ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.78.2013:16
sp. zn. 2 As 78/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. S.,
zastoupeného opatrovnicí: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., se sídlem Kovářská 4,
Praha 9, a advokátem: Mgr. Eduardem Benešem, se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti
žalovanému: Policie ČR, Služba cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010,
č. j. 8 A 55/2010 - 15,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 8 A 55/2010 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a jeho dosavadní průběh
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se podanou žalobou ze dne 5. 3. 2010, která byla Městskému
soudu v Praze doručena dne 8. 3. 2010, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 2. 2010, č. j. CPR-517-3/ČJ-2010-9CPR-V234, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne
13. 12. 2009, č. j. CPPH-20852/ČJ-2009-004003, o správním vyhoštění stěžovatele z území ČR
v délce 3 let.
[2] Nejvyšší správní soud ze spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 55/2010
a sp. zn. 8 A 74/2010 zjistil následující skutečnosti (pozn. spis městského soudu sp. zn. 8 A 55/2010
byl v souladu s §26 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní
a krajské soudy, rekonstruován na základě usnesení předsedy senátu JUDr. S. Nováka ze dne 30. 8. 2013,
neboť při kontrole spisů v daném období bylo zjištěno, že uvedený spis není dohledatelný).
[3] Městský soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. 8 A 55/2010 - 12,
vyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, připojené k žalobě, a osvobodil
jej od soudního poplatku za jím podanou žalobu.
[4] Samotnou žalobu následně městský soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne
11. 5. 2010 odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v tehdy platném znění (dále jen „s. ř. s.“), neboť o téže věci již probíhalo u Městského soudu
v Praze řízení. Jak v odůvodnění městský soud konstatoval, „ze spisu Městského soudu v Praze
sp. zn. 8 A 74/2010 je patrné, že stěžovatel dne 2. 3. 2010 podal totožnou žalobu proti témuž rozhodnutí
žalovaného Krajskému soudu v Praze, kterému byla doručena dne 4. 3. 2010. Krajský soud v Praze usnesením
ze dne 10. 3. 2010, č. j. 44 A 22/2010 - 10, které nabylo právní moci dne 12. 3. 2010, věc postoupil
Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.“ Proto městský soud podanou žalobu odmítl
pro překážku věci zahájené (litispendence), přičemž o téže věci bude nadále řízení vedeno
u městského soudu pod sp. zn. 8 A 74/2010.
[5] Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost u Městského soudu v Praze
(v souladu s tehdy platným zněním §106 odst. 4 s. ř. s., tj. ve znění před nabytím účinnosti
novely s. ř. s. k 1. 1. 2012, dle něhož se „kasační stížnost podává u soudu, který napadené rozhodnutí
vydal“), která mu byla doručena dne 2. 6. 2010 a v níž se stěžovatel domáhal zrušení napadeného
usnesení. Současně podal návrh na přiznání jejího odkladného účinku, dále požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů a také o osvobození od soudního poplatku za podanou kasační stížnost.
[6] Poté, co městský soud dne 18. 11. 2010 zaslal stěžovateli výzvu k vyplnění
formuláře - „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ s tím, aby jej ve lhůtě 10 dnů
od doručení vyplněný zaslal soudu zpět, vydal dne 18. 1. 2011 usnesení č. j. 8 A 55/2010 - 28,
jímž vyhověl stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků a současně mu pro řízení
o kasační stížnosti ustanovil advokáta Mgr. E. Beneše.
[7] Dne 10. 3. 2011 pak městský soud adresoval Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, žádost o sdělení tehdejšího pobytu stěžovatele v ČR. Vzhledem
ke skutečnosti, že tehdejší místo pobytu stěžovatele nebylo ani ve spolupráci s Policií ČR možné
vypátrat, usnesením ze dne 19. 4. 2011, č. j. 8 A 55/2010 - 41, mu městský soud pro řízení
„o žalobě ze dne 8. 3. 2010“ ustanovil opatrovnici – Organizaci pro pomoc uprchlíkům.
[8] V předmětném (rekonstruovaném) spisu sp. zn. 8 A 55/2010 se na č. l. 56 – 70 spisu dále
nacházejí listiny s mailovou komunikací mezi advokátem stěžovatele a městským soudem,
datované k 3. 2. 2012; 16. 2. 2012; 13. 4. 2012; 20. 11. 2012; 29. 11. 2012; 25. 3. 2013
a 26. 7. 2013, v níž se advokát stěžovatele opakovaně domáhal doručení kasační stížností
napadeného usnesení, resp. možnosti nahlédnutí do předmětného spisu, a to spolu se zmíněným
spisem zn. 8 A 74/2010, který má pro projednávanou věc zásadní význam.
[9] Dne 12. 9. 2013 bylo advokátovi stěžovatele zasláno městským soudem sdělení (č. l. 74),
v němž se žádosti o nahlédnutí do spisů vyhovuje, a to v termínu do 27. 9. 2013, neboť „poté bude
rekonstruovaný spis předložen Nejvyššímu správnímu soudu k vyřízení kasační stížnosti.“
[10] Ve zmíněném řízení ve věci podané žaloby stěžovatele, vedeném u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 8 A 74/2010, městský soud poté, co mu byla jako soudu místně příslušnému
Krajským soudem v Praze postoupena žaloba stěžovatele ze dne 2. 3. 2010, nejdříve stěžovatele
vyzval usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 8 A 74/2010 - 17, k zaplacení soudního poplatku za jím
podanou žalobu. Dne 24. 8. 2010 pak městský soud adresoval Policii ČR, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie, žádost o sdělení tehdejšího pobytu stěžovatele v ČR, na které
dožádaný orgán reagoval sdělením ze dne 17. 9. 2010 (č. l. 21 spisu), z něhož vyplývá, že dne
26. 8. 2010 byl stěžovateli vydán výjezdní příkaz platný do 23. 9. 2010. Místo pobytu stěžovatele
k danému dni známé nebylo. Na základě tohoto sdělení vydal městský soud dne 4. 10. 2010
usnesení, č. j. 8 A 74/2010 - 24, kterým stěžovateli „pro řízení o podané žalobě ze dne 2. 3. 2010“
ustanovil opatrovnici – Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Následně městský soud vydal dne
26. 10. 2010 usnesení, č. j. 8 A 74/2010 - 30, jímž stěžovatelovu žalobu ze dne 2. 3. 2010 odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku věci zahájené, neboť „z registru žalob u Městského
soudu v Praze bylo zjištěno, že žalobce podal u tohoto soudu dříve přímo žalobu, která je vedena pod
sp. zn. 8 A 55/2010. (…) V inkriminované věci o téže věci již řízení u soudu probíhá.“
[11] Nyní projednávaná kasační stížnost byla spolu s oběma spisy městským soudem odeslána
dne 3. 10. 2013 a Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 7. 10. 2013.
II. Obsah kasační stížnosti
[12] Stěžovatel se kasační stížností ze dne 2. 6. 2010 domáhal zrušení v záhlaví citovaného
usnesení Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
Dne 14. 10. 2013 advokát stěžovatele adresoval Nejvyššímu správnímu soudu elektronické
podání (č. l. 7 spisu), které již dříve (dne 19. 9. 2013) zaslal městskému soudu (č. l. 77 spisu).
V něm doplňuje argumentaci v kasační stížnosti, když namítá, že pokud bylo řízení
o stěžovatelem podané žalobě, vedené pod sp. zn. 8 A 74/2010, pravomocně ukončeno
odmítavým usnesením soudu s odůvodněním, že byla totožná žaloba podána již dříve v řízení
vedeném pod sp. zn. 8 A 55/2010, pak „městský soud žalobu (v nyní projednávaném věci) odmítl
nesprávně.“ Proto by mělo být podané kasační stížnosti vyhověno.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Stěžovatelovu kasační námitku, kdy napadá v záhlaví citované usnesení Městského soudu
v Praze především z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. pro nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, neboť městský soud měl „nesprávně“ odmítnout jeho žalobu,
podanou k městskému soudu dne 5. 3. 2010, považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
Městský soud v nyní projednávané věci odmítl stěžovatelovou žalobu podle ustanovení §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož „nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh
(žalobu), jestliže (mimo jiné) o téže věci již řízení u soudu probíhá.“ Jedná se o existenci tzv. překážky
věci zahájené (litispendenci), která brání, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Jak
je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud existenci překážky věci zahájené
(litispendence) konstatoval s ohledem na řízení vedené u městského soudu pod
sp. zn. 8 A 74/2010, které bylo v téže věci a proti totožnému rozhodnutí žalovaného zahájeno
na základě stěžovatelem dříve podané žaloby ze dne 2. 3. 2010 (doručené Krajskému soudu
v Praze dne 4. 3. 2010), zatímco v nyní projednávané věci byla žaloba stěžovatelem podána dne
5. 3. 2010 a městskému soudu doručena až dne 8. 3. 2010. Skutečnost, že prvně zmíněná žaloba
byla stěžovatelem podána u místně nepříslušného soudu (Krajský soud v Praze), který ji následně
postoupil místně příslušnému městskému soudu, není pro posouzení procesní otázky existence
překážky věci zahájené rozhodující. Pro její posouzení je rozhodující především datum zahájení
obou současně probíhajících řízení, přičemž podle §32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh
došel soudu (soudům) (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 7. 2004, č. j. 4 Azs 189/2004 – 49, dostupný na www.nssoud.cz). Z obsahu obou výše
rekapitulovaných spisů městského soudu je skutečně zřejmé, že ve smyslu cit. §32 s. ř. s.
bylo řízení vedené u městského soudu pod sp. zn. 8 A 74/2010 zahájeno dne 4. 3. 2010, kdy byla
Krajskému soudu v Praze doručena stěžovatelova žaloba, tj. o čtyři dny dříve než bylo doručením
stěžovatelovy žaloby městskému soudu zahájeno řízení v nyní projednávané věci. Za této situace
tak dle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud nijak nepochybil, pokud v nyní
projednávané věci spatřoval v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 8 A 74/2010
existenci překážky zahájené (litispendenci) a tedy důvod k odmítnutí stěžovatelovy žaloby podle
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] Žádné další námitky, které by odůvodňovaly podání kasační stížnosti z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) nebo d) s. ř. s., stěžovatel již blíže neuvádí.
[15] Přes shora uvedenou nedůvodnost uplatněných stížnostních námitek Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti vyhověl, byť na základě odlišné argumentace a jiných skutečností, než
které předestřel stěžovatel. Nejvyšší správní soud totiž nemohl v rámci posuzování kasační
stížnosti odhlédnout od zcela zásadních pochybení Městského soudu v Praze, které Nejvyšší
správní soud spatřuje jednak v postupu městského soudu ve výše citovaném řízení
sp. zn. 8 A 74/2010, nicméně s dopady i na nyní projednávanou věc, jednak v postupu
městského soudu předcházejícímu předložení nyní posuzované kasační stížnosti Nejvyššímu
správnímu soudu. Právě existence těchto pochybení ve svém důsledku vede Nejvyšší správní
soud k závěru o nutnosti vyhovění kasační stížnosti stěžovatele.
[16] Za nejzávažnější pochybení považuje Nejvyšší správní soud skutečnost, že se Městský
soud v Praze, dokonce tentýž senát (8 A), rozhodující ve stejném složení, v obou předmětných
řízeních (sp. zn. 8 A 55/2010 a sp. zn. 8 A 74/2010) odmítl ze shodných procesních důvodů
meritorně zabývat stěžovatelem podanými žalobami, když překážku věci zahájené (litispendenci)
[§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] v jednom řízení spatřoval v existenci druhého řízení a naopak. Jak již
bylo rekapitulováno výše, městský soud stěžovatelovu žalobu, v níž se domáhal soudního
přezkumu rozhodnutí žalovaného, v záhlaví citovaným usnesením odmítl pro překážku věci
zahájené (litispendenci), jejíž existenci spatřoval v řízení vedeném u městského soudu pod
sp. zn. 8 A 74/2010, které bylo zahájeno o čtyři dny dříve podáním téže stěžovatelovy žaloby
u Krajského soudu v Praze a který ji následně jako místně příslušnému soudu postoupil
městskému soudu. Městský soud nicméně i v tomto řízení vydal dne 26. 10. 2010 usnesení,
č. j. 8 A 74/2010 - 30, jímž i tuto (první) stěžovatelovu žalobu odmítl podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pro překážku věci zahájené (litispendenci), jejíž existenci naopak spatřoval v nyní
přezkoumávaném řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 8 A 55/2010 („v inkriminované
věci již řízení probíhá“), tzn. v řízení, v němž již ovšem o několik měsíců dříve (dne 11. 5. 2010) bylo
vydáno v záhlaví citované usnesení o odmítnutí stěžovatelovy žaloby pro překážku věci zahájené
(litispendence). Tímto postupem městského soudu bylo stěžovateli fakticky odepřeno právo
domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, které je imanentní součástí práva na spravedlivý
proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[17] Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu
garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení
kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, tzn. samotné porušení procesních pravidel
stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva
na spravedlivý proces. „Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce
omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní
stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení
či zkrácen na svých hmotných právech, by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces.“
[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11, či ze dne
5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02
(U 19/31 SbNU 327), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Závažnost tohoto pochybení
městského soudu je v tomto případě znásobena tím, že se stěžovatel podanými žalobami
domáhal včasné soudní ochrany proti omezení své osobní svobody, garantované čl. 8 odst. 1
Listiny, a to v důsledku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, což mu bylo postupem
městského soudu, nesoucím znaky svévole a zcela v rozporu se skutkovými zjištěními (zejména
v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 74/2010) znemožněno. Za situace, kdy v případech omezení
osobní svobody jsou dotčeným jednotlivcům přímo ústavně garantovány procesní prostředky
soudní ochrany (habeas corpus), konkrétně v čl. 8 odst. 3, 4 a 6 Listiny a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), je pak takové
svévolné odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) nutné považovat za zásah velmi
závažný.
[18] Ve snaze docílit soudního meritorního přezkumu rozhodnutí o svém správním vyhoštění
stěžovatel posléze podal kasační stížnost proti v záhlaví citovanému usnesení městského soudu,
které samotné ovšem Nejvyšší správní soud výše shledal věcně správným. Přesto Nejvyšší správní
soud nemohl přehlédnout zásadní nedostatky v postupu městského soudu předcházejícímu
předložení kasační stížnosti zdejšímu soudu, které ve svém důsledku rovněž významně zasáhly do
ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, konkrétně z něho vyplývající
nárok na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ (čl. 38 odst. 2 Listiny). Především ode dne
doručení kasační stížnosti městskému soudu ze strany stěžovatele (dne 2. 6. 2010) ke dni
samotného předložení kasační stížnosti k projednání Nejvyššímu správnímu soudu městským
soudem (dne 3. 10. 2013) uplynulo období v trvání 3 let a 4 měsíců (!). Ze spisu
sp. zn. 8 A 55/2010 se přitom podává, že k prvnímu úkonu předsedy příslušného senátu
městského soudu v této věci došlo až dne 18. 11. 2010 (výzva na č. l. 22 k vyplnění
formuláře - „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrů“ za účelem posouzení žádostí
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta), ačkoliv tak byl městský
soud povinen, v souladu s §108 odst. 1 s. ř. s. (ve znění před nabytím účinnosti novely s. ř. s.
k 1. 1. 2012), učinit neprodleně. Tím spíše pokud s podanou kasační stížností byl spojen návrh
stěžovatele na přiznání odkladného účinku, pozastavující do skončení řízení před soudem účinky
předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, o kterém je příslušný rozhodnout
Nejvyšší správní soud (§107 s. ř. s.), což mu ovšem bylo v důsledku postupu městského soudu
v daném případě po celé vymezené období znemožněno.
[19] Kvůli rekonstrukci spisu sp. zn. 8 A 55/2010, zahájené až dne 30. 8. 2013, pak není
možné ve spisu městského soudu dohledat a dostatečným způsobem osvětlit, z jakých příčin
nebyla kasační stížnost stěžovatele spolu se spisem městského soudu předložena Nejvyššímu
správnímu soudu k jejímu projednání, a to v období počínaje nejpozději dnem 19. 4. 2011, kdy
bylo vydáno usnesení č. j. 8 A 55/2010 – 41 o ustanovení opatrovnice stěžovateli, do dne jejího
skutečného předložení Nejvyššímu správnímu soudu (3. 10. 2013). Výše rekapitulovanou
mailovou komunikaci mezi ustanoveným advokátem stěžovatele a městským soudem
a v ní opakovaně prezentované žádosti advokáta stěžovatele (o zaslání kopie usnesení
či nahlédnutí do spisu), ani v dopise městského soudu ze dne 13. 4. 2012 naznačené komplikace
při doručování usnesení o ustanovení advokáta, ani případně samotnou ztrátu předmětného spisu
sp. zn. 8 A 55/2012, k níž nemohlo prokazatelně dojít dříve než 29. 11. 2012 (s ohledem
na nahlížení spisu v daný den ze strany advokáta – viz sdělení na č. l. 65 - 66), nepovažuje
Nejvyšší správní soud za důvody, které by ospravedlňovaly takto zcela nepřiměřeně zdlouhavý
postup městského soudu předcházející předložení kasační stížnosti zdejšímu soudu.
[20] Jak již bylo zmíněno výše, stěžovatel ovšem uvedená pochybení městského soudu
v kasační stížnosti nijak nenamítal, byť v podání doplňujícím kasační stížnost advokát stěžovatele
naznačil ono pochybení městského soudu, kdy v obou souběžně probíhajících řízení dospěl
ke shodnému závěru o odmítnutí jím podaných žalob pro překážku věci zahájené (litispendenci).
Může se proto jevit sporným, zda se jimi může Nejvyšší správní soud vůbec věcně zabývat,
a to hned ze dvou důvodů.
[21] Za prvé proto, že Nejvyšší správní soud je dle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. při
přezkumu napadeného usnesení městského soudu vázán důvody kasační stížnosti. Podle tohoto
ustanovení lze tyto důvody překročit jen tehdy, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo
je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné. Jak však plyne ze shora uvedeného, podstata důvodu, který vedla Nejvyšší
správní soud k závěru o nutnosti vyhovění kasační stížnosti stěžovatele, spočívá zčásti v existenci
závažných pochybení v postupu městského soudu následujícímu po podání kasační stížnosti,
v jejichž důsledku došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Tento důvod nicméně
svojí podstatou nespadá pod žádnou z citovaných výjimek. Určitě se nemůže jednat o případ
zmatečnosti řízení před městským soudem, legálně vymezený v ustanovení §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s., a ani o vadu řízení, jelikož kasační stížností napadené usnesení městského soudu
bylo shledáno formálně i věcně správným. Proto je vyloučena i nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí, a zcela mimo diskusi je důvod nicotnosti rozhodnutí správního orgánu.
[22] Za druhé proto, že kasační stížnost stěžovatele směřuje proti v záhlaví citovanému
usnesení městského soudu, které ovšem Nejvyšší správní soud výše shledal věcně správným.
Nahlíženo z čistě formálně-procesního hlediska by tak Nejvyšší správní soud mohl nyní
projednávanou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.,
s konstatováním, že stěžovatel měl svou kasační stížnost směřovat proti výše citovanému
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 8 A 74/2010 - 30, což však včas
neučinil, čímž si sám vyloučil možnost domoci se ochrany svých práv, bez ohledu na skutečnost,
že přijetím citovaného usnesení městského soudu byla prokazatelně porušena.
[23] Nejvyšší správní soud se nicméně s takovým postupem, z formalistických důvodů
přehlížejícím naprosto zjevnou nespravedlnost, neztotožňuje, neboť za situace, kdy toto řízení
o kasační stížnosti aktuálně představuje z pohledu stěžovatele v zásadě jediný možný prostředek
nápravy výše konstatovaných pochybení městského soudu, by tak její zamítnutí jen prohloubilo
bezvýchodnost situace stěžovatele, v níž se ocitl převážně bez vlastního přičinění. Z hlediska
zásahu do základních práv stěžovatele totiž nelze na obě předmětná řízení (vedená u městského
soudu pod sp. zn. 8 A 55/2010 a sp. zn. 8 A 74/2010) a v nich konstatovaná pochybení nahlížet
zcela izolovaně, ale spíše ve vzájemných souvislostech. Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel
se poté, co se podanými žalobami snažil domoci ochrany svých práv cestou meritorního
soudního přezkumu rozhodnutí o svém správním vyhoštění, ocitl v pomyslné „procesní pasti“
či „bludném kruhu“, neboť městský soud se jednak s odstupem několika měsíců ze shodných,
nicméně vzájemně si odporujících, procesních důvodů jimi odmítl meritorně zabývat, jednak
svým nedůvodně zdlouhavým postupem trvajícím déle než tři roky fakticky znemožnil včasné
projednání stěžovatelem podané kasační stížnosti a s ní spojeného návrhu na přiznání
odkladného účinku, příp. znemožnil podání nové kasační stížnosti stěžovatele směřující proti
citovanému usnesení městského soudu č. j. 8 A 74/2010-30. Pokud by se totiž městský soud
v postupu předcházejícím předložení nyní posuzované kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu
soudu nedopustil výše uvedených průtahů a naopak by v souladu s tehdy účinným zněním §108
odst. 1 s. ř. s. veškeré nezbytné úkony činil neprodleně po podání kasační stížnosti
(dne 2. 6. 2010), mohla hypoteticky nastat situace, kdy by Nejvyšší správní soud svým rozsudkem
nyní posuzovanou kasační stížnost skutečně zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s., a to ještě v době, než by stěžovateli uplynula dvoutýdenní lhůta k podání kasační
stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), směřující proti citovanému usnesení městského soudu
č. j. 8 A 74/2010 - 30, které bylo vydáno dne 26. 10. 2010 a právní moci nabylo dne 1. 11. 2010.
[24] Nejvyšší správní soud by především zamítnutím podané kasační stížnosti poté,
co v uvedených pochybeních městského soudu shledal porušení principů spravedlivého procesu
a základních práv a svobod stěžovatele, ústavně garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny, nedostál své ústavní povinnosti vyplývající z čl. 4 Ústavy ČR, kdy jsou obecné soudy, bez
ohledu na instanci, ve které rozhodují, vždy povinny poskytnout ochranu základním právům
a svobodám jednotlivců. Podstata ústavní garance kompetence obecných soudů podle čl. 4
Ústavy ČR ve vztahu k účastníkovi řízení spočívá v tom, že pokud obecné soudy dospějí
k názoru, že v dané věci došlo k porušení základního práva nebo svobody, nemohou se odkazem
na nedostatek kompetence v jednoduchém (podústavním) právu zbavit povinnosti poskytnout
ochranu základnímu právu. „Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou
představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. (...) Smysl zásady koncentrace
a dispozitivnosti řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky.“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77,
publ. ve Sb. NSS pod č. 1684/2008).
[25] Proto se Nejvyšší správní soud rozhodl nastalou procesní situaci, kdy aplikací
jednoduchého práva dojde ke zjevnému porušení ústavní normy a řešení této kolize s ohledem
na povahu dané věci nespočívá ani v postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR (tzn. v předložení
věci k Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného zákona), řešit cestou přímé aplikace
ústavních norem. V opačném případě by sám své rozhodnutí zatížil protiústavností,
resp. by vědomě přispěl k protiústavním důsledkům celého řízení, což je v podmínkách právního
státu obtížně představitelné (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 40/2003, publ. ve Sb. NSS pod č. 122/2004, nebo cit. rozsudek
č. j. 2 As 9/2008 – 77).
[26] Nejvyšší správní soud tak na základě přímé aplikace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod v daném případě dovodil rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti
nad jejich rámec zakotvený v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. a svým výrokem o zrušení v záhlaví
citovaného usnesení a vrácení věci městskému soud k dalšímu řízení umožnil stěžovateli přístup
k soudnímu meritornímu přezkumu citovaného rozhodnutí žalovaného o správním vyhoštění,
byť s odstupem téměř čtyř let od jeho vydání se v duchu zásady „opožděná spravedlnost
je spravedlností odmítnutou“ (justice delayed is justice denied) může takový výrok jevit toliko jako
výrok „akademický“.
IV. Závěr
[27] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení, v němž je městský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem v tomto
rozsudku vysloveným.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu