ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.14.2013:47
sp. zn. 1 As 14/2013 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. K., zastoupený
Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 6, Praha 9 - Libeň, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2010, čj. 7413/ENV/10/90/540/10, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013, čj. 10 A
147/2010 – 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátu Mgr. Eduardu Benešovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování žalobce ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Liberec (dále jen „správní orgán
I. stupně“) vydala dne 14. 10. 2009 rozhodnutí čj. ČIŽP/51/OOL/SR01/0916172.004/
09/LHN, kterým uložila spoluvlastníkům lesního pozemku parc. č. 465/1 v k. ú. Víchovská
Lhota, tj. žalobci a společnosti HERMES EURO – NATUR s.r.o. v likvidaci (dále
jen „společnost HERMES“) opatření k nápravě zjištěných nedostatků podle §3 odst. 2 zákona
č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále
jen „zákon o České inspekci životního prostředí“). Konkrétně bylo spoluvlastníkům uvedeného
lesního pozemku uloženo 1) provést důslednou asanaci veškeré dřevní hmoty napadené kůrovci
o celkovém objemu 20 m
3
v porostní skupině 65 B d 13, v termínu do 31. 10. 2009 (s odnětím
odkladného účinku tomuto výroku) a 2) zalesnit stanovištně vhodnými dřevinami holinu vzniklou
po těžbě dřeva provedené před rokem 2002 o výměře 0,38 ha, na části uvedeného pozemku
a provádět důslednou ochranu proti buření a okusu zvěří, a to do 30. 6. 2010.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které
žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, ve které zejména
namítal, že mu jako vlastníku 1 dot čeného lesního pozemku byla uložena výše zmíněná opatření
k nápravě, ačkoliv vzniklý stav nezavinil. Zjištěné nedostatky totiž měly svoji příčinu v postupu
původních spoluvlastníků (zadavatelů těžby) a dalších osob a orgánů v roce 2000. Městský soud
svým výše specifikovaným rozsudkem žalobu taktéž zamítl a ztotožnil se tak se závěry
žalovaného.
[4] V odůvodnění svého rozsudku se městský soud věnoval nejprve povinnosti žalobce, jako
vlastníka předmětného lesa k provedení uložených opatření k nápravě. Soud argumentoval tím,
že podle §31 až 33 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů
(lesní zákon) jsou povinnosti k obnově a výchově lesních porostů a k ochraně lesa výslovně
uloženy vlastníku lesa. Připomněl, že obecně platí, že opatření k nápravě nežádoucího stavu /
nezákonného stavu, ať již jde o les či jinou nemovitost, lze vždy uložit toliko vlastníku
nemovitosti (výjimečně nájemci), neboť vlastnictví je nejen oprávnění věc užívat, ale vlastnictví
rovněž zavazuje. Rozhodnou skutečností pro uložení opatření nápravy tedy je, že vlastník
v zákonem stanovené době neodstranil nežádoucí stav, který ohrožuje jiný zákonem chráněný
zájem, a to bez ohledu na to, zda tento nežádoucí stav způsobil sám vlastník nebo třetí osoba,
případně zda vznikl v důsledku živelné pohromy.
[5] Dále se soud zabýval tvrzeným podvodným jednáním vedoucím ke stávající situaci
žalobce. Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že žalovaný, respektive správní orgán I. stupně,
měl řízení vedené v roce 2009 přerušit a vyčkat rozhodnutí o předběžné otázce, tj. rozhodnutí
v případném trestním řízení o zjištění viníků podvodného jednání vůči žalobci ohledně postupu
v roce 2000 ze strany jeho bývalých spoluvlastníků a dalších osob při převodu 3 lesní ho
pozemku na společnost HERMES, popř. při realizaci úmyslné mýtní těžby, včetně postupu
orgánu státní správy lesů či policie a dalších orgánů. Vzhledem k tomu, že předmětem daného
správního řízení o uložení opatření k nápravě byl stav lesního porostu zjištěný v roce 2009,
kdy vlastnictví 1 sv ědčilo žalobci, nemohly se tohoto řízení nijak dotk nout případné výsledky
řízení o trestní či občanskoprávní odpovědnosti jiných osob, které žalobce označuje za viníky
vzniklé situace.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[7] Nejprve stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu z důvodu,
že soud své rozhodnutí podložil fiktivními listinami, jež v rozporu se zákonem označil za pravé.
Stejně tak soud nezákonně označil právně neexistující údaje společnosti HERMES jako
spoluvlastníka žalobce.
[8] Zfalšovanými veřejnými listinami byl podle stěžovatele podložen také výpis z katastru
nemovitostí, ze kterého správní orgány vycházely při svém rozhodování. V důsledku toho správní
orgány i městský soud označily za většinového spoluvlastníka žalobce společnost HERMES
namísto skutečných spoluvlastníků Č. a K. Smlouvy uložené v katastru nemovitostí mají vady
bránící povolení vkladu, neboť na nich chybí zákonný ověřený podpis údajného kupujícího pod
jménem HERMES. Proto jsou dle názoru stěžovatele tyto smlouvy právně neexistující a nulitní
ex tunc.
[9] Dále stěžovatel považoval za zfalšované také povolení těžby, neboť bývalý Okresní úřad
- referát životního prostředí Semily zneužil osobní údaje žalobce a fiktivní údaje společnosti
HERMES a vyvolal spolu se správou KRNAP těžbu na pozemcích ve vlastnictví žalobce.
Příslušný úředník tak vyvolal vznik s těžbou souvisejících povinností na jméno žalobce, přičemž
souhlas žalobce nahradil zfalšovanou doručenkou.
[10] Městský soud podle stěžovatele svévolně aplikoval lesní zákon a zákon o České inspekci
životního prostředí, a to bez přihlédnutí ke skutečnosti a ke spravedlivému posouzení věci
vcelku. Výsledkem toho je, že státními orgány poškozený a podvedený vlastník lesa je povinen
provést zalesnění, ačkoliv těžba i povolení vkladu vlastnictví společnosti HERMES bylo
provedeno na základě zfalšovaných dokumentů. Znehodnocené pozemky tak byly úmyslně
ponechány na poškozeném stěžovateli, který zůstal de facto bez právně existujícího spoluvlastníka.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je přesvědčen o zákonnosti
napadeného rozhodnutí i rozsudku městského soudu. V současné fázi řízení se žalovaný necítí
povolán k posuzování zákonnosti stěžovatelem zmiňovaných podkladů rozhodnutí, nicméně
v době svého rozhodování neměl důvod o jejich zákonnosti pochybovat. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[13] Z kasační stížnosti lze vyvodit, že stěžovatel brojí jednak proti nezákonnosti napadeného
rozsudku městského soudu způsobené nesprávným posouzením právní otázky – odpovědnosti
stěžovatele za porušení lesního zákona – soudem [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a dále
proti vadě řízení spočívající v tom, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, který by odpovídal
skutečnosti, neboť soud při rozhodování vycházel ze zfalšovaných listin a správních rozhodnutí
a neposoudil tak věc podle stavu odpovídajícího skutečnosti [důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.].
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, kterým
uložil spoluvlastníkům předmětného lesa opatření k nápravě podle §3 odst. 2 zákona o České
inspekci životního prostředí, vycházel ze skutečností obsažených ve výpisu z katastru nemovitostí
ze dne 11. 9. 2009, ze kterého vyplývá, že spoluvlastníky předmětného lesního pozemku jsou
stěžovatel s 1 podílem a spole čnost HERMES s 3 pod ílem. Stěžovatel se však domnívá,
že společnost HERMES jako „fiktivní“ společnost byla coby spoluvlastník nemovitosti zapsána
do katastru nemovitostí podvodným způsobem.
[16] Nejvyšší správní soud poznamenává, že předmětem soudního přezkumu je v této věci
rozhodnutí o uložení opatření k nápravě podle §3 odst. 2 zákona o České inspekci životního
prostředí. Inspekční šetření provedl správní orgán I. stupně v září roku 2009, přičemž v říjnu
roku 2009 vydal rozhodnutí o uložení opatření k nápravě spoluvlastníkům lesa. V tomto řízení
byl správní orgán I. stupně oprávněn sankcionovat aktuální vlastníky předmětných lesních
pozemků, které zjistil na základě zmíněného výpisu z katastru nemovitostí. Nebyl oprávněn
se zabývat jednáním předchozích vlastníků lesa ani způsobem nabytí vlastnictví současných
vlastníků a tím spíše neměl posuzovat povahu smluv, na základě kterých byl proveden vklad
vlastnického práva společnosti HERMES do katastru nemovitostí. Výpis z katastru nemovitostí,
který je veřejnou listinou, byl pro správní orgány dostatečným podkladem pro zjištění,
kdo je vlastníkem příslušných lesních pozemků.
[17] Soud tedy uzavírá, že bylo přesvědčivě prokázáno, že spoluvlastníky předmětných lesních
pozemků v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl stěžovatel a společnost
HERMES. Proto taky správní orgán I. stupně postupoval správně, pokud s těmito osobami jako
s vlastníky lesa jednal. Naopak z ničeho nevyplývá, že by skutečnými spoluvlastníky byly osoby Č.
a K., jak se domnívá stěžovatel.
[18] K námitce stěžovatele, že městský soud nezákonně označil jako většinového
spoluvlastníka lesního pozemku společnost HERMES, je dále třeba uvést, že stěžovatel není
oprávněn uplatňovat námitky, které se netýkají jeho osoby, nýbrž spoluvlastníka předmětného
lesního pozemku. Nad to soud uvádí, že společnost HERMES nepovažuje za „fiktivní“, neboť
podle obchodního rejstříku tato společnost řádně vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne
17. 8. 1992, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2005, čj. 18 Cm 183/2004 - 15 byla
zrušena s likvidací a jmenován její likvidátor. Společnost však stále existuje, jejím jménem nyní
jedná likvidátor. Pro úplnost soud dodává, že skutečnost, že se společnost nachází v likvidaci,
neznamená, že by na ni nedopadaly povinnosti vlastníka lesa ve smyslu lesního zákona (k tomu
srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, čj. 9 Ca 15/2007 - 29, publ.
pod č. 1606/2008 Sb. NSS, který uvádí, že ani prohlášení konkursu nezprostí úpadce
těch povinností, které mu jakožto vlastníku lesa ukládá lesní zákon).
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že městský soud svévolně
aplikoval lesní zákon a zákon o České inspekci životního prostředí, pokud shledal stěžovatele
odpovědným za vytýkané poškození lesa. V této věci stěžovatel argumentuje zejména tím,
že těžba, která způsobila poškození lesa, byla provedena na základě zfalšování jeho podpisu
a některých dalších dokumentů a díky podvodnému jednání příslušného úředníka.
[20] Podle §3 odst. 2 zákona o České inspekci životního platí, že „[i]nspekce vyžaduje odstranění
a nápravu zjištěných nedostatků, jejich příčin a škodlivých následků a ukládá opatření k jejich odstranění
a nápravě“.
[21] Podle §32 odst. 1 písm. b) tohoto zákona je „[v]lastník lesa […] povinen provádět taková
opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, zejména preventivně bránit vývoji,
šíření a přemnožení škodlivých organismů“. Podle §32 odst. 6 je „[v]lastník lesa […] povinen hospodařit
v lese tak, aby jeho činností nebyly ohroženy lesy sousedních vlastníků“. Dále §33 odst. 1 lesního zákona
stanoví, že „[v]lastník lesa je povinen přednostně provádět těžbu nahodilou tak, aby nedocházelo k vývinu,
šíření a přemnožení škodlivých organismů“.
[22] Lesní zákon tedy povinnosti k obnově a výchově lesních porostů a k ochraně lesa
výslovně zakotvuje jako povinnosti vlastníků lesa, nikoliv jako povinnosti osob, které poškození
lesa svým jednáním způsobily. Jedná se tedy o objektivní odpovědnost vlastníka lesa, který
je ve smyslu lesního zákona povinen jednak působit preventivně a jednak obstarat nápravu
vzniklého nežádoucího stavu lesa, a to bez ohledu na to, zda jej sám způsobil či zavinil. V této
věci lze odkázat na část odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který názorně
vysvětlil obecnou koncepci odpovědnosti vlastníka za stav nemovitosti.
[23] Spoluvlastníci předmětného lesního pozemku byli shledáni odpovědnými za stav lesa
zjištěný při inspekčním šetření v září roku 2009, kdy jim bylo mimo jiné vytčeno, že nezalesnili
holinu vzniklou po těžbě. Pro správní orgány byl rozhodný stav lesa v době provádění inspekce,
za který je podle lesního zákona odpovědný vlastník lesa. Je přitom irelevantní, kdo poškození
lesa způsobil a správnímu orgánu v daném řízení ani nepříslušelo se těmito skutečnostmi zabývat.
Správní orgány proto v této souvislosti vůbec nebyly příslušné posuzovat skutečnosti, které vedly
ke schválení těžby, jak se domnívá stěžovatel. Pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o uložení opatření k nápravě bylo rozhodné pouze posouzení, zda vlastníci lesa plní
své povinnosti stanovené mu §31 až 33 lesního zákona. Z inspekčního šetření přitom vyplynulo,
že tyto povinnosti dlouhodobě neplnili; zjištěné nedostatky byly popsány v přezkoumávaných
správních rozhodnutích.
[24] Námitku stěžovatele, že povolení těžby bylo založeno na zfalšovaných podkladech, proto
nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou.
[25] Pokud tedy správní orgány zjistily nedostatky předmětného lesního pozemku, které
dle lesního zákona představují porušení povinností vlastníků lesa stanovené v §31 až 33 tohoto
zákona, postupovaly v souladu se zákonem o České inspekci životního prostředí, pokud
spoluvlastníkům lesa uložily opatření k nápravě těchto nedostatků. Je třeba poznamenat,
že stěžovatel existenci nežádoucího stavu předmětného lesa, tak jak byl popsán ve správních
rozhodnutích, nerozporuje, pouze argumentuje tím, že tento stav nezavinil a nemá
za něj být odpovědný. Tyto námitky však nejsou v daném řízení relevantní, neboť, jak bylo výše
opakovaně uvedeno, za nežádoucí stav lesa odpovídá vlastník a skutečnost, kdo tento stav zavinil,
nemá na výsledek tohoto správního řízení vliv. Nelze tak přisvědčit námitce o svévolné aplikaci
lesního zákona a zákona o České inspekci životního prostředí městským soudem, naopak,
městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s oběma uvedenými zákony.
[26] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky stěžovatele
převáženě mířily proti skutečnostem, které nebyly předmětem přezkumu daného správního řízení
a nemohly tak být shledány důvodnými. Stěžovatel se cítí být poškozen jednáním třetích osob,
které způsobily poškození lesa, případně převedení vlastnického práva k 3 podílu p ředmětných
lesních pozemků na společnost HERMES. Tyto námitky však nepříslušelo řešit správním
orgánům v řízení podle zákona o České inspekci životního prostředí ani soudu při následném
soudním přezkumu těchto rozhodnutí. Poškození nemovitosti jednáním osob odlišných
od vlastníka je možné řešit u civilních soudů prostřednictvím institutu náhrady škody, která
vznikla vlastníkovi v důsledku odstranění poškození či následků neoprávněného zásahu do svého
vlastnictví jednáním třetích osob. Podvodné jednání úředníků a falšování listin je možné uplatnit
v trestním řízení, což podle dostupných informací stěžovatel již učinil.
IV.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[29] Žalobci byl usnesením městského soudu ze dne 26. 8. 2010, čj. 10 A 147/2010 – 58,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Eduard Beneš. Odměna byla advokátovi stanovena podle
§35 odst. 8 s. ř. s. za jeden úkon právní služby (sepsání doplnění kasační stížnosti), tedy ve výši
1 x 3.100 Kč a 1 x 300 Kč, celkem 3.400 Kč [dle §9 odst. 4 písm. d) a dle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Protože advokát zastupující žalobce je plátcem
DPH, zvyšuje se odměna o částku 21 % z částky 3.400 Kč, tedy o 714 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Zástupce stěžovatele sice
ve svém podání ze dne 25. 3. 2013 požadoval odměnu za celkem čtyři úkony právní služby,
nicméně podání soudu ze dne 28. 2. 2013 představuje blanketní kasační stížnost a v podání
ze dne 18. 3. 2013 pouze přiložil vyčíslení své odměny a uvedl, že nenamítá podjatost soudců
prvního senátu Nejvyššího správního soudu. Tyto úkony tak nelze považovat za úkony právní
služby ve smyslu §11 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud současně nepřiznal odměnu
za úkon právní služby spočívající v poradě s klientem dne 21. 3. 2013, neboť s ohledem
na podobu doplnění kasační stížnosti nelze považovat tuto poradu za účelně vynaložený náklad
(srov. §60 odst. 1 s. ř. s.). Navíc je třeba vycházet ze skutečnosti, že ustanovený zástupce
byl již s celou problematikou dostatečně seznámen díky tomu, že stěžovatele zastupoval
v žalobním řízení. Zástupci je tak přiznána odměna pouze za právní úkon spočívající v podání
doplnění kasační stížnosti. Zástupci bude do 1 měsíce od právní moci usnesení vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu odměna ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu