ECLI:CZ:NSS:2013:2.APS.3.2012:33
sp. zn. 2 Aps 3/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. K.,
zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem Brno, Slovákova 357/8,
proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem Brno, nám. Svobody
98/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
23. 4. 2012, č. j. 30 A 139/2011 - 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou podle §82 a násl. soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), domáhal poskytnutí soudní ochrany před nezákonným donucením žalovaného.
Nezákonné donucení spatřoval žalobce v tom, že i po přestěhování do Prahy u něj žalovaný
nadále provádí daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007,
2008 a 2009, daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1., 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 a daně
silniční za zdaňovací období roku 2009; podle žalobce je postup žalovaného v rámci daňové
kontroly v rozporu se zásadou přiměřenosti a hospodárnosti. Krajský soud v Brně žalobu
rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 30 A 139/2011 – 137, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že možnost dokončení daňové kontroly
původním správcem daně v případě změny místní příslušnosti je upravena v §87 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Pokud
žalobce považoval nepostoupení daňové kontroly nově příslušnému správci daně za nezákonný
zásah, respektive donucení, musel krajský soud posoudit, zda jsou naplněny pojmové znaky
nezákonného zásahu tak, jak je vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publikovaném pod č. 603/2005 Sb. NSS. Krajský soud přitom shledal
absenci dvou pojmových znaků takového zásahu; dle jeho názoru nelze uvažovat o nezákonnosti
postupu žalovaného a nedochází ani ke zkrácení práv žalobce.
Pokud jde o (ne)zákonnost zásahu, konstatoval krajský soud, že původní správce daně má
zákonnou možnost dokončit zahájenou daňovou kontrolu i po změně místní příslušnosti.
Pojmově tedy nepostoupení daňové kontroly nově příslušnému správci daně nemůže být
nezákonným zásahem. Nezákonným by mohl být toliko samotný způsob provádění daňové
kontroly, který by mohl být v rozporu se základními zásadami daňového řízení, zejména zásadou
hospodárnosti a rychlosti daňového řízení.
Krajský soud vycházel z toho, že žalobce si zvolil pro zastupování v daňovém řízení
zmocněnce, neboť dne 29. 6. 2011 udělil plnou moc daňovému poradci Ing. Radku Lančíkovi.
I v situaci, kdy je daňový subjekt zastoupen zmocněncem, může si správce daně v nezbytných
případech vyžádat jeho osobní účast k vykonání některých úkonů; takové výzvě je daňový subjekt
povinen vyhovět (§25 odst. 2 daňového řádu). Žalobce v žalobě zmiňoval celkem tři výzvy
žalovaného k doložení důkazních prostředků, na nichž dokládal porušení zásad daňového řízení.
První výzva ze dne 12. 7. 2011 byla adresována přímo žalobci. Další dvě výzvy ze dne 20. 9. 2011
a 16. 11. 2011, byly adresovány jeho zástupci. Ve všech výzvách požaduje žalovaný předložení
dokladů, přičemž určuje, kam mají být tyto doklady předloženy. Z žádné výzvy výslovně
nevyplývá, že by měl doklady předložit osobně žalobce, případně že by žalovaný ukládal žalobci
osobní účast u jednání. Žalovaný požadoval doklady, které mohl žalobce předložit v listinné
podobě. Listiny mohl zaslat jakoukoliv formou podle §71 odst. 1 daňového řádu, a pokud trval
na osobním předání (ačkoliv je pro řízení zastoupen), mohl je předat i Finančnímu úřadu pro
hlavní město Prahu, a to i s příslušným ústním doplněním. Takové podání by pak bylo
postoupeno žalovanému.
Skutečnost, že se žalobce chce sám osobně účastnit daňové k ontroly, nemůže způsobit
nezákonnost činnosti žalovaného, ani újmu na právech žalobce. Žalobce si zvolil zástupce, který
má sídlo v obvodu žalovaného. V žádné z výzev, které žalobce jmenoval, přitom žalovaný
neukládal žalobci žádný úkon, k jehož provedení by byl oprávněn a povinen pouze on sám;
nevyžadoval tedy osobní přítomnost žalobce. Žalovaný nenutí žalobce k provádění úkonů mimo
dosah jeho bydliště a jeho postup tak nezatěžuje žalobce nad míru přiměřenou a není proto
v rozporu se základními zásadami daňového řízení. Práva žalobce jsou chráněna tím,
že je zastoupen kvalifikovaným zástupcem se sídlem v obvodu žalovaného, se kterým žalovaný
v souladu se zákonem jedná. Jestliže chce žalobce nad rámec tohoto zastoupení realizovat další
osobní úkony ve vztahu k žalovanému, pak je to plně na jeho vůli. Osobní jednání žalobce vůči
žalovanému je ovšem jen jeho dobrovolným úkonem.
Krajský soud tak uzavřel, že nepřenesení daňové kontroly v případě změny místní
příslušnosti bylo právem žalovaného, které realizoval v souladu se zákonem. Daňová kontrola
taktéž není vedena nezákonným způsobem, neboť žalovaný plně respektuje zmocněnce žalobce
a povinnosti, které žalovaný v rámci daňové kontroly ukládá, jsou realizovatelné bez výraznějších
obtíží.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na §85 odst. 2 daňového řádu, podle kterého
se daňová kontrola provádí u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu
kontroly nejvhodnější. Je přesvědčen, že po jeho přestěhování do Prahy je pro další vedení řízení
nejvhodnějším právě Finanční úřad pro hlavní město Prahu. To souvisí i s procesní ekonomií
řízení. Žalovaný má volit jen ty prostředky, které nejméně zatěžují, má vycházet daňovému
subjektu vstříc a má postupovat tak, aby nevznikaly zbytečné náklady. Podle stěžovatele úvaha
krajského soudu o tom, že má daňovou kontrolu dokončit žalovaný, neodpovídá základním
zásadám daňového řízení, zejména zásadě hospodárnosti a rychlosti daňového řízení.
Stěžovatel namítá, že mu nelze bránit v uplatňování zásady vzájemné součinnosti
a spolupráce se správcem daně tím, že ho krajský soud odkázal na písemnou, neosobní
komunikaci. Vzhledem k rozsahu skutečností požadovaných žalovaným ve výzvách ze dne
12. 7. 2011 a 20. 9. 2011, je podle stěžovatele technicky vyloučena komunikace zprávou
do datové schránky (kapacita 10 MB) i datovou zprávou se zaručeným elektronickým podpisem
(kapacita 4 MB). Stěžovatel by navíc musel dokumenty skenovat nebo kopírovat; to by ho ovšem
neúměrně zatěžovalo, a proto nelze mít za to, že žalovaný zvolil pouze takové prostředky, které
stěžovatele nejméně zatěžují. Je přesvědčen, že v zájmu zásady hospodárnosti mu musí být
umožněno, aby splnil uložené povinnosti osobním zapůjčením požadovaných dokladů a jejich
ústním projednáním na Finančním úřadě pro hlavní město Prahu, tedy aby tyto doklady nemusel
skenovat či kopírovat, a nemusel cestovat z Prahy do Brna a zpět. Východiskem ze situace,
kdy stěžovatel trvá na osobní odpovědi, kdežto žalovaný trvá na odpovědi poštou, je,
že odpověď musí stěžovatel učinit osobně u žalovaného. Kvůli tomu ale nemá v úmyslu jezdit
do Brna, v duchu zásady minimálního zatěžová ní daňového subjektu.
Dále stěžovatel uvedl, že poskytuje žalovanému úzkou součinnost v rámci daňové
kontroly a na všechny výzvy vždy reagoval a dodal požadované důkazní materiály. Poukazuje
na zásadu hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a je toho názoru, že k tomu,
aby byly důkazy správcem daně správně pochopeny, je nutno aby k nim podal osobně vysvětlení
do protokolu. Pokud bude daňovou kontrolu provádět Finanční úřad pro hlavní město Prahu,
bude moci od stěžovatele získat další poznatky (ústním upřesněním), zatímco bude-li kontrolu
provádět dále žalovaný, hrozí, že dojde k nesprávnému hodnocení důkazů a bude tak zmařen její
cíl.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud zhodnotil výzvu ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 353469/11/290931701019, když vycházel z toho, že stěžovateli nebyla žalovaným uložena
povinnost osobně se dostavit s požadovanými doklady. Z poznámky ve výzvě, že doklady mají
být doloženy do 13. poschodí, na kontrolní oddělení, kancelář č. 1301B, lze dovodit, že mu byla
uložena povinnost osobně doklady donést do této kanceláře. Tím je vyvráceno předchozí tvrzení
žalovaného, že v zájmu procesní ekonomie netrvá na osobním doručování dokumentů.
Stěžovatel již bydlí v Praze a řádně spolupracuje s Finančním úřadem pro hlavní měst o Prahu,
přesto žalovaný chce, aby podklady předložil osobně v Brně v konkrétní kanceláři.
Podle krajského soudu je osobní jednání stěžovatele se žalovaným jen jeho dobrovolným
úkonem; podle stěžovatele je ale i zde třeba respektovat zásadu hospodárnosti a rychlosti
daňového řízení. Pokud stěžovatel bude osobně činit úkony u Finančního úřadu pro hlavní město
Prahu a tato podání budou postupována žalovanému (jak konstatoval krajský soud), pak nelze
hovořit o naplnění zásady procesní ekonomie, neboť zde budou duplicitně kolovat písemnosti.
Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud nepochopil, o co svou žalobou usiloval. Nelze
jeho argumentaci odbýt s tím, že žalovaný stěžovateli nebránil, aby podání činil u kteréhokoliv
správce daně. Cílem stěžovatele totiž není učinit podání u kteréhokoli správce daně a „být s tím
rychle hotov“; chce naopak realizovat právo na součinnost a vést ústní dialog s Finančním úřadem
pro hlavní město Prahu o tom, které doklady jeho pochybnosti rozptýlily, které nikoliv a proč,
atd., nikoliv jednat pouze písemně se žalovaným. Vedení daňové kontroly u žalovaného je podle
stěžovatele nerozumné, neboť mají být respektována práva daňového subjektu tak, aby nebyl
nadměrně zatěžován.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
S ohledem na změnu struktury orgánů finanční správy a změnu jejich kompetencí, byl
Nejvyšší správní soud nejprve povinen posoudit, zda nedošlo ke změně, která by vyústila ve
změnu na straně pasivně legitimovaného účastníka soudního řízení. V řízení před krajským
soudem vystupoval v pozici žalovaného Finanční úřad Brno III. Zákonem č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, došlo s účinností od 1. 1. 2013
ke zřízení Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, na něhož přešla působnost současně
zaniklého Finančního úřadu Brno III. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2011, č. j. 4 Aps 3/2011 – 58, publikovaného pod č. 2540/2012 Sb. NSS, se k tomu
podává, že „[v] řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle
§82 a násl. s. ř. s. je za použití analo gie podle §69 s. ř. s. žalovaným přímo z e zákona také správní orgán,
na nějž přešla působnost správního orgánu, který podle žalobního tvrzení nezákonný zásah provedl.“ Nejvyšší
správní soud tedy vychází z toho, že žalovaným se stal ten správní orgán, na něhož působnost
v dané věci přešla, tedy Finanční úřad pro Jihomoravský kraj. Pokud se stěžovatel domáhal toho,
aby daňovou kontrolu dokončil Finanční úřad pro Prahu 1, je nutno konstatovat, že i tento orgán
k 1. 1. 2013 zanikl a jeho působnost přešla na Finanční úřad pro hlavní město Prahu.
Nejvyšší správní soud shledal, že obsah kasačních námitek se v podstatné části shoduje
s obsahem žaloby, přičemž krajskému soudu je vytýkáno, že žalobní body nesprávně právně
posoudil. Co se týče posouzení zákonnosti rozsudku krajského soudu, je třeba předeslat,
že se zdejší soud zcela ztotožňuje s argumentací a důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí
žaloby; v podrobnostech, nad rámec skutečností dále uvedených, lze tedy na odůvodnění
rozsudku krajského soudu odkázat.
Krajský soud především správně vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publikovaného pod č. 603/2005 Sb. NSS, z něhož se podává,
že „[o]chrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou -li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny
následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu)
správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat
nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna,
nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ Ustanovení §82 s. ř. s. bylo s účinnosti
od 1. 1. 2012 novelizováno tak, že šestá podmínka již není pojmovým znakem nezákonného
zásahu. Ochrany před nezákonným zásahem se lze nyní domáhat i v případě, že zásah nebo jeho
důsledky již netrvají ani nehrozí jeho opakování; v takovém případě se lze domáhat toho,
aby soud určil, že provedený zásah byl nezákonný. I přes naznačenou změnu právní úpravy
je shora citovaný judikát stále použitelný, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel tv rdí,
že nezákonný zásah (daňová kontrola) proti němu stále trvá.
Při projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že není splněna podmínka druhá
a třetí shora uvedeného testu, tj. že nelze uvažovat o tom, že by postup žalovaného byl
nezákonným a že by došlo ke zkrácení práv stěžovatele. Tento názor Nejvyšší správní soud plně
sdílí.
Stěžovatel tvrdil, že nepřenesení daňové kontroly z Brna do Prahy je nezákonné, neboť
daňová kontrola má být podle §85 odst. 2 daňového řádu prováděna u daňového subj ektu nebo
v místě k tomu nejvhodnějšímu; po přestěhování do Prahy je podle stěžovatele nejvhodnějším
místem Praha. K odkazu na toto ustanovení lze uvést, že na nyní posuzovanou otázku přímo
nedopadá, neboť předmětem sporu je to, zda může započatou daňovou kontrolu dokončit
místně nepříslušný správce daně (jenž byl ovšem v době jejího zahájení místně příslušným) a zda
při ní postupuje zákonným způsobem, v souladu se zásadami daňového řádu. Nejde tedy
o posouzení, zda je daňová kontrola prováděna na místě k tomu vhodném (z hlediska samotného
místa sběru informací). Je logické, že pokud správce daně využije své oprávnění pokračovat
v daňové kontrole i poté, co došlo ke změně místní příslušnosti, nebude daňová kontrola
zpravidla prováděna přímo u daňového subjektu. Způsob provádění kontroly se v tomto případě
přenese především do písemné komunikace správce daně a daňového subjektu a případně bude
využíván i institut dožádání.
Oprávnění správce daně dokončit daňovou kontrole poté, co došlo ke změně místní
příslušnosti (v tomto případě z důvodu přestěhování daňového subjektu z Brna do Prahy),
je zakotveno v §87 odst. 1 in fine daňového řádu, dle kterého dojde-li v průběhu daňové kontroly
ke změně místní příslušnosti, může daňovou kontrolu dokončit sprá vce daně, který ji zahájil. Využití tohoto
postupu je tedy na úvaze správce daně, který daňovou kontrolu prováděl. Důvody, které správce
daně povedou k takovému postupu, budou především zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení,
neboť ve věci dosud činný správce daně je nejlépe seznámen s dosavadním průběhem daňové
kontroly a individuální povahou posuzovaných případů. Proto může být z hlediska procesní
ekonomie zpravidla vhodnější, aby daňovou kontrolu dokončil právě tento správce daně. K této
otázce se již podrobně vyjádřil i krajský soud s tím, že citoval závěry z odborné literatury, na které
lze, v intencích odůvodnění jeho rozsudku, v podrobnostech odkázat. Samotný procesní postup
žalovaného, spočívající v tom, že využil zákonného oprávnění dokončit daňovou kontrolu
na místo nově místně příslušného správce daně, nelze považovat za nezákonný, neboť nejenže
odpovídá platné právní úpravě, ale odpovídá i skutkovému stavu, na který bylo tohoto
diskrečního oprávnění použito. Žalovaný taktéž stěžovatele k jeho žádosti vyrozuměl
o důvodech svého postupu. Uvedený postup žalovaného proto sám o sobě nemůže být
nezákonným.
Jak správně konstatoval i krajský soud, jinou otázkou je, zda samotný procesní postup
žalovaného poté, co se rozhodl dokončit daňovou kontrolu, nemůže naplňovat znaky
nezákonného zásahu, respektive donucení, z důvodu porušování zásad daňového řízení, a sice
zásady přiměřenosti (§5 odst. 3 daňového řádu), rychlosti (§7 odst. 1 daňového řádu)
a hospodárnosti (§7 odst. 2 daňového řádu). Stěžovatel je toho názoru, že pokud je daňová
kontrola i nadále prováděna žalovaným, dochází v jeho případě zejména k porušování zásad
hospodárnosti a přiměřenosti, neboť je nepřiměřeně zatěžován tím, že musí komunikovat
písemně a rozsáhlé množství dokladů by měl skenovat či kopírovat a zasílat elektronicky,
případně písemně poštou, anebo by musel dojíždět z Prahy do Brna a zpět, aby mohl realizovat
své právo součinnosti; vznikají mu tak i zbytečné náklady.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že správce daně, který využije oprávnění dokončit
daňovou kontrolu po změně místní příslušnosti podle §87 odst. 1 daňového řádu, bude,
ve vztahu k daňovému subjektu, povinen plně respektovat zásadu hospodárnosti, tj. postupovat
tak, aby mu nevznikaly zbytečné náklady, a v souladu se zásadou přiměřenosti musí volit jen
takové prostředky, které daňový subjekt nejméně zatíží a ještě umožní dosáhnout cíle správy daní
(§1 odst. 2 daňového řádu). O nezákonný zásah vůči daňovému subjektu by mohlo jít pouze
v případě, kdy by správce daně tyto zásady nerespektoval a postupoval by vůči daňovému
subjektu šikanózně či svévolně, například pokud by daňový subjekt nepřiměřeně zatěžoval
bezdůvodným vyžadováním jeho osobní účasti na prováděných úkonech. K samotnému
oprávnění správce daně vyžadovat osobní účast daňového subjektu na úkonech daňové kontroly
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 7 Aps 2/2010 – 51,
publikovaný pod č. 2086/2010 Sb. NSS, ve kterém se pojímá toto oprávnění spr ávce daně velice
restriktivně, a to i za situace, kdy daňovou kontrolu provádí správce daně místně příslušný.
Krajský soud podrobně odůvodnil, proč je toho názoru, že při provádění daňové kontroly
žalovaným nebyly shora uvedené zásady daňového řízení porušeny. Nejvyšší správní soud jeho
názor sdílí, přičemž nad rámec uvedeného považuje za vhodné upozornit, že stěžovatel je pro
řízení před žalovaným od 29. 6. 2011 zastoupen daňovým poradcem. Za této situace je žalovaný
povinen primárně komunikovat se zmocněncem a není oprávněn vyžadovat osobní účast
stěžovatele v řízení, s výjimkou nezbytných případů podle §25 odst. 2 daňového řádu.
To žalovaný nečinil. Žalovaný pouze požadoval doložení různých dokladů, což je procesní
aktivita, kterou nemusí činit stěžovatel sám (a už vůbec ne osobně) za situace, kdy je zastoupen
zmocněncem. K tomu lze odkázat na již zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 7 Aps 2/2010 – 51, v němž se uvádí, že „za situace, že se daňový subjekt jednotlivých úkonů
v daňovém řízení osobně neúčastní, (...) důkazní břemeno a závisí jen na něm, jakými prostředky zajistí,
aby je unesl. Správce daně má za této situace pouze povinnost srozumitelně, jednoznačně a konkrétně, jak to jen
skutkové okolnosti umožňují, příp. i za pomoci alternativně či variantně formulovaných dotazů či výzev
k vysvětlení, vyzvat daňový subjekt k objasnění a prokázání sporných skutečností, sporné momenty těchto
skutečností co nejpřesněji popsat a poskytnout daňovému subjektu přiměřený časový prostor k tomu, aby mohl
výzvě vyhovět. Jakým způsobem pak bude daňový subjekt na výzvu reagovat, zda osobně nebo prostřednictvím
svého zástupce, je již věcí jeho procesní strategie, kterou samozřejmě může v průběhu řízení podle své úvahy
i měnit“. (Tento judikát je použitelný i za stávající úpravy daňového řízení, neboť úprava
rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a daňové orgány je dle nyní účinného
daňového řádu - §92 odst. 3 a 5 i dle dříve účinného zákona č . 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků - §31 odst. 8 a 9, v podstatných rysech shodná). Výzvu žalovaného k doložení
písemných dokladů tak mohl stěžovatel realizovat buď osobně, nebo prostřednictvím
zmocněnce; to bylo a je na jeho úvaze. Žalovaný však osobní splnění povinností stěžovatelem
v žádném případě nevyžadoval. Stěžovatel tak mohl pověřit zmocněnce, tedy osobu se sídlem
v sídle žalovaného (kterého si na základě své svobodné vůle vyb ral), aby podklady shromáždil
a předal je či zaslal žalovanému. Sám stěžovatel taktéž mohl listiny zaslat v jakékoliv formě.
Pokud ovšem trval na osobním předání, zvolil si procesní postup předání listin Finančnímu úřadu
pro hlavní město Prahu i s podáním ústního vysvětlení; to mu bylo umožněno a o tomto úkonu
byl pořízen protokol, který byl následně postoupen i s podklady žalovanému (§75 daňového
řádu). Tento procesní postup si zvolil sám stěžovatel a nemůže proto namítat porušení zásady
hospodárnosti a rychlosti ze strany žalovaného. Žalovaný stěžovatele nepřiměřeně nezatěžoval,
neboť po něm osobní součinnost nevyžadoval.
Přestože stěžovatel tvrdil, že žalovaný po něm vyžad oval osobní doložení dokladů
do příslušné kanceláře ve 13. poschodí sídla žalované ho, není tomu tak. Výzva
ze dne 16. 11. 2011, č. j. 353469/11/290931701019, byla adresována jeho zmocněnci,
a je v ní požadováno doložení určitých dokladů. Ve výzvě je uvedeno, že doklady mají být
doloženy na adresu žalovaného, dále je přesně uvedeno poschodí a číslo kanceláře. Z pouhého
údaje o poschodí budovy a čísla kanceláře nelze bez dalšího dovozovat , že by byla stěžovateli
uložena povinnost osobně dodat doklady právě do této kanceláře. Žalovaný tímto údajem pouze
blížeji označil, kde se daňová kontrola projednává a kam je případně možno doklady doložit
(zřejmě v návaznosti na fakt, že zmocněnec stěžovatele má sídlo v Brně). Argumentace
stěžovatele je v tomto směru zcela zavádějící.
Pokud stěžovatel tvrdí, že je mu v dané situaci bráněno v uplatňování práva součinnosti,
které má, dle jeho názoru, spočívat v tom, že vše osobně vysvětlí správci daně, aby nemohlo dojít
k nesprávnému hodnocení důkazů, ani v tom mu nelze přisvědčit. V aktivní účasti na daňové
kontrole stěžovateli totiž bráněno nikterak není. Spatřuje -li stěžovatel realizaci svého práva
na součinnost v tom, že podá ke každým předloženým podkladům osobní vysvětlení
do protokolu, pak jde o jeho iniciativu, a nezbývá mu pak, než skutečně jezdit z Prahy do Brna
a zpět, anebo podávat svá podání u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, jak ostatně činil
doposud. Jak již bylo uvedeno, k takovému postupu žalovaným nucen není a závisí tedy pouze
na jeho rozhodnutí, zda tak bude postupovat; případné zvýšené náklady s touto aktivitou spojené
pak musí stěžovatel nést ze svého a nelze se dovolávat toho, že mu tyto náklady vznikají.
Pokud stěžovatel tvrdí, že pouze za situace, kdy bude mít možnost osobně se vyjádřit
do protokolu k jednotlivým předloženým dokladům, bude je žalovaný moci správně pochopit
a vyhodnotit (je přesvědčen, že bude -li se, jako doposud, vyjadřovat ústně pouze do protokolu
u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, který bude protokoly postupovat žalovanému, dojde
ze strany žalovaného k nesprávnému hodnocení důkazů), k této argumentaci lze toliko uvést,
že nelze předjímat, jak bude žalovaný jednotlivé důkazy hodnotit a zda je vyhodnotí správně
či nikoliv. Tvrzení stěžovatele je za daného stavu věci jen jeho subjektivním pohledem na věc.
Pokud stěžovatel nebude souhlasit s hodnocením důkazů ze strany žalovaného, může se proti
tomu ohradit při projednání zprávy o daňové kontrole (§88 daňového řádu) či v odvolání
podanému proti případným dodatečným platebním výměrům, který by mohly na základě
výsledků daňové kontroly vydány.
Nejvyšší správní soud tak, shodně s krajským soudem, uzavírá, že konkrétní procesní
postup žalovaného, který stěžovatel výslovně napadal, neznamenal porušení zásady přiměřenosti
a hospodárnosti řízení, ani neznamenal popření zásady práva na součinnost. Žalovaný plně
respektoval procesní postavení stěžovatele a za daného stavu věci nelze uvažovat o jakékoli
šikaně či svévoli z jeho strany.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly a Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu