ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.6.2013:54
sp. zn. 2 Afs 6/2013 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. M.,
zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Havlišova 15, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 (dříve: Celní
ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 29 Af 221/2011 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-72/2011-010100-21,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav
ze dne 24. 11. 2010, č. j. 25582-71/2010-021100-021. Uvedeným platebním výměrem celní úřad
stěžovateli za dovezené zboží (20 000 litrů benzinu automobilového 95 Eurosuper) vyměřil clo,
spotřební daň a DPH v celkové výši 304 134 Kč. Žalovaný se ztotožnil se závěrem celního úřadu,
že celní dluh vznikl dne 14. 10. 2003 v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž
stěžovatel ve funkci referenta obchodního zboží na celním úřadě se svým jednáním (vědomé
odnětí zboží celnímu dohledu a nezaplacení cla, DPH i spotřební daně) podílel na tom, že došlo
dle ust. §240 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění (dále jen
„celní zákon“) ke vzniku celního dluhu. Takto se stěžovatel stal společným a nerozdílným
dlužníkem ve smyslu §240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Ostatně i za toto jednání byl
stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646,
shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy
platném znění, a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona, za což byl odsouzen podle §148 odst. 4 trestního
zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně.
[2.] V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí stěžovatel předně namítal, že byl nesprávně
aplikován §268 odst. 3 celního zákona a v jeho případě nemohlo dojít k přetržení běhu
prekluzivní lhůty pro vyměření cla. Dále namítal nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí
celních orgánů, jejich vnitřní rozpornost, nesrozumitelnost a také jejich protizákonnost,
a to ve vztahu k vyměření spotřební daně, DPH i cla. V neposlední řadě nesouhlasil
se způsobem, jakým byl zjišťován skutkový stav.
[3.] Krajský soud v Brně žalobní námitky stěžovatele neshledal důvodnými, a proto žalobu
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v záhlaví
citovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se tak ztotožnil s názorem celních
orgánů, že nedošlo k prekluzi celního dluhu, neboť podle ust. §268 odst. 4 celního zákona lhůty
pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence neplatí v případě, kdy tak nemohlo být učiněno
v důsledku jednání majícího znaky trestného činu, přičemž stěžovatel byl za předmětné jednání již
pravomocně odsouzen. Stejně tak neshledal důvodnými námitky nepřezkoumatelnosti,
nesrozumitelnosti a protizákonnosti napadených rozhodnutí i postupu při zjišťování skutkového
stavu, neboť dovodil, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami (včetně
námitky podjatosti), byť se částečně ztotožnil s námitkou stěžovatele stran nesrozumitelnosti
a rozpornosti v odůvodněních předmětných rozhodnutí celních orgánů, když je zde odlišně
uvedena částka vyměřeného DPH (76 635 Kč proti 79 635 Kč). Takovou chybu (překlep) je dle
názoru krajského soudu nicméně možné podřadit pod „zřejmou nesprávnost“ ve smyslu §104
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a napravit ji postupem souladným s tímto ustanovením,
nikoliv tedy cestou zrušení napadeného rozhodnutí, jak se domáhal stěžovatel.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4.] Stěžovatel v obsáhlé kasační stížnosti (doplněné podáním ze dne 10. 3. 2013) směřující
proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně uplatňuje důvody obsažené v ust. §103 odst.
1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5.] Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel spatřoval zejména v posouzení klíčové otázky prekluze
vyměřeného cla a daní a posouzení podmínek běhu či přetržení prekluzivní lhůty. Stěžovatel
se neztotožňuje s právním názorem celních orgánů a krajského soudu ve věci samé, tj. že v jeho
případě došlo k přetržení běhu prekluzivní lhůty a nedošlo tedy k marnému uplynutí prekluzivní
lhůty. Uvedený právní názor stěžovatel považuje za věcně nesprávný a také za zcela
nepřezkoumatelný, a proto v kasační stížnosti podrobně polemizuje jak s argumentací
předestřenou v odvodněních (nesprávná aplikace i výklad příslušných ustanovení celního zákona),
tak i se způsobem dokazování a hodnocení skutkového stavu ze strany krajského soudu, když
např. neodůvodnil, proč neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy k doplnění
skutkových zjištění. Nešlo přitom jen o důkazy, které byly provedeny již v daňovém řízení (např.
výpověď svědka Z.).
[6.] Vedle výše uvedeného stěžovatel namítané vady řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu z důvodu jeho
nesrozumitelnosti a nedostatků v odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], spatřuje
především ve způsobu, jakým krajský soud sám posoudil žalobní námitky stěžovatele nebo
vyhodnotil způsob posouzení odvolacích námitek ze strany žalovaného, a to především ve vztahu
k podané námitce podjatosti, porušení příslušných ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních
práv a svobod a rovněž k (ne)uplatnění zásady in dubio mitius na jeho případ. Na rozdíl
od krajského soudu je stěžovatel také stále toho názoru, že rozdílně uvedené částky
u vyměřeného DPH nelze hodnotit pouze jako „prosté chyby v psaní“, ale jedná
se o nesprávnost dopadající do skutkové roviny věci, která má za následek nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného.
[7.] Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V závěru svého podání stěžovatel dal Nejvyššímu správnímu soudu
na zvážení, aby přerušil řízení o kasační stížnosti a podal předběžnou otázku k Evropskému
soudnímu dvoru (Soudnímu dvoru EU – pozn.) ohledně souladu §268 odst. 4 celního zákona
s komunitárním právem.
[8.] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním závěrem
Krajského soudu v Brně i se způsobem, jakým se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele,
které se do značné míry shodují s nyní předestřenými kasačními námitkami, a proto kasační
stížnost považuje za nedůvodnou. Konkrétněji se žalovaný vyjádřil pouze k „některým podstatným
aspektům procesního postupu při namítané podjatosti a posouzení prekluze pro vyměření celního dluhu“, přičemž
v prvním případě znovu zdůraznil důvody, které jej vedly k odmítnutí podané námitky podjatosti,
v druhém případě pak reagoval na polemiku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace §268 odst. 3
celního zákona a konstatoval, že „krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny zákonné
podmínky pro uplatnění ust. §268 odst. 4 celního zákona, avšak konstatoval i splnění podmínek pro aplikaci
ust. §268 odst. 3 celního zákona. (...) při aplikaci §268 celního zákona je nutno postupovat v posloupnosti.
(...) tento postup má přednost i za předpokladu, že by pro aplikaci §268 odst. 4 celního zákona byly splněny
zákonné podmínky.“ Odkázal při tom i na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012 – 236. V závěru svého vyjádření žalovaný zdůraznil,
že napadený rozsudek krajského soudu je nutno interpretovat tak, že „jak podle §268 odst. 3 celního
zákona, tak i podle §268 odst. 4 celního zákona subjektivní prekluzivní lhůta neuplynula a soud se jasně
vyjádřil i k prekluzivní lhůtě objektivní. Tento právní důsledek je pro stěžovatele podstatný, je nezpochybnitelný
a přezkoumatelný, neuvádí ho v omyl, či nemůže být interpretován jako právní nejistota.“
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[9.] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je přípustná, byla podána včas a stěžovatel je zastoupen
advokátem. Ve vztahu k poplatkové povinnosti stěžovatele v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud konstatuje, že bylo aplikováno ust. §36 odst. 3 in fine s. ř. s., neboť stěžovateli bylo
v řízení o jím podané žalobě krajským soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků
(viz usnesení ze dne 13. 4. 2012, č. j. 29 Af 221/2011 – 15). Pokud jde o žalovaného,
do 31. 12. 2012 jím bylo Celní ředitelství Brno. S účinností zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě
ČR, byla k 1. 1. 2013 zrušena celní ředitelství zrušena a v rámci nedokončených řízení
ve správním soudnictví se jejich nástupcem stává Generální ředitelství cel, které bude v celní
správě jediným orgánem rozhodujícím o řádných opravných prostředcích. Proto jako
s žalovaným po uvedeném datu zdejší soud jednal s Generálním ředitelstvím cel (§69 s. ř. s.,
ve spojení s §105 odst. 1 s. ř. s.).
[10.] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11.] Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že skutková a právní
situace nyní posuzované věci je v podstatě totožná s věcí, kterou Nejvyšší správní soud řešil již
ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012 - 236 (veškerá judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz), a to ve vztahu ke shodným účastníkům řízení, přičemž ani
stěžovatelova podrobnější a obsáhlejší polemika nyní přednesená v kasační stížnosti, která
se ovšem do jisté míry shoduje s námitkami uplatněnými jak v uvedeném řízením, tak i v řízení
o jím podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nemohla přesvědčit Nejvyšší správní soud,
že by měl svůj právní názor změnit či jakkoliv revidovat. Nejvyšší správní soud proto
na podrobnou argumentaci a právní závěry v odůvodnění citovaného rozsudku, zejména
ve vztahu k posouzení námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření celního dluhu
a vymezení účelu příslušných ustanovení celního zákona, pro stručnost odkazuje, neboť plně
dopadají i na nyní posuzovaný případ a bylo by neúčelné je zde znovu podrobně rekapitulovat.
[12.] Proto i v nyní posuzovaném případě stěžovatele závěr učiněný Krajským soudem v Brně,
že nedošlo k naplnění podmínek k přetržení běhu prekluzivní lhůty a tedy k prekluzi vyměřeného
celního dluhu, Nejvyšší správní soud nadále považuje za věcně správný, neboť plně koresponduje
s jeho judikaturou [viz např. rozsudky ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 - 105, publ. pod
č. 1837/2009 Sb. NSS, či ze dne 14. 6. 2007, č. j. 8 Afs 37/2006 - 127, v nichž se NSS
mj. odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora podrobně zabýval i jeho souladem
s později přijatou úpravou komunitárního práva, zejména s nařízením Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. 4. 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství
(Úř. věst. L 145, 4. 6. 2008, s. 1 – 64)]. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud neshledal potřebu
k předložení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 pododst. 1 písm. a) Smlouvy o fungování
Evropské unie, podle něhož má Soudní dvůr EU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách
týkajících se výkladu Smluv (tj. Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie),
jak mu dával na zvážení stěžovatel. Ostatně, stěžovatel tento svůj podnět formuloval tak, že zdejší
soud má položit předběžnou otázku, pakliže „si nebude jist v otázce výkladu běhu prekluzivní lhůty
ve věci stěžovatele“, resp. souladu právní úpravy obsažené v §268 odst. 4 celního zákona s celním
kodexem. Jak však plyne ze shora uvedeného, Nejvyšší správní soud žádné pochybnosti ohledně
výkladu běhu prekluzivní lhůty v daném případě nemá a důvodem položení předběžné otázky
by principielně nemělo být být ani řešení tvrzeného nesouladu mezi vnitrostátním právem
a právem EU (viz blíže Bobek, M., Komárek, J., Passer, J., Gillis, M.: Předběžná otázka
v komunitárním právu, LINDE Praha, 2005, str. 109 a násl. a tam citovaná judikatura.).
[13.] Na správnosti výše uvedeného právního názoru nic nemůže změnit ani podrobná
argumentace stěžovatele, kterou se vedle věcné správnosti snaží zpochybnit i jeho
přezkoumatelnost a srozumitelnost, a to především v důsledku aplikace odlišných ustanovení
celního zákona ze strany Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně. Z odůvodnění
předmětných rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že jak celní ředitelství, tak i krajský soud,
dospěly shodně k závěru, že prekluzivní lhůta v dané věci neuplynula, přičemž odlišnost v jejich
právních názorech tkví toliko v tom, že celní ředitelství lhůtu počítalo dle ustanovení §268 odst.
2 celního zákona, zatímco krajský soud dle ustanovení §268 odst. 4 téhož předpisu. Jak již ovšem
Nejvyšší správní soud dovodil v cit. rozsudku č. j. 2 Afs 54/2012 - 236, „tato soudem učiněná korekce
právního názoru správního orgánu do hmotněprávní sféry stěžovatele nijak nezasahuje, neboť potvrzuje závěr
celních orgánů, že k prekluzi práva nedošlo.“
[14.] Ze shodných hledisek je třeba hodnotit a rovněž odmítnout i opakované námitky
stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí celních orgánů, konkrétně spočívající
v nesprávně uvedených citacích příslušných právních předpisů či v rozdílně uvedených částkách
u vyměřeného DPH v odůvodnění příslušných rozhodnutí, kterou dle stěžovatele nelze hodnotit
pouze jako „prosté chyby v psaní“.
[15.] Jak uvedl i krajský soud ve svém rozsudku, Ústavní soud i Nejvyšší správní soud ve své
konstantní judikatuře již mnohokrát zdůraznily, že požadavek na srozumitelnost a jednoznačnost
výroku rozhodnutí sleduje legitimní cíl v podobě ochrany právní jistoty osob, které jsou jeho
důsledky dotčeny na svých právech. Např. v nálezu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02
(N 126/31 SbNU 133), Ústavní soud dovodil, že „je nutné, aby výrok rozhodnutí, kterým je stanovena
daňová povinnost (nově doměřována), byl zcela konkrétní, jednoznačný a srozumitelný (čímž je vymezen
i případný okruh argumentů uplatnitelných v odvolání).“ V rozsudku ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 8 Afs 18/2005 - 78, č. 699/2005 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „smyslem
právní úpravy vymezující zákonné požadavky na rozhodnutí je mimo jiné poskytnout daňovému subjektu
spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zodpovědně
se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním (...). Nelze bez dalšího dovozovat neplatnost
rozhodnutí z toho, že správce daně uvedl pouze název a číslo právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
Nedostatek údaje o paragrafu, odstavci či písmenu nezpůsobí ani nicotnost rozhodnutí, neboť chybějící zákonné
náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik
intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt
respektovali.“ V nyní posuzovaném případě je zcela zřejmé, že správce daně ve výroku napadených
rozhodnutí uvedl jak hmotněprávní, tak procesněprávní předpisy, podle kterých rozhodoval,
a to včetně odkazu na celní zákon. Nejedná se tak o případy, na které by dopadaly shora citované
judikatorní závěry o chybějících náležitostech rozhodnutí, jež by měly za následek jejich
neplatnost. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že výrok
platebního výměru je určitý a srozumitelný a stěžovatel byl dostatečně seznámen, podle jakých
právních předpisů a jejich konkrétních ustanovení (a to včetně celního zákona) a v jakém
časovém znění z hlediska jejich platnosti a účinnosti bylo postupováno. Za judikaturou Ústavního
soudu kritizovaný „přepjatý formalismus“ by naopak mohlo být považováno právě to, pokud
by krajský soud, příp. Nejvyšší správní soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu
řízení pouze proto, aby došlo toliko k přepsání (či upřesnění) ustanovení zákona, dle něhož
je třeba postupovat, resp. kde by byla opravena zřejmá písařská chyba (překlep) u částky
vyměřeného DPH v odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
[16.] Pokud totiž stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí žalovaného
je vnitřně rozporné, když na straně jedné žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí celního
úřadu, byť celní úřad ohledně DPH dospěl k výši 79.635 Kč, avšak sám v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl částku 76.635 Kč (rozdíl 3.000 Kč); konstatuje Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem (viz body 89-92 napadeného rozsudku), že se sice skutečně jednalo
o pochybení žalovaného, nicméně toto pochybení spočívalo toliko v chybném přepisu jednoho
číselného údaje v odůvodnění rozhodnutí. Podstatné však je, že celková výše DPH i celního
dluhu a způsob jejich výpočtu tak, jak jsou uvedeny v rozhodnutí - platebním výměru, jsou
správné. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. platí, že ke zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu pro pochybení správního orgánu (nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí) lze přistoupit pouze tehdy, byl-li „porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit“. Je tak zřejmé, že zákon vyžaduje určitou alespoň minimální intenzitu tvrzené
vady, která by teprve odůvodňovala vyhovění kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud má však
za to, že tato intenzita v nyní projednávané věci dána nebyla a v tomto směru souhlasí s krajským
soudem, že se svojí povahou jednalo toliko o drobnou vadu (překlep) a cesta k odstranění této
zřejmé nesprávnosti spočívá v postupu podle ustanovení §104 daňového řádu a nikoliv
ve zrušení celého rozhodnutí ve správním soudnictví.
[17.] Za nedůvodné považuje Nejvyšší správní soud i zbylé námitky a argumenty vznesené
stěžovatelem v kasační stížnosti. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že napadený
rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a nedostatečně odůvodněný.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně,
srozumitelně a velmi podrobně vypořádal se všemi konkrétními žalobními námitkami
stěžovatele, byť se často shodovaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem již v řízení před
žalovaným (viz např. odvolání ze dne 20. 1. 2011 proti rozhodnutí Celního úřadu v Břeclavi,
založené ve spise krajského soudu sp. zn. 29 Af 221/2011). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
krajského soudu proto nelze spatřovat v tom, že se stěžovatel dosud neztotožnil s dílčími
právními závěry krajského soudu ve vztahu k jím vzneseným námitkám, konkrétně se závěrem
o neurčitosti a obecnosti námitky podjatosti dle §77 daňového řádu; neuplatnění zásady in dubio
mitius z důvodu absence konkurenčních právních názorů a výkladů příslušných ustanovení nebo
výklad pojmů dlužnická pluralita a pasivní solidarita ve smyslu §240 odst. 3 a §250 celního
zákona, při němž krajský soud plně vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (např.
rozsudek ze dne 30. 3. 2005, č. j. 1 Afs 46/2004 - 61, publ. pod č. 1285/2007 Sb. NSS).
[18.] Přisvědčit nelze ani námitkám směřujícím proti řízení předcházejícím vydání
napadeného rozsudku krajského soudu, které bylo dle stěžovatele zatíženo vadami spočívajícími
v nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když soud neměl vycházet z rozsudků
vydaných v trestním řízení vedeném vůči stěžovateli a rovněž měl k návrhu stěžovatele doplnit
dokazování. Podle ust. §52 odst. 2 věta první s. ř. s. je soud vázán rozhodnutím soudů o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Z napadeného rozsudku jednoznačně plyne,
že skutkově krajský soud vycházel z cit. pravomocného odsuzujícího rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 39 T 10/2005-9474, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
č. j. 5 To 85/2007 - 10646. Nadto je třeba zdůraznit, že dovolání stěžovatele vůči nim bylo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010, odmítnuto, a ústavní
stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1112/11, odmítnuta
jako zjevně neopodstatněná. Provedení dalších důkazů by tedy do věci nemohlo vnést nové
světlo (to platí tím spíše, že stěžovatelem namítaná výpověď F. Z., který byl spoluobžalovaným,
byla hodnocena již soudy v trestním řízení). Podobně nepochybil ani žalovaný, pokud
předmětné důkazy neprovedl, neboť dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8.
2008, č. j. 8 Afs 81/2007 - 42, „správce daně neporuší zákon, neprovede-li důkaz, jehož se daňový subjekt
dovolává, jestliže z okolností případu je zřejmé, že navržený důkazní prostředek nemůže přispět ke zjištění
stavu věci.“
IV. Závěr
[19.] S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud, obdobně jako ve věci vedené pod
sp zn. 2 Afs 54/2012, neshledal pochybení krajského soudu, pokud v napadeném rozhodnutí
nepřisvědčil žalobním námitkám stěžovatele, především v otázce marného uplynutí prekluzivní
lhůty k vyměření celního dluhu. Kasační stížnost tak není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[20.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení převyšující běžné
administrativní výdaje nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu