ECLI:CZ:NSS:2013:1.AZS.8.2013:59
sp. zn. 1 Azs 8/2013 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: nezl. N. Z.,
zastoupena JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2011, čj. OAM-10-41/ZA-06-P09-2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013,
čj. 29 Az 13/2011 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Anně Doležalové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce
10.200 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Nezletilá žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), státní příslušnice Ukrajiny, požádala
o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Vzhledem ke svému nízkému věku (rok narození
2007) odvozuje svůj azylový příběh zcela od svého otce, státního příslušníka Běloruska, rovněž
žadatele o udělení mezinárodní ochrany. V její věci vydal žalovaný v záhlaví označené
rozhodnutí, kterým ji nebyla udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon
o azylu), a byla jí udělena, stejně jako jejímu otci, doplňková ochrana podle §14b zákona o azylu
na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí.
[2] Krajský soud nejdříve k její žalobě rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne
15. 2. 2012, čj. 29 Az 13/2011 – 25. Ke kasační stížnosti žalovaného byl však rozsudek krajského
soudu, stejně jako v případě jejího otce, zrušen rozsudkem zdejšího soudu (v případě stěžovatelky
rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Azs 8/2012 – 22). Krajský soud proto meritorně rozhodoval
v obou případech znovu; v dalším řízení žalobu stěžovatelky tentokrát zamítl rozsudkem
označeným v záhlaví. Tento rozsudek napadá stěžovatelka kasační stížností.
[3] Krajský soud v novém rozhodnutí, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
o tom, že podklady pro rozhodnutí o udělení či neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu jsou dostatečné, konstatoval, že u stěžovatelky nejsou dány azylově relevantní důvody,
k čemuž dospěl již v původním rozsudku, který byl Nejvyšším správním soudem zrušen, a to ani,
pokud jde o humanitární azyl.
[4] V kasační stížnosti doplněné prostřednictvím ustanovené zástupkyně stěžovatelka uvedla,
že své kasační důvody plně odvíjí od kasačních důvodů svého otce v řízení vedeném před NSS
pod sp. zn. 7 Azs 12/2013. Tomuto tvrzení odpovídají i zcela totožné kasační námitky. Navíc
uvedla, že vzhledem k jejímu věku je nereálné, aby se v případě zamítavého rozhodnutí o její
žádosti sama vracela do země své státní příslušnosti. Vzhledem ke státní příslušnosti otce
(Bělorusko) je tak třeba i její kasační stížnost posuzovat s ohledem na možné udělení
mezinárodní ochrany dle §13 zákona o azylu ve vztahu k Bělorusku, nikoliv ve vztahu
k Ukrajině.
[5] Kasační stížnost, třebaže opakovaná, je přípustná. Nejvyšší správní soud totiž ve svém
prvním rozsudku v této věci pouze dovodil, že rozhodnutí žalovaného je ve vztahu k otázce
aplikace §14 zákona o azylu (humanitární azyl) dostatečně a logicky odůvodněné, založené
na skutečnostech doložených ve spisu. Proto zavázal krajský soud posoudit celou žalobu
stěžovatelky (bod 19 rozsudku čj. 1 Azs 8/2012 – 22). V takovémto případě nepřipadá
nepřípustnost kasační stížnosti do úvahy. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jednou svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto
právním názorem řídil. Stáhnout citované ustanovení též na případy, kdy zdejší soud pouze
vytýká krajskému soudu procesní pochybení, by bylo neudržitelné (srov. rozsudek NSS ze dne
21. 3. 2007, čj. 4 Ads 86/2006 - 128).
[6] Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná.
[7] Kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany může být přijata k věcnému projednání
jen tehdy, jestliže přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Podrobněji se zdejší soud vymezením institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce nezbytné vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Přijatelnost lze dovodit i tam, kde v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bude shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatelka se k přesahu vlastních zájmů nevyjádřila. Ani Nejvyšší správní soud
sám žádné důvody přesahující její zájmy neshledal.
[9] Z obsahu kasační stížnosti stěžovatelky je zřejmé, že se domáhá mezinárodní ochrany
v závislosti na udělení mezinárodní ochrany jejímu otci. Ve věci jejího otce rozhodl Nejvyšší
správní soud nedávno rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, čj. 7 Azs 12/2013 – 52. Zdejší soud
v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že krajský soud i žalovaný pochybili, protože nesprávně
interpretovaly §12 zákona o azylu ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. b) tzv. „kvalifikační směrnice“
[směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení
uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (Úř. věst. L 304, s. 12; Zvl. vyd.: 19/007, s. 96)]. Z tohoto důvodu zrušil
jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného ve věci otce stěžovatelky a v dalším
řízení ho zavázal svým právním názorem. Shledal azylový příběh otce nezletilé stěžovatelky
za věrohodný a neztotožnil se se závěrem, že v jeho případě nedošlo k naplnění definice
pronásledování.
[10] Jak již však zdejší soud vyslovil ve svém předchozím rozsudku čj. 1 Azs 8/2012 – 22,
kterým je vázán, ve vztahu k stěžovatelce, i přesto, že je nepochybné, že je v daném případě
právní postavení nezletilé stěžovatelky do jisté míry závislé na právním postavení jejího otce,
nelze ignorovat míru, v jaké dochází k porušování základních lidských práv u každé jednotlivé
osoby zvlášť (viz bod 16 cit. rozsudku a tam uvedenou judikaturu). Stěžovatelka se narodila
v roce 2007 na území ČR dva roky poté, co její otec uprchl z Běloruska do ČR. Z informací
vyplývajících ze spisu lze konstatovat, že v zemi původu svého otce nikdy nebyla a nemá na tuto
zemi žádné ekonomické, sociální, či jiné vazby. Svůj rodinný život realizuje pouze v České
republice. Nikdy netvrdila, že byla vystavena nebezpečí pronásledování ze strany státních orgánů
zemi původu jejího otce. V daném případě tak není mezi účastníky řízení sporné, že stěžovatelka
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona o azylu. Právě
s jiným výkladem §12 přitom uspěl u zdejšího soudu otec stěžovatelky.
[11] Obdobnou věc řešil zdejší soud také v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, čj.
9 Azs 14/2008 - 57, č. 1943/2009 Sb. NSS. V uvedeném rozsudku dospěl dále k závěru,
že „[s]těžovatelkou presumovanou obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky po dobu,
po kterou bude vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany s její matkou, která se svojí žalobou u krajského
soudu uspěla, a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu, povinen pokračovat v řízení
(v intencích zrušovacího rozsudku), nelze podřadit pod žádný ze zákonem uznaných důvodů udělení mezinárodní
ochrany (§12 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).“ Uvedené závěry lze zcela vztáhnout i na nyní
posuzovanou věc. Skutečnost, že otec stěžovatelky se svojí kasační stížností před zdejším soudem
uspěl a správní orgán se bude muset znovu zabývat jeho žádostí o mezinárodní ochranu
a rozhodnout v intencích zrušovacího rozsudku NSS, nemůže sama o sobě obstát a nelze
ji považovat za relevantní důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Teprve bude-li otec nezletilé
stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšný, mohla by v novém řízení o udělení
mezinárodní ochrany uspět i jeho nezletilá dcera, tedy stěžovatelka. Nové rozhodnutí žalovaného
ve věci otce jí tak může poskytnout „silnější“ důvod mezinárodní ochrany ve formě sloučení
rodiny s azylantem (již shora cit. §13 zákona o azylu).
[12] Úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob (§2 s. ř. s.). V daném případě nelze odhlédnout od nízkého
věku stěžovatelky (6 let) a nepopiratelné celkové závislosti na jejích rodičích, resp. otci. Žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně
provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího o mezinárodní ochranu
se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení mezinárodní
ochrany. V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti
o mezinárodní ochranu odvozovala výlučně od důvodů svých rodičů (nejdříve matky, následně
otce), lze proto legitimně očekávat, že rozhodnutí o její žádosti bude následovat osud žádosti
jejího rodiče (zákonného zástupce). Za takové situace je nezbytné respektovat její práva podle
čl. 3 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (publ. sdělením federálního ministerstva zahraničních
věcí č. 104/1991 Sb.), dle kterého „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající
se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo
zákonodárnými orgány“ a podle článku 9, podle kterého jsou státy, které jsou smluvní stranou
Úmluvy, povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli.
Po dobu, kdy nebude postaven na jisto osud otce nezletilé, bude proto na příslušných správních
orgánech, aby respektovaly Úmluvy, a v zásadě neumožnily nucené vycestování nezletilé
stěžovatelky. Stěžovatelce, bude-li to v jejím zájmu, je třeba správními orgány umožnit další pobyt
v České republice (blíže rozsudek čj. 9 Azs 14/2008 – 57, již citovaný v bodě [11] shora).
[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura NSS tak poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Podmínky přijatelnosti
v tomto případě nejsou splněny. Kasační stížnost podle §104a s. ř. s. proto soud
pro nepřijatelnost odmítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena ustanovenou advokátkou
JUDr. Annou Doležalovou. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky JUDr. Anny
Doležalové částkou 10.200 Kč [tři úkony právní služby po 3.100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti tak, aby byla
přípustná, replika), a tři režijní paušály po 300 Kč za jeden dle §13 odst. 3 téže vyhlášky].
Ze spisu nevyplývá, že by ustanovená advokátka byla plátcem DPH a tuto skutečnost
ani netvrdila. Z tohoto důvodu jí zdejší soud DPH nepřiznal. Celková částka 10.200 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu