ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.5.2013:25
sp. zn. 1 As 5/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. K., zastoupený
Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2011, č. j. JMK 29408/2011, sp. zn. S-JMK
29408/2011/OD/St, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 12. 2012, č. j. 57 A 125/2011-57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2012, č. j. 57 A 125/2011-57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne
11. 1. 2011, č. j. ODSČ-36836/PZ-10-Kuc, byl žalobce uznán vinným tím, že dne 9. 8. 2010
v 8:50 hodin v Brně na ulici Zelný trh 9 stál s osobním motorovým vozidlem Seat Toledo, RZ X,
čtyřmi koly na chodníku, čímž porušil §53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a spáchal tak přestupek podle §22 odst.
1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za popsané
jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč. Žalobce napadl citovaného rozhodnutí odvoláním, o němž rozhodl žalovaný v záhlaví
uvedeným rozhodnutím tak, že podané odvolání zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Brně;
ten nejprve rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č. j. 57 A 125/2011-29, žalobu zamítl. Citovaný
rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2012,
č. j. 1 As 60/2012-28, ke kasační stížnosti žalobce zrušil pro nepřezkoumatelnost. V novém řízení
krajský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 57 A 125/2011-57, napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nevěděl
a ani vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět nemohl, že parkováním před budovou
Zelný trh 9 může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Podle krajského soudu nebylo
zřejmé, že by předmětné místo bylo nepřípustné provozu silničních vozidel. Správní orgány podle
krajského soudu v řízení dostatečně neprokázaly, že by se jednalo o chodník. Proto krajský soud
žalobě vyhověl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[4] Stěžovatel poznamenal, že se krajský soud v nyní napadeném rozsudku zcela odklonil
od názoru prezentovaného v rozsudku ze dne 25. 1. 2012. V něm krajský soud dovodil,
že žalobce parkoval na chodníku. Krajský soud přitom rozhodoval na podkladě shodného
spisového materiálu a ani Nejvyšší správní soud se v předchozím zrušujícím rozsudku k této
otázce nevyjádřil. Krajský soud tak podle stěžovatele nedostatečně odůvodnil, proč se odchýlil
od svých předchozích závěrů ohledně charakteru místa, na němž žalobce parkoval.
[5] Kromě výše zmíněné nepřezkoumatelnosti trpí rozsudek krajského soudu podle
stěžovatele nezákonností spočívající v nesprávném posouzení otázky, zda žalobce parkoval
na chodníku. Stěžovatel je přesvědčen, že z technického provedení je nepochybné,
že šlo o chodník. Uvedený závěr podpořila i zpráva Brněnských komunikací a. s. ze dne
20. 11. 2010, kterou zprávu správní orgány opatřily s ohledem na povinnost řádně zjistit skutkový
stav věci.
[6] Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu a tvrzením žalobce, že z žádného
dopravního značení neplynulo, že by předmětné místo nebylo komunikací, na níž je umožněn
smíšený provoz. Zákaz užívat chodník jinými účastníky provozu na pozemních komunikacích
než chodci vyplývá z §53 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích; na místě proto
není nutné umisťovat informativní dopravní značení. V řešeném případě bylo podle stěžovatele
jasně prokázáno, že žalobce parkoval na chodníku. Jako řidič motorového vozidla má žalobce
znát předpisy o provozu na pozemních komunikacích, z nichž vyplývá i zákaz parkování vozidel
na chodníku.
[7] Odpovědnosti za přestupek žalobce v daném případě nezbavuje, že nebyl předem
upozorněn oprávněnou osobou na protiprávnost jeho jednání. Podstatou předmětného řízení
nebylo protiprávní jednání jiných osob (řidičů parkujících na témže místě), ale jednání žalobce.
Podle stěžovatele u žalobce došlo k naplnění subjektivní stránky ve formě nevědomé nedbalosti.
Odlišná dlažba na místě parkování vozidla jasně oddělovala průjezdní úsek komunikace
od chodníku a žalobce tak měl vědět, že svým vozidlem parkuje na chodníku.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Závěrem požádal,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Správní řád podle
něj neposkytuje žádný prostředek pro případné zrušení druhého správního rozhodnutí vydaného
v téže věci. Existence dvou protichůdných rozhodnutí vedle sebe by porušovala principy
ne bis in idem a res iudicata a nemohla by být postupem podle správního řádu napravena. V této
skutečnosti vidí stěžovatel hrozbu nenahraditelné újmy.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[9] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že podanou kasační stížnost nelze chápat jinak než jako
projev právního extremismu. Stát by a priori měl sloužit občanům, nikoliv je pronásledovat
pro neplnění povinností, o kterých nemohou mít občané ani potuchy. Žalobce dále odkázal
na svou předchozí kasační stížnost a na rozsudek krajského soudu a dodal, že se v daném případě
nemohlo jednat o nevědomou nedbalost, neboť byl strážníky městské policie v minulosti
ujišťován, že předmětné místo není chodníkem. Uvedený závěr plyne rovněž ze zprávy
Brněnských komunikací a. s. nebo z faktu, že na daném místě i v současnosti parkují desítky
vozidel.
[10] Žalobce rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s eventuelním přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti. Podle něj může stěžovatel vzniklou situaci řešit přerušením řízení do rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, nehodlá-li obdobná řízení zastavovat a trvá-li
na pronásledování a perzekuci řidičů. Stanovisko stěžovatele pak podle žalobce porušuje základní
principy přestupkového řízení a míjí se se zásadním úkolem státu, jímž je občany vychovávat,
nikoliv je nespravedlivě trestat. Proto žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti přihlédl
k tomu, že argumentace obsažená v napadeném rozsudku krajského soudu je vnitřně rozporná,
a tím pádem nesrozumitelná. Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
je v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu považováno „takové rozhodnutí soudu, z jehož
výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož
výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
[14] V rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 60/2012-28, kterým byl první rozsudek
krajského soudu zrušen pro nepřezkoumatelnost, Nejvyšší správní soud shrnul námitky obsažené
v podané žalobě. Uložil krajskému soudu, aby se v novém řízení zabýval otázkou zavinění
žalobce a otázkou vhodnosti, resp. přiměřenosti způsobu potrestání (srov. zejména body 18 – 19
a 23 rozsudku č. j. 1 As 60/2012-28).
[15] Krajský soud si v novém řízení jako zásadní otázku vytyčil posouzení, zda prostor,
kde žalobce svým vozidlem parkoval, byl chodníkem či nikoliv (viz str. 7 rozsudku). K tomu
v následujících čtyřech odstavcích zmínil obsah sdělení Brněnských komunikací a. s., ocitoval
§6 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. a popsané ustanovení interpretoval. Následně
na základě zmíněných úvah přistoupil k hodnocení otázky zavinění žalobce ke spáchání
předmětného přestupku. Konstatoval §4 odst. 1 zákona o přestupcích, rekapituloval tvrzení
žalobce a uzavřel, že žalobce nevěděl ani vědět nemohl, že by se na předmětném místě nemohlo
parkovat. Poté krajský soud pokračoval v hodnocení věci. Popsal, že ze zprávy Brněnských
komunikací a. s. neplyne, že by předmětné místo bylo chodníkem a uzavřel, že správní orgány
v řízení neprokázaly, že by žalobce opravdu parkoval na chodníku.
[16] Přezkum rozhodnutí žalovaného provedený a popsaný krajským soudem v odůvodnění
rozsudku ze dne 12. 12. 2012 je podle Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost. Ze spisu jasně vyplývá, že žalobce v předmětné věci nečinil předmětem
sporu fakt, že před budovou Zelný trh 7 dne 9. 8. 2010 opravdu parkoval, ani nezpochybňoval
závěr správních orgánů, že předmětné místo je chodníkem. Krajský soud se tedy těmito otázkami
neměl ve svém rozhodnutí vůbec zabývat, neboť pro posouzení žalobních námitek nebyly
významné.
[17] Úvahy krajského soudu o tom, že s ohledem na §6 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.
v projednávané věci nebylo zřejmé, zda předmětné místo bylo nepřípustné provozu silničních
motorových vozidel, resp. o tom, kdo nese důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že se jedná
o chodník, krajský soud při hodnocení otázky zavinění činil zcela nesystematicky, neboť
pro posouzení otázky zavinění byly zmíněné úvahy nadbytečné. Pokud by předmětné místo
nebylo chodníkem, ale komunikací, nemohl by žalobce být stíhán pro přestupek, protože
by se vůbec nedopustil protiprávního jednání. Aby určité jednání naplňovalo znaky přestupku,
muselo by v prvé řadě jít o jednání protiprávní (nedovolené). Pokud by jednání žalobce bylo
právem dovolené, nebylo by možné vyvozovat odpovědnost pachatele za jednání a postrádalo
by jakékoliv opodstatnění zkoumat naplnění dalších znaků přestupku, mj. i subjektivní stránky
pachatele (jeho zavinění).
[18] V posuzovaném případě ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce svým vozidlem
parkoval na chodníku. Žalobce tyto skutkové okolnosti nezpochybnil; ze specifických okolností
projednávané věci (skutečnost, že se jedná o chodník, byla vyjasněna až v průběhu správního
řízení, dlouhodobé parkování žalobce na předmětném místě bez jakékoliv výstrahy hlídkujících
strážníků městské policie apod.) nicméně dovozoval absenci svého zavinění ve vztahu
ke spáchání vytýkaného jednání, a to i ve formě nedbalosti nevědomé. Je tak zřejmé,
že se žalobce svým jednáním dopustil porušení §53 odst. 2 zákona o provozu na pozemních
komunikacích, čímž podle správních orgánů naplnil skutkovou podstatu přestupku uvedeného
v §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Na krajském soudu bylo, aby zvážil (s ohledem
na žalobní námitky), zda žalobce jednal přinejmenším v nevědomé nedbalost a pokud by dospěl
k závěru, že tomu tak bylo, zda zvolený druh sankce byl v daném případě adekvátní.
Pro posouzení otázky zavinění ve formě nevědomé nedbalosti bylo podle §4 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích určující, zda žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům
mohl a měl vědět o tom, že se svým jednáním dopustil porušení §53 odst. 2 zákona o provozu
na pozemních komunikacích. Tím, že krajský soud na straně 7 napadeného rozsudku zcela
chybně vytyčil zásadní otázku posuzovaného případu a následně v rámci hodnocení otázky
zavinění v rozporu s §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a nad rámec žalobních bodů
posuzoval i kritéria zakládající protiprávnost jednání žalobce, zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], k níž byl Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] V novém řízení bude na krajském soudu, aby v rámci první žalobní námitky (zavinění
žalobce) zvážil, zda u žalobce bylo možné dovozovat zavinění z nevědomé nedbalosti, jak tvrdily
správní orgány. Přitom bude krajský soud vycházet z okolností spáchání protiprávního jednání
a z osobních poměrů žalobce v souladu s §4 odst. 1 zákona o přestupcích. Krajský soud tedy
ve svém rozhodnutí vysvětlí, zda a proč dlouhodobé a opakované parkování žalobce
na předmětném místě, předchozí nečinnost strážníků městské policie, resp. jejich
neinformovanost o protiprávnosti jednání žalobce, dosavadní dobrá víra žalobce, absence
dopravního značení v daném místě, či nejasnost, zda se jedná o chodník na počátku správního
řízení, mělo za následek, že žalobce nevěděl ani vědět nemohl, že parkuje na chodníku. Pokud
by shledal krajský soud důvodnou argumentaci žalobce o absenci zavinění, vyvrátí ve svém
rozsudku argumentaci žalovaného, že se žalobce jako řidič motorového vozidla měl seznámit
s příslušnými předpisy o provozu na pozemních komunikacích a že z technického provedení
(oddělení chodníku od průjezdního pruhu vozovky obrubou, jiný typ dlažby) bylo při běžném
zhlédnutí řidičem jasné, že se jedná o chodník. Naopak pokud krajský soud námitky žalobce
důvodnými neshledá, popíše, proč tvrzení žalobce nemohou vyvrátit závěry správních orgánů
ohledně míry zavinění. V rámci vypořádání námitky nedostatku zavinění krajský soud nebude
vycházet pouze z tvrzení žalobce, ale spojí své právní závěry se skutečnostmi vyplývajícími
ze správního spisu a s hodnocením provedených důkazů, což v nyní posuzovaném případě
neučinil.
[20] Dospěje-li krajský soud k závěru, že jednání žalobce bylo zaviněné (ve formě nevědomé
nedbalosti), bude se věnovat hodnocení druhé námitky obsažené v žalobě, že státní orgány mají
působit především preventivně. Z tohoto požadavku žalobce v žalobě dovozoval, že okolnosti
projednávaného případu neumožňovaly přistoupit k uložení pokuty. Na zodpovězení této
námitky i ve svém druhém rozsudku krajský soud zcela rezignoval, přestože Nejvyšší správní
soud v rozsudku č. j. 1 As 160/2012-28 pečlivě a srozumitelně popsal, s jakými námitkami
se bude muset krajský soud v dalším řízení vypořádat (např. body 22, 23 citovaného rozsudku).
V tomto rozsahu je tedy rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný rovněž pro nedostatek
důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73,
publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
[21] Kasační námitkou stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, spočívající v absenci odůvodnění odklonu krajského soudu od závěrů
vyslovených v předchozím rozsudku, ani námitkou nesprávného posouzení otázky zavinění,
resp. povahou místa, kde žalobce parkoval, se Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat,
neboť shledal rozsudek krajského soudu v celém rozsahu ex officio nepřezkoumatelným. V novém
řízení bude na krajském soudu, aby opětovně posoudil námitku nesprávného posouzení otázky
zavinění ve shora naznačených mantinelech a věcně se vyjádřil k námitce, zda zvolený způsob
potrestání byl v řešeném případě adekvátní.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti neprodleně po jejím
obdržení, nerozhodoval samostatně o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku, neboť
by to bylo zjevně neúčelné.
[23] S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení krajský soud rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu