednak i působením vysoké školy navenek [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03
ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
[21] Podle §1 zákona o vysokých školách jsou vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací
soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou
úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. „Vysokost“
vysokého školství spočívá především v nezávislém badatelství, edukaci či podněcování kulturního
a společenského dění, sdíleného ve společenství učitelů a studentů (universitas magistrorum
et scholarium).
[22] Zákon o vysokých školách uděluje veřejným vysokým školám jistou míru vnitřní
autonomie. Přiznává jim široká oprávnění týkající se vnitřní správy veřejných vysokých škol
spočívající zejména ve zřizování samosprávných akademických orgánů, volbě kandidátů
na funkce rektora či děkana nebo v právu zřizovat si další orgány akademické samosprávy,
případně úřední aparát. Samospráva veřejných vysokých škol garantující práva a svobody členů
akademické obce patří mezi základní principy demokratického právního státu (srov. Mikule,
V. Samosprávy vysokých škol z pohledu ústavního in Staša, J. Historie, současný stav a perspektivy
univerzit. Praha: Karolinum, 2008. s. 79 – 85). Aby univerzita naplnila své společenské poslání,
musí vytvářet demokratické prostředí pro realizaci akademických práv a svobod. Takovému
prostředí nejlépe svědčí institucionální uspořádání založené na společenství všech aktivně
zúčastněných osob, jejichž úsilím je naplňováno poslání univerzity. (srov. Staša, J. Orgány
akademické samosprávy a jejich vzájemné vztahy; tamtéž. s. 86 – 91).
[23] Činnost vysokých škol podléhá kontrole vnitřní (skrze akademické orgány vysoké školy)
a kontrole vnější. Ústředním orgánem státní správy vysokého školství je MŠMT, jehož
kompetence se soustřeďují zejména do oblasti dozoru nad vnitřním fungováním vysokých škol.
Kontrolní pravomoc ministerstva spočívá především v rozhodování o náplni studijních programů
a o certifikaci absolvování studia. MŠMT tak podle §78 a násl. zákona o vysokých školách
rozhoduje o oprávněních uskutečňovat výuku v různých oblastech studia (o akreditacích)
na základě předchozího vyjádření Akreditační komise. Formou akreditací kontroluje ministerstvo
úroveň vzdělávání poskytovaného vysokými školami. Vzdělávání pouze v akreditovaných
studijních programech je pak prostředkem realizace ústavně zaručeného práva na vysokoškolské
vzdělávání (čl. 33 Listiny).
III. A) Skončení mandátu člena AS PRF
[24] Podle §3 zákona o vysokých školách jsou studenti členy akademické obce vysoké školy
a vztahují se na ně stejná akademická práva jako na akademické pracovníky. Obdobně z §26
odst. 3 zákona vyplývá, že akademickou obec fakulty tvoří akademičtí pracovníci působící na této
fakultě a studenti zapsaní na této fakultě. Významným právem studentů je aktivní a pasivní
volební právo do akademických senátů zakotvené v §4 písm. d), resp. §26 odst. 1 zákona. Díky
němu se studenti podílejí na řízení vysokých škol prostřednictvím členství v akademických
senátech fakult a univerzit. Akademická práva studentů mají zcela zásadní význam: mohou
být chápána jako pojistka zachování akademických práv pracovníků a potažmo i existence
univerzity samotné. Představují tak jednu z významných garancí zachování center vzdělanosti
- prostoru svobody, který je do jisté mír odloučen od okolní sféry ekonomiky a politiky.
[25] Vrcholným zastupitelským orgánem fakulty je akademický senát, na jehož plénu dochází
ke střetávání myšlenek, názorů a zájmů akademických pracovníků a jejich studentů, tvořících
jednu akademickou obec. Studenti mají možnost na půdě akademického senátu reálně ovlivňovat
správu fakulty (vysoké školy), vést partnerský dialog s akademickými pracovníky a současně
se podílet na odpovědnosti za vedení vysoké školy či konkrétní fakulty. Student zapsaný
v akreditovaném studijním programu uskutečňovaném fakultou má dvojí personální příslušnost:
je členem univerzitní akademické obce a současně akademické obce fakultní. Vzniká
mu tak dvojúrovňové členství v univerzitních akademických obcích.
[26] Dle §26 zákona o vysokých školách vnitřní předpis fakulty stanoví počet členů
akademického senátu, způsob jejich volby a způsob volby předsedy akademického senátu.
Stanoví rovněž orgány akademického senátu a jejich ustavování, důvody zániku členství
v akademickém senátu a případnou neslučitelnost členství v akademickém senátu s výkonem
jiných funkcí. Takovým vnitřním předpisem je pro FPR Volební a jednací řád AS FPR (dále
též „VJŘ“) schválený dne 28. 11. 2007. Podle volebního a jednacího řádu je funkční období člena
senátu tříleté a počíná běžet 1. května následujícího po volbách (čl. 2 odst. 2 VJŘ). Mandát
senátora zaniká některým z vyjmenovaných způsobů: uplynutím funkčního období, rozhodnutím
o rozpuštění AS FPR, vzdáním se mandátu, okamžikem ujmutí se funkce neslučitelné s členstvím
v AS FPR nebo ztrátou volitelnosti (čl. 12 odst. 2 VJŘ). Právo volit má každý, kdo je alespoň
v den voleb, v němž vykonává své volební právo, členem akademické obce FPR (čl. 4 odst. 1
VJŘ). Pasivní volební právo náleží tomu, kdo je oprávněn volit, pokud je po celou dobu ode dne,
kdy byl navržen, do skončení volebního aktu členem akademické obce FPR (čl. 4 odst. 2 VJŘ).
[27] V projednávaném případě je nutné posoudit, zda mandát žalobce jako člena AS FPR
v důsledku rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace zanikl či nikoliv. Pokud
by žalobci členství v AS FPR žádným ze způsobů popsaných v čl. 12 VJŘ nezanikl, byl by zásah
stěžovatelky, jímž bránila žalobci vykonávat dne 29. 10. 2012 mandát senátora AS FPR,
nezákonný. Podle stěžovatelky došlo u žalobce k zániku jeho členství v akademickém senátu
v důsledku ztráty volitelnosti spočívající v zániku příslušnosti žalobce k akademické obci FPR.
Jiný z důvodů vyjmenovaných v čl. 12 odst. 2 VJŘ nepřipadal v úvahu. Nejvyšší správní soud
proto dále zkoumal, zda žalobce přestal být v důsledku rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012
studentem FPR, a zda tak skončilo i jeho členství v akademické obci právnické fakulty.
III. B) Udělování akreditací
[28] Akreditace udělovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle §78
a násl. zákona o vysokých školách na základě předchozího vyjádření akreditační komise odpovídá
požadavku vnější standardizace úrovně vzdělávání poskytovaného vysokými školami. Akreditační
komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a ve svém vyjádření všestranně posuzuje
vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, inovační a další tvůrčí činnost vysokých škol (§84
odst. 1 zákona).
[29] Západočeská univerzita požádala dne 25. 6. 2012 MŠMT o prodloužení platnosti
akreditace magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ se studijním oborem
„Právo“ uskutečňovaným FPR. Následně MŠMT rozhodnutím ze dne 29. 6. 2012,
č. j. MSMT-28969/2012-M3, podle §79 odst. 4 a §80 odst. 2 zákona o v ysokých školách
prodloužilo platnost „akreditace magisterského studijního programu Právo a právní věda se studijním oborem
Právo na dobu platnosti do 31. října 2013, forma studia je prezenční, standardní doba studia 5 roků,
pro Západočeskou univerzitu v Plzni.“ V odůvodnění ministerstvo odkázalo na stanovisko Akreditační
komise z 27. 6. 2012, podle něhož je prodloužení akreditace odůvodněno požadavkem
na dostudování stávajících studentů magisterského studijního programu „Právo a právní věda“.
[30] Na základě rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace rektorka Západočeské
univerzity pověřila dne 1. 8. 2012, č. j. ZCU 026245/2012, právnickou fakultu, aby „řádně, podle
zákona a vnitřních předpisů Západočeské univerzity zabezpečila uskutečňování magisterského studijního
programu Právo a právní věda se studijním oborem Právo, a to po stránce personální, přístrojové a informační.“
Jako osobu odpovědnou za dohled nad uskutečňováním tohoto studijního programu určila
rektorka doc. PaedDr. Jaroslava Dokoupila, Ph.D., prorektora pro studijní a pedagogickou
činnost.
[31] Postup pro udělování akreditací je upraven v části osmé zákona o vysokých školách.
Podle §78 odst. 1 zákona podléhá studijní program akreditaci, kterou uděluje ministerstvo.
Žádost o akreditaci podává vysoká škola.
[32] Písemná žádost vysoké školy o akreditaci studijního programu obsahuje v souladu s §79
odst. 1 zákona
a) název vysoké školy, popřípadě její součásti, která bude studijní program uskutečňovat,
b) součásti studijního programu podle §44 odst. 2,
c) doklady o personálním, finančním, materiálním a technickém a informačním
zabezpečení studijního programu nejméně na standardní dobu studia včetně údajů
o garantovi studijního programu,
d) záměr rozvoje studijního programu, jeho odůvodnění a předpokládaný počet
přijímaných uchazečů o studium,
e) v případě studijního programu zdravotnického zaměření též stanovisko Ministerstva
zdravotnictví, zda absolventi budou oprávněni vykonávat zdravotnické povolání,
f) v případě studijního programu zaměřeného na přípravu k výkonu regulovaného
povolání též oznámení, že daný studijní program je zaměřen na přípravu k výkonu
regulovaného povolání, a stanovisko příslušného uznávacího orgánu, zda absolventi
budou připraveni odpovídajícím způsobem k výkonu tohoto povolání.
[33] Detailní popis náležitostí žádosti o akreditaci studijního programu obsahuje vyhláška
MŠMT č. 42/1999 Sb., o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu. Vysoká škola musí
kromě obecných náležitostí týkajících se charakteristik studijního programu a pravidel
pro vytváření studijních plánů doložit mj. personální zabezpečení ve studijním programu (§6
vyhlášky), finanční zabezpečení (§7 vyhlášky) nebo materiální a technické zabezpečení studijního
programu (§8 vyhlášky).
[34] Z §80 zákona o vysokých školách vyplývá, že akreditace studijního programu se uděluje
na dobu nejvýše deseti let, počítanou ode dne právní moci rozhodnutí (odstavec 1). Platnost
akreditace lze i opakovaně prodloužit, přičemž na řízení o prodloužení platnosti akreditace
se přiměřeně vztahuje ustanovení §79 (odstavec 2). Během uskutečňování akreditovaného
studijního programu může vysoká škola požádat o akreditaci jeho rozšíření (odstavec 3).
Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu
nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost
pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké
škole (odstavec 4).
[35] Náležitosti žádosti o prodloužení akreditace studijního programu jsou blíže upraveny
v §11 vyhlášky č. 42/1999 Sb. Kromě názvu a sídla žadatele (vysoké školy), názvu studijního
programu a jeho charakteristik, dokladu o personálním zabezpečení programu a vnitřního
hodnocení kvality studijního programu může žádost o prodloužení akreditace obsahovat i návrhy
změn součástí studijního programu, jeho finančního či materiálního a technického zabezpečení
nebo změn záměru rozvoje a odůvodnění studijního programu (§11 odst. 2 vyhlášky).
[36] Předně Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že závěr krajského soudu,
podle něhož je vysoká škola oprávněna delegovat uskutečňování studijního programu na její
libovolnou součást s odkazem na §6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách, je nesprávný.
Uskutečňování studijního programu spadá podle Nejvyššího správního soudu pod tvorbu
a uskutečňování studijních programů [§6 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách], nikoliv
pod oblast vnitřní organizace veřejné vysoké školy. Vnitřní organizací má zákon na mysli spíše
členění vysoké školy na fakulty, vysokoškolské ústavy, jiná pracoviště pro vzdělávací
a výzkumnou činnost či účelová zařízení podle §22 zákona. Otázka, jaké akreditované studijní
programy a jakým způsobem budou na vysoké škole uskutečňovány, jsou však otázkou tvorby
a uskutečňování studijních programů. Tato problematika podle §6 odst. 1 písm. c) zákona
o vysokých školách patří rovněž do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy.
[37] Uskutečňování studijních programů tedy stejně jako krajským soudem uváděná vnitřní
organizace vysoké školy spadá do samosprávné působnosti vysoké školy. V některých zákonem
stanovených případech ovšem činnost veřejné vysoké školy může být limitována státními orgány
v rámci výkonu jejich vnějších kontrolních oprávnění (§6 odst. 3 zákona o vysokých školách).
Pro oblast tvorby a uskutečňování studijních programů stanoví taková omezení zejména §78
a násl. zákona o vysokých školách vyžadující akreditaci studijního programu udělovanou
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy po předchozím vyjádření Akreditační komise.
Veřejná vysoká škola tak může vytvářet a uskutečňovat studijní programy na základě svého
vlastního uvážení, pohybuje-li se v mantinelech stanovených v rozhodnutí MŠMT o povolení
akreditace určitého studijního programu. Z výše uvedeného vyplývá, že veřejná vysoká škola
nemůže pověřit uskutečňováním určitého studijního programu jinou svoji fakultu či součást,
pokud by takový stav odporoval údajům uvedeným v rozhodnutí o udělení akreditace takového
studijního programu či v rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditovaného studijního
programu. V tomto směru tedy závěry krajského soudu o absolutní volnosti veřejných vysokých
škol při uskutečňování studijních programů neobstojí.
[38] Stěžovatelka v této souvislosti zmiňovala údajné rozpory v rozhodovací činnosti
Krajského soudu v Plzni týkající se hodnocení samosprávné působnosti veřejné vysoké školy.
K této argumentaci se Nejvyšší správní soud blíže nevyjadřoval. Stěžovatelka tuto skutečnost
zmiňovala v souvislosti s jejím názorem na nutnost aplikace §6 odst. 1 písm. c) namísto §6
odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách, nicméně v této části se Nejvyšší správní soud
s názory stěžovatelky ztotožnil a rozsudek krajského soudu v tomto rozsahu korigoval
(srov. bod [36] shora). Za takové situace bylo bezpředmětné vyjadřovat se dále k údajným
rozporům v judikatuře Krajského soudu v Plzni, neboť ty pro projednávanou věc nemohly
mít žádného významu.
[39] Z právní úpravy obsažené v §78 a násl. zákona o vysokých školách a vyhlášce
č. 42/1999 Sb. (srov. body [31] až [35]) vyplývá, že žádost o prodloužení platnosti akreditace
stávajícího studijního programu je udělována vysoké škole na základě týchž parametrů jako
prvotní akreditace studijního programu. Vysoká škola musí v rámci řízení o prodloužení platnosti
akreditace doložit rovněž personální zabezpečení studijního programu, tj. jméno garanta
programu a seznam akademických pracovníků podílejících se na výuce. Žádost musí
být doplněna rovněž o stanovisko k výsledkům vnitřního hodnocení kvality programu. V rámci
prodloužení platnosti akreditace lze přistoupit rovněž k dílčím změnám (§11 odst. 2 vyhlášky),
nicméně uvedené změny nesmí zásadně měnit podstatu studijního programu; jinak
by se již jednalo o rozšíření akreditace podle §80 odst. 3 zákona nebo o udělení akreditace
nového studijního programu. Pokud by nějaké dílčí změny dříve akreditovaného studijního
programu, jehož platnost má být prodloužena, ministerstvo schválilo, muselo by z rozhodnutí
o prodloužení platnosti akreditace být bez jakýchkoli pochyb seznatelné, k jakým změnám
součástí studijního programu, jeho finančního, materiálního či technického zabezpečení, nebo
jeho odůvodnění na základě rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace dochází. V případě,
že rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace o žádných takových změnách dle §11 odst. 2
vyhlášky č. 42/1999 Sb. nepojednává, prodlužuje se platnost akreditace daného studijního
programu za stejných podmínek, za jakých byla akreditace studijnímu programu původně
udělena.
[40] Z rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012, jímž byla stěžovatelce prodloužena akreditace
studijního programu „Právo a právní věda“ je zřejmé, že citovaný program byl původně
akreditován pro FPR, využíval přístrojové a informační zabezpečení této fakulty a byl jejími
akademickými pracovníky vykonáván. Rozhodnutí MŠMT o prodloužení akreditace stanovilo,
že se prodlužuje platnost akreditace „magisterského studijního programu Právo a právní věda se studijním
oborem Právo na dobu platnosti do 31. října 2013, forma studia prezenční, standardní doba studia 5 roků,
pro Západočeskou univerzitu v Plzni.“ Dále ministerstvo v rozhodnutí ocitovalo souhlasné stanovisko
Akreditační komise ze dne 27. 6. 2012 a uzavřelo: „Ministerstvo s ohledem na skutečnost, že platnost
udělené akreditace končí dnem 31. července 2012 a že je třeba zajistit stávajícím studentům řádné dokončení
studia nebo příslušného úseku studia a na citované stanovisko Akreditační komise, s nímž se po věcné stránce
plně ztotožnilo (včetně navržené doby akreditace), rozhodlo o prodloužení platnosti akreditace studijního programu
„Právo a právní věda“ se studijním oborem „Právo“ pro Západočeskou univerzitu v Plzni tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto rozhodnutí.“ Z citovaného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že MŠMT prodloužilo
platnost akreditace studijního programu „Právo a právní věda“ do 31. 10. 2013 na žádost
Západočeské univerzity v Plzni. Samotná skutečnost, že ve výroku ani v odůvodnění není
specifikováno, že je zmíněná akreditace udělena právnické fakultě, nezpůsobuje změnu akreditace
studijního programu „Právo a právní věda“ uskutečňovaného do té doby FPR a převod
stávajících studentů tohoto programu na Západočeskou univerzitu. V této souvislosti je určující,
že žadatelem o prodloužení platnosti akreditace je podle §80 odst. 2 ve spojení s §79 odst. 1
zákona o vysokých školách vždy vysoká škola (stěžovatelka), nikoliv její součást, která
má zmiňovaný studijní program uskutečňovat. Ze způsobu formulace výroku a odůvodnění
rozhodnutí MŠMT tak bez dalšího nelze dovozovat, že MŠMT svým rozhodnutím zamýšlelo
převést studijní program „Právo a právní věda“ uskutečňovaný do té doby FPR přímo
na Západočeskou univerzitu. V tom se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu uvedenými na stranách 17 – 18 napadeného rozsudku. Pokud by takto závažné důsledky
hodlalo ministerstvo svým rozhodnutím o prodloužení platnosti akreditace vyvolat, muselo
by v prvé řadě takové zásadní změně akreditace odpovídat odůvodnění rozhodnutí. Otázkou
by však zůstalo, zda vůbec v rámci řízení o prodloužení platnosti akreditace podle §80 odst. 2
zákona o vysokých školách by bylo možné připustit tak zásadní změny akreditovaného studijního
programu a zda by nebylo na místě uvažovat spíše o udělení akreditace nové. Pokud
by rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace obsahovalo tak závažné změny původně
akreditovaného studijního programu, že by se de facto jednalo o udělení akreditace nového
studijního programu, muselo by studium dosavadních studentů realizované v původně
akreditovaném studijním programu být ukončeno postupem podle §56 zákona o vysokých
školách, nejspíše v důsledku odnětí akreditace nebo zániku akreditace studijního programu.
Těmito otázkami se nicméně Nejvyšší správní soud nemusel zabývat, neboť rozhodnutí MŠMT
o žádných změnách akreditovaného studijního programu „Právo a právní věda“ nepojednávalo.
Akreditace předmětného magisterského studijního programu tak byla prodloužena platnost
za nezměněných okolností.
[41] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na základě rozhodnutí MŠMT o prodloužení
platnosti akreditace ze dne 29. 6. 2012 žalobce ani jiní studenti magisterského studijního
programu „Právo a právní věda“ nepřestali býti členy akademické obce FPR, neboť platnost
akreditace byla ministerstvem prodloužena v intencích akreditace původně udělené.
[42] Na vysloveném závěru nic nemění ani faktické kroky, k nimž Západočeská univerzita
v Plzni přistoupila po vydání rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace vedena
nesprávným přesvědčením, že v důsledku citovaného rozhodnutí ministerstva došlo k zásadní
změně studijního programu „Právo a právní věda“. Pověření ze dne 1. 8. 2012,
č. j. ZCU 026245/2012, kterým rektorka univerzity svěřila FPR uskutečňování magisterského
studijního programu „Právo a právní věda“ po stránce personální, přístrojové a informační, dopis
prorektora pro studijní a pedagogickou činnost a předsedy Akademického senátu Západočeské
univerzity v Plzni ze dne 19. 7. 2012 adresovaný studentům magisterského studijního programu
„Právo a právní věda“, v němž bylo studentům sděleno, že přestávají být členy akademické obce
FPR, ani email předsedy AS FPR adresovaný členům akademického senátu reprezentující
studentskou kurii ze dne 13. 9. 2012 informující o zániku jejich mandátu v důsledku rozhodnutí
MŠMT o prodloužení akreditace tak nemohl v žádném případě zvrátit závěr Nejvyššího
správního soudu vycházející z dikce rozhodnutí o prodloužení akreditace, že akreditace studijního
programu „Právo a právní věda“ byla prodloužena v intencích původní akreditace citovaného
studijního programu, který uskutečňovala právnická fakulta.
[43] Stejně tak není rozhodné, jakým způsobem MŠMT na svých internetových stránkách
eviduje akreditované studijní programy, neboť v projednávané věci Nejvyšší správní soud mohl
vycházet toliko z rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace ze dne 29. 6. 2012, které
závazně stanovilo podmínky, za nichž byla platnost studijního programu „Právo a právní věda“
povolena. Pokud žádné dílčí změny původní akreditace studijního programu v tomto rozhodnutí
výslovně schváleny nebyly, není možné dovozovat, že by ministerstvo akreditaci původního
studijního programu jakkoliv změnilo. Z popsaných důvodů proto soud neprováděl důkaz
promítnutím internetových stránek http://www.msmt.cz/file/25412, neboť takový důkaz
byl v prováděné věci zjevně nadbytečný.
[44] Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost neprovedl ani důkaz rozhodnutím MŠMT ze dne
17. 10. 2012, č. j. MSMT/43 256/2012-MC, o udělení akreditace bakalářskému studijnímu
programu Geografie se studijním oborem Ekonomická a regionální geografie do 1. března 2013,
forma studia je prezenční, standardní doba studia 3 roky, pro Fakultu ekonomickou Západočeské
univerzity v Plzni. Citované rozhodnutí je rozhodnutím o udělení akreditace podle §79 odst. 4
zákona o vysokých školách, zatímco stěžejní rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012, z něhož
stěžovatelka dovozovala zánik příslušnosti studentů FPR k akademické obci právnické fakulty,
bylo rozhodnutím o prodloužení platnosti akreditace podle §80 odst. 2 zákona
o vysokých školách. Porovnání těchto rozhodnutí či způsobu formulace jejich výroků
je tak pro projednávanou věc nepodstatné, neboť každé ze zmíněných rozhodnutí se vztahuje
k jinému typu řízení podle zákona o vysokých školách a jsou na něj tím pádem kladeny jiné
požadavky a nároky.
[45] Z důkazů provedených před krajským soudem je zřejmé, že byť univerzita vyslovila
kategorický závěr o příslušnosti studentů studijního programu „Právo a právní věda“ pouze
k akademické obci Západočeské univerzity, zacházela se studenty daného studijního programu
v některých ohledech tak, jako by nikdy studenty FPR být nepřestali. Například potvrzení
o studiu ve studijním programu „Právo a právní věda“ vystavila žalobci ve dnech 12. 9. 2012
a 29. 10. 2012 FPR (srov. č. l. 19 soudního spisu). Stejný závěr o příslušnosti žalobce
k akademické obci právnické fakulty vyplývá i z výkazu žalobce o studiu (srov. výpis z evidenční
karty žalobce ke dni 4. 12. 2012 založený na č. l. 20 soudního spisu, z něhož vyplývá, že žalobce
je studentem PRF a že byl zapsán do pátého ročníku studia dne 1. 9. 2012). Oba zmíněné
dokumenty v souladu s §57 odst. 1 zákona o vysokých školách představují doklady o studiu
v určitém studijním programu a prokazují tak příslušnost studentů k akademické obci fakulty,
na níž je studijní program uskutečňován. Stejně tak na zasedání AS FPR dne 29. 10. 2012
(na němž bylo žalobci upřeno právo vykonávat mandát člena akademického senátu) byla
diskutována otázka prospěchových stipendií pro studenty FPR. K dotazu žalobce, zda budou
stipendia vyplácena jen studentům bakalářského studijního programu nebo i studentům
magisterského studijního programu (Právo a právní věda), proděkanka J. uvedla, že stipendia
budou přiznávána studentům bakalářského i magisterského programu. Na to se žalobce dotázal,
jak je to možné, pokud by studenti magisterského studijního programu již neměli být studenty
FPR. Předseda AS FPR žalobci sdělil, že hovoří mimo téma. Následně ovšem děkan FPR dodal,
že „FPR je plně oprávněna vzdělávat studenty v magisterském studijním programu Právo a právní věda, který
má sice nyní akreditovaný ZČU, ale pověřila FPR, aby tento program (byť s určitou supervizí ZČU) realizovala.
FPR proto nechce ošidit studenty ani o prospěchová stipendia a na tom není nic nepřirozeného“ (srov. zápis
z jednání AS FPR ze dne 29. 10. 2012 založená na č. l. 4 – 9 soudního spisu). Právnická fakulta se
tak rozhodla udělovat prospěchová stipendia i studentům magisterského studijního programu
„Právo a právní věda“, byť v jiných souvislostech sveřepě trvala na tom, že citovaný studijní
program je uskutečňován přímo Západočeskou univerzitou a že studenti tohoto programu nejsou
členy akademické obce FPR. Tento dvojaký přístup ke studentům a neujasněnost vzniklého stavu
tak hrubě narušili vzájemnou harmonii v kýženém společenství studentů a akademických
pracovníků v rámci studia magisterského studijního programu Právo a právní věda (srov. bod
[21] shora).
[46] Nejvyšší správní soud shora vyložil, že rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti
akreditace studijního programu „Právo a právní věda“ žádným způsobem nezměnilo dosavadní
způsob uskutečňování studijního programu. Studenti citovaného studijního programu
tak ani v důsledku rozhodnutí o prodloužení akreditace nepřestali být členy akademické
obce FPR.
[47] Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že pokud v panující společensky vyostřené
atmosféře týkající se prodlužování akreditací předmětného studijního programu měla
Západočeská univerzita přeci jen pochybnosti o tom, zda studenti studijního programu „Právo
a právní věda“ jsou v důsledku rozhodnutí MŠMT stále členy akademické obce FPR či pouze
akademické obce univerzity, bylo na místě zachovat jejich příslušnost k oběma akademickým
obcím. Vždyť právě studenti se mají v souladu s výše popsanými principy vysokoškolského
vzdělávání podílet na vnitřním řízení fakulty, na níž studují, a musí jim být zachován stejný rozsah
práv a svobod po celou dobu studia.
IV. Závěr a náklady řízení
[48] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé bez zbytečného
odkladu, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[49] Krajský soud v Plzni tedy v projednávaném případě dospěl v souladu se zákonem
k závěru, že zásah stěžovatelky, kterým bylo žalobci dne 29. 10. 2012 upřeno právo na řádný
výkon mandátu člena AS FPR získaného v řádných volbách v březnu 2011, byl nezákonný.
Krajský soud správně konstatoval, že rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012 o prodloužení
platnosti akreditace nezpůsobilo zánik členství studentů magisterského studijního programu
„Právo a právní věda“ v akademické obci právnické fakulty, nicméně chybně svůj závěr opřel
o §6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách. V tomto smyslu tedy Nejvyšší správní soud
závěr krajského soudu korigoval, když dovodil, že samospráva vysoké školy při uskutečňování
studijního programu spadá pod §6 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách a je limitována
vnější kontrolou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, potažmo i Akreditační komise,
spočívající udělování, odnímání či prodlužování platnosti akreditací. Podle Nejvyššího správního
soudu z rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012 nebylo možné dovodit žádné změny akreditace
studijního programu „Právo a právní věda“, který byl původně uskutečňován FPR. V důsledku
popsaného rozhodnutí tedy nemohlo dojít k zániku příslušnosti studentů tohoto studijního
programu k akademické obci FPR.
[50] Vzhledem k tomu, že důvody, na nichž krajský soud svůj závěr o nezákonnosti
popsaného zásahu stěžovatelky založil, v převážné míře obstojí, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. a část důvodů rozsudku krajského
soudu nahradil důvody shora popsanými (srov. především body [36] až [41]; přiměřeně
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
[51] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalobci pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
[52] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), soudnímu poplatku ve výši 1.000 Kč. Podle §7 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je poplatek splatný vznikem poplatkové
povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli
uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích,
per analogiam]. Podle §10a odst. 1 téhož zákona pak platí, že v případech, kdy je soud povinen vrátit
již zaplacený poplatek nebo přeplatek na poplatku, učiní tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí,
kterým o vrácení rozhodl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání
odkladného účinku nerozhodoval (srov. bod [48]), stěžovatelce dosud nevznikla povinnost
zaplatit soudní poplatek za tento návrh. Protože stěžovatelka současně s podáním kasační
stížnosti dne 3. 4. 2013), tedy ještě před rozhodnutím soudu o návrhu na přiznání odkladného
účinku, uhradila soudní poplatek vylepením kolkových známek ve výši 6.000 Kč (z toho 5.000 Kč
za kasační stížnost a 1.000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku), rozhodl Nejvyšší správní
soud čtvrtým výrokem o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve výši 1.000 Kč. K tomu byla
stanovena lhůta v délce trvání 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu