ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.73.2013:36
sp. zn. 1 As 73/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce JUDr. P. O.,
zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem tamtéž, proti žalovanému
Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě proti
rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 4. 6. 2012, č. j. 02538-8/2012-ERÚ, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2013,
č. j. 62 A 55/2012 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 15. 3. 2012 obdržel žalovaný od žalobce žádost o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dne 21. 3. 2012 žalobce upřesnil,
že o informace žádá vlastním jménem, nikoliv v zastoupení právnické osoby, jejímž jménem
žádost původně podal. Konkrétně požadoval poskytnutí „veškerých kopií příslušných listin
a dokumentů“, jimiž žadatelé o licenci společnosti APOLO SOLAR s.r.o. a Olymp, export-import,
spol.s.r.o. prokazovali splnění podmínek pro udělení licence podle §5 odst. 3 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“).
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2012 žádost odmítl s tím, že jde o informace vzniklé
bez použití veřejných prostředků, které mu byly předány osobami, jímž takovouto povinnost
zákon neukládá a které nesdělily, že s poskytnutím informací souhlasí [tj. podle §11 odst. 2
písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím]. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
rozklad, který předsedkyně žalovaného v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítla
a rozhodnutí žalovaného potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu,
který výše označeným rozsudkem rozhodnutí předsedkyně zrušil a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu nyní žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí
kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění rozsudku krajského soudu
[4] Krajský soud se ztotožnil s právním názorem žalobce ohledně charakteru listin, které
žalobcem identifikované žadatelky o udělení licence přikládaly ke svým žádostem o udělení
licence v řízení před žalovaným; považoval je tedy za listiny, jejichž neposkytnutí nelze opřít
o §11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Argumentoval přitom tím,
že předmětné listiny byly předloženy osobami, kterým jejich předložení ukládá zákon (konkrétně
§7 odst. 4 energetického zákona). Samotné zahájení řízení o udělení licence sice spadá do sféry
úvah žadatelů (je na nich, zda budou o licenci žádat či nikoliv), rozhodnou-li se však pro podání
žádosti o licenci, pak jim energetický zákon ukládá předložení listin konkrétního charakteru
(obsahu) dokládajících konkrétní skutečnosti (splnění podmínek stanovených energetickým
zákonem). Listiny, které měly být předloženy žalovanému v rámci správního řízení o udělení
licence, tedy nejsou informacemi, které by byly předány osobou, jíž zákon tuto povinnost
neukládá. Již tato základní podmínka pro aplikaci §11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím nebyla podle krajského soudu splněna.
[5] Na podporu tohoto názoru odkázal krajský soud na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 21. 1. 2010, č. j. 11 Ca 100/2009 – 31, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67 (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Krajský soud konstatoval, že listiny, kterými žadatel o licenci prokazuje
splnění podmínek pro její udělení, nemohou mít výlučně charakter soukromý již proto,
že na jejich základě žalovaný realizuje svoji veřejnoprávní regulační pravomoc (a odpovědnost).
Jde o listiny, kterými má být žádost o získání veřejnoprávního oprávnění nezbytného k výkonu
regulované (licencované) činnosti dokládána, a tedy o listiny, jejichž předložení je nezbytnou
podmínkou toho, aby žadatel o licenci uvedené veřejnoprávní oprávnění k výkonu licencované
činnosti získal. Poskytnutí takových listin na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb.
umožňuje veřejnou kontrolu nad činností veřejné správy při udělování licencí, aniž by přitom
stejně efektivní kontroly bylo možno dosáhnout jiným způsobem. Dle krajského soudu je tedy
v daném případě namístě aplikovat princip otevřenosti (publicity) veřejné správy, v souladu
s právním názorem vyjádřeným v bodech [36] a [37] rozsudku NSS č. j. 1 As 141/2011 – 67.
[6] Krajský soud dále uvedl, že samotným obsahem listin, které měly být přiloženy
k předmětným žádostem o licenci, se napadené rozhodnutí nezabývá. Soud tak nemohl
bez dalšího prima vista posoudit, zda není dán jiný důvod pro jejich neposkytnutí, popř. pro jejich
částečné neposkytnutí, vyplývající z ochrany jejich obsahu. Z tohoto důvodu nepostupoval podle
§16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a žalovanému nenařídil tyto listiny
žalobci poskytnout, ale věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalobce
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud vyložil §11 odst. 2 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím značně restriktivně, ve prospěch žadatelů o informace,
avšak bez ohledu na jiná legitimní práva třetích osob, která stojí s právem na informace v kolizi.
Krajský soud postavil své rozhodnutí na obecném požadavku transparentnosti veřejné správy,
aniž by dostatečně zohlednil, že smyslem uvedeného ustanovení je ochrana soukromých
či neveřejných dat třetích osob, nikoliv ochrana správního orgánu před břemenem větší
transparentnosti.
[8] Údaje předkládané žadateli o licenci podle §5 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 4
energetického zákona a podle §4 až 10 vyhlášky Energetického regulačního úřadu
č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích,
mají dle stěžovatele rozličnou povahu, přičemž mnohdy se jedná o údaje povahy obchodní,
technické, bezpečnostní, personální či finanční a daňové, v případě fyzických osob přímo
soukromé povahy. Obecně se bude jednat o interní informace, na jejichž zveřejnění nemůže
mít žadatel o licenci zájem a jejichž zveřejnění jej může poškozovat v konkurenčním prostředí.
Ne všechny z těchto informací jsou zároveň podřaditelné pod některé jiné výjimky z režimu
poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jak naznačuje krajský
soud.
[9] V případě neurčitosti zákonných ustanovení je při jejich interpretaci a aplikaci třeba
identifikovat a šetřit všechny chráněné zájmy dotčených osob a v případě jejich kolize postupovat
s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu tak, aby nebyl žádný zájem
neproporcionálně omezen. Podle stěžovatele není v daném případě pochyb o nutnosti
zveřejňovat rozhodnutí o udělení, změně či zrušení licence, případně rozhodnutí, kterými došlo
k zamítnutí žádosti o licenci. S ohledem na dotčené zájmy účastníků řízení se však nejeví
nezbytným poskytování údajů, které se týkají rozsahu a plnění jejich daňových povinností,
bezpečnostního zajištění energetických zařízení, jejich technického řešení, vzdělání a kvalifikace
zástupců účastníka řízení či podoby a podmínek jim poskytovaných bankovních služeb.
Zveřejňování těchto údajů by dle názoru stěžovatele šlo významně nad rámec požadavku
transparentnosti veřejné správy a smyslu samotného zákona o svobodném přístupu
k informacím, kterým jistě není zveřejňování potenciálně zneužitelných dat soukromých subjektů.
[10] Podle stěžovatele by za povinnost stanovenou zákonem ve smyslu §11 odst. 2 písm. a)
zákona o svobodném přístupu měla být považována (s ohledem na čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod) pouze povinnost dostatečně určitá a stanovená bezpodmínečně pro jasně
vymezený okruh osob, nikoliv obecná povinnost směřující k prokázání určitých skutečností, jejíž
konkrétní realizace záleží na vůli té které osoby. Takovým ustanovením je v energetickém zákoně
například §20 odst. 6, z nějž lze jednoznačně vyvozovat povinnost určitých držitelů licence
sestavovat regulační výkazy a předkládat je stěžovateli. Avšak §5 odst. 3 energetického zákona
pouze zakotvuje povinnost žadatele o licenci předložit podklady k rozhodnutí o žádosti,
tj. jde o procesní normu upravující dokazování, která stanoví skutečnosti, které mají
být prokázány, ale nestanoví povinnost předložit konkrétní dokumenty. Následkem nesplnění
této normy je pouze procesní odpovědnost (vydání nepříznivého rozhodnutí v licenčním řízení),
nikoliv hmotněprávní povinnost předložit specifikované informace. Ustanovení §11 odst. 2
písm. a) zákona o svobodném přístupu přitom podle názoru stěžovatele jako nutnou podmínku
předpokládá stanovení hmotněprávní povinnosti.
[11] Výklad zvolený krajským soudem dle stěžovatele vede k tomu, že informaci poskytnutou
na základě zákona ve smyslu předmětného ustanovení zákona o svobodném přístupu
k informacím je možno de facto považovat každou informaci poskytnutou subjektem správnímu
orgánu v rámci správního řízení či jiného obdobného procesu (výkon kontroly, dozoru atd.).
S ohledem na ochranu dotčených zájmů třetích osob a z hlediska jejich legitimního očekávání
by však mělo být apriorně určitelné, jaká informace může být předmětem žádosti podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, neboť je možné, že hodnota dané informace
je pro dotčený subjekt vyšší než zájem na účastenství v daném správním řízení.
[12] Pojetí zastávané krajským soudem by též zakládalo ničím neodůvodněnou rozdílnost
v aplikaci §11 odst. 2 písm. a) a §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.
[13] Povinnost ve smyslu §5 odst. 3 energetického zákona je navíc až druhotná ve vztahu
k žádosti o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích. Řízení o udělení licence
je zahajováno na žádost, tj. jde o správní řízení, jímž plně disponuje žadatel. Dále, ne každý důkaz
předložený žadatelem v řízení o udělení licence, který má prokázat splnění podmínek obsažených
v uvedeném ustanovení energetického zákona, dané podmínky skutečně prokazuje. Není také
zřejmé, zda by v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím měly být poskytovány
podklady ze spisů v řízeních, v nichž byla žádost o udělení licence zamítnuta.
[14] Stěžovatel konečně také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této
žádosti však Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezprostředně po vykonání
všech nezbytných procesních úkonů rozhodl přímo ve věci samé.
[15] Žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím
řízení. Krajský soud dle něj vyložil příliš restriktivně výluku z povinnosti poskytovat informace
na základě zákona č. 106/1999 Sb. obsaženou v §11 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona. Podle
zmiňovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt informaci
neposkytne, „pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou,
jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí“.
[18] V daném případě není sporu o tom, že žalobce žádal o poskytnutí informací vzniklých
bez použití veřejných prostředků a že osoby, které je stěžovateli (tj. povinnému subjektu
ve smyslu §2 zákona o svobodném přístupu k informacím) předaly, neudělily s jejich
poskytnutím souhlas. Sporným tak je pouze to, zda stěžovateli předmětné informace poskytly
osoby, jímž takovouto povinnost zákon neukládá.
[19] Krajský soud dospěl k závěru, že posledně uvedená podmínka aplikace citované výluky
z povinnosti poskytovat informace není splněna, neboť subjekt usilující o podnikání
v energetických odvětvích je v řízení o udělení licence povinen prokázat (kromě jiného),
že „má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba
žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které
má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licence vlastníkem energetického zařízení, je povinen
doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem,
a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena (….)“ (§5 odst. 3 energetického zákona).
Finančními předpoklady se rozumí „schopnost žadatele finančně zabezpečit provozování činnosti, na kterou
je vyžadována licence, a schopnost zabezpečit závazky nejméně na období 5 let. Finanční předpoklady žadatel
nesplňuje, pokud v průběhu uplynulých 3 let soud zrušil konkurs vedený na majetek žadatele proto, že bylo
splněno rozvrhové usnesení, nebo soud zamítl insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat
k úhradě nákladů insolvenčního řízení, nebo rozhodl o zrušení konkursu proto, že majetek dlužníka je zcela
nepostačující. Žadatel o licenci není finančně způsobilý, jestliže má evidovány nedoplatky na daních, clech
a poplatcích, pojistném na sociálním zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění a na pokutách“ (§5 odst. 6 téhož zá kona). Technické předpoklady
se považují za splněné u „energetického zařízení, u kterého je osvědčena jeho bezpečnost v rozsahu
a za podmínek stanovených právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
a v souladu s technickou dokumentací. Pokud je energetické zařízení stavbou, musí žadatel o udělení licence
rovněž prokázat, že je oprávněn stavbu užívat nebo jinak provozovat“ (§5 odst. 7 cit. zákona). Obsah
žádosti o licenci stanoví dále §7 energetického zákona, podle nějž je k žádosti nutno připojit
rovněž doklady prokazující odbornou způsobilost fyzické osoby a odpovědného zástupce,
finanční a technické předpoklady, vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení,
doklady o umístění provozovny nebo vymezeného území a další. Uvedené povinnosti jsou blíže
rozvedeny v §4 až 10 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb.
[20] S takto vyjádřeným závěrem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Z citovaných ustanovení zřetelně a jasně plyne povinnost fyzické nebo právnické osoby, která
žádá stěžovatele o licenci k podnikání v energetických odvětvích na území České republiky,
prokázat „finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti“, včetně bližší
specifikace toho, jakým způsobem lze tyto předpoklady prokázat. Informace obsažené v listinách
a dokumentech, které žadatel o licenci stěžovateli za tímto účelem předá, tak zcela jistě nelze
považovat za informace, jejichž předání mu zákon neukládá, ve smyslu §11 odst. 2 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím.
[21] Takovému výkladu uvedeného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím
podle přesvědčení zdejšího soudu nijak nebrání ani to, že vznik povinnosti předat stěžovateli
doklady prokazující předpoklady žadatele o licenci k zajištění výkonu licencované činnosti
je svázán s úkonem, který je v dispozici adresáta této povinnosti (tj. vzniká podáním žádosti
o licenci) a že žadatel o licenci nese při jejím nesplnění pouze „procesní odpovědnost“
(tj. neobdrží licenci). Paušální vyloučení všech informací obsažených v listinách a dokumentech
předaných stěžovateli žadateli o licence z rozsahu práva na informace by totiž v důsledku
znamenalo, že by byl znemožněn efektivní výkon veřejné kontroly nad činností stěžovatele
při udělování licencí podle energetického zákona.
[22] Podnikání v energetických odvětvích je podřízeno zvláštní veřejnoprávní regulaci, neboť,
jak uvádí důvodová zpráva k energetickému zákonu, „[z]ákladním úkolem podnikatelských aktivit
v energetických odvětví je zajištění plynulých a kvalitních dodávek elektřiny, plynu a tepla. Přitom cena nabízené
energie musí být přijatelná pro co nejširší okruh zákazníků, pořízení energie a její přeprava do místa spotřeby
musí být zajišťována šetrným způsobem vůči životnímu prostředí, bezpečně a spolehlivě. Některé specifikované
činnosti v energetickém odvětví mají nejen strategický význam pro chod národního hospodářství a životní úroveň
obyvatelstva, ale jejich narušení může být i příčinou obecného ohrožení. Proto jsou tyto činnosti podřízeny
zvláštnímu režimu stanovenému tímto zákonem.“ Pro výkon veřejné kontroly v dané oblasti
(tj. zda stěžovatel uděluje licence řádným způsobem) prostřednictvím práva na informace tedy
existují legitimní důvody.
[23] Zároveň neplatí, že by uvedený výklad nebral ohled na legitimní zájmy a práva třetích
osob (žadatelů o licenci), která jsou v kolizi s právy žadatelů o informace. Krajský soud
stěžovateli ponechal dostatek prostoru k tomu, aby práva a legitimní zájmy třetích osob
při opětovném rozhodování o žalobcově žádosti o informace zohlednil a případně odmítl tyto
informace poskytnout (anebo je poskytl pouze v omezeném rozsahu) s odkazem na jiné výluky
z práva na informace stanovené zákonem č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že tyto výluky představují dostatečné záruky proti tomu, aby žádosti o poskytnutí informací
o údajích sdělených stěžovateli třetími osobami v rámci licenčních řízení představovaly
pro konkurenty žadatelů o licence nástroj, jak se dostat k různým citlivým datům o jejich
hospodaření, případně k jinému obdobnému zneužívání práva na informace. Podle §8a zákona
o svobodném přístupu k informacím poskytne povinný subjekt „informace týkající se osobnosti, projevů
osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje (…) jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich
ochranu“. Povinný subjekt dále neposkytne požadovanou informaci například tehdy, pokud
je v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá
oprávněný přístup (§7 cit. zákona), pokud je obchodním tajemstvím (§9 odst. 1 téhož zákona),
nebo pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského [§11
odst. 2 písm. c) zákona].
[24] Stěžovatel sice namítá, že ne všechny údaje sdělované žadateli o licenci jsou podřaditelné
pod některou z dalších výluk z práva na informace, avšak jeho námitka je čistě hypotetická.
Neuvádí žádnou konkrétní listinu, dokument nebo v nich obsažené údaje předané žadateli
o licence v nynějším případě (ale ani žádný abstraktní typový příklad), jejichž poskytnutí žalobci
by představovalo nepřiměřený zásah do práv těchto žadatelů a zároveň by nebylo možné jejich
poskytnutí odmítnout s poukazem na jinou výluku z práva na informace.
[25] K argumentaci stěžovatele legitimním očekáváním třetích osob Nejvyšší správní soud
uvádí, že v případech, kdy zákon obsahuje neurčité právní pojmy, které je nutno v každé
jednotlivé věci vyložit, je z povahy věci nemožné, aby jeho interpretace byla a priori jasně určitelná
a stoprocentně předvídatelná. Obzvláště to platí u pojmů, při jejichž výkladu je třeba přihlížet
ke skutečnosti, že předmětné normy představují zákonnou realizaci některého z ústavně
garantovaných práv, jako je tomu i v nynějším případě. Je jistě záhodno usilovat o to,
aby rozhodovací praxe (jak stěžovatele, tak správních soudů) pokud možno co nejpřesněji
vymezila, které informace je nutno žadatelům poskytovat a na které dopadá některá ze zákonných
výluk. Požadavek, aby si subjekt zvažující účast v licenčním řízení mohl dopředu učinit úvahu,
zda je pro něj hodnota určité informace, respektive hodnota jejího nezveřejnění, vyšší, než zájem
na účastenství v daném řízení, je jistě legitimní. Takové právní jistoty však nelze dosáhnout
„zkratkou“, kterou prosazuje stěžovatel, tj. obecným zamezením přístupu žadatelů o informace
ke všem informacím předávaným stěžovateli ze strany žadatelů o licenci.
[26] Důvodnou neshledal NSS ani stěžovatelovu námitku, podle níž by měla být vykládána
shodně ustanovení §11 odst. 2 písm. a) a §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Podle §11 odst. 3 uvedeného zákona „[i]nformace, které získal povinný subjekt od třetí
osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě
zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící
je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění
těchto úkolů vznikly jeho činností.“ Z citovaného ustanovení je patrné, že zákonodárce považoval
za nutné podrobit speciálnímu režimu ochranu informací, které povinné subjekty získávají
od třetích osob při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti.
Z toho, že uvedený „přísnější“ (z hlediska žadatelů o informace) režim výslovně vztáhl pouze
na takto získané informace, tak Nejvyšší správní soud dovozuje přesně opačný závěr
než stěžovatel, tedy že záměrem zákonodárce nebylo stanovit stejně „přísný“ režim rovněž
pro informace, které povinné subjekty získávají od třetích osob jiným způsobem.
[27] Stěžovatel konečně také namítl, že není zřejmé, jak nakládat s listinami či dokumenty
předloženými žadatelem v řízení o udělení licence, které neslouží k prokázání požadavků
stanovených v §5 odst. 3 energetického zákona. V případě, že se ukáže, že jde o listiny
či dokumenty, které s podstatou daného licenčního řízení nesouvisejí (a zároveň povinnost
poskytnout tyto materiály stěžovateli nestanoví žádné jiné zákonné ustanovení), pak na ně bude
dopadat nyní posuzovaná výluka z práva na informace; půjde totiž o informace, jejichž předání
povinnému subjektu zákon třetí osobě neukládá.
[28] K obdobným závěrům při výkladu §11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu
k informacím ostatně Nejvyšší správní soud dospěl již v minulosti. V rozsudku ze dne
26. 4. 2007, č. j. 6 As 15/2006 – 113, shledal, že Ministerstvo průmyslu a obchodu nemůže toliko
s odkazem na dané omezení práva na informace odmítnout žádost o poskytnutí projektů pokusů
na zvířatech, které mu byly předány uživateli pokusných zvířat. Odkázal přitom na úpravu
obsaženou v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, podle níž fyzické a právnické
osoby, které chtějí získat povolení k provádění pokusů na zvířatech, jsou povinny ve správním
řízení odborným komisím uživatelských zařízení předložit své projekty, na jejich základě
pak příslušné státní orgány vydávají povolení k použití pokusných zvířat pro účely vymezené
v projektech. Ve zmiňovaném případě tak zákon rovněž ukládá třetí osobě povinnost předat
určité informace (projekt pokusů na zvířatech) povinnému subjektu teprve v návaznosti na úkon,
který je v dispozici této třetí osoby (podání žádosti o schválení projektu pokusů na zvířatech).
Nejvyšší správní soud zároveň nevidí důvod k tomu, aby se v nynějším případě od uvedeného
výkladu posuzovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím odchýlil.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti [§109
odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a tak by měl právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti žalovanému, který neúspěšně podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu. Žádné
náklady mu však v řízení nevznikly. Žalovaný, jako procesně neúspěšná strana, na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nemá právo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu