ECLI:CZ:NSS:2013:1.AZS.6.2013:58
sp. zn. 1 Azs 6/2013 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyň: a) L. N., b) nezl.
M. U., obě zastoupeny JUDr. Petrem Šurkou, advokátem se sídlem Morseova 253, Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobách proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2012, čj. OAM-26/ZA-ZA06-PA03-2012, v řízení
o kasačních stížnostech žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 2. 2013, čj. 29 Az 12/2012 – 89,
takto:
I. Kasační stížnosti se o d m í t a j í pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podaly dne 26. 1. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný shora
označeným rozhodnutím jim neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně žaloby, které však
krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včasnými blanketními kasačními stížnostmi
(jde o samostatné procesní úkony obsažené na jedné listině) napadají rozsudek krajského soudu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V doplnění kasačních stížností stěžovatelky
opětovně líčí svůj azylový příběh. Svoji výpověď doplňují o tvrzení, že nehoda, při níž byly
stěžovatelky sraženy kolemjedoucím automobilem, byla cíleným aktem skupiny lidí napojených
na vládnoucí garnituru. Stěžovatelky se staly terčem útoku proto, že manžel stěžovatelky ad a)
začal spolupracovat se skupinou opozičních politiků zhruba 1,5 měsíce před nehodou. Dále
uvádí, že byly z auta sledovány několika osobami. Neúměrný a šikanózní tlak, vyvinutý
na stěžovatelku ad a) po nehodě, pramení ze skutečnosti, že je gruzínského původu. V pozadí
tohoto tlaku stály vysoce postavené osoby politického života poltavského regionu. Stěžovatelky
se domnívají, že celý akt měl být od samého počátku zastrašujícím prvkem v politickém boji mezi
stávající politickou garniturou a opozicí, jenž se vymknul z mezí běžného zastrašování k těžkému
ublížení na zdraví. Stěžovatelky jsou toho názoru, že příčinou neadekvátního jednání ze strany
státních orgánů, jakož i třetích osob je jejich gruzínský původ a politické aktivity manžela
stěžovatelky a), resp. otce stěžovatelky b). Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že celou situaci
měly řešit s příslušnými místními orgány; jasně popsaly, jakým způsobem byly perzekuovány.
[3] Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně přesahují vlastní zájmy stěžovatelek.
Pokud by tomu tak nebylo, musely by být kasační stížnosti podle citovaného ustanovení
odmítnuty jako nepřijatelné.
[4] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce nezbytné
vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
[5] Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkou, kterou stěžovatelky poukazují na to,
že příčinou jejich pronásledování byly politické aktivity manžela stěžovatelky a). Tuto námitku
stěžovatelky uvedly poprvé v doplnění kasačních stížností, ačkoliv jejímu uplatnění v řízení před
krajským soudem nic nebránilo. V řízení před krajským soudem stěžovatelky spojovaly své potíže
s orgány veřejné moci a zařízeními lékařské péče s národností stěžovatelky a), přičemž
ve způsobené dopravní nehodě nespatřovaly žádný politicky motivovaný útok, nýbrž pouze
náhodu. Teprve v řízení o kasačních stížnostech prezentují dopravní nehodu jako cílený
akt politicky motivovaný, jehož záměrem bylo zastrašit manžela stěžovatelky a) a odradit
ho od činnosti v politické opozici. Rovněž následné obtíže s orgány veřejné moci dávají
stěžovatelky do souvislosti s politickou činností manžela stěžovatelky a). V řízení o kasační
stížnosti nelze přihlédnout k důvodům, které nebyly řádně uplatněny již v řízení před krajským
soudem, ačkoliv tomu nic nebránilo (§104 odst. 4 s. ř. s.). Lze jen doplnit, že ani v řízení před
správním orgánem se stěžovatelky nezmínily o možném politickém pozadí celého incidentu.
Přitom platí, že žadatel musí důvody a skutečnosti, pro něž žádá o udělení azylu, uvést
již ve správním řízení (rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2003, čj. 3 Azs 23/2003 – 61, nebo usnesení
ze dne 23. 4. 2008, čj. 1 Azs 10/2008 – 52, či usnesení ze dne 27. 5. 2009, čj. 6 Azs 20/2009 - 64).
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že azyl lze žadateli o mezinárodní ochranu udělit pouze
tehdy, jestliže byl v zemi původu pronásledován, a to pro některý z důvodů výslovně uvedených
v §12 zákona o azylu. Jedním z těchto důvodů je i národnost pronásledované osoby.
[7] Stěžovatelky ve svém líčení událostí, jež je přinutily k odchodu ze země původu, uvedly
tři skupiny aktů, které považují za útoky a z nichž rezonuje jejich obava ze závažné újmy. Prvním
útokem je sražení stěžovatelek automobilem užívaným vlivným regionálním politikem. Druhá
skupina aktů souvisí s nedbalým vyšetřováním nehody, údajně nezákonnými rozhodnutími soudu
a nečinností prokuratury. Třetí skupina aktů spočívá v zastrašování a vyhrožování rodině
stěžovatelky a) a nátlaku na ni.
[8] Pokud jde o první „útok“, ten nebyl motivován gruzínskou národností stěžovatelky a).
Tento čin, jak jej v řízení o udělení mezinárodní ochrany líčily stěžovatelky, nebyl cílený a došlo
k němu shodou okolností. Uvedený závěr je podpořen tvrzením stěžovatelek, že po dopravní
nehodě byly kontaktovány viníkem nehody, jenž jim nabídl finanční kompenzaci. Mělo-li
by jít o výhružný čin, jehož účelem by bylo zastrašit rodinu stěžovatelky a), nebyla by následně
rodina kontaktována viníkem nehody s nabídkou finanční kompenzace výměnou za příslib
mlčení o nehodě.
[9] Druhá skupina aktů, jež byla završena vydáním dvou rozhodnutí soudu, které
podezřelého z deliktu spočívajícího ve sražení stěžovatelek automobilem zprostily obžaloby,
rovněž nemá souvislost s národností stěžovatelky a). Nejvyšší správní soud není povolán k tomu,
aby hodnotil zákonnost postupu a rozhodnutí orgánů veřejné moci Ukrajiny. Z tvrzení
stěžovatelek uvedených v řízení před žalovaným ovšem neplyne, že by postup těchto orgánů
byl ovlivněn národnostním původem stěžovatelky a). Nezákonný postup těchto orgánů
byl dle stěžovatelek důsledkem toho, že podezřelým (posléze i obviněným) byl významný
regionální politik. Dále se lze ztotožnit s krajským soudem v tom, že ačkoliv stěžovatelka a)
využila několika prostředků ochrany, které jí dávalo vnitrostátní právo země původu k dispozici,
nebyla v tom zcela důsledná, neboť nevyužila opravného prostředku proti druhému z rozhodnutí
soudu. Nelze proto hovořit o vyčerpání prostředků ochrany.
[10] Pokud jde o třetí skupinu útoků, tj. zastrašování ze strany neznámých osob (z nichž jeden
měl být policejním majorem), je pravdou, že v této souvislosti stěžovatelka a) uváděla nacionálně
motivovaný podtext, resp. národnostně laděné nadávky. Z kontextu celého příběhu ovšem
vyplývá, že národnost stěžovatelky a) nebyla rozhodující okolností, pro niž jí bylo vyhrožováno,
nýbrž spíše podružným důvodem. Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, není v moci
státu zabránit projevům špatných lidských vlastností, ať už pramení z osobní zášti vůči
jednotlivci nebo z historického resentimentu vůči skupině obyvatel. Smyslem institutu azylu
je ovšem poskytnout jednotlivci ochranu před těmi nejzávažnějšími úzce vymezenými zásahy
do jejich lidských práv, pokud to v jejich vlastní zemi není možné, nikoli uchránit je před lidskou
zlobou a netolerancí, které se ostatně v různých formách vyskytují ve všech lidských
společenstvích (viz např. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Azs 149/2005 – 69). Důvodem
nátlaku na rodinu stěžovatelky a), včetně zbití jejího manžela, byla ta skutečnost, že se domáhali
svých práv, poukazovali na nesprávný postup policie a celý případ zveřejnily v tisku (viz zejména
s. 6 protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Rovněž v těchto případech
tak není naplněn požadovaný kauzální nexus mezi útoky a uváděným, azylově relevantním
důvodem, neboť národnost stěžovatelky ad a) nebyla rozhodujícím důvodem zastrašování
či nátlaku (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS).
[11] Dále je třeba doplnit, že ve vztahu ke třetí skupině aktů nevyužily stěžovatelky žádný
z dostupných prostředků ochrany poskytovaných vnitrostátním právem země původu.
Zastrašování, nátlak ani zbití manžela stěžovatelky a) nebylo příslušným orgánům oznámeno.
Z tvrzení stěžovatelek přitom vyplývá, že potíže měly pouze s lokálními policejními představiteli,
kdežto osoby na centrální úrovni se případem nedostatečného vyšetřování nehody zabývaly
(ombudsmanka, poslanec). Stěžovatelky u nich nalezly zastání (srov. rozsudek NSS ze dne
22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004 – 41). Je tedy dán předpoklad, stěžovatelkami nevyvrácený,
že jejich problémy byly lokálního charakteru. Pokud by se pokusily o vnitřní přesídlení, dostaly
by se z dosahu lokálních představitelů veřejné moci. Pouhá skutečnost, že osoby, které
stěžovatelkám vyhrožovaly, by si mohly zjistit novou adresu pobytu, automaticky neznamená,
že by se stěžovatelky nemohly v novém místě domoci u veřejných orgánů ochrany před nátlakem.
[12] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnosti svým
významem podstatně nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelek, neboť ustálená a vnitřně jednotná
judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky. Krajský soud rozhodl plně v souladu
s touto judikaturou. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnosti nepřijatelné a odmítl
je podle §104a s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu