ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.8.2013:53
sp. zn. 2 Afs 8/2013 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. M.,
zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Havlišova 15, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 (dříve: Celní
ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobami u Krajského soudu v Brně domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-148/2011-010100-21
a č. j. 2804-218/2011-010100-21, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním
výměrům Celního úřadu Břeclav ze dne 24. 11. 2010, č. j. 25582-147/2010-021100-021
a č. j. 25582-217/2010-021100-021. Uvedenými platebními výměry celní úřad stěžovateli
za dovezené zboží vyměřil clo, spotřební daň a DPH v celkové výši 421 740 Kč a 370 331 Kč.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem celního úřadu, že celní dluh vznikl dne 14. 10. 2003 a dne
5. 12. 2003 v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž stěžovatel ve funkci referenta
obchodního zboží na celním úřadě se svým jednáním (vědomé odnětí zboží celnímu dohledu
a nezaplacení cla, DPH i spotřební daně) podílel na tom, že došlo dle ust. §240 odst. 1 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění (dále jen „celní zákon“) ke vzniku celního
dluhu. Takto se stěžovatel stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu §240 odst. 3
písm. b) celního zákona. Ostatně i za toto jednání byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646, shledán vinným ze spáchání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a)
a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění, a trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c)
trestního zákona, za což byl odsouzen podle §148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí
svobody v trvání deseti let nepodmíněně.
[2.] V žalobách podaných proti těmto rozhodnutím stěžovatel shodně namítal, že byl
nesprávně aplikován §268 odst. 3 celního zákona a v jeho případě nemohlo dojít k přetržení
běhu prekluzivní lhůty pro vyměření cla. Dále namítal nepřezkoumatelnost uvedených
rozhodnutí celních orgánů, jejich vnitřní rozpornost, nesrozumitelnost a také jejich
protizákonnost, a to ve vztahu k vyměření spotřební daně, DPH i cla. V neposlední řadě
nesouhlasil se způsobem, jakým byl zjišťován skutkový stav.
[3.] Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 10
řízení zahájená na základě uvedených žalob stěžovatele spojil ke společnému řízení, vedenému
nadále pod sp. zn. 30 Af 178/2011. V následně vydaném rozsudku žalobní námitky stěžovatele
neshledal důvodnými, a proto žaloby podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodné (výroky I. a II.). Krajský soud se tak ztotožnil
s názorem celních orgánů, že nedošlo k prekluzi celního dluhu, neboť podle ust. §268 odst. 4
celního zákona lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence neplatí v případě, kdy tak
nemohlo být učiněno v důsledku jednání majícího znaky trestného činu, přičemž stěžovatel byl
za předmětné jednání již pravomocně odsouzen. Stejně tak neshledal důvodnými námitky
nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a protizákonnosti napadených rozhodnutí i postupu
při zjišťování skutkového stavu, když dovodil, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi
odvolacími námitkami (včetně námitky podjatosti).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4.] Stěžovatel v obsáhlé kasační stížnosti (doplněné podáním ze dne 10. 3. 2013) směřující
proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně uplatňuje důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5.] Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel spatřoval zejména v posouzení klíčové otázky prekluze
vyměřeného cla a daní a posouzení podmínek běhu či přetržení prekluzivní lhůty. Stěžovatel
se neztotožňuje s právním názorem celních orgánů a krajského soudu ve věci samé, tj. že v jeho
případě došlo k přetržení běhu prekluzivní lhůty a nedošlo tedy k marnému uplynutí prekluzivní
lhůty. Uvedený právní názor stěžovatel považuje za věcně nesprávný a také za zcela
nepřezkoumatelný, a proto v kasační stížnosti podrobně polemizuje jak s argumentací
předestřenou v odvodněních (nesprávná aplikace i výklad příslušných ustanovení celního zákona),
tak i se způsobem dokazování a hodnocení skutkového stavu ze strany krajského soudu, když
např. neodůvodnil, proč neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy k doplnění
skutkových zjištění. Nešlo přitom jen o důkazy, které byly provedeny již v daňovém řízení
(např. výpověď svědka Z.).
[6.] Vedle výše uvedeného stěžovatel namítané vady řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu z důvodu jeho
nesrozumitelnosti a nedostatků v odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], spatřuje
především ve způsobu, jakým krajský soud sám posoudil žalobní námitky stěžovatele nebo
vyhodnotil způsob posouzení odvolacích námitek ze strany žalovaného, a to především ve vztahu
k podané námitce podjatosti, porušení příslušných ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních
práv a svobod a rovněž k (ne)uplatnění zásady in dubio mitius na jeho případ.
[7.] Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V závěru svého podání stěžovatel dal Nejvyššímu správnímu soudu
na zvážení, aby přerušil řízení o kasační stížnosti a podal předběžnou otázku k Evropskému
soudnímu dvoru (Soudnímu dvoru EU – pozn.) ohledně souladu §268 odst. 4 celního zákona
s komunitárním právem.
[8.] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním závěrem
Krajského soudu v Brně i se způsobem, jakým se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele,
které se do značné míry shodují s nyní předestřenými kasačními námitkami, a proto kasační
stížnost považuje za nedůvodnou. Konkrétněji se žalovaný vyjádřil pouze k „některým podstatným
aspektům procesního postupu při namítané podjatosti a posouzení prekluze pro vyměření celního dluhu“, přičemž
v prvním případě znovu zdůraznil důvody, které jej vedly k odmítnutí podané námitky podjatosti,
v druhém případě pak reagoval na polemiku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace §268 odst. 3
celního zákona a konstatoval, že „krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny zákonné
podmínky pro uplatnění ust. §268 odst. 4 celního zákona, avšak konstatoval i splnění podmínek pro aplikaci
ust. §268 odst. 3 celního zákona. (...) při aplikaci §268 celního zákona je nutno postupovat v posloupnosti.
(...) tento postup má přednost i za předpokladu, že by pro aplikaci §268 odst. 4 celního zákona byly splněny
zákonné podmínky.“ Odkázal při tom i na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 2. 20133, č. j. 2 Afs 54/2012 – 236. V závěru svého vyjádření žalovaný
zdůraznil, že napadený rozsudek krajského soudu je nutno interpretovat tak, že „jak podle §268
odst. 3 celního zákona, tak i podle §268 odst. 4 celního zákona subjektivní prekluzivní lhůta neuplynula a soud
se jasně vyjádřil i k prekluzivní lhůtě objektivní. Tento právní důsledek je pro stěžovatele podstatný,
je nezpochybnitelný a přezkoumatelný, neuvádí ho v omyl, či nemůže být interpretován jako právní nejistota.“
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[9.] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je přípustná, byla podána včas a stěžovatel je zastoupen
advokátem. Ve vztahu k poplatkové povinnosti stěžovatele v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud konstatuje, že bylo aplikováno ust. §36 odst. 3 in fine s. ř. s., neboť stěžovateli bylo
v řízení o jím podané žalobě krajským soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků
(viz usnesení ze dne 31. 5. 2012, č. j. 30 Af 178/2011 – 8 a č. j. 30 Af 248/2011 - 14). Pokud jde
o žalovaného, do 31. 12. 2012 jím bylo Celní ředitelství Brno. S účinností zákona č. 17/2012 Sb.,
o Celní správě ČR, byla k 1. 1. 2013 zrušena celní ředitelství zrušena a v rámci nedokončených
řízení ve správním soudnictví se jejich nástupcem stává Generální ředitelství cel, které bude
v celní správě jediným orgánem rozhodujícím o řádných opravných prostředcích. Proto jako
s žalovaným po uvedeném datu zdejší soud jednal s Generálním ředitelstvím cel (§69 s. ř. s.
ve spojení s §105 odst. 1 s. ř. s.).
[10.] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11.] Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že skutková a právní
situace nyní posuzované věci je v podstatě totožná s věcí, kterou Nejvyšší správní soud řešil již
ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012 - 236 (veškerá judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz), a to ve vztahu ke shodným účastníkům řízení, přičemž ani
stěžovatelova podrobnější a obsáhlejší polemika nyní přednesená v kasační stížnosti, která
se ovšem do jisté míry shoduje s námitkami uplatněnými jak v uvedeném řízením, tak i v řízení
o jím podané žalobě proti rozhodnutí žalované, nemohla přesvědčit Nejvyšší správní soud,
že by měl svůj právní názor změnit či jakkoliv revidovat. Nejvyšší správní soud proto
na podrobnou argumentaci a právní závěry v odůvodnění citovaného rozsudku, zejména
ve vztahu k posouzení námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření celního dluhu
a vymezení účelu příslušných ustanovení celního zákona, pro stručnost odkazuje, neboť plně
dopadají i na nyní posuzovaný případ a bylo by neúčelné je zde znovu podrobně rekapitulovat.
[12.] Proto i v nyní posuzovaném případě stěžovatele závěr učiněný Krajským soudem v Brně,
že nedošlo k naplnění podmínek k přetržení běhu prekluzivní lhůty a tedy k prekluzi vyměřeného
celního dluhu, Nejvyšší správní soud nadále považuje za věcně správný, neboť plně
koresponduje s judikaturou Nejvyššího správního soudu [viz např. rozsudky ze dne 19. 2. 2009,
č. j. 1 Afs 15/2009 - 105, publ. pod č. 1837/2009 Sb. NSS, či ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 8 Afs 37/2006 - 127, v nichž se NSS mj. odkazem judikaturu Evropského soudního dvora
podrobně zabýval i jeho souladem s později přijatou úpravou komunitárního práva, zejména
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. 4. 2008, kterým se stanoví
celní kodex Společenství (Úř. věst. L 145, 4. 6. 2008, s. 1 – 64)].
[13.] Z toho důvodu Nejvyšší správní soud neshledal ani potřebu k předložení předběžné
otázky ve smyslu čl. 267 pododst. 1 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie, podle něhož
má Soudní dvůr EU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv
(tj. Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie), jak mu dával na zvážení
stěžovatel. Ostatně, stěžovatel tento svůj podnět formuloval tak, že zdejší soud má položit
předběžnou otázku, pakliže „si nebude jist v otázce výkladu běhu prekluzivní lhůty ve věci stěžovatele“,
resp. souladu právní úpravy obsažené v §268 odst. 4 celního zákona s celním kodexem. Jak však
plyne ze shora uvedeného, Nejvyšší správní soud žádné pochybnosti ohledně výkladu běhu
prekluzivní lhůty v daném případě nemá a důvodem položení předběžné otázky by principielně
nemělo být ani řešení tvrzeného nesouladu mezi vnitrostátním právem a právem EU (viz blíže
Bobek, M., Komárek, J., Passer, J., Gillis, M.: Předběžná otázka v komunitárním právu, LINDE Praha,
2005, str. 109 a násl. a tam citovaná judikatura.).
[14.] Na správnosti uvedeného právního názoru nic nemůže změnit ani podrobná argumentace
stěžovatele, kterou se vedle věcné správnosti snaží zpochybnit i jeho přezkoumatelnost
a srozumitelnost, a to především v důsledku aplikace odlišných ustanovení celního zákona
ze strany Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně. Z odůvodnění předmětných
rozhodnutí vyplývá, že jak celní ředitelství, tak i krajský soud dospěly shodně k závěru,
že prekluzivní lhůta v dané věci neuplynula, přičemž odlišnost v jejich právních názorech tkví
v tom, že celní ředitelství lhůtu počítalo dle §268 odst. 2 celního zákona, zatímco krajský soud
dle §268 odst. 4 téhož předpisu. Jak již ovšem Nejvyšší správní soud dovodil v cit. rozsudku
č. j. 2 Afs 54/2012 - 236, „tato soudem učiněná korekce právního názoru správního orgánu do hmotněprávní
sféry stěžovatele nijak nezasahuje, neboť potvrzuje závěr celních orgánů, že k prekluzi práva nedošlo.“
[15.] Ze shodných hledisek je třeba hodnotit a rovněž odmítnout i opakované námitky
stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí celních orgánů, konkrétně spočívající
v nesprávně uvedených citacích příslušných právních předpisů, příp. v odlišně uvedených datech
vzniku celního dluhu. Jak uvedl i krajský soud ve svém rozsudku, Ústavní soud i Nejvyšší správní
soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát zdůraznily, že požadavek na srozumitelnost
a jednoznačnost výroku rozhodnutí sleduje legitimní cíl v podobě ochrany právní jistoty osob,
které jsou jeho důsledky dotčeny na svých právech. Např. v nálezu ze dne 3. 11. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 772/02 (N 126/31 SbNU 133), Ústavní soud dovodil, že „je nutné, aby výrok
rozhodnutí, kterým je stanovena daňová povinnost (nově doměřována), byl zcela konkrétní, jednoznačný
a srozumitelný (čímž je vymezen i případný okruh argumentů uplatnitelných v odvolání).“ V rozsudku ze dne
28. 7. 2005, č. j. 8 Afs 18/2005 - 78, č. 699/2005 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „smyslem právní úpravy vymezující zákonné požadavky na rozhodnutí je mimo jiné poskytnout daňovému
subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit
mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním (...). Nelze bez dalšího dovozovat
neplatnost rozhodnutí z toho, že správce daně uvedl pouze název a číslo právního předpisu, podle něhož bylo
rozhodnuto. Nedostatek údaje o paragrafu, odstavci či písmenu nezpůsobí ani nicotnost rozhodnutí, neboť chybějící
zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik
intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt
respektovali.“ Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. platí, že ke zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu pro pochybení správního orgánu (nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí) lze přistoupit pouze tehdy, byl-li „porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit“. Je tak zřejmé, že zákon vyžaduje určitou alespoň minimální intenzitu tvrzené
vady, která by teprve odůvodňovala vyhovění kasační stížnosti.
[16.] Nejvyšší správní soud má však za to, že tato intenzita v nyní projednávané věci dána
nebyla. Je zcela zřejmé, že Celní úřad Břeclav, jako správce daně, ve výroku napadených
rozhodnutí uvedl jak hmotněprávní, tak procesněprávní předpisy, podle kterých rozhodoval,
a to včetně odkazu na celní zákon. Stejně tak je dostatečně patrno, k jakému rozhodnému datu
vznikl předmětný celní dluh. Ve výroku rozhodnutí celního úřadu je totiž jako počátek vzniku
celního dluhu uveden 14. 11. 2003; stejné datum je obsaženo i na str. 5 platebního výměru
a na str. 2 a 5 rozhodnutí žalovaného. Jestliže tedy na str. 13 rozhodnutí žalovaného je chybně
zmíněno datum 26. 7. 2003, jedná se o zjevnou vadu, která však nemohla mít žádný podstatný
vliv na vydané rozhodnutí, a to zejména proto, že toto datum je ž na daném místě odůvodnění
rozhodnutí zmíněno pouze z důvodu vymezení začátku běhu tříleté prekluzivní lhůty, jejíž
počátek by však začal běžet stejně (1. 1. 2004) bez ohledu na to, zda celní dluh vznikl
14. 11. nebo již 26. 7. 2003. Podstatné je rovněž, že obě zmíněná data nemají žádný vliv
z hlediska účinnosti aplikovaných právních předpisů, neboť zákon č. 587/1992 Sb. byl zrušen až
s účinností od 1. 1. 2004 (viz §142 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních).
[17.] Nejedná se tak v nyní projednávané věci o případy, na které by dopadaly shora citované
judikatorní závěry o chybějících náležitostech rozhodnutí, jež by měly za následek jejich
neplatnost. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že výroky
platebních výměrů jsou určité a srozumitelné a stěžovatel byl dostatečně seznámen, podle jakých
právních předpisů a jejich konkrétních ustanovení (a to včetně celního zákona) a v jakém
časovém znění z hlediska jejich platnosti a účinnosti bylo postupováno, resp. že se jedná pouze
toliko o vady formální s absencí vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí, a to ani z hlediska
určení rozhodného práva pro stanovení sazby spotřební daně (viz zejm. bod 102 napadeného
rozsudku). Za judikaturou Ústavního soudu kritizovaný „přepjatý formalismus“ by naopak
mohlo být považováno právě to, pokud by krajský soud, příp. Nejvyšší správní soud, zrušil
napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení pouze proto, aby došlo toliko k upřesnění
ustanovení zákona, dle něhož je třeba postupovat, resp. k přepsaní chyby v uvedených datech.
[18.] Za nedůvodné považuje Nejvyšší správní soud i zbylé námitky a argumenty vznesené
stěžovatelem v kasační stížnosti. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že napadený
rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a nedostatečně odůvodněný.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně,
srozumitelně a velmi podrobně vypořádal se všemi uplatněnými žalobními námitkami
stěžovatele, byť se často shodovaly s námitkami uplatněnými již v řízení před žalovaným.
[19.] Tak tomu bylo i v případě námitky ohledně nezákonnosti postupu správce daně při
stanovení výše celního dluhu, kdy platebními výměry měly být stěžovateli nezákonným
způsobem vyměřeny pouze „ponížené částky – zůstatky“, nikoliv celý celní dluh. Nejvyšší
správní soud, ve shodě s krajským soudem (viz zejm. body 99, 100, 116 a násl.), má za to,
že správce daně při stanovení výše celního dluhu postupoval zcela v souladu se zákonem.
V předmětných platebních výměrech jednoznačně vymezil mechanismus (základ, sazba, částka,
částečná úhrada, skutečně vyměřená výše), který použil pro výpočet sazeb cla, spotřební daně
a daně z přidané hodnoty za uvedené zboží výpočtu jednotlivých, přičemž srozumitelně
zdůvodnil, proč (částečná úhrada solidárním dlužníkem) a v jaké výši byla vyměřená částka cla
a spotřební daně snížena. Stěžovatelem navrhovaný postup, kdy by částečné úhrady cla
a spotřební daně nebyly při vyměření celního dluhu nijak zohledněny, považuje Nejvyšší správní
soud nejen za neefektivní, ale i za zcela nesprávný, neboť by správce daně při vyměření celního
dluhu postupoval v rozporu se skutečnostmi rozhodnými pro jeho vyměření.
[20.] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu proto nelze spatřovat v tom,
že se stěžovatel neztotožnil s dílčími právními závěry krajského soudu ve vztahu k jím
vzneseným námitkám, konkrétně závěr o neurčitosti a obecnosti stěžovatelovy námitky
podjatosti dle §77 daňového řádu; neuplatnění zásady in dubio mitius z důvodu absence
konkurenčních právních názorů a výkladů příslušných ustanovení nebo výklad pojmů dlužnická
pluralita a pasivní solidarita ve smyslu §240 odst. 3 a §250 celního zákona, při němž krajský
soud plně vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 30. 3. 2005,
č. j. 1 Afs 46/2004 - 61, publ. pod č. 1285/2007 Sb. NSS).
[21.] Přisvědčit nelze ani námitkám směřujícím proti řízení předcházejícímu vydání
napadeného rozsudku krajského soudu, které bylo dle stěžovatele zatíženo vadami spočívajícími
v nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když soud neměl vycházet z rozsudků
vydaných v trestním řízení vedeném vůči stěžovateli a rovněž měl k návrhu stěžovatele doplnit
dokazování. Podle ust. §52 odst. 2 věta první s. ř. s. je soud vázán rozhodnutím soudů o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Z napadeného rozsudku jednoznačně plyne,
že skutkově krajský soud vycházel z cit. pravomocného odsuzujícího rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 39 T 10/2005-9474, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
č. j. 5 To 85/2007-10646. Nadto je třeba zdůraznit, že dovolání stěžovatele vůči nim bylo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010, odmítnuto, a ústavní
stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1112/11, odmítnuta
jako zjevně neopodstatněná. Provedení dalších důkazů by tedy do věci nemohlo vnést nové
světlo (to platí tím spíše, že stěžovatelem namítaná výpověď F. Z., který byl spoluobžalovaným,
byla hodnocena již soudy v trestním řízení). Podobně nepochybil ani žalovaný, pokud
předmětné důkazy neprovedl, neboť dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8.
2008, č. j. 8 Afs 81/2007-42, „správce daně neporuší zákon, neprovede-li důkaz, jehož se daňový subjekt
dovolává, jestliže z okolností případu je zřejmé, že navržený důkazní prostředek nemůže přispět ke zjištění
stavu věci.“
[22.] Souhrnně Nejvyšší správní soud konstatuje, že uplatněná stížnostní argumentace
je nedůvodná a že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti nezákonnosti napadeného rozsudku
krajského soudu, resp. vadám správního a soudního řízení, nýbrž proti výsledku těchto řízení,
který je vůči osobě stěžovatele nepříznivý. Na tuto okolnost se nicméně soudní ochrana
nevztahuje.
IV. Závěr
[23.] S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud, obdobně jako ve věci vedené pod
sp zn. 2 Afs 54/2012, neshledal pochybení krajského soudu, pokud v napadeném rozhodnutí
nepřisvědčil žalobním námitkám stěžovatele, především v otázce marného uplynutí prekluzivní
lhůty k vyměření celního dluhu. Kasační stížnost tak není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[24.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení převyšující běžné
administrativní výdaje nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu