ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.168.2012:71
sp. zn. 1 As 168/2012 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: V. H.,
zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 22/371, 120 00
Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína
Čermáka 2a, 160 08 Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. O-
7963, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Sodexo Pass Česká republika a. s., se sídlem
Radlická 2, 150 00 Praha 5 – Smíchov, zastoupené JUDr. Pavlem Randlem, advokátem se sídlem
Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsud ku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2012, č. j. 6 A 56/2011 – 201,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 5. 5. 1993 podala žalobkyně návrh na zápis slovní ochranné známky ve znění
„GASTROTUR“. Ochranná známka byla zapsána po doplnění všech potřebných náležitostí dne
29. 6. 1995 pro třídy 16, 35, 36 a 37 Niceského třídění výrobků a služeb.
[2] Na konci roku 1993 žalobkyně spoluzaložila společnost Gastrotur s. r. o., přičemž
následně dne 2. 9. 1994 převedla svůj obchodní podíl v této společnosti na jediného akcionáře
osoby zúčastněné na řízení. Na přelomu let 1994 a 1995 došlo k přeměně společnosti Gastrotur
s. r. o. na osobu zúčastněnou na řízení (tehdy s obchodní firmou Sodexho Pass Česká Republika
a. s.). Žalobkyně byla u společnosti Gastrotur s. r. o. a posléze u osoby zúčastněné na řízení
zaměstnána na základě pracovní smlouvy, a po jejím ukončení s ní i nadále spolupracovala; tato
spolupráce byla ukončena na konci roku 1995.
[3] V květnu a v červnu 2001 kontaktovala žalobkyně osobu zúčastněnou na řízení a žádala
odškodnění za neoprávněné užívání ochranné známky touto osobou ve výši 50.000.000 Kč
a při jejím neuhrazení vyslovila zákaz dalšího užívání ochranné známky. Jelikož ohledně
odškodnění nebylo dosaženo shody, podala žalobkyně dne 20. 9. 2001 k Městskému soudu
v Praze návrh na předběžné opatření, jímž by soud přikázal osobě zúčastněné na řízení zdržet
se užívání ochranné známky Gastrotur zaměnitelného názvu Gastroturka. Následně
dne 18. 10. 2001 podala žalobkyně u stejného soudu proti osobě zúčastněné na řízení žalobu,
jíž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání ochranné známky
ve výši 15.000.000 Kč. (Původně se domáhala též určení, že osoba zúčastněná na řízení užív á
ochrannou známku Gastrotur a název Gastroturka neoprávněně od 5. 1. 1995; tuto část žaloby
však vzala později zpět).
[4] V reakci na tyto kroky žalobkyně podala osoba zúčastněná na řízení dne 3. 12. 2001
žalovanému návrh na částečný výmaz předmětné ochranné známky mimo jiné z důvodu jejího
neužívání žalobkyní po dobu delší pěti let podle §25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002, č. j. 89907/2001, návrh
zamítl. Na základě rozkladu osoby zúčastněné na řízení však předseda žalovaného rozhodnutím
ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. O-7963, rozhodnutí žalovaného změnil tak, že předmětnou ochrannou
známku zrušil pro následující výrobky a služby zařazené do tříd 16, 35 a 36 mezinárodního třídění
výrobků a služeb: natisknuté lístky, tikety, kupóny, žetony a podobné prostředky
k bezhotovostnímu placení výrobků a služeb, organizování bezhotovostního placení zboží nebo
služeb, především stravovacích, formou předplatních lístků, tiketů, kupónů, žetonů apod., včetně
služeb vydávání, distribuce, proplácení a destrukce těchto platebních prostředků . Předseda
žalovaného v odůvodnění uvedl, že podle §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedícíc h a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o ochranných známkách), je třeba návrh na výmaz předmětné ochranné známky
považovat za návrh na její zrušení podle §31 odst. 1 písm. a) posledně citovaného zákona.
Jelikož pak žalobkyně neprokázala, že by pět let před po dáním návrhu známku užívala
pro uvedené výrobky a služby a neprokázala ani liberační důvody, pro něž známku nemohla
užívat, rozhodl předseda žalovaného o zrušení ochranné známky.
[5] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 7. 2012, č. j. 6 A 56/2011 – 201, zamítl. V mezidobí bylo
skončeno též řízení před civilními soudy ohledně žaloby na vydá ní bezdůvodného obohacení:
tato žaloba byla pravomocně zamítnuta (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011,
č. j. 15 Cm 300/2001 – 412, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012,
č. j. 3 Cmo 78/2012 – 544); v současné době je ve věci podáno dovolání k Nejvyššímu soudu.
II. Kasační stížnost
[6] Proti rozsudku městského soudu ve věci zrušení ochranné známky projednávané ve větvi
správního soudnictví podala žalobkyně včasnou kasační stížnost. Žalobkyně nesouhlasí
se závěrem městského soudu, že uplatnila až po lhůtě k podání žaloby námitku, v níž tvrdila,
že osoba zúčastněná na řízení užívala ochrannou známku se souhlasem žalobkyně, a že se tudíž
jednalo o řádné užívání ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Žalobkyně
na užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení celou dobu upozorňovala, když
se toto dělo s jejím vědomím a souhlasem. Teprve když osoba zúčastněná na řízení dlouhodobě
odmítala situaci řešit, vyzvala ji žalobkyně k ukončení užívání s požadavkem na odškodnění.
Žalobkyně dovolila užívat ochrannou známku své společnosti Gastrotur s. r. o.; práva a závazky
této společnosti včetně souhlasu s užíváním ochranné známky pak převzala osoba zúčastněná
na řízení, která známku se souhlasem žalobkyně užívala až do 7. 6 . 2001, kdy byla žalobkyní
vyzvána k vyplacení odškodnění.
[7] Užívání ochranné známky žalobkyní je pak zřejmé i z obecně známého vylepení
samolepek Gastrotur na většině restaurací v České republice. Tyto byly přitom zčásti vylepeny
v době, kdy byla žalobkyně jednatelkou společnosti Gastrotur s. r. o., a působily po celé
rozhodné období, které měl žalovaný posuzovat. Tvrzení soudu, že samolepky neprokazují,
že byly veřejně užity, a není na nich uvedeno datum, je v rozporu s notoricky známou
skutečností, že samolepky byly vylepeny prakticky na každé restauraci; užití stravenek bylo
obecně známé a žalovaný i soud je musel znát ze své činnosti. Jednalo se o stále stejnou známku,
a proto ztrácí smysl rozlišovat, kdo známku užíval – tj. zda žalobkyně nebo osoba zúčastněná
na řízení. Předseda žalovaného hodnotil předložené důkazy dvakrát zcela rozdílně, a v jejich
hodnocení byl proto svévolný.
[8] Městský soud dále dle žalobkyně učinil nesprávné závěry z dopisu ze dne 7. 6. 2001, který
soud nepovažuje za užívání ochranné známky. Podle žalobkyně předmětný dopis směřoval
k zániku souhlasu žalobkyně s užíváním ochranné známky Gastrotur a je z něj rovněž zřejmé,
že žalobkyně o této věci jednala s osobou zúčastněnou na řízení již dne 18. 5. 2001. Z hlediska
obsahu těchto úkonů nevidí žalobkyně rozdíl oproti následně podané žalobě a návrhu na vydání
předběžného opatření, které jsou dle městského soudu užíváním ochranné známky (avšak
učiněné ve lhůtě tří měsíců před podáním návrhu na její zrušení, k nimž se dle zákona nepřihlíží).
[9] Žalobkyně dále považuje za nesprávné hodnocení skupiny důkazů, o nichž soud
konstatoval, že nelze seznat, zda se jednalo o tikety žalobkyně nebo osoby zúčastněné na řízení.
Tyto důkazy byly vykládány k tíži žalobkyně; přitom je žalobkyně sama předložila
ze své korespondence, šlo o užití její vlastní ochranné známky a n ebylo nijak prokázáno,
že šlo o užití třetí osobou. Třetí osoba mohla užívat ochrannou známku jen ve třech případech
- byla-li jejím vlastníkem, užívala-li ji se souhlasem vlastníka ochranné známky nebo užívala-li
ji neoprávněně. Osoba zúčastněná na řízení nebyla vlastníkem ochranné známky a v rozhodném
období ji užívala se souhlasem žalobkyně: v takovém případě se ovšem užívání třetí osobou
rovná užívání vlastníka. Žalobkyně dále předložila řadu důkazů o tom, že známku užívala sama
(faxy a potvrzení třetích stran), které však soud uvedl jinak a nehodnotil skutečnost, že součástí
důkazů byla i potvrzení o odeslání faxů. Pokud obsahem dopisů a faxů bylo užití pojmu
Gastrotur, pak vyloučení těchto důkazů o užití soudem s tím, že v daném období i osoba
zúčastněná na řízení vydávala a užívala stravovací tikety stejného či podobného názvu, nemůže
být logické. Žalobkyně nemusela na svých nabízených tiketech uvádět, o jaké tikety jde. Podstatné
je, že nabízela tikety s užitím ochranné známky Gastrotur, tedy užívala ochrannou známku.
Vlastní nabízení tiketů s užitím ochranné známky Gastrotur pak bylo v celém řízení nepochybně
prokázáno.
[10] Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[11] Ke kasační stížnosti se vyjádřila osoba zúčastněná na říze ní, které především odkázala
na svá předchozí vyjádření ve věci. Doplnila, že tvrzení žalobkyně o užívání ochranné známky
osobou zúčastněnou na řízení se souhlasem žalobkyně, je zcela účelové, neboť žalobkyně
od roku 2001 tvrdila, že osoba zúčastněná na řízení užívá oc hrannou známku neoprávněně
(bez souhlasu). Tuto skutečnost osoba zúčastněná na řízení demonstrovala na řadě citací z podání
žalobkyně v paralelně vedeném civilním řízení. Za nepravdivé považuje osoba zúčastněná
na řízení též tvrzení žalobkyně, že tato dovolila užívat ochrannou známku společnosti Gastrotur
s. r. o., která ji užívala rozsáhle po dlouhá léta. Spole čnost Gastrotur s. r. o. totiž vznikla dne
4. 1. 1994, přičemž žalobkyně svůj obchodní podíl prodala dne 2. 9. 1994 a dne 5. 1. 1995 byla
společnost Gastrotur s. r. o. z obchodního rejstříku vymazána a jejím nástupcem se stala osoba
zúčastněná na řízení. Ochranná známka byla pak zapsána do re jstříku až dne 29. 6. 1995,
což vylučuje její užívání společností Gastrotur s. r. o. se souhlasem žalobkyně. Osoba zúčastněná
na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[12] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležito sti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného odmítnutí jednoho
z žalobních bodů pro opožděnost. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je ovládáno dispoziční zásadou; správní soud tedy nepřezkoumává napadené rozhodnutí v jeho
úplnosti, nýbrž se jím zabývá jen v mezích žalobních bodů vznesených v žalobě [§71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. V souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby, která činí podle §72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce p oté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žalobní bod v sobě
zpravidla zahrnuje důvod právní i důvod skutkový v jedinečné kombinaci; přiřazením jiného
skutkového důvodu k témuž důvodu právnímu vzniká nový žalobní bod, a i tatáž skutková
okolnost přiřazená k různým právním důvodům může být základem více žalobních bodů.
[16] V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně namítala porušení §31 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb., ze strany žalovaného, neboť v řízení před žalovaným dle svých tvrzení
prokázala užívání předmětné ochranné známky v rozhodném období. Tento právní důvod žaloby
však spojovala výhradně s dokumenty, které předložila v rámci řízení před žalovaným (potvrzení,
faxy, nabídky, novinové články, samolepky a další listiny) či před soudem (dopisy ze dne 7. 6.,
20. 6. a 9. 7. 2001) a dále z tvrzení, že ochrannou známku užívala s jejím souhlasem společnost
PRAGUE-TOUR s. r. o. Průkaz užívání ochranné známky ovše m ani v náznaku nedovozovala
ze skutkového důvodu spočívajícího v užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení
se souhlasem žalobkyně. Tento skutkový důvod uvedla p oprvé při ústním jednání soudu dne
26. 6. 2012, tedy více než pět let po lhůtě k podání správní žaloby. Městský soud proto
postupoval zcela správně, pokud k tomuto žalobnímu bodu nepřihlédl a svůj postup v rozsudku
odůvodnil.
[17] Nad rámec věci zdejší soud – podobně jako městský soud – poznamenává, že takto
pojatý žalobní bod byl v příkrém rozporu s veškerými tvrzeními, která žalobkyně od roku 2001
ve věci uvedla před žalovaným a civilními a správními soudy. Nejvyšší správní soud se plně
ztotožňuje s hodnocením této námitky osobou zúčastněnou na řízení a považuje ji za zcela
účelovou. Žalobkyně od počátku celého sporu tvrdí a prokazuje, že osoba zúčastněná na řízení
užívala ochrannou známku neoprávněně (dokonce se před civilním soudem domáhala určení,
že tomu tak bylo v minulosti). Opačné tvrzení, že osoba zúčastněná na řízení vlastně od počátku
ochrannou známku užívala se souhlasem žalobkyně, je argumentační veletoč, který postrádá
jakoukoliv důvěryhodnost. Tím spíše v případě, kdy žalobkyně tento souhlas nijak neprokázala
a osoba zúčastněná na řízení jakýkoliv takový souhlas popírá. Tvrzení, že žalobkyně dovolila
užívat ochrannou známku své společnosti Gastrotur s. r. o. pak nemá racionální základ, neboť
společnost Gastrotur s. r. o. zanikla dříve, než byla pře dmětná ochranná známka vůbec zapsána
do příslušného rejstříku. Nejvyšší správní soud proto tento komplex kasačních námitek považuje
za nedůvodný.
[18] K dalším kasačním námitkám Nejvyšší správní soud v obecné rovině předesílá následující.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. podléhá ochranná známka následkům uvedeným
v tomto zákoně (§14 a 31), pokud do 5 let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku řádně
užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno
nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, ledaže pro neužívání existují řádné důvody. V souladu s §31
odst. 1 písm. a) téhož zákona žalovaný zruší ochrannou známku v řízení zahájeném na návrh třetí
osoby, jestliže ochranná známka nebyla po nepřetržitou dobu 5 let řádně užívána pro výrobky
nebo služby, pro které je zapsána, a pro neužívání neexistují řádné důvody; k užívání, které bylo
zahájeno, popřípadě v němž bylo pokračováno po pětiletém neužívání ochranné známky ve lhůtě
3 měsíců před podáním návrhu, se nepřihlíží, pokud přípravy pro započetí užívání nebo
pokračování v užívání nastaly až poté, co se vlastník dozvěděl o tom, že by mohl být podán návrh
na zrušení ochranné známky.
[19] Z citované právní úpravy plyne, že ochranná známka jako rozlišovací označení
má význam pouze tehdy, je-li řádně užívána. Proto má vlastník ochranné známky podle §13
odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. povinnost ochrannou známku užívat. Ochranná známka,
která není reálně užívána, postrádá svůj smysl, neboť se st ává pouhou překážkou pro zápis jiných
zaměnitelných označení, která by mohla být svými vlastníky skutečně užívána. Na druhou stranu
je zřejmé, že nelze požadovat po vlastníku ochranné známky, aby ji řádně využíval bezprostředně
po jejím zápisu. Zápis ochranné známky je výsledkem podnikatelské či ekonomické úvahy
majitele ochranné známky, který může, např. z opatrnosti, usilovat o její zapsání s předstihem
(dříve než plánuje uskutečnit svůj podnikatelský záměr), anebo se mohou změnit podmínky
pro uskutečnění tohoto záměru a je třeba jej posunout. Zákonná úprava požadavek určité
flexibility respektuje, neboť stanoví právní následky pro neužívání ochranné známky až po pěti
letech od zápisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009,
č. j. 7 As 39/2008 - 113).
[20] Zákon č. 441/2003 Sb. byl přijat s cílem harmonizovat úpravu ochranných známek
s právem Evropských společenství (dnes Evropské unie), konkrétně s první směrnicí Rady
89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují pr ávní předpisy členských států
o ochranných známkách, Úř. věst. L 40, 11. 2. 1989, s. 1 – 7, zvláštní vydání v českém jazyce:
Kapitola 17 Svazek 01 s. 92 – 98. Pojem „řádné užívání“ podle zákona č. 441/2003 Sb. je proto
nutno vykládat jako „skutečné užívání“ ve smyslu článku 10 odst. 1 a článku 12 odst. 1 citované
směrnice (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2007, č. j. 3 As 8/2007 – 83).
Směrnice byla později nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne
22. října 2008, kterou se sbli žují právní předpisy členských států o ochranných známkách
(kodifikované znění), Úř. věst. L 299, 8. 11. 2008, s. 25 – 33; k obsahovým změnám podstatným
pro projednávaný případ však nedošlo.
[21] Podle konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie, je pak ochranná známka
„skutečně užívána“ tehdy, pokud je v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků
nebo služeb, pro které byla zapsána, užívána za účelem vytvoření nebo zacho vání odbytiště těchto výrobků
a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky.
Posouzení, zda je užívání ochranné známky skutečné, je třeba provést na základě souhrnu skutečností
a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívá ní v obchodním styku, zvláště užívání,
které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu
na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků a služeb, znaků trhu, rozsahu
a četnosti užívání ochranné známky (rozsudek ze dne 11. 3. 2003 ve věci C-40/01 Ansul, Recueil,
s. I-2439 bod 43; usnesení ze dne 27. 1. 2004 ve věci C-259/02 La Mer Technology, Recueil,
s. I-1159, bod 27; rozsudek ze dne 11. 5. 2006 ve věci C-416/04 P Sunrider, Sb. rozh, s. I-04237,
bod 70; k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2007,
č. j. 3 As 8/2007 - 83). Soudní dvůr dále dovodil, že „s ohledem na počet zapsaných ochranných známek
a spory, které mezi nimi mohou vznikat, je nutné přizná vat zachování práv vyplývajících z ochranné známky
pro danou třídu výrobků nebo služeb pouze tehdy, byla- li tato ochranná známka užívána na trhu výrobků nebo
služeb této třídy“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 1. 2009 ve věci C-495/07 Silberquelle,
bod 19).
[22] Zbývající kasační námitky žalobkyně jsou v podstatě koncipovány jako nesouhlas
s posouzením důkazů městským soudem či žalovaným. V prvé řadě zdejší soud nepovažuje
za důvodnou poznámku žalobkyně o svévoli předsedy žalovaného při hodnocení předložených
důkazů. Je skutečností, že předseda žalovaného nejprve rozklad zamítl (rozhodnutí ze dne
28. 4. 2003), nicméně toto jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem městského soudu
pro nepřezkoumatelnost (rozsudek ze dne 20. 10. 2006, č. j. 5 Ca 128/2005 – 70). Městský soud
v něm vytýkal předsedovi žalovaného právě to, že nedostatečně hodnotil jednotlivé důkazy
samostatně a v jejich souhrnu. Pokud následně vydal předse da žalovaného nové rozhodnutí
o rozkladu (nyní napadené žalobou), v němž vyhověl návrhu a ochrannou známku částečně
zrušil, nelze takový postup sám o sobě považovat za svévoli, bylo -li rozhodnutí předsedy
žalovaného řádně odůvodněno. Předseda žalovaného byl totiž ve svých úvahách usměrněn
městským soudem a sledoval-li právní názor městského soudu, mohl legitimně dospět k jinému
výsledku, byť se suma důkazních prostředků před ním významně nezměnila.
[23] Městský soud a před ním i žalovaný též správně posoudili samolepky s nápisem Gastrotur
předložené žalobkyní. Na těchto samolepkách není uvedeno dat um, a proto z nich neplyne,
zda byly užívány v rozhodném období. Dále z nich není zřejmé, jakým způsobem a v jakém
množství byly užívány. Žalobkyně nově v kasační stížnosti tvrdí, že tyto samolepky byly
v rozhodném období vylepeny na většině restaurací v České republice, což je podle jejího názoru
notorieta známá městskému soudu i žalovanému z jejich úřední činnosti. K tomu kasační soud
poznamenává, že se jedná o tvrzení uplatněné poprvé až v kasační stížnosti, které je podle §109
odst. 5 s. ř. s. nepřípustné. Nad rámec nutného soud podotýká, že není zřejmé,
jak se měl městský soud a žalovaný v rámci své úřední činnosti seznámit s vylepením těchto
samolepek v restauracích. Stěží přijatelné je i samo tvrzení o notorietě: zda byly konkrétně
žalobkyní předložené samolepky v letech 1996 až 2001 vylepeny v českých restauracích není
obecně známou skutečností – zvláště pak ne v roce 2012, kdy ve věci rozhodoval městský soud.
I kdyby tato tvrzení soud přijal, nebylo žalobkyní nijak prokázáno, že by tyto samolepky vylepila
(uvedla do oběhu) právě ona nebo osoba s jejím souhlasem.
[24] Žalobkyně též uvedla, že městský soud za užívání ochranné známky uznal podání návrhu
na předběžné opatření a žaloby, avšak současně za toto užívání nepovažoval obsahově stejné
úkony žalobkyně, které těmto podáním předcházely (dopisy ze 7. 6. a 9. 7. 2001, schůzku
z 18. 5. 2001). Toto kasační tvrzení je nepravdivé. Městský soud na s. 15 napadeného rozsudku
výslovně uvedl, že všechny tyto úkony (včetně návrhu na vydání předběžného opatření a žaloby)
prokazují pouze to, že žalobkyně považovala užívání názvu Gastrotur na stravenkách vydávaných
osobou zúčastněnou na řízení za neoprávněné užívání ochranné známky a žádala
za to odškodnění. Všechny tyto úkony proto podle soudu nejsou důkazem o užívání, nýbrž
dokazují pouze nesouhlas žalobkyně s tím, aby osoba zúčastněná na řízení užívala označení
Gastrotur či Gastroturka při své činnosti. Není tedy pravd ou, že by městský soud uznal
za užívání ochranné známky návrh na vydání předběžného opatření a žalobu podané žalobkyní.
Tyto úkony za užívání ochranné známky označil pouze předseda žalovaného, avšak nepřihlédl
k nim, jelikož byly učiněny ve lhůtě tří měsíců před podáním návrhu na zrušení ochranné
známky. Městský soud se tedy s předsedou žalovaného v tomto hodnocení rozešel, nicméně
to neshledal za důvod pro zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného, neboť výsledek obou úvah
byl stejný – k prokázání užívání ochranné známky žalobkyní nedošlo.
[25] Nejvyšší správní soud plně aprobuje hodnocení těchto důkazů provedené městským
soudem. Poukazuje na výše zmíněnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která
zdůrazňuje, že musí jít o skutečné užívání ochranné známky v obchodním styku a nepostačuje
takové užívání, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky. Předmětné úkony
žalobkyně přitom neměly jiného významu než právě zachování těchto práv; k užití ochranné
známky v obchodním styku jimi v žádném případě nedošlo. Opačný závěr by vedl k absurdní
situaci, kdy by k prokázání užívání postačovalo podávat žaloby či jiné návrhy na ochranu práv
z ochranné známky, aniž by ochranná známka byla skutečně někdy použita (nebo byly činěny
skutečné přípravy pro její použití) v obchodním styku. Takový přístup je ve zjevném rozporu
s účelem ochranných známek a jejich zákonné úpravy, především pak s §13 odst. 1 zákona
č. 441/2003 Sb.
[26] Kasační soud dále musí oponovat tvrzení žalobkyně, že v dané věci nemá smysl
rozlišovat, zda dokumenty spadající do rozhodného období odkazují na tikety vydávané
žalobkyní nebo osobou zúčastněnou na řízení. Žalobkyni ve věci tíží důkazní břemeno (k tomu
srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2005, č. j. 7 A 73/2000 – 100), a musí tedy prokázat,
že ochrannou známku v rozhodném období skutečně sama užívala (nebo s jejím souhlasem
užívala jiná osoba). Ze správního spisu je zřejmé, že v rozhodném období vydávala tikety
Gastrotur osoba zúčastněná na řízení; naopak žalobkyně sama vydávání vlastních tiketů nijak
nedoložila. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na shora citovaný rozsudek Soudního dvora
ve věci Silberquelle, podle nějž musí žalobkyně prokazovat užívání ochranné známky na trhu
výrobků nebo služeb třídy, pro niž jsou zapsány. Jestliže je v daném případě veden spor o třídy
16, 35 a 36 týkající se zejména tiketů, lístků či žetonů spojených s bezhotovostním placením
výrobků a především stravovacích služeb včetně jejich vydávání, distribuce, proplácení
a destrukce, byla žalobkyně povinna prokázat užívání ochranné známky ve vztahu k těmto
výrobkům a službám. To mohla učinit (jak obdobně konstatoval již městský soud)
např. předložením dokladů o výrobě tiketů a o jejich distribuci či smluvních ujednání
s poskytovateli (stravovacích) služeb, které měly být prostřednictvím tiketů hrazeny.
Nic takového ovšem žalobkyně nepředložila a v řízení fakticky ani netvrdila. Pokud se žalobkyně
domnívá, že k řádnému užívání ochranné známky postačuje, pokud ve své obchodní činnosti
nabízela tikety Gastrotur, které vydává, distribuuje a poskytovateli služeb smluvně zajišťuje osoba
zúčastněná na řízení, pak se ve smysl u uvedené judikatury mýlí. Takové užívání by bylo
lze považovat za řádné pouze v případě, kdy by osoba zúčastněná na řízení tyto činnosti
vykonávala se souhlasem žalobkyně. Tato alternativa však zůstala mimo včas uplatněné žalobní
body; ostatně tuto možnost již zdejší soud výše označil za nepodloženou.
[27] Za této situace byl zcela legitimní závěr předsedy žalovaného i městského soudu,
že z odkazů na tikety Gastrotur obsažené v dokumentech předložených žalobkyní neplyne, o jaké
tikety se vlastně jedná, a že se mohlo jednat o tikety vydané osobou zúčastněnou na řízení.
Skutečnost, že žalobkyně tyto dokumenty předložila ze své korespondence, nemá na uvedený
závěr vliv: vlastnictví předložených dokumentů nemůže nic změnit na nulové vypovídací hodnotě
jejich obsahu. Stejně tak nemůže být úspěšná námitka, že nebylo prokázáno užití tiketů třetí
osobou, neboť důkazní břemeno tíží žalobkyni a nikoliv žalovaného či osobu zúčastněnou
na řízení. Žalobkyně by tedy musela prokázat, že tikety zmiňované v předložených dokumentech
sama uváděla do oběhu a zajišťovala s nimi spojené služby.
[28] K výtce žalobkyně, že městský soud uvedl důkazy předložené žalobkyní jinak (pod jiným
názvem či v jiném pořadí), zdejší soud poznamenává, že na postupu městského soudu neshledal
nic nezákonného. Ostatně ani z formulace této námitky není zřejmé, co vlastně městský soud
učinil špatně, a proto ji kasační soud považuje za nedůvodnou. Smysl námitky, že městský soud
nehodnotil skutečnost, že součástí důkazů byla i potvrzení o odeslání faxů, pak Nejv yššímu
správnímu soudu není zřejmý. Potvrzení o odeslání faxů (pokud byla součástí jednotlivých
dokumentů) byla brána v potaz z hlediska časového zařazení příslušných dokumentů, případně
z hlediska otázky, zda dokument byl nebo nebyl odeslán adresátovi. Jinou vypovídací hodnotu
takové potvrzení nemá. Nejvyšší správní soud přitom z formulace kasační námitky nevyčetl, jaký
jiný fakt měl městský soud z těchto potvrzení vyčíst a jak to mělo ovlivnit napadený rozsudek.
Ani tuto námitku proto kasační soud neshled al důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal
důvod pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení
však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu