ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.20.2013:64
sp. zn. 1 As 20/2013 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. A., zastoupený
Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti žalovanému: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 1. 2010, čj. O-451398/74343/2008/ÚPV, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Plzeňský prazdroj a.s., se sídlem U Prazdroje 7, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, čj. 8 A
56/2010 – 149,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 30. 8. 2007 přihlášku ochranné známky - slovního označení
„PILSENER ADLER QUELL“; k této přihlášce ochranné známky podala osoba zúčastněná
na řízení námitky. Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 12. 11. 2008,
sp. zn. O-451398, zamítl tyto námitky proti zápisu uvedené ochranné známky do rejstříku
ochranných známek s odůvodněním, že přihlašované slovní označení není shodné nebo podobné
s namítanými označeními ochranných známek národní (č. X), mezinárodní (X) a ochrannou
známkou Společenství (X), všechny ve znění „PILSNER URQUELL“, které jsou s dřívějším
právem přednosti zapsány pro „pivo“ ve třídě 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Proti
tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení rozklad.
[2] O rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“)
v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že námitkám proti zápisu slovního označení „PILSENER
ADLER QUELL“ do rejstříku ochranných známek podle §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“), vyhověl
a přihlášku k zápisu této ochranné známky zamítl.
[3] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u městského soudu,
v níž především tvrdil, že historická práva ke známce jednoznačně svědčí žalobci, popsal důvody
a historické souvislosti, z nichž tento závěr dovozuje a navrhl provedení důkazů.
[4] Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 8 A 56/2010 – 113 žalobu zamítl.
Ke kasační stížnosti žalobce však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2012,
čj. 1 As 103/2012 – 24, rozsudek městského soudu zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. V dalším
řízení vydal městský soud v záhlaví specifikovaný rozsudek, kterým žalobu opět zamítl.
II.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku městského soudu
[5] Nejprve se městský soud v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil k argumentu žalobce,
že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV 1198 v k. ú. Senec u Plzně. Soud konstatoval,
že tato námitka je irelevantní, neboť takové tvrzení nemá na přezkoumávané řízení o přihlášce
slovního označení „PILSENER ADLER QUELL“ k zápisu do rejstříku ochranných známek
žádný vliv. Za nedůvodnou považoval soud také žalobní námitku žalobce, že se žalovaný touto
skutečností vůbec nezabýval; žalobce totiž žalovanému v průběhu správního řízení nepředložil
příslušný výpis z katastru nemovitostí. Stejně tak nedodal ani článek Evy Cironisové „Plzeňský
společenský pivovar Prior“, proto se s ním žalovaný taktéž nemohl vypořádat. Městskému soudu
se přitom nepodařilo si tento článek pořídit ani z dostupných internetových zdrojů.
[6] Městský soud dále rozsáhle citoval informace o historii tehdejšího Plzeňského
společenského pivovaru, které si sám vyhledal z dostupných zdrojů na internetu.
[7] Soud dále uvedl, že se žalovaný správně vypořádal se všemi kritérii záměny přihlašované
ochranné známky ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. Pro posouzení
zaměnitelnosti porovnávaných označení přitom nebyla relevantní historie Plzeňského
společenského pivovaru Prior ani historický vývoj obou porovnávaných označení.
[8] Podle městského soudu osoba zúčastněná na řízení prokázala dobré jméno její slovní
ochranné známky „PILSNER URQUELL“ podle §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných
známkách, ze kterého by užívání napadeného označení nepoctivě těžilo nebo mu bylo na újmu.
[9] Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného považoval městský soud
za nedůvodnou, neboť žalovaný se v souladu se správním řádem zabýval vším, co vyšlo v řízení
najevo, a neporušil zásadu zneužití správního uvážení upravenou v §2 odst. 2 správního řádu.
[10] Městský soud na závěr uvedl, že pro námitkové řízení ve smyslu §25 zákona
o ochranných známkách platí zásada koncentrace řízení. Toto pravidlo se sice týká namítajícího
a nikoliv přihlašovatele, nicméně nelze je ve vztahu k přihlašovateli vykládat tak, že je povinností
žalovaného upozorňovat na chybějící listiny a vyzývat jej k jejich předkládání.
III.
Shrnutí argumentů kasační stížnosti
[11] Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a to z důvodů vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Stěžovatel uvedl, že podle závazného názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného
v jeho zrušovacím rozhodnutí, má být těžiště rozhodování městského soudu směřováno
do řádného průběhu správního řízení vedeného žalovaným. Jednotlivá skutková tvrzení a důkazy
přitom byly stranami předloženy již v řízení před žalovaným, který byl povinen se s nimi
vypořádat. Připomněl, že účelem správního soudnictví není vytváření tří až čtyřstupňového
systému rozhodování, ale umožnění přezkumu postupu správního orgánu nezávislým soudem.
Nebezpečí libovůle správního orgánu spatřoval stěžovatel v absenci jakýchkoliv úvah správního
orgánu ohledně stanoviska žalobce k podaným námitkám osoby zúčastněné na řízení, podle
ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných známkách.
[13] Dále stěžovatel zpochybnil zaměnitelnost jím přihlašované ochranné známky s ochrannou
známkou „PILSNER URQUELL“. Upozornil, že primárním důvodem nezapsání ochranné
známky do rejstříku bylo možné parazitování na dobré pověsti vlastníka dříve zapsané ochranné
známky. Jelikož zákonná úprava předpokládá při aplikaci tohoto důvodu, že užíváním
přihlašovaného označení by bylo nepoctivě těženo z rozlišovací způsobilosti nebo z dobrého
jména starší ochranné známky, je zřejmé, že aplikace tohoto důvodu v sobě nepochybně zahrnuje
také historické aspekty související s přihlašovanou známkou. Historický vývoj jím přihlašované
známky přitom stěžovatel podrobně popsal ve svých podáních, stejně jako souvislost
s nemovitým majetkem, který vlastnil. Za podstatnou oponenturu ohledně historických práv
a dlouhodobosti ochrany té které ochranné známky považoval článek v Západočeském
historickém sborníku.
[14] Žalovaný podle stěžovatele postupoval v rozporu s §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního
řádu, neboť se pečlivě zabýval tvrzením jednoho z účastníků a tvrzení druhého účastníka
ponechal téměř bez povšimnutí. Pokud rozhodující orgán historické souvislosti přihlašované
ochranné známky označil za irelevantní a tedy se jimi nezabýval, takové rozhodnutí nemá oporu
ve spisech.
[15] Stěžovatel zpochybnil postup městského soudu, který vlastní iniciativou doplňoval
dokazování o historické rešerše získané z veřejných zdrojů a nahrazoval tak činnost správního
orgánu. Městský soud tak nepostupoval v souladu se závazným pokynem Nejvyššího správního
soudu. Pokud by navíc městský soud dospěl k závěru, že se žalovaný řádně nevypořádal s důkazy
předkládanými žalobcem, nelze s ohledem na kasační charakter tohoto řízení tuto vadu
nahrazovat vlastní činností soudu, ať již v podobě doplnění dokazování či vypracování perfektní
podoby svého rozhodnutí.
[16] Žalobce uzavřel, že žalovaný se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jím předloženými
důkazy, z důvodu čehož jeho rozhodnutí trpí nezhojitelnými vadami a jako takové mělo
být bez dalšího zrušeno.
IV.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[17] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje
námitky stěžovatele za nedůvodné s tím, že městský soud postupoval v souladu s pokyny
Nejvyššího správního soudu. Městský soud v napadeném rozsudku řádně zdůvodnil, proč údajné
historické souvislosti doložené listem vlastnictví odmítl, a proč nebylo nutné se jimi zabývat,
a sice z důvodů: (i) uvedená námitka je irelevantní v daném známkoprávním řízení, (ii) výpis
z katastru žalobce nikdy nepředložil ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení
o správní žalobě.
[18] Pro úplnost osoba zúčastněná na řízení vysvětlila, proč je dle jejího názoru třeba
považovat námitku žalobce týkající se historických souvislostí za irelevantní.
[19] Soud se podle názoru osoby zúčastněné na řízení správně nezabýval článkem Evy
Cironisové, neboť tento článek mu nebyl předložen a navíc jej ani nelze považovat za důkaz,
jelikož se jedná o pouhý druhotný informační pramen. Osoba zúčastněná na řízení se dále
domnívá, že skutečnosti v tomto článku uvedené přináší argumenty pro posouzení věci zcela
nerozhodné a irelevantní.
[20] Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že úprava řízení o námitkách obsažená v §26
odst. 3 zákona o ochranných známkách tvoří lex specialis ve vztahu k správnímu řádu. V §25
odst. 1 zákona o ochranných známkách se pak projevuje zásada koncentrace řízení. Přiměřeně
tomuto postupu je třeba v řízení o námitkách aplikovat ustanovení správního řádu, pokud se týká
práv dalšího účastníka řízení (přihlašovatele) předkládat důkazy a vyjádření ve věci. V této
souvislosti osoba zúčastněná na řízení uvedla, že stěžovatel v předmětném řízení vůbec
nepředložil důkazy, na které se odvolával.
[21] V otázkách zaměnitelnosti předmětných ochranných známek a parazitování na dobré
pověsti vlastníka dříve zapsané známky se osoba zúčastněná na řízení ztotožnila s názory
obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Domnívala se také,
že městský soud v rozsudku respektoval pokyny uvedené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu.
[22] Na základě výše uvedeného osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[24] Předmětem přezkumu napadeného rozsudku městského soudu byla zejména otázka,
zda městský soud postupoval v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 103/2012 – 24. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud zejména posuzoval, jestli se městský soud řádně zabýval žalobní námitkou spočívající v tom,
že se žalovaný dopustil namítaného porušení §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu z důvodu,
že se nezabýval vyjádřením stěžovatele obsahujícím historické souvislosti přihlašované ochranné
známky „PILSNERER ADLER QUELL“. S tím pak souvisí posouzení otázky, zda žalovaný
správně zhodnotil naplnění podmínek podle §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných
známkách.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Stěžovatel ve své kasační stížnosti zpochybnil závěr žalovaného o existenci nebezpečí
záměny mezi jím přihlašovaným označením „PILSENER ADLER QUELL“ a již existující
ochrannou známkou „PILSNER URQUELL“ a o možném parazitování na dobré pověsti
vlastníka dříve zapsané ochranné známky. Stěžovatel nebrojí ani tak proti důvodům zamítnutí
zápisu ochranné známky uvedeným v napadeném rozhodnutí, za podstatné však v této věci
považuje historické souvislosti přihlašované ochranné známky, ke kterým se žalovaný dle názoru
stěžovatele nijak nevyjádřil.
[27] Ze správního spisu zdejší soud zjistil, že stěžovatel ve svém vyjádření k námitkám osoby
zúčastněné na řízení ze dne 29. 2. 2008 a taktéž ve svém vyjádření k rozkladu ze dne 2. 2. 2009
pod bodem b) rozvedl, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV 1198 v k. ú. Senec u Plzně,
na kterých se nachází zdroj vody bývalého plzeňského pivovaru tzv. Společenského pivovaru,
později působícího pod názvem PRIOR, na jehož tradici hodlá navázat, a to právě pod značkou
nyní přihlašované ochranné známky. Dále popsal historii zmíněného pivovaru, přičemž odkázal
na článek Evy Cironisové nazvaný Plzeňský společenský pivovar PRIOR (1896 – 1925)
v Západočeském historickém sborníku 3, 1997. Vyjmenoval také jednotlivé ochranné známky,
které měl původní pivovar zaregistrované a které obsahovaly výrazy „Pilsner“ a „Quell“, a uvedl,
že značky obdobné podobnosti existovaly vedle sebe jako registrované ochranné známky
a nebyly považovány za zaměnitelné. Na základě uvedeného stěžovatel uzavřel, že nevidí důvod,
proč by nemohl navázat na dřívější tradici pivovaru a proč by přihlašovaná ochranná známka
neměla být zapsána.
[28] Žalovaný se v nyní přezkoumávaném rozhodnutí podrobně zabýval námitkami
uplatněnými osobou zúčastněnou na řízení podle §7 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona
o ochranných známkách. Pečlivě a přehledně přitom vysvětlil, z jakého důvodu považuje námitky
podle §7 odst. 1 písm. a) a b) za důvodné a z jakého důvodu zamítá námitku podle §7 odst. 1
písm. c).
[29] V napadeném rozhodnutí žalovaný vycházel z toho, že první přihlašovaná známka
národní (č. X), a ochranná známka Společenství (X), obě ve znění „PILSNER URQUELL“, jsou
ve smyslu §3 písm. a) bod 1. a 3. zákona o ochranných známkách, prioritně staršími ochrannými
známkami než přihlašované označení. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel coby přihlašovatel
usiloval o ochranu pro výrobky „pivo“ ve třídě 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, což
jsou shodné výrobky, pro něž je již zapsána namítaná ochranná známka č. X a známka č. X. Dále
zkoumal podmínku porovnání shodnosti a podobnosti přihlašovaného slovního označení a po
podrobném rozboru (str. 8 – 10 rozhodnutí) dospěl k závěru, že srovnávaná slovní označení jsou
z fonetického, vizuálního i významového hlediska podobná. Z pohledu §7 odst. 1 písm. a)
zákona o ochranných známkách dospěl žalovaný k závěru, že existuje pravděpodobnost záměny
přihlášeného označení se staršími známkami č. X a č. X ve shodném znění „PILSNER
URQUELL“. Zápisem přihlášeného označení by tedy došlo k zásahu do starších práv
namítajícího (osoby zúčastněné na řízení). Dále se žalovaný zabýval námitkou spočívající
v možném poškození dobrého jména označení osoby zúčastněné na řízení. V této věci uvedl, že
vzal v úvahu předložené důkazy osoby zúčastněné na řízení a také pečlivě přihlížel ke všemu, co
vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (viz str. 12 napadeného rozhodnutí
žalovaného). Žalovaný dále konstatoval, že k prokázání dobrého jména předložila osoba
zúčastněná na řízení řadu v rozhodnutí specifikovaných důkazů, vyjmenoval, které důkazy
potvrzují kvality výrobku, a uzavřel, že dobré jméno ochranné známky „PILSNER URQUELL“
na území České republiky pro výrobek „pivo“ osoba zúčastněná na řízení prokázala.
[30] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že žalovaný zjistil
skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, při svém rozhodování se striktně držel
interpretačních pomůcek stanovených ustálenou judikaturou Soudního dvora EU a provedl
analýzu všech relevantních skutečností projednávané věci, čímž zohlednil požadavek celkového
posouzení nebezpečí záměny přihlašovaného označení a namítané ochranné známky. Městský
soud také podrobně vysvětlil, že se žalovaný nezabýval historickými souvislostmi přihlašované
ochranné známky z důvodu jejich irelevantnosti ve vztahu k nyní projednávané věci. Nejvyšší
správní soud s hodnocením této námitky městským soudem z převážné většiny souhlasí,
což rozvádí níže.
[31] Ustanovení §68 odst. 3 správního řádu uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu „se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní
orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Toto ustanovení
interpretoval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2010,
čj. 9 As 66/2009 – 46, ve kterém uvedl, že „ musí být z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal
za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů a … jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“
[32] Zdejší soud si je vědom toho, že žalovaný se v přezkoumávaném rozhodnutí tvrzením
stěžovatele týkajícím se zmiňovaných historických souvislostí přihlašované ochranné známky
nezabýval výslovně. Souhlasí však s názorem městského soudu, že z rozhodnutí žalovaného
je zřejmé, že nashromáždil dostatek důkazů pro posouzení důvodnosti námitek podle §7 odst. 1
písm. a) a b) zákona o ochranných známkách, přičemž historie Plzeňského společenského
pivovaru Prior ani historický vývoj porovnávaných označení zjevně nebyla v dané věci relevantní.
Žalovaný také sám ve svém rozhodnutí poznamenal, že pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že lpění na doslovném vyjádření se k této námitce by bylo v dané věci, kdy žalovaný jednoznačně
a jasně vymezil skutečnosti rozhodné pro posouzení námitek proti zápisu předmětné ochranné
známky, přílišným formalismem, který by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Tento
závěr neodporuje ani citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, neboť
z přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného bylo jasně seznatelné, jaké skutečnosti byly
pro rozhodování relevantní, z čehož bylo možné dovodit, že jiné okolnosti, tedy ani historický
vývoj přihlašované ochranné známky a pivovaru PRIOR, nebyly v této věci rozhodné.
[33] V postupu žalovaného proto nelze spatřovat libovůli, neboť ten postupoval v souladu
se zákonem o ochranných známkách a ustálenou soudní judikaturou, své rozhodnutí přesvědčivě
odůvodnil. Z rozhodnutí nepochybně vyplývá vše podstatné pro posouzení možnosti záměny
dvou označení i možného parazitování na dobré pověsti ochranné známky „PILSNER
URQUELL“. Žalovaný tedy v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §3 správního
řádu zjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší správní soud proto
nepovažuje absenci doslovného vypořádání namítaných historických souvislostí za tak závažné
pochybení, že by působilo jeho nepřezkoumatelnost.
[34] Nejvyšší správní soud proto dospěl, v souladu s názorem městského soudu, k závěru,
že žalovaný postupoval v souladu s §50 odst. 4 a 68 odst. 3 správního řádu.
[35] Nelze však přisvědčit názoru městského soudu, že se žalovaný nemohl zabývat podklady
týkajícími se historických souvislostí přihlašované ochranné známky z důvodu, že stěžovatel
ve stanovené lhůtě nedodal příslušné důkazy – tedy výpis z katastru nemovitostí osvědčující
vlastnictví stěžovatele vzpomínaných nemovitostí a článek Evy Cironisové.
[36] V této souvislosti je třeba uvést, že podle §50 odst. 2 správního řádu podklady pro vydání
rozhodnutí opatřuje správní orgán. Ten může na požádání účastníka řízení připustit, v případě,
že to nemůže ohrozit účel řízení, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento
účastník. Nelze tedy zcela souhlasit s tvrzením městského soudu, že v případě, kdy stěžovatel
označil určitý důkaz (v tomto případě např. článek v Západočeském historickém sborníku), avšak
tento důkaz nedoložil, nebyl správní orgán povinen se jím zabývat. Pokud by totiž takový důkaz
správní orgán považoval za relevantní pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§3 správního řádu), musel by si jej ve smyslu §50 odst. 2 správního řádu
sám opatřit. Podle §52 správního řádu dále platí, že „[ú]častníci jsou povinni označit důkazy na podporu
svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné
ke zjištění stavu věci.“ Správní orgán tedy nemá povinnost navržené důkazy provést, pokud
je považuje za nadbytečné, na druhou stranu však může v souladu se zásadou vyšetřovací provést
rovněž důkazy další.
[37] Z uvedeného vyplývá, že účastník řízení je povinen označit důkazy, jejichž provedení
ve správním řízení navrhuje, zároveň však platí, že podklady pro vydání rozhodnutí si opatřuje
správní orgán. V daném případě to znamená, že pokud by žalovaný shledal důkazy navrhované
stěžovatelem jako relevantní a nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, bylo by na něm,
aby si tyto důkazy sám opatřil. Neobstojí tak argument městského soudu, že pokud stěžovatel
předmětné důkazy nepředložil, nemohl se jimi správní orgán zabývat. Městský soud v této věci
nepatřičně odkázal na speciální úpravu řízení o námitkách obsaženou v zákoně o ochranných
známkách, která zakotvuje zásadu koncentrace řízení a uvádí, že námitky ve smyslu §7 tohoto
zákona musí být odůvodněny a doloženy důkazy. Z uvedené právní úpravy totiž nevyplývá,
že by to stejné, tedy povinnost dokládat důkazy, platilo také pro vyjádření přihlašovatele
k námitkám.
[38] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že městský soud nesprávně posoudil,
zda se žalovaný vůbec mohl zabývat uvedenými důkazy. Toto nesprávné posouzení však
nepovažuje za natolik závažné pochybení soudu, že by způsobovalo nezákonnost
přezkoumávaného rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jednalo
se totiž spíše o doplňující argument k jeho správnému závěru, že žalovaný se s tvrzením
historických souvislostí přihlašované ochranné známky toliko implicitně vypořádal.
[39] Dále stěžovatel namítl, že městský soud nepostupoval v souladu se závazným pokynem
Nejvyššího správního soudu obsaženým ve zrušovacím rozsudku a místo toho sám aktivně
doplňoval dokazování a nahrazoval tak činnost správního orgánu.
[40] Zdejší soud připomíná, že původní rozsudek městského soudu (tj. rozsudek ze dne
26. 4. 2012, čj. 8 A 56/2010 – 113) zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající jednak
v celkové nesrozumitelnosti tohoto rozsudku a konkrétně také z toho důvodu, že se městský
soud nijak nevyjádřil k žalobní námitce spočívající v tom, že se žalovaný nevypořádal s tvrzením
stěžovatele obsahujícím předmětné historické souvislosti přihlašovaného označení. V dalším
řízení městský soud zavázal, aby přezkoumal, zda se žalovaný uvedenou námitkou dostatečně
zabýval a posoudil vztah uvedené námitky k posouzení podmínek stanovených v §7 odst. 1
písm. a) a b) zákona o ochranných známkách.
[41] Z výše uvedeného vyplývá, že se městský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku
otázkou namítaných historických souvislosti přihlašované známky dostatečně zabýval, přičemž
Nejvyšší správní soud se s jeho závěry, s výjimkou závěru rozvedeného v odst. 35 – 38
odůvodnění tohoto rozhodnutí, ztotožňuje. Stejně tak souhlasí s tím, že pro posuzování
podmínek stanovených v §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných známkách nebyly v tomto
případě historické souvislosti relevantní. Ze správního spisu totiž jednoznačně vyplývá,
že existující ochranné známky „PILSNER URQUELL“ jsou staršími ochrannými známkami
než přihlašované označení. Při posuzování pravděpodobnosti záměny a možného těžení z dobré
pověsti starší ochranné známky v tomto případě nebyl historický vývoj přihlašované ochranné
známky ani pivovaru PRIOR nijak rozhodný. Žalovaný naopak posoudil všechny podstatné
skutečnost, jak správně uvedl městský soud.
[42] Ve věci aktivního doplňování dokazování městským soudem Nejvyšší správní soud
připomíná, že zjišťuje-li soud dodatečné informace (v tomto případě obsah příslušných
internetových stránek) za účelem zjištění skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci
dokazování. Protože dokazování provádí soud v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s. při jednání,
je evidentní, že v nyní posuzované věci městský soud pochybil, pokud provedl důkaz obsahem
internetových stránek s cílem upřesnit skutkový stav dané věci, respektive vyhledat podpůrný
argument pro závěr žalovaného, mimo jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009,
čj. 1 As 30/2009 – 70).
[43] Zdejší soud proto musel dále zvážit, zda tato vada mohla mít vliv na zákonnost
přezkoumávaného rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, jelikož se jednalo spíše
o nadbytečné argumenty. Sám městský soud totiž ještě před citací informací o historickém vývoji
pivovaru PRIOR uvedl, že historické souvislosti přihlašované ochranné známky nejsou v dané
věci relevantní. Městský soud navíc ani neuvedl, co z citovaných informací vyvozuje.
[44] Na základě výše uvedených skutečností zdejší soud uzavírá, že se městský soud, i přes
některá pochybení, řídil závazným názorem zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu
a řádně přezkoumal postoj žalovaného v napadeném rozhodnutí k historickým souvislostem
přihlašované ochranné známky a rozebral relevanci tohoto tvrzení pro nyní posuzovanou věc.
Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
VI. Závěr
[45] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[46] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu