ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.120.2011:173
sp. zn. 2 As 120/2011 - 173
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Generali
Pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 299/132, zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL.M.,
advokátem se sídlem Praha 8, Na Sypkém 89/7, proti žalovanému Ministerstvu kultury,
se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 3 A 90/2010 – 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
ministra kultury ze dne 26. 5. 2010, č. j. MK 7828/2010 OLP, kterým byl zamítnut rozklad
žalobce proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 14. 1. 2010, č. j. MK 672/2010 OPP.
Prvostupňovým rozhodnutím byl, postupem dle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o státní památkové péči“) prohlášen kulturní památkou soubor věcí secesního rodinného
domu „Anička“ č. p. 492 na Gočárově třídě v Hradci Králové, sestávající se z objektu rodinného
domu č. p. 492, spolu s pozemkem p. č. st. 574, na kterém se stavba rodinného domu nachází,
to vše v k. ú. Hradec Králové (dále jen „vila Anička“). Městský soud žalobu rozsudkem ze dne
27. 7. 2011, č. j. 3 A 90/2010 – 116, zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve velmi podrobně zrekapituloval obsah
rozhodnutí žalovaného i obsah správního spisu. Uvedl, že předcházející rozhodnutí Ministerstva
kultury v této věci bylo zrušeno jeho rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 11 Ca 159/2008,
přičemž důvodem tohoto zrušení byly celkově nedostatky jeho odůvodnění, zejména pak absence
obligatorního vyjádření Magistrátu Hradce Králové. Dále městský soud konstatoval, že žalobce
povětšinou pouze opakuje námitky, jež už byly vypořádány jak v novém rozhodnutí žalovaného,
tak i ve zmiňovaném předcházejícím rozsudku.
V rámci vypořádání jednotlivých žalobních námitek městský soud nejprve odmítl
argumentaci žalobce, dle které Ministerstvo kultury ani ministr nevyložili, proč se při svém
rozhodování odchýlili od negativních stanovisek Krajského úřadu Královehradeckého
kraje a Magistrátu města Hradce Králové. Městský soud uvedl, že v tomto případě se nejedná
o závazná stanoviska ve smyslu ustanovení §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale o stanoviska vydaná dle ustanovení §154
správního řádu. Toto stanovisko (reflektující zájem místa, kde se posuzovaná nemovitost
nachází) musí být při rozhodování vzato na zřetel (což se i stalo), Ministerstvo kultury jím ale
není vázáno. Argumentoval-li žalobce tím, že zmiňovaná stanoviska vycházejí z lepší znalosti
místních poměrů, městský soud uvedl, že sám žalobce tento argument zpochybnil svým tvrzením,
že v důsledku medializace věci začala řada místních osob hájit architektonické hodnoty vily
Anička; to samo o sobě zpochybňuje znalost místních orgánů o potřebách jejich občanů
a koresponduje to též s tím, co o názoru veřejnosti na danou věc uvádí ve svém rozhodnutí
ministr.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí městský soud uvedl,
že posouzení, zda jde v konkrétním případě o stavbu splňující podmínky pro prohlášení
za kulturní památku, zahrnuje z povahy věci vždy jistou míru subjektivního hodnocení; není tedy
nezbytně nutné vypořádat bezezbytku každé tvrzení uvedené v jednotlivých stanoviscích.
Stanovisko Magistrátu města Hradce Králové ze dne 5. 10. 2009, stejně jako vyjádření Krajského
úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 8. 10. 2009 (potažmo 8. 3. 2007), byla v odůvodnění
rozhodnutí dostatečně vypořádána. Za nepřezkoumatelnost nelze považovat ani fakt,
že se druhostupňové rozhodnutí při vypořádání námitky porušení zásady ochrany dobré víry
a předvídatelnosti rozhodování, odvolává na předcházející zrušující rozsudek. Ministr zde
vycházel z právního názoru vysloveného soudem a v jeho intencích dovodil, že v dané věci jde
o proces související s vývojem a změnami území, přičemž nelze očekávat, že nebyla-li konkrétní
stavba dosud posuzována z hledisek památkové péče, nemůže se tak stát v budoucnosti. Stejně
tak oba správní orgány nepochybily, pokud při hodnocení záměru žalobce s dalším nakládáním
s vilou Anička konstatovaly (opět v intencích názoru městského soudu), že z hledisek posuzování
znaků kulturní památky dle ustanovení §2 zákona o státní památkové péči jde o kritérium
irelevantní. V této souvislosti městský soud poukázal též na souladnou judikaturu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 - 108).
Pokud jde dále o námitku žalobce, že změny okolí i objektu samotného lze,
z hlediska památkové péče, vnímat negativně, městský soud konstatoval, že tyto negativní
vlivy Ministerstvo kultury uznalo, současně však zdůraznilo, že zásadní architektonické prvky
stavby zůstaly zachovány (což i blíže konkretizovalo), přičemž současně nebyla výrazně snížena
kulturní a architektonická hodnota objektu. Zde městský soud odkázal na konkrétní části
odůvodnění prvostupňového i rozkladového rozhodnutí. Dále se městský soud vyjádřil
k námitce, dle které vila Anička již v současnosti nezapadá do dané lokality, a to zejména
s ohledem na její prostorové oddělení od okolních vil a převažující okolní blokovou
zástavbu. Zde městský soud konstatoval, že v přecházejícím správním řízení šlo jen o posouzení
kulturní hodnoty konkrétní stavby; žalobcem namítané skutečnosti by tak mohly mít pro věc
pouze nepřímý význam, a to například za situace, kdy v důsledku nové výstavby v blízkosti
posuzované stavby dojde ke snížení její urbanistické hodnoty, pro kterou by jinak měla být
prohlášena kulturní památkou. Ministerstvo kultury i ministr ve svých rozhodnutích (na str. 8
respektive str. 13) vyložili, proč tento názor nesdílí. Žalobou napadené rozhodnutí stojí
na názoru, že vila Anička představuje dotek původní vilové čtvrti s okružní Gočárovou třídou
(lemovanou převážně novější blokovou zástavbou), v čemž jsou spatřovány její umělecké
hodnoty. Tento závěr koresponduje i s odborným vyjádřením prof. K. Pokud jde dále o výhrady
žalobce k posouzení stavebně technického stavu vily, městský soud uvedl, že žalovaný
(potažmo ministr) vycházeli z právního názoru vysloveného v jeho předchozím (zrušujícím)
rozsudku. V tomto rozsudku městský soud zaujal názor, že ve správním řízení zohledněné
posudky se v popisu stavu a závad nemovitosti zásadně neliší, rozcházejí se víceméně
v hodnocení míry závažnosti poruch a závad. Ani znalecký posudek Pavla Brousila (předložený
žalobcem) nevyznívá tak, že by stavebně technický stav objektu bránil jeho prohlášení za kulturní
památku. Otázka, do jaké míry lze zjištěné poruchy odstranit, není pro posouzení možnosti
prohlášení vily Anička za kulturní památku rozhodující. Význam by tato skutečnost měla pouze
tehdy, pokud by aktuální stav nemovitosti takové prohlášení vylučoval, což však prokázáno
nebylo; nebylo proto nutné opatřovat ani další znalecký posudek k této otázce.
Dále se městský soud vyjádřil k námitce, dle které se správní orgány nevypořádaly
s vyjádřeními Ing. arch. A., prof. Š., Ing. arch. K., Ing. arch. S. a otevřeným dopisem M.
S. (správně „Sh.“ – toto jméno je nesprávně uvedeno v rozhodnutí žalovaného, napadeném
rozsudku i kasační stížnosti – pozn. NSS). Městský soud konstatoval, že žalobcem zmiňované
podklady obě rozhodnutí reflektují (str. 3 – 4, respektive str. 3 – 5). Ve všech případech tato
vyjádření vyznívají v podstatě tak, že vila Anička již v současné době do dané lokality urbanisticky
nezapadá, po provedených úpravách již není architektonicky autentická a nedosahuje kvalit
kulturní památky. Dle názoru městského soudu nicméně Ministerstvo kultury i ministr obsah
těchto vyjádření řádně vypořádali (zde soud opět poukázal na konkrétní pasáže v odůvodnění
obou rozhodnutí), přičemž jejich obsah vyvrátili vždy tak, že u jednoho každého stanoviska
uvedli důvody, proč zastávají názor odlišný.
Žalobou byla dále namítána absence analýzy vlivu provedených rekonstrukcí
na kulturní hodnotu vily. K tomu městský soud uvedl, že se Ministerstvo kultury vlivem
stavebních úprav na stavebně technický stav budovy zabývalo, přičemž v něm neshledalo
překážku pro prohlášení objektu za kulturní památku. Městský soud upozornil, že požadavek
na tuto analýzu byl vznesen až v soudním řízení; její zadání však není nutné, neboť tento aspekt
věci byl dostatečně posouzen v rámci správního řízení, kde byly dostatečně popsány zachované
architektonické prvky budovy. Ty byly hodnoceny z hlediska toho, zda vykazují kulturní hodnotu.
Dále se městský soud vypořádal s žalobní námitkou, dle které správní orgány
nezdůvodnily, proč si ve věci vyžádaly posudek Národního památkového úřadu. Městský
soud k tomu uvedl, že zákon Ministerstvu kultury ukládá povinnost opatřit si některé podklady
(vyjádření příslušného krajského úřadu a obce s rozšířenou působností - §3 odst. 1 zákona
o státní památkové péči); dává mu též možnost opatřit si další posudky od odborných, vědeckých
a uměleckých organizací (§1 odst. 2 vyhlášky č. 66/1988 Sb.). Je tedy na jeho úvaze, zda
si obstará i tyto fakultativní podklady. Učiní tak, shledá-li to potřebné pro řádné zjištění
skutkového stavu věci – nemůže tak jít o porušení principu ekonomie správního řízení. Pokud
jde o stanoviska obligatorní, ta, z povahy věci, vyjadřují sice zcela legitimní, přece však omezené,
zájmové hledisko, a sice pohled z místa, kde se posuzovaný objekt nachází.
Dále se městský soud vyjádřil k okruhu žalobních námitek, kterými bylo namítáno
porušení zásad správního řízení. Pokud jde o namítané porušení zásad materiální ekvity
a legitimního očekávání, zde městský soud konstatoval, že požadavek na dodržování jednotné
linie rozhodování ve srovnatelných případech je zcela legitimní, nelze však odkazem na výsledky
hodnocení jiných objektů vyvracet důvody, na nichž stojí posuzování v této konkrétní věci.
V posuzovaném případě bylo shromážděno značné množství odborných vyjádření a stanovisek,
které význam vily Anička z hlediska její památkové hodnoty posuzovaly značně rozdílně. Správní
orgány byly proto nuceny provést hodnocení těchto podkladů v souladu s obecnými zásadami
správního řízení. Dle názoru městského soudu bylo toto hodnocení provedeno v souladu
s principem volného hodnocení důkazů, neboť oba správní orgány vycházely jak z podkladů
předložených vlastníkem vily, tak i ze stanoviska Národního památkového ústavu a z podkladů,
které si samy vyžádaly; jejich hodnocení lze považovat za dostatečné, přesvědčivé a logické
a nejde proto o výraz libovůle, jak se domnívá žalobce. K namítanému porušení zásady
materiální pravdy, kdy žalobce namítal nepoužitelnost posudku o stavebně technickém stavu
nemovitosti, vypracovaného (na základě žádosti ministerstva) Ing. V., městský soud uvedl, že
posouzení tohoto stavu nebylo z hlediska předmětu řízení zásadní. Technický stav nemovitosti
byl dostatečně zřejmý již ze znaleckého posudku Pavla Brousila i z toho, že stavba je v reálném
čase plně využívána. Pokud žalobce poukazoval na fakt, že Ing. V. není znalcem a jeho posudek
nebyl zadán zákonem předvídaným způsobem (§56 správního řádu), městský soud aproboval
názor ministra, že Ing. V. je pro podání takového posudku odborně způsobilý; jeho posudek pak
byl vzat za podklad pouze jako odborné vyjádření (nikoliv znalecký posudek), což správní řád
v ustanovení §50 umožňuje. Posouzení stavebně technického stavu vily Anička směřovalo pouze
ke zjištění, zda aktuální stav nemovitosti nevylučuje její prohlášení za kulturní památku;
na to znalecký posudek Pavla Brousila dává dostatečnou odpověď. Žalobci městský soud
nepřisvědčil ani v jeho tvrzení o porušení principů dobré víry, oprávněných zájmů,
legitimního očekávání a principu proporcionality. Zde žalobce poukazoval na fakt, že již
od roku 2000 do posuzované nemovitosti systematicky investuje finanční prostředky, přičemž
jeho snahy o nahrazení stavby vily Anička se nesetkaly s negativním vyjádřením ostatních orgánů
památkové ochrany a jsou podporovány i magistrátem. Městský soud zde odkázal na to, co již
uvedl v přecházejícím rozsudku, a sice, že proces posuzování kulturní, architektonické
a urbanistické hodnoty, v souvislosti s jejich památkovou ochranou, je proces v čase proměnlivý,
stejně jako se v čase, v souvislosti s vývojem a změnami v území, mění kulturní význam
posuzovaných věcí. Ze zákona nelze dovodit jakékoliv oprávnění vlastníka nemovitosti, aby byla
v režimu uvedeného zákona posouzena jeho stavba v situaci, když jsou například posuzovány
stavby okolní, či aby například bylo do budoucna u jakékoliv stavby deklarováno, že nikdy
za kulturní památku prohlášena nebude. Proto skutečnost, že o předmětné vile nebylo dosud
rozhodováno, nemůže vést bez dalšího k tomu, že jen pro to je postup žalovaného nezákonný
a nejsou splněny podmínky pro prohlášení vily za kulturní památku. Jde o střet obecného zájmu
na ochraně kulturních památek a individuálního zájmu vlastníka na užívání nemovitosti dle jeho
představ. Je-li dostatečně prokázán veřejný zájem na omezení vlastnického práva (zde
je zákonným důvodem existence památkové hodnoty posuzovaného objektu), musí je vlastník
strpět. Samotný fakt, že vlastník s tímto omezením nepočítal a provedl i investice, které mohou
být prohlášením stavby za kulturní památku zmařeny, nemohou vést k rezignaci na památkovou
ochranu objektu, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky.
Městský soud se dále vyjádřil k tvrzené nesprávnosti závěrů ministerstva i ministra
o významu a historické a umělecké hodnotě vily Anička . Pokud jde o žalobcem namítanou
otázku urbanistického záměru J. G. v dané lokalitě, městský soud uvedl, že tato otázka nemá
v dané věci zásadní význam; podstatná jsou kritéria vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 písm. a)
zákona o státní památkové péči, tedy prokázání skutečnosti, zda vila je významným dokladem
historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti,
jako projev tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro její
umělecké hodnoty. Uvedl nicméně, že J. G. v rámci urbanistické koncepce existující vilovou
zástavbu respektoval. Dále se městský soud vyjádřil k žalobní námitce vyjadřující nesouhlas s tím,
jak se z obou správních rozhodnutí podává posouzení otázky unikátního souboru vil, jehož
má být vila Anička součástí, včetně tvrzené jedinečnosti tohoto objektu; žalobce tvrdil, že
Ministerstvo kultury vyzdvihuje hodnotu dané lokality (souboru vil, k nimž má vila Anička
náležet), nezabývá se však hodnotou vily jako takové. S tímto tvrzením vyjádřil městský soud
nesouhlas s tím, že na str. 7 prvostupňového rozhodnutí jsou konkrétně popsány jednotlivé
prvky stavby, v nichž je spatřována ona jedinečnost. Žalobci nepřisvědčil ani v jeho
pochybnostech o příslušnosti posuzované vily k souboru vil, kdy žalobce tvrdil, že samotný
soubor je souborem značně nesourodým. Městský soud uvedl, že nevidí důvod, proč by
ministerstvo nemohlo poukázat na 14 vil v bezprostředním okolí vily Anička, a to za situace, kdy
zde prostorová kontinuita skutečně existuje – posuzovaná vila tvoří předěl mezi blokovou
prvorepublikovou zástavbou a vilovou čtvrtí. Samotné prostorové navázání na vily v sousedství
ministr řádně vyhodnotil na str. 11 svého rozhodnutí a městský soud se s tímto hodnocením
ztotožňuje. Městský soud nepřisvědčil žalobě ani v rozporované otázce kombinace stylů, kdy
žalobce namítal, že taková kombinace není sama o sobě zárukou vysoké umělecké hodnoty,
přičemž ministerstvo nevyložilo, proč by tomu tak mělo být. Zde městský soud opět poukázal na
konkrétní části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí odvolacího (str. 7
respektive str. 7 a 8), kde se na specifičnost spojení uplatňovaných prvků a stylů poukazuje.
V rámci této skupiny žalobních námitek žalobce též namítal rozpor v hodnocení významu
stavitele vily, J. P., kdy prvostupňové rozhodnutí vyzdvihuje jeho autorství, zatímco rozhodnutí
druhostupňové uvádí, že jeho význam není pro prohlášení vily Anička za kulturní památku
podstatný. K tomu městský soud odkázal na konkrétní pasáže prvostupňového rozhodnutí (s. 9 a
15) s tím, že zde autorství jmenovaného stavitele bylo vzato v potaz, nebylo však hlavním
důvodem, pro který byla existence kulturní hodnoty vily shledána. Ve zbytku odůvodnění se
městský soud konečně vypořádal též s argumentací žaloby navozující srovnání aplikované
úpravy s úpravou evropskou.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel nejprve v obecné rovině vyjadřuje nesouhlas s názorem městského soudu,
že správní orgány postupovaly v souladu s procesními předpisy a své závěry
přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Uvádí, že se městský soud k některým žalobním
námitkám vůbec nevyjádřil; nesouhlasí též s jeho názorem, že správní orgány přesvědčivě
objasnily, proč dospěly k jinému názoru, než plyne z vyjádření Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje a Magistrátu města Hradce Králové, vydanými ve smyslu ustanovení §3
odst. 1 zákona o státní památkové péči. Dle stěžovatele městský soud též nesprávně posoudil
otázku, zda prvostupňové správní rozhodnutí splňuje požadavky ustanovení §68 odst. 3
správního řádu, zejména pokud jde o vypořádání jednotlivých argumentů a návrhů stěžovatele.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že ve svém rozsudku nezohlednil porušení
principu proporcionality a principu ochrany oprávněných zájmů dotčených osob
v předcházejícím správním řízení. Dle jeho názoru k porušení těchto principů došlo tím, že jeho
návrhy na kompromisní řešení, které by alespoň částečně odpovídalo záměru stěžovatele, jakožto
vlastníka nemovitosti, na užívání předmětného objektu v souladu s jeho představami, byly
ve správním řízení bez dalšího odmítnuty jako irelevantní; městský soud pak nesprávně tento
postup aproboval. Stěžovatel má též za to, že z obou správních rozhodnutí je zřejmé porušení
principu správního uvážení a základních zásad správního řízení. Konkrétně jde o zásadu
materiální ekvity a legitimního očekávání (§2 odst. 4 správního řádu). K porušení těchto
zásad dle stěžovatele došlo tím, že se ministerstvo i ministr bezdůvodně odchýlili od stávající
rozhodovací praxe, což stěžovatel v žalobě doložil – městský soud k tomu však vůbec nepřihlédl.
Dále stěžovatel namítá porušení zásady materiální pravdy (§3 správního řádu), neboť obě
správní rozhodnutí nevycházejí z dostatečně objektivních a nestranných informací. Zde
stěžovatel poukazuje na fakt, že Ing. V. nebyl ustanoven znalcem; jeho posudek je navíc
z odborného hlediska zmatečný. Správní orgány z něj přesto vycházely, zatímco znalecký
posudek předložený stěžovatelem nesprávně interpretovaly a rozpornost některých závěrů,
plynoucích z obou znaleckých posouzení, neodstranily zadáním nezávislého znaleckého posudku.
Pokud jde o argumentaci vyplývající z vyjádření prof. Š., Ing. arch. S., Ing. arch. A., Ing. arch. K.
a dr. P ., zde se správní orgány omezily pouze na jejich citování bez toho, že by k nim zaujaly
postoj, oponentní stanovisko, apod. Ve správním řízení bylo přihlédnuto jen k tomu, co
podporovalo prohlášení vily Anička za kulturní památku, což je zřejmé i z odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí na str. 5. Negativní stanovisko M. S. bylo odbyto s tím, že se k němu
ministerstvo nemůže vyjádřit, neboť nemá k dispozici dopis, na který toto stanovisko reaguje.
Z uvedených skutečností je zřejmý selektivní přístup správních orgánů obou stupňů
k podkladům, přičemž městský soud tento deficit ve svém rozsudku zcela přehlédl. V rámci této
skupiny kasačních námitek stěžovatel namítá též porušení zásady dobré víry, kdy
v podrobnostech odkázal na argumentaci uvedenou na str. 11 a 12 žaloby. Uvedl,
že prvostupňový orgán rezignoval na svou povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře (§2 odst. 3
správního řádu) a na spolupráci s ostatními správními orgány, ve smyslu výkonu dobré správy, jak
mu to ukládá ustanovení §8 odst. 2 správního řádu. Porušení těchto zásad spatřuje v tom,
že ministerstvo nezohlednilo již dříve vydané výstupy orgánů státní správy, čímž byla porušena
očekávání spojená s ním, coby garantem jisté konzistence v přístupu státní správy k subjektům
dotčeným jejich rozhodovací činností. Stěžovatel v dané lokalitě vyvíjí dlouhodobé investiční
aktivity, a to s podporou místní samosprávy. Součástí těchto aktivit je i dlouhodobě plánovaná
výstavba nového sídla stěžovatele, která je plně v souladu s původní Gočárovou koncepcí
blokové zástavby, záměry města Hradce Králové, Královéhradeckého kraje i územním plánem.
Tyto snahy se nesetkaly ani s negativními vyjádřeními ostatních orgánů na úseku státní
památkové péče. Stěžovatel, veden těmito skutečnostmi, provedl nevratné investiční kroky, které
jsou prohlášením vily Anička za kulturní památku zmařeny. Stěžovatel uznává, že památková
ochrana je procesem, jehož hlediska a kritéria se mohou časem proměňovat, zde však nenalézá
pro takový postup oporu. Nedošlo totiž ke změně skutkových okolností ani poměrů v lokalitě
(obě správní rozhodnutí alespoň nic takového netvrdí), přičemž orgány státní památkové péče
(včetně Národního památkového ústavu) se v minulosti kladně vyjádřily k záměru stavby
administrativních budov v lokalitě vily Anička. Teprve po roce 2007, poté, co byla celá kauza
medializována, zaujal Národní památkový ústav stanovisko zcela opačné, tedy podporující
památkovou ochranu vily. Dle názoru stěžovatele měly k těmto skutečnostem správní orgány při
svém rozhodování přihlédnout; pokud tak neučinily, měl tak postupovat alespoň městský soud.
Stěžovatel upozorňuje, že v jím blíže konkretizovaných případech, kde byla situace obdobná,
žalovaný pečlivě vážil zájem na památkové ochraně na straně jedné a zájmy vlastníků nemovitostí
na straně druhé, a to dokonce s pozitivním výsledkem pro vlastníka. Jelikož tak nepostupoval
i v případě stěžovatele, jde zjevně o selektivní přístup, který atakuje jeho legitimní očekávání.
Městský soud přitom nesprávně odbyl tuto argumentaci tvrzením o její irelevantnosti s tím,
že tyto aspekty věci jdou mimo působnost žalovaného. Nesprávně přitom argumentoval
i rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který na tuto konkrétní otázku nedopadá. Rovněž
argumentace rozsudkem městského soudu není případná, neboť ten problematiku nepřípustně
zjednodušuje, ve smyslu rezignace na shora zmiňované zásady a principy správního řízení.
Dále stěžovatel namítá, že městský soud nezohlednil v žalobě vytýkaná procesní
pochybení ve správním řízení. Konkrétně jde o otázku Gočárovy koncepce a rozporu
současného stavu s jejím původním účelem, argument „unikátního souboru vil“, či otázku
stavebních úprav. Ministerstvo ani ministr se dostatečně nevypořádali též s otázkou stavebních
úprav, argumentem kombinace stylů, jakož i argumentem zpochybňované jedinečnosti vily
(městský soud nepochopitelně vyzdvihuje údajnou přináležitost vily do unikátního souboru vil,
ač případné unikátní soubory věcí mají být chráněny nástroji plošné památkové ochrany území).
Nevypořádán zůstal i sporný význam stavitele P. Rovněž zůstala opomenuta otázka srovnání
problematiky s evropskou úpravou, kdy se městský soud vůbec nevypořádal se stěžejní
argumentací, týkající se nutnosti splnění požadavku „nezanedbatelné míry kvality věci“. V této
souvislosti městský soud pominul i argument stěžovatele, že o nedostatku význačnosti vily Anička
svědčí rovněž fakt, že nebyla zařazena ani do publikace Slavné vily Královéhradeckého kraje. Nad
vydáním této publikace i celého projektu Slavné vily Čech, Moravy a Slezska převzalo patronát právě
Ministerstvo kultury. Soud se však s poukazem na tento další ze symptomatických příkladů
nepředvídatelnosti absolutně žádným způsobem nevypořádal. Pro dokreslení stavu věci
stěžovatel uvádí, že jeden ze spoluautorů zmiňované publikace - J. Falta, byl tím, kdo za Národní
památkový ústav dal nejprve souhlas se záměrem demolice vily Anička (a následného rozvoje
předmětného území), po podání podnětu na prohlášení vily kulturní památkou však jménem
Národního památkového ústavu náhle změnil stanovisko a setrvává nyní na názoru o nutnosti
prohlásit vilu kulturní památkou.
Dále stěžovatel namítá absenci znaleckého posudku stran posouzení hodnot vily
Anička, hodných památkové ochrany. Jednotliví experti a instituce se v této otázce výrazně
rozcházejí a použitelné není ani stanovisko Národního památkového ústavu. To totiž
nepředstavuje nezávislé hodnocení věci (jde o příspěvkovou organizaci Ministerstva kultury);
nemůže též převážit nad názorem dvou orgánů státní památkové péče (krajský úřad, magistrát),
vyjádřeným v jejich stanoviscích, vydaných dle ustanovení §3 odst. 1 zákona o státní památkové
péči.
Kasační stížností je namítána též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dle
názoru stěžovatele městský soud nezohlednil absenci důvodů pro klasifikaci vily Anička kulturní
památkou a pouze povrchně vypořádal argumentaci stěžovatele v replice (str. 12 až 13 rozsudku).
Konečně stěžovatel namítá též neobjektivitu rozhodování městského soudu, neboť
ten odkazuje na medializované petiční akce některých občanů, podporujících prohlášení vily
Anička kulturní památkou, coby důvodu oslabení argumentace stěžovatele o významu stanovisek
Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a Magistrátu města Hradec Králové. Tyto skutečnosti,
dle názoru stěžovatele, o ničem relevantním nevypovídají a soud by neměl připustit, aby takové
okolnosti mohly ovlivnit jeho rozhodnutí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v nich uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se z povahy věci zabýval nejprve kasačními námitkami, jimiž
je tvrzena nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť principiálně platí, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí lze podrobit přezkumu v intencích
kasačních tvrzení.
Tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud nesdílí.
Je především nutno uvést, že městský soud se daným případem zabýval velmi podrobně a pečlivě,
přičemž se vypořádal se všemi relevantními žalobními námitkami a argumentačními pozicemi
stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že se městský soud k některým žalobním námitkám vůbec
nevyjádřil, je nejen zcela obecné, ale neodpovídá ani obsahu odůvodnění napadeného rozsudku.
Tvrdí-li pak stěžovatel konkrétně, že soudem nebyla zohledněna absence důvodů pro klasifikaci
vily Anička coby kulturní památky, lze ho odkázat zejména na tu část odůvodnění napadeného
rozsudku, kde městský soud zmiňuje zachování zásadních architektonických prvků posuzované
stavby s tím, že i přes reálně existující negativní vlivy zůstává architektonická hodnota vily
zachována (str. 18); dále na vypořádání námitky, dle které byla pominuta odborná vyjádření
a reakce na otevřený dopis, podporující jeho náhled na posuzovanou stavbu (str. 21),
či na argumentaci městského soudu ke čtvrté skupině žalobních námitek, kde se soud
vypořádával zejména s otázkou unikátnosti souboru vil v dané lokalitě (a příslušností vily Anička
k tomuto souboru), jedinečností dané lokality, otázkou kombinace užitých stylů na stavbě, atd.
(str. 25 až 28 rozsudku). Tvrdí-li stěžovatel dále, že městský soud jeho argumentaci uplatněnou
v replice vypořádal na str. 12 a 13 rozsudku pouze zcela povrchně, zde je nutno upozornit, že jím
zmiňovaná část odůvodnění rozsudku je částí narativní, kde městský soud pouze konstatuje
obsah napadených správních rozhodnutí a procesní stanoviska jednotlivých účastníků v soudním
řízení. V rámci samotného skutkového a právního hodnocení věci (str. 15, poslední odstavec
a násl.) bylo i na tyto argumenty stěžovatele reagováno a byly řádně vypořádány. Není též
pravdou, že městský soud opominul stěžovatelem tvrzené rozpory v hodnocení stavitele Pažouta
v obou správních rozhodnutích; soud jasně konstatoval, proč zde stěžovatelem namítaný rozpor
nevidí, a to opět s odkazem na příslušné části odůvodnění. Pokud se městský soud výslovně
nevyjádřil k některému z dílčích argumentů (například stěžovatelem namítaná absence vily Anička
v odborné publikaci, mapující významné vily v regionu, či spoluautorství konkrétní
osoby - pracovníka Národního památkového ústavu – na této publikaci), zde je třeba stěžovatele
upozornit, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních
principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek
nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument
účastníka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130;
všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Lze tedy uzavřít,
že rozhodnutí Městského soudu v Praze nepřezkoumatelností netrpí a není tak naplněn kasační
důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o zbývající kasační námitky opírající se o ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (nesprávné právní hodnocení věci) a §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (nezohlednění
deficitů při zjišťování skutkového stavu věci a nesprávný způsob jeho vyhodnocení ve správním
řízení), s ohledem na způsob, jakým je vedena kasační argumentace, jeví se být vhodné,
neposuzovat tyto kasační důvody odděleně, nýbrž v kontextu jednotlivých stížnostních tvrzení.
Před vlastním vypořádáním těchto kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud
za nutné zdůraznit, že městský soud nejen všechny žalobní námitky vypořádal (viz výše), ale
učinil tak i s argumentací, s níž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Vzhledem k tomu,
že smyslem kasačního přezkumu není zopakování toho, co bylo již správně řečeno v řízení před
soudem prvé instance, postačí, pokud zdejší soud uvede u jednotlivých kasačních bodů nosné
důvody, pro které shledává názor městského soudu správným, s případnou korekcí jeho
některých dílčích závěrů a odkazem na aplikovatelnou judikaturu. Ve zbytku pak lze na přiléhavé
a vyčerpávající odůvodnění městského soudu odkázat. Tento postup je odůvodněn též tím,
že stěžovatel v kasační stížnosti prakticky opakuje svá tvrzení, uplatněná již v řízení o žalobě,
na něž je napadeným rozsudkem věcně reagováno.
Stěžovatel především namítá, že městský soud nesprávně aproboval závěry obou
správních orgánů, pokud jde o důvody, pro které při svém rozhodování nevycházely
z vyjádření Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a Magistrátu města Hradce
Králové, vydaných ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Ponechá-li
Nejvyšší správní soud stranou, že tato námitka je formulována značně obecně, nelze přehlédnout,
že s touto otázkou se městský soud vypořádal na str. 16 a 17 svého rozsudku, kde poukázal
na fakt, že nejde o závazná stanoviska, ve smyslu ustanovení §149 správního řádu; uvedl též
důvody, pro které lze jejich relevantnost (i po stránce věcné) zpochybnit. Tento názor Nejvyšší
správní soud sdílí, přičemž poukazuje i na fakt, že důvody, pro které Ministerstvo kultury,
respektive ministr, neakceptovali názor vyslovený ve stanoviscích magistrátu a krajského úřadu,
jsou přezkoumatelným způsobem uvedeny na str. 10 a 11 druhostupňového rozhodnutí. Další
deficit odůvodnění (především prvostupňového) rozhodnutí spatřuje stěžovatel
v nedostatečném vypořádání svých argumentů a návrhů; s ohledem na zcela obecnou
formulaci této námitky se jí kasační soud nemohl věcně zabývat. Stěžovatel v rámci této skupiny
námitek konečně tvrdí, že městský soud nesprávně aproboval postup správních orgánů,
které, bez věcného vypořádání, odmítly jako irelevantní jeho návrhy na přijetí
kompromisního řešení, které by alespoň částečně zohledňovalo jak zájem soukromého
vlastníka, tak zájem veřejný. S touto argumentací se rozsudek městského soudu vypořádává
zejména na str. 23 až 25 odůvodnění, přičemž ratio decidendi jeho argumentace stojí na názoru,
že je-li dostatečně prokázána existence památkové hodnoty konkrétního objektu (tedy
vykazuje-li vskutku znaky kulturní památky, definované zákonem), musí veřejný zájem na jeho
ochraně převážit nad soukromým zájmem jeho vlastníka, a to i za situace, kdy vlastník takovou
možnost nepředpokládal a bude to pro něj spojeno se zmařením dosud vynaložených investic.
S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, přičemž blíže odkazuje na zmiňovanou
část odůvodnění rozsudku, kde je tato otázka rozebrána podrobněji.
Z hlediska věcného posouzení otázky, zda vila Anička skutečně vykazuje znaky kulturní
památky, stěžovatel namítá porušení principu správního uvážení a základních zásad
správního řízení. Tvrdí, že se správní orgány bezdůvodně odchýlily od stávající rozhodovací
praxe v obdobných věcech, čímž mělo dojít k porušení ustanovení §2 odst. 4 správního řádu.
Zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem městského soudu, že požadavek, aby
skutkově obdobné případy byly rozhodovány jednotným (tedy předvídatelným) způsobem, nelze
vykládat tak, že převážilo-li v konkrétních případech hledisko zájmů vlastníka nemovitosti nad
zájmem na ochraně památkové péče, musí orgán státní památkové péče při zjištění existence
relevantních soukromých zájmů vlastníka takto postupovat ve všech případech. Takový postoj
nejen odhlíží od konkrétních okolností té které věci, ale zcela přehlíží fakt, že posuzování míry
historické, umělecké, vědecké a technické hodnoty konkrétních objektů je ze své podstaty vždy
do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů; hodnotící kritéria jsou zde jen obtíže
kvantifikovatelná a významný podíl zde má správní uvážení. Vzhledem k tomu, že oblast
správního uvážení leží zásadně mimo rozsah přezkumné pravomoci správních soudů (s výjimkou,
kdy došlo k překročení jeho mezí, nezohlednění některého ze zákonem předepsaných kritérií,
či dokonce atrahoval-li si správní orgán diskreci tam, kde to zákon nepředpokládá), je v těchto
případech ze strany soudu na místě spíše zdrženlivý přístup (srov. například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, či ze dne 31. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 127/2005 - 71). To pochopitelně neznamená rezignaci na přezkum zákonnosti takového
správního rozhodnutí; nic takového ovšem postupu městského soudu v dané věci vytýkat nelze.
Tvrzenou absenci řádného porovnání zájmu na památkové ochraně na straně jedné
a zájmů vlastníka nemovitosti na straně druhé, coby výrazu selektivního přístupu
k podkladům, spojuje stěžovatel též s porušením zásady šetření práv nabytých v dobré víře
(§2 odst. 3 správního řádu) a v širším kontextu i principu dobré správy (§8 odst. 2 správního
řádu). Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že městský soud tuto argumentaci pouze
odbyl tvrzením o bezpředmětnosti záměrů vlastníka s dalším využitím posuzované stavby.
Městský soud naopak (zejména na str. 25 odůvodnění) správně poukázal na fakt, že rozhodující
pro (ne)prohlášení stavby za kulturní památku je zjištění (ne)existence hodnot uvedených
v ustanovení §2 odst. 1 zákona o památkové péči; zákon jiná kritéria pro rozhodování v takové
věci vskutku nestanoví. Odkázal-li v této souvislosti na rozsudek zdejšího soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 – 81, nešlo rozhodně o odkaz nepřípadný (jak tvrdí stěžovatel),
neboť zdejší soud v tomto rozsudku jasně konstatoval, že pro prohlášení věci za kulturní
památku je podstatné pouze naplnění zákonných důvodů, nikoliv však důvody, které toto správní
řízení iniciovaly, či postoj vlastníka věci k takovému záměru. Ve věci, na kterou městský soud
odkázal, se navíc jednalo o obdobnou situaci, kdy byl za památkově chráněný označen objekt,
který jeho majitel zamýšlel demolovat. Pokud orgán státní památkové péče k tomuto postoji
vlastníka nemovitosti nepřihlédl a zdejší soud takový postup z hlediska práva aproboval, byl
odkaz městského soudu na tento rozsudek zcela případný. Fakt, že veřejný zájem, představovaný
zde zájmem na ochraně dokladů historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti
(projevy tvůrčích schopností a práce člověka, vykazující historické a umělecké kvality), musí
v případě jeho prokázání převážit nad individuálním zájmem vlastníka věci vykazující tyto
hodnoty, plyne ostatně jak z rozhodovací činnosti zdejšího soudu (viz například rozsudek ze dne
12. 5. 2004, č. j. 5 A 48/2002 – 40), tak i z rozhodování Ústavního soudu (viz například nález
ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. I US 35/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud
konečně sdílí i názor městského soudu, že proces posuzování kulturních, architektonických
a urbanistických hodnot v souvislosti s jejich památkovou ochranou je v čase proměnlivý
a jednotlivá hodnotící kritéria a přístupy se tak mohou postupem času měnit. Z faktu, že určitý
objekt nebyl dosud památkově chráněn, a proti (navenek deklarovanému) záměru vlastníka
o jeho přestavbě či demolici nebylo ze strany příslušných orgánů dosud ničeho namítáno, nemůže
založit legitimní očekávání, že k památkové ochraně takového objektu nemůže kdykoliv
v budoucnu dojít. Posun v nahlížení na takový objekt přitom nemusí být nutně podmíněn
změnami skutkových okolností (například poměrů v lokalitě, kde se objekt nachází), ale může
pramenit i z posunu v náhledu na to, co je hodnota, kterou je třeba památkově chránit.
Jde-li o výraz dynamiky společenského chápání těchto hodnot (nikoli o výraz libovůle orgánu
památkové ochrany), nelze proti takovému postupu v principu ničeho namítat (k otázce možné
změny dosavadní praxe správního orgánu v náhledu na posuzované otázky srov. například
rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52).
V rámci této kasační námitky stěžovatel konečně namítá, že ministerstvo kultury ani
ministr nezohlednili již dříve vydané výstupy orgánů státní správy, které jím zamýšlené
budoucí nakládání s vilou Anička nerozporovaly či přímo podporovaly; i tím měl být
porušen princip legitimního očekávání stěžovatele, potažmo obecný princip dobré správy.
I s touto argumentací se městský soud v odůvodnění rozsudku vypořádal, když uvedl,
že stanovisko Magistrátu města Hradce Králové ze dne 5. 10. 2009 i vyjádření Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje ze dne 8. 3. 2007, potažmo 8. 10. 2009, byla ve správních rozhodnutích
vypořádána, a to s odkazem na konkrétní části odůvodnění těchto rozhodnutí. Kromě toho,
nejde o vyjádření závazná - ministerstvo kultury k nim tedy musí obligatorně přihlédnout,
nemusí však rozhodnout v jejich intencích. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem,
že se žalovaný neomezil na pouhé konstatování obsahu těchto vyjádření, ale zaujal k nim
konkrétní stanoviska. Kromě výše již zmiňovaného vypořádání argumentů nepřiměřeného zásahu
do právní sféry vlastníka nemovitosti a tvrzeného porušení předvídatelnosti rozhodování veřejné
správy, tak ministerstvo zcela konkrétně zareagovalo na tvrzení, že vila Anička není nikterak
výjimečným reprezentantem stavební produkce své doby, což ji diskvalifikuje jako kulturní
památku. K tomu ministerstvo uvedlo, že úkol památkové ochrany přesahuje ochranu
jedinečných, prvotřídních památek, nýbrž má chránit také takové věci, které jsou pod tímto
prahem obzvláštního svědectví vývoje země a lidí. Je podstatné, zda tyto věci mají nikoliv
zanedbatelnou dokumentační hodnotu znaku uvedeného v zákoně; tento patrný vztah pak musí
mít věc minimálně k jednomu v zákoně uvedenému znaku. Dle názoru ministerstva objekt
Anička v žádném případě nepředstavuje ukázku zcela nezajímavé čili utilitární architektury, ale
naopak architekturu velmi zajímavou a hodnotnou, s výraznými a dodnes vysledovatelnými
urbanistickými návaznostmi a s akcentem pramene historického poznání a paměti místa.
Na str. 11 až 12 prvostupňového rozhodnutí je taktéž konkrétně vypořádáno architektonické
hledisko posuzované stavby, včetně popisu hodnotných architektonických znaků. Ministerstvo
zde připustilo výhrady uvedené ve zmiňovaných vyjádřeních, týkající se znehodnocujících zásahů,
jež vila vykazuje; dle jeho názoru však nejde o zásahy natolik intenzivní, aby vylučovaly
prohlášení stavby za kulturní památku, což je v odůvodnění dále podrobněji rozvedeno. Taktéž
se ministerstvo vypořádalo s názorem o odtržení vily Anička od okolní zástavby s tím, že změnou
využití přiléhajících pozemků mohlo dojít ke ztrátám estetickým, či environmentálním (úbytek
zelené plochy), nikoliv však ke ztrátě urbanistických návazností. Tyto závěry následně aprobovalo
i druhostupňové rozhodnutí, a to zejména na str. 11 a 12 odůvodnění. Tuto skutečnost ostatně
reflektoval i městský soud, který, s odkazem na konkrétní části prvostupňového
i druhostupňového správního rozhodnutí, konstatoval, že ministerstvo i ministr dostatečně
vyložili, proč, i přes nesporné negativní zásahy, nebyla výrazně snížena kulturní a architektonická
hodnota posuzované vily. Uvedl také, že pro závěr, zda jsou v daném případě naplněny znaky
ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, bylo rozhodující posouzení
kulturních hodnot samotné vily Anička s tím, že její zasazení do konkrétní lokality a případná
příslušnost do konkrétního souboru staveb, má pouze nepřímý význam (podrobněji viz narativní
část tohoto rozsudku). Z uvedeného je tedy zřejmé, že se městský soud otázkou zohlednění
a vypořádání vyjádření podporujících stěžovatelův pohled na věc věcně zabýval; Nejvyšší správní
soud jeho hodnocení věci plně akceptuje.
Pokud jde o kasační námitky, které městskému soudu vytýkají, že nesprávně posoudil
otázku dostatečnosti a správnosti zjištěného skutkového stavu věci ve správním řízení (§3
správního řádu), stěžovatel zde především namítá, že se správní orgány omezily pouze
na konstatování obsahu stanovisek prof. Š., Ing. arch. S., Ing. arch. A., Ing. arch. K., dr.
P. a vyjádření M. S. bez toho, že by k nim zaujaly jakýkoliv postoj. K tomu je třeba říci, že
obsah těchto stanovisek odvolací rozhodnutí reflektuje a v narativní části sděluje jejich obsah
(prof. Š., M. S. – str. 3, dr. P., Ing. arch. A. – str. 4, Ing. arch. S., Ing. arch. K. – str. 5
odůvodnění). Po obsahové stránce se z obsahu těchto podkladů podává jak nesouhlas s existencí
dostatečných architektonických a uměleckých hodnot vily Anička, tak i tvrzení, že zmiňovaný
subjekt do dané lokality již architektonicky nezapadá. Z vyjádření prof. Š. je zřejmé, že dle jeho
názoru vila Anička nedosahuje úrovně jiných, konkrétních, staveb na území města Hradec
Králové; je na ní sice patrné jisté ovlivnění stavbami architekta Jurkoviče, celkové vyznění stavby
však není přesvědčivé a je výrazně ovlivněno pozdějšími přestavbami. Z hlediska urbanistického
prof. Š. uvedl, že Gočárova třída byla zamýšlena jako městský bulvár – záměrem bylo tedy
vytvoření blokové zástavby, s čímž solitérní vila nekoresponduje. Ing. arch. A. se vyjádřil
k urbanistickému zasazení vily, kdy konstatoval, že do dané lokality (na rozdíl od plánované
administrativní budovy) nezapadá, neboť Gočárova třída má být lemována moderní blokovou
zástavbou. Urbanistického začlenění se týká také vyjádření Ing. arch. S., dle kterého chybí kontakt
vily Anička s původní zástavbou; objekt nyní již neplní původní funkci (bydlení) a nezapadá do
urbanistické koncepce J. G. Z vyjádření Ing. arch. K. se taktéž podává, že vila do předmětné
lokality urbanisticky nezapadá; nevykazuje také kvality kulturní památky, neboť už v době svého
vzniku neměla čisté slohové řešení, byla opakovaně přestavována, většina interiérů již nezůstala
zachována a byl změněn způsob jejího využití. Dle jeho názoru tak autenticita stavby byla výrazně
znehodnocena. Co se týká stanoviska dr. P., i to po obsahové stránce zastává konstatovaná
stanoviska. Z hlediska jeho použitelnosti však nelze přehlédnout, že je do značné míry neurčité,
není též zřejmé, jakou odborností jeho autor disponuje; v převážné části se pak zabývá právními
(nikoli odbornými – technickými, uměleckými, atd.) otázkami procesu prohlašování věcí za
kulturní památky. V žalobou napadeném (druhostupňovém) rozhodnutí jsou však všechny tyto
otázky vypořádány, a to jak na str. 7 a 10 až 12, kde ministr podrobně zrekapituloval popis
zasazení vily Anička do okolí a její současný stav z hlediska uměleckého a architektonického (jak
na něj nahlíží prvostupňový orgán), tak i na str. 13 až 15 a 17 odůvodnění, kde vyložil, proč
aproboval hodnocení těchto otázek prvostupňovým orgánem. V žádném případě tedy nelze
hovořit o tom, že by ve správním řízení nebyla výše zmiňovaná stanoviska a vyjádření
zhodnocena a že by k nim nebyl zaujat věcný názor. Obě sporné otázky – architektonické a
umělecké kvality vily a její vztah k okolí – byly věcně vypořádány. Je zřejmé, že přitom správní
orgány vycházely jak z podkladů, které si samy opatřily, tak i z podkladů doložených
stěžovatelem; tyto podklady pak byly vyhodnoceny ve vzájemných souvislostech a v souladu
s principy logiky, tedy přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel se svou argumentací fakticky jen
domáhá jiného hodnocení skutkového stavu věci, na což městský soud (respektujíc autonomii
správních orgánů v oblasti jejich správního uvážení) správně nepřistoupil. S jedinou výhradou (o
níž bude pojednáno dále) tedy nepochybil ani městský soud, pokud stěžovateli v jeho tvrzení
nepřisvědčil; i jeho závěry jsou plně přezkoumatelné, neboť odkazují na příslušné části obou
správních rozhodnutí. Zmiňovanou výjimkou, kde se zdejší soud neztotožňuje s hodnocením
městského soudu, je hodnocení způsobu, jakým se druhostupňové rozhodnutí vypořádává
s dopisem M. S. Dle názoru Nejvyššího správního soudu tento podklad obsahuje relevantní
argumentaci, vztahující se k řešené problematice; nic tedy nebránilo tomu, aby i k jeho obsahu
bylo věcně přihlédnuto. Pokud se jím správní orgán odmítl věcně zabývat s tím, že nemá
k dispozici otevřený dopis, na který M. S. reagoval, jedná se o důvod zcela věcně i právně
irelevantní a jde nepochybně o procesní pochybení. Zdejší soud má nicméně za to, že toto
pochybení nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek
důvodů, neboť obsahově se ze zmiňovaného dopisu podávaly stejné argumenty, jako v řádně
vypořádaných stanoviscích.
Stěžovatel v rámci této skupiny kasačních námitek rovněž tvrdí, že selektivní přístup
správních orgánů k podkladům pro rozhodnutí výslovně vyplývá i ze samotného odůvodnění
druhostupňového rozhodnutí, dle kterého Ministerstvo kultury přihlédlo jen k vyjádřením
podporujícím prohlášení objektu za kulturní památku. S tímto tvrzením se Nejvyšší správní
soud neztotožňuje. Žalobou napadené rozhodnutí totiž v narativní části podrobně popisuje
průběh předcházejícího správního řízení, včetně podkladů, které byly opatřeny; fáze předcházející
vydání prvostupňového rozhodnutí je popsána na str. 2 až 5. Třetí odstavec na str. 5 (ve vztahu
k němuž argumentace stěžovatele směřuje) navazuje na odstavce, v nichž jsou popsána
podkladová stanoviska a vyjádření, obsah posudků týkajících se stavebně technického stavu
stavby, atd.; konkrétně odstavec druhý na str. 5 obsahuje stručné sdělení obsahu vyjádření
Ing. arch. K. a Ing. arch. S., kteří se (jak již bylo výše uvedeno) vyslovili proti prohlášení vily
Anička za kulturní památku. Navazuje-li na tento odstavec formulace: „Ministerstvo kultury v řízení
přihlédlo i k dalším vyjádřením podporujícím prohlášení objektu za kulturní památku, a to k …“, nelze
z toho rozhodně dovodit závěr předkládaný stěžovatelem, a sice, že ministerstvo přihlédlo jen
k těm podkladům, které se vyslovují ve prospěch prohlášení posuzované vily kulturní památkou.
Jde o pouhé konstatování toho, jaké další podklady byly vzaty za podklad rozhodnutí.
Nedostatečnost skutkových zjištění dovozuje stěžovatel konečně též ze způsobu, jakým
bylo ve správním řízení uváženo o stavebně technickém stavu vily Anička . Stěžovatel zde
namítá nejen faktické nedostatky k posudku Ing. V., ale též jeho samotnou použitelnost pro
potřeby dokazování. Pokud jde o procesní použitelnost posudku Ing. V., městský soud
konstatoval, že ustanovení §50 správního řádu nevylučuje, aby byl vzat za podklad pro
rozhodnutí i takový posudek, který nebyl zadán ve správním řízení a nebyl vypracován soudním
znalcem. Tento názor Nejvyšší správní soud zcela sdílí, neboť z ustanovení §50 odst. 1
správního řádu se podává, že podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků,
důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů
veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé; jako důkaz pak lze užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména
o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek (§51 odst. 1 správního řádu). Z uvedeného
je tedy zřejmé, že jako důkaz (tedy podklad pro rozhodování) lze použít v zásadě cokoliv,
co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci, je-li takový podklad opatřen v souladu
se zákonem. Je to přitom správní orgán, který rozhoduje, které důkazy pro tyto potřeby opatří,
respektive které nabízené důkazní prostředky provede a osvědčí jako důkazy (§52 správního
řádu). Důkaz znaleckým posudkem (§56 správního řádu) je pak obligatorně vázán na osobu
znalce (osobu zapsanou v seznamu znalců, případně, ve výjimečných případech, i jinou osobu,
která může být ad hoc ustanovena znalcem, za podmínek vyplývajících z ustanovení §24 zákona
č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a na procesní úkon
správního orgánu – usnesení, kterým je znalec ustanoven a je jím vymezen rozsah jeho
znaleckého posouzení. Pokud má být vzat za podklad rozhodování posudek, který nebyl opatřen
postupem dle ustanovení §56 správního řádu, lze jej použít jako důkaz (prostou) listinou,
ve smyslu ustanovení §53 správního řádu. Z uvedeného tedy především vyplývá, že posudek
Ing. V. (který je autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, statiku a dynamiku staveb) mohl
být v daném řízení použit jako listinný důkaz. Stejně ovšem muselo být přistupováno i k posudku
Pavla Brousila, neboť ten byl předložen účastníkem řízení (stěžovatelem); nebyl tedy zadán
správním orgánem a z hlediska správního řízení se tak rovněž nejedná o znalecký posudek, ale o
listinný důkaz. Domnívá-li se proto stěžovatel, že posudek Pavla Brousila byl, na rozdíl
od posudku Ing. V., znaleckým posudkem, ve smyslu ustanovení §56 správního řádu, a z tohoto
důvodu tak měl být v rámci volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu) více
akcentován, jde o zcela chybnou premisu.
Co se týče způsobu, jakým byl obsah těchto posudků ve správním řízení vyhodnocen,
Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu, že otázka stavebně technického stavu vily
Anička byla pro posouzení věci pouze otázkou podpůrnou. Optikou tohoto hlediska by nebylo
možné prohlásit stavbu kulturní památkou pouze tehdy, pokud by její technický stav byl natolik
nevyhovující, že by přicházela v úvahu pouze její demolice. Takový závěr ovšem ani z jednoho
z posudků nevyplývá; znalci skutečně víceméně shodně popisují technické deficity stavby,
rozcházejí se pouze v hodnocení jejich intenzity a možnostech (případně obtížnosti) jejich
odstranění. Co lze při hodnocení této dílčí otázky městskému soudu vytknout, je pouze ne zcela
důsledné odmítnutí názoru správních orgánů, že oba posudky nevylučují prohlášení vily Anička
za kulturní památku. Posouzení, zda určitá věc může být prohlášena za kulturní památku,
je otázkou právní, k níž je příslušný výlučně orgán památkové péče, přičemž znalec se může
vyjadřovat toliko k otázkám technickým (které budou následně právně hodnoceny); pokud
se tedy v posudku vyjádří, kromě otázek odborných, technických, též k otázkám právním,
je nutno od těchto závěrů odhlédnout. Tento názor sice městský soud v odůvodnění rozsudku
taktéž vyslovil, přesto však popsanou nedůslednost přístupu správních orgánům několika místech
fakticky akceptoval. Takový deficit nicméně nemůže mít na zákonnost správních rozhodnutí
obou stupňů žádný vliv, neboť oba posudky technické hodnocení stavby obsahují, a v tomto
rozsahu byly jejich závěry ve správním řízení vzaty za podklad rozhodnutí. Z těchto důvodů také
Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu, že v otázce stavebně technického stavu vily
Anička neexistovaly mezi oběma posudky natolik závažné rozdíly v jeho hodnocení, aby bylo
nutné zadat vypracování (jiného) znaleckého posudku.
Dále je kasační stížností městskému soudu vytýkáno, že nezohlednil procesní pochybení
ve správním řízení; skutkové hodnocení věci nemá, dle názoru stěžovatele, oporu
ve správním spisu a je s ním dokonce v rozporu. Stěžovatel zde výslovně poukazuje
na způsob, jakým byl posouzen stavebně technický stav vily Anička; opětovně též namítá absenci
řádného zhodnocení argumentů, rozporujících památkový význam předmětného objektu.
Vzhledem k tomu, že o těchto námitkách bylo pojednáno již výše, nepovažuje Nejvyšší správní
soud za smysluplné, opakovat závěry již vyslovené, byť se zde upínají k částečně odlišným
důsledkům. Věcně se zdejší soud nebude zabývat ani výhradami stěžovatele ke stanovisku
Národního památkového ústavu, z něhož bylo ve správním řízení taktéž vycházeno. V tomto
případě je ovšem důvodem fakt, že výhrady v tomto směru vznesené v kasační stížnosti nebyly
uplatněny již v řízení před krajským soudem; pouhé zmínky o stanovisku Národního
památkového ústavu na str. 6, 7 a 10 žaloby nebyly uplatněny jako věcné výhrady proti obsahu
tohoto stanoviska, a z tohoto důvodu se nyní nastolenou otázkou jeho použitelnosti nemohl
zabývat ani městský soud. Jde tedy o situaci předvídanou v ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle
kterého kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 nebo
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl. Vzhledem k tomu, že sdělení výhrad proti stanovisku Národního památkového ústavu
stěžovateli nic nebránilo již v řízení před městským soudem, jde nyní o kasační námitku
nepřípustnou a zdejší soud se jí proto věcně zabývat nemůže.
Namítá-li dále stěžovatel, že pokud se jednotliví experti a odborné instituce v otázce
posouzení existence hodnot podmiňujících rozhodnutí o památkové ochraně vily Anička
rozcházejí, měl být k posouzení této otázky zadán znalecký posudek, i k této otázce
se zdejší soud již víceméně vyjádřil. Jak bylo výše opakovaně konstatováno, ve věci byla opatřena
celá řada odborných podkladů, svědčících dílem pro argumenty stěžovatele, dílem pro prohlášení
vily Anička kulturní památkou. Pokud ministerstvo tato stanoviska a vyjádření věcně posoudilo,
vyhodnotilo a poté vyložilo, proč se přiklonilo k závěru o existenci hodnot uvedených
v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, lze takový postup akceptovat.
Protichůdnost některých skutkových podkladů nemusí vést správní orgán nutně k zadání
znaleckého posudku, který by se k těmto rozporům vyjádřil, a to tím spíše, že v dané věci byl
správní orgán (Ministerstvo kultury, potažmo ministr) orgánem odborně dostatečně způsobilým
k tomu, aby si (cestou volného hodnocení důkazů - §50 odst. 4 správního řádu) o předmětné
problematice učinil vlastní úsudek.
Stěžovatel namítá také neobjektivitu v rozhodování městského soudu v souvislosti
s jeho zmínkou o podpoře části veřejnosti záměru prohlášení vily Anička za kulturní památku. Ani
v tomto argumentu Nejvyšší správní soud stěžovateli nemůže přisvědčit. Vytýkanou zmínku totiž
městský soud učinil v návaznosti na žalobní tvrzení stěžovatele, dle kterého měl být původně
souhlasný postoj Magistrátu města Hradce Králové k investičnímu záměru stěžovatele změněn
(ve smyslu jeho souhlasu s prohlášením vily za kulturní památku) právě v souvislosti s medializací
celé věci, v jejímž důsledku se začala pro tento záměr vyjadřovat i část odborné veřejnosti.
Městský soud tento argument stěžovatele vyložil pouze jiným způsobem, kdy stěžovatelem
poukazované petiční akce (podporující památkovou ochranu vily) vyhodnotil spíše jako určitou
pochybnost o znalosti místní samosprávy o postoji veřejnosti k této otázce, a to právě v kontextu
následující změny jeho původně souhlasného stanoviska s památkovou ochranou objektu
na stanovisko nesouhlasné. V této argumentaci neshledává Nejvyšší správní soud nic
nepřípadného; tím méně pak může jít o důvod, který by mohl zpochybnit objektivitu
rozhodování soudu.
Konečně, pokud stěžovatel namítá, že městský soud fakticky nevypořádal jeho námitku
týkající se nepřípadného odkazu ministerstva na kontext evropské úpravy této problematiky, zde
lze stěžovateli přisvědčit v tom, že napadený rozsudek se k této otázce vyjadřuje pouze velmi
stručně. Na str. 28 odůvodnění nicméně upozorňuje, že v dané věci bylo (při absenci komunitární
úpravy této oblasti) rozhodováno výlučně dle českého vnitrostátního práva, přičemž odkaz
ministerstva na způsob památkové ochrany v jiných evropských zemích byl učiněn pouze zcela
okrajově a podpůrně. Jakkoli by si zdejší soud dokázal představit podrobnější vypořádání této
námitky, nelze hovořit o tom, že by městským soudem zvolený způsob nebyl akceptovatelný.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou; nezbylo
mu tedy, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu