ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.4.2013:62
sp. zn. 1 As 4/2013 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., proti
žalovanému: Ministerstvo kultury České republiky, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, o
žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2012, čj. MK 16829/2012 OPP, sp. zn. MK-S
3116/2012 OPP, a ze dne 19. 3. 2012, čj. MK 16659/2012 OPP, sp. zn. MK-S 3115/2012 OPP,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11.
2012, čj. 10 A 85/2012 – 45 ,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 7. 2. 2012 k Národnímu památkovému ústavu (dále jen „správní
orgán I. stupně“) žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím. Konkrétně zněla její žádost
takto:Na základě zveřejněné informace
http://www.studijni-depozitar.cz ,,Mobiliární fondy uložené v SDMF: klášter Plasy; zámek Kaceřov; zámek
Horšovský Týn; klášter Kladruby; hrad Rabí; hrad Švihov; zámek Nebílovy; zámek Červené Poříčí; hrad
Velhartice a pomocný fond Centrální depozitář" žádám o informaci a) "složení" depozitního fondu SDMF
Plasy z hlediska "původu" (jako evidenčního údaje dle "karty základní evidence"), tj. "kmenové a svozové
mobiliární fondy"; b) složení jednotlivých fondů dle bodu a) (tj. zvlášť kmenové a svozové MF) z hlediska
druhového (kolik ks/inventárních jednotek kterého druhu je); c) zda všechny předměty v SDMF jsou kulturními
památkami; d) zaslání scanů prohlášení mobiliárních fondů, dnes deponovaných v SDMF, kulturními
památkami; e) specifikaci "pomocného fondu Centrální depozitář", jaké předměty ho tvoří, z jakých předpisů
vyplývá vznik a správa "pomocného fondu".
[2] Rozhodnutím čj. MK 16659/2012 OPP, sp. zn. MK -S 3115/2012 OPP žalovaný zamítl
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně vztahující se k bodu a) žádosti, kterým bylo
odmítnuto poskytnutí informace s odkazem na zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací, a to bezpečnostní způsobilosti. Dále žalovaný r ozhodnutím čj. MK 16829/2012 OPP,
sp. zn. MK-S 3116/2012 OPP zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 8. 2. 2012,
kterým správní orgán I. stupně odložil žádost žalobkyně v části pod písm. c) a d) z důvodu,
že předmět žádosti uvedený v těchto bodech není v jeho působnosti.
[3] Žalobou ze dne 22. 5. 2012 se žalobkyně domáhala toho, aby městský soud zrušil
v záhlaví označená rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení a dále aby uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.750 Kč. Součástí
žaloby byla také žádost o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v záhlaví
specifikovaným rozsudkem výrokem I. přiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku,
výrokem II. zrušil obě rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věci k dalšímu řízení, a výrokem III.
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí žalovaného
zrušil městský soud na základě shodného požadavku žalobkyně a žalovaného. Úspěšné žalobkyni
soud nepřiznal náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 7 s. ř. s.; důvody zvláštního zřetele hodné
spatřoval soud zejména v tom, že žalobkyně vykonává své právo na informace šikanózním
způsobem.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační
stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které tvrdila, že napadený rozsudek je vnitřně
rozporný, co do výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a „nepředvídatelný“. Soud na jedné
straně žalobě vyhověl, přestože měl žalobu zamítnout pro neexistenci žalobou uplatněného
veřejného subjektivního práva. Stejně tak měl zamítnout žádost o osvobození od soudních
poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., neboť návrh stěžovatelky zjevně nemohl být úspěšný.
Stěžovatelka měla za to, že cílem soudu bylo znemožnit jí uplatnění plnohodnotné kasační
stížnosti, kterou by se Nejvyšší správní soud musel zabývat. Městský soud jí tak de facto znemožnil
se proti svévolnosti soudního rozhodnutí bránit.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že pokud by soud rozhodl skutečně právně
konzistentně, že jí nelze přiznat osvobození od soudních poplatků z důvodu výkonu práva
v rozporu s dobrými mravy, měla by pak větší možnost prokázat v řízení o kasační stížnosti proti
takovému rozhodnutí, že právo na informace nevykonává vadně. Mohla by tak prokázat,
že právo na informace vykonává v intencích „niterné“ dimenze realizace tohoto práva
(s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, čj. I. ÚS 517/2010) a judikatury
civilních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009).
Podle názoru stěžovatelky vydali rozhodnutí vyloučení soudci motivováni výhradně snahou
způsobit žalobkyni újmu, a proto postupovali v řízení zcela svévolně a libovolně.
[6] Stěžovatelka dále navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby v rámci řízení o této kasační
stížnosti podal podnět Ústavnímu soudu ke zrušení §104 odst. 2 s. ř. s., jež považuje
za protiústavní. V situaci, kdy stěžovatelky utrpěla majetkovou újmu ve výši 8.760 Kč
a nemajetkovou újmu spočívající v dehonestaci své osoby jako nemravně jednající, byla porušena
její práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků před zákonem, spočívající v nemožnosti
podání opravného prostředku proti výroku soudního rozhodnutí o nákladech řízení, jejichž výše
není bagatelní ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 498/12.
[7] V doplnění své kasační stížnosti stěžovatelka uvedla další kasační námitky proti
napadenému rozsudku městského soudu. Namítla zde jednak odepření práva na osobní
projednání věci, nesprávné posouzení, respektive neposouzení otázky uspokojení navrhovatele
podle §62 s. ř. s., dále nemožnost vyjádřit se k vyjádření žalovaného. Stěžovatelka se také
domnívala, že výrok soudu není v souladu s §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Dále stěžovatelka brojila proti tomu, že soud nahradil rozhodování správního
orgánu svým vlastním právním posouzením, pokud její žádost o informaci označil za šikanózní.
Podle stěžovatelky byl postup soudu zcela svévolný, byl naprostým popře ním zásady
hospodárnosti řízení a vedl ke generování dalších soudních sporů. Navíc celá argumentace soudu
od posledního odstavce na straně 3 po stranu 7 nemá žádnou souvislost s projednávanou věcí
a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze d ne 11. 2. 2013 uvedl, že kasační
stížnost je nepřípustná z důvodů uvedených v §104 odst. 2 s. ř. s. K asační stížnost je podle
něj zcela zjevným projevem zneužití výkonu práva, kterého se stěžovatelka pravidelně
a dlouhodobě dopouští, a proto jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Dále odkázal
na usnesení městského soudu ze dne 18. 6. 2010, čj. 7 Ca 46/2008 – 183, ve kterém se soud
vyjádřil k výkonu práva stěžovatelkou šikanózním způsobem. Žalovaný také připomněl,
že pravidelně namítá, že způsob, jakým stěžovatelka vykonává své právo na informace,
je v rozporu s účelem a smyslem čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Zneužití
výkonu práva bylo podle žalovaného zcela zjevné i v případě nyní řešené kasační stížnosti,
což dokládá odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Podle
žalovaného je jediným motivem stěžovatelky k podání kasační stížnosti toliko získání náhrady
nákladů řízení, nikoliv zájem o poskytnutí předmětné informace. Dále žalovaný zpochybnil
námitky stěžovatelky uplatněné v doplnění její kasační stížnosti s tím, že jsou nedůvodné,
přičemž na základě v nich tvrzených skutečností jí nemohla vzniknout újma na právech.
[9] Žalovaný tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřípustnost
odmítl, eventuálně jako nedůvodnou zamítl.
[10] Stěžovatelka zaslala soudu dne 15. 2. 2013 repliku k vyjádření žalovaného, ve které uvedla,
že z tohoto vyjádření je patrné, jakou hlubokou nenávist k ní žalovaný chová, a s jakou
vehemencí usiluje o dehonestaci její osoby.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatelka
napadla výroky I. a II. rozsudku městského soudu, tedy výrok o přiznání osvobození od soudních
poplatků a výrok o zrušení dvou rozhodnutí žalovaného. Podle stěžovatelky měl soud
ve skutečnosti její žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnout a stejně
tak měl zamítnout její žalobu, a to pro neexistenci veřejného subjektivního práva na straně
stěžovatelky z důvodu výkonu práva na informace v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost
je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak. Co se týče
objektivní přípustnosti kasační stížnosti, kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí
o osvobození od soudních poplatků je přípustná, a stejně tak je přípustná kasační stížnost proti
rozhodnutí o zrušení rozhodnutí správního orgánu a vrácení věci tomuto orgánu k dalšímu
řízení.
[12] Podmínky subjektivní přípustnosti jsou v tomto případě částečně splněny, neboť kasační
stížnost podala stěžovatelka, tedy žalobkyně v řízení před městským soudem. V této souvislosti
je však třeba uvést, že z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá,
že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno,
popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech.
Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu
subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu
mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo
změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat kasační stížnost tedy svědčí jen tomu
účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který krajský soud
pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně
založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační soud napadené rozhodnutí
zruší (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, pod č. 28, dále srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2012, čj. 3 As 72/2012 – 20, nebo usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 10. 2008, čj. 1 Afs 133/2008 – 110).
[13] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí další námitky, které jsou podle
ní důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu. Všechny tyto námitky však směřují k tomu,
aby kasační soud zrušil výroky I. a II. napadeného roz sudku městského soudu, přičemž z žádné
z těchto námitek nevyplývá, že by byla stěžovatelce způsobena újma, jež by moh la odůvodnit
zrušení výroků I. a II. napadeného rozsudku, ve kterých měla plný úspěch. Nejprve stěžovatelka
namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že jí soud odepřel právo
na osobní projednání věci. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelce takto nemohla vzniknout
újma, jež by odůvodňovala zrušení napadeného rozsudku, neboť jí bylo věcně vyhověno.
Ze stejných důvodů Nejvyšší správní soud nepovažuje za přípustné kasační námitky spočívající
v nesprávném posouzení otázky uspokojení navrhovatele podle §62 s. ř. s., nemožnosti vyjádřit
se k vyjádření žalovaného, přezkumu rozhodnutí podle §16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím, či skutečnosti, že soud nahradil rozhodování správního orgánu svým
vlastním právním posouzením. Z uvedených kasačních námitek lze spíše vyvodit, že stěžovatelka
zejména nesouhlasí s důvody, pro které soud její žalobě vyhověl. Stěžovatelka totiž na jednu
stranu odmítá, že by byla její žádost o informace šikanózní, a že by to mělo být důvodem
pro zrušení napadených rozhodnutí žalovaného, na druhou stranu sama zrušení napadených
rozhodnutí žalovaného ve své žalobě žádala, ovšem z jiných důvodů. Pokud by však stěžovatelka
napadala pouze důvody rozhodnutí, bylo by nutné její kasační stížnost odmítnout jako
nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. Toho si je stěžovatelka vědoma, a proto žádá,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek soudu z důvodu, že soud měl její žalobu
zamítnout jako nedůvodnou. O tom svědčí také její další kasační námitky týka jící se svévolného
uplatňování práva městským soudem a snaze jí za každou cenu uškodit, nerespektování zásady
hospodárnosti, generování dalších soudních sporů i tvrzeném nesouladu argumentace soudu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky souvisí
s výroky soudu, kterými bylo stěžovatelce plně vyhověno, a neplyne z nich, že by stěžovatelce
byla způsobena újma na právech, nelze je považovat za námitky, které by činily kasační stížnost
přípustnou.
[14] Nelze také přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu
neočekávala a bylo pro ni překvapivé, pokud sama navrhovala zrušení napadených rozhodnutí
žalovaného. Překvapivé pro ni mohly být nanejvýš důvody rozhodnutí; proti těm ovšem, jak bylo
výše zdůrazněno, nelze kasační stížnost směřovat.
[15] Ačkoliv stěžovatelka nashromáždila i jiné námitky proti napadenému roz sudku, svoji
pozornost upírá k nákladovému výroku, byť formálně, vědoma si judikatury Nejvyššího
správního soudu k přípustnosti kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení, tento výrok
nenapadá. Poměrně rozsáhle se však vyjadřuje k protiústavnosti §104 odst. 2 s. ř. s., na základě
něhož kasační stížnost nemůže směřovat pouze proti výroku o nákladech řízení.
[16] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že jediným racionálním důvodem, proč stěžovatelka
napadá výroky rozsudku soudu, které jsou plně v její prospěch, je to, že si je vědoma, že svoji
kasační stížnost nemůže směřovat pouze proti důvodům rozhodnutí a proti výroku o nákladech
řízení (pak by se totiž jednalo o nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. ).
Stěžovatelka tím, že napadá výroky I. a II. napadeného rozsudku ve skutečnosti vytváří
konstrukci, v rámci které brojí proti výrokům, jimiž bylo plně vyhověno jejím návrhům,
při tom však jedinou újmou, kterou skutečně pociťuje, je, že nemůže proti rozsudku soudu brojit
plnohodnotnou kasační stížností, a dále majetková a morální újma způsobená tím, že jí nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení. Tuto újmu ovšem není možné brát v úvahu při posuzování
subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí, ve kterém měla stěžovatelka jinak plný
úspěch. Co se týče újmy způsobené nepřiznáním náhrady nákladů, ta je odvozeným důsledkem,
který nezávisí pouze na tom, že žalobě bylo vyhověno, ale rovněž na dalších skutečnostech, které
městský soud zohlednil (postup podle §60 odst. 7 s. ř. s.).
[17] Soud proto uzavírá, že kasační stížnost směřující proti výrokům rozhodnutí, kterými bylo
stěžovatelce plně vyhověno (tj. výroku o osvobození od so udních poplatků a výroku, kterým byla
zrušena rozhodnutí žalovaného a věc jim vrácena k dalšímu řízení) nelze z logiky věci,
kdy kasační stížnost podává ten účastník, který měl ve věci úspěc h, považovat za přípustnou.
Pak ovšem zbývají pouze námitky směřující proti odůvodnění rozhodnutí nebo proti výroku
o náhradě nákladů řízení. Kasační stížnost spočívající pouze v námitkách proti odůvodnění
rozsudku nebo nákladům řízení ovšem taktéž není přípustná. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není subjektivně přípustnou v smyslu §104
odst. 2 s. ř. s. Z toho plyne, že stěžovatelka není oprávněna napadat výrok o osvobození
od soudních poplatků a o zrušení napadených rozhodnutí žalovaného kasační stížností. Soud
proto odmítl kasační stížnost směřující proti výroku I. a II. rozsudku městského soudu na základě
§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
[18] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že právní úpravu obsaženou
v §104 odst. 2 s. ř. s. nepovažuje za protiústavní, což bylo potvrzeno i v rozhodovací praxi
Ústavního soudu. Například v usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, Ústavní soud
konstatoval, že „[k]asační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou jak důvody
kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány na nejzávažnější případy nezákonností. Mezi tyto případy nepatří
dle vůle zákonodárce (ani dle přesvědčení Ústavního soudu) okruh uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2
soudního řádu správního. […] Navíc vyloučení výroku o nákladech řízení z možnosti podat proti němu
mimořádný opravný prostředek (v tomto případě kasační stížnost), není v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž
dovolání upravené občanským soudním řádem nelze podávat proti výroku o nákladech řízení.“
[19] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítá, nebylo
již předmětné rozhodovat o žádosti stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků
(srov. §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s. Byl -li návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků nárok na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu