ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.111.2012:24
sp. zn. 3 Ads 111/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. P. S., zast.
JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti
žalovanému: ministr vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 4. 2009, č. 71/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 9 Ca 161/2009 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Ředitel inspekce ministra vnitra rozhodnutím dne 19. 12. 2008, č. 323/2008 uznal žalobce
vinným (dále též „stěžovatel“) ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. b) písm. d), písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích tím, že stěžovatel porušil ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b),
písm. f), §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, když dne 8. 10. 2008 od 7:15 hodin řídil služební motorové vozidlo - osobní
automobil tov. zn. Škoda Octavia, RZ X, v době po požití alkoholického nápoje, po kterou byl
ještě pod jeho vlivem. V 9:35 hodin se služebním vozidlem v místě silnice I. třídy č. 38 v km
161,848, katastru Červený kříž, obec Jihlava, vyjel mimo vozovku na středový pás svodidel, a po
nárazu do svodidel s vozidlem skončil na pravé krajnici vozovky. Dechovou zkouškou
provedenou v 10:12 hodin byla u Ing. Bc. P. S. zjištěna přítomnost alkoholu ve výši 0,48 promile
a opakovanou zkouškou v 10:26 hodin byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,46 promile.
Ing. Bc. P. S. znemožnil a následně odmítl lékařské vyšetření spojené s odběrem krve, zda v době
řízení motorového vozidla byl pod vlivem alkoholu. Na služebním vozidle byla způsobena škoda
ve výši 76.100 Kč. Za uvedené jednání služební funkcionář stěžovateli uložil kázeňsky trest
odnětí služební hodnosti rada.
Ministr vnitra (dále též „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 23. 4. 2009, č. 71/2009 zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí ředitele inspekce ministra vnitra. Žalovaný měl
za prokázané, že se policista vytýkaného jednání dopustil a že kázeňský trest odnětí služební
hodnosti mu byl uložen v souladu s §186 odst. 5 a 7 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) žalobu stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného zamítl jako nedůvodnou. Městský soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel
po dopravní nehodě bezprostředně po příjezdu policie absolvoval dvě dechové zkoušky
v rozmezí 14 minut a poté i třetí dechovou zkoušku s odstupem přibližně dvou hodin
od předchozích zkoušek. Při první a druhé dechové zkoušce byly zjištěny hodnoty alkoholu
v krvi žalobce 0,48 promile resp. 0,46 promile. Tyto hodnoty podle soudu dokládají, že stěžovatel
byl v době měření pod vlivem alkoholu; soud přitom zdůraznil, že hodnoty byly zjištěny měřicím
přístrojem, jehož spolehlivost a přesnost byla v řízení doložena příslušnou certifikací. Městský
soud konstatoval, že výsledek třetí dechové zkoušky, která již přítomnost alkoholu v krvi
stěžovatele neprokázala, nemůže zpochybnit výsledky předchozích měření. Při průměrném
odbourávání alkoholu 0,12 až 0,20 promile/hod je nezbytné hodnoty zjištěné při třetím měření
považovat za důsledek přirozeného odbourávání alkoholu a nikoliv jako skutečnost, že stěžovatel
v době nehody neřídil pod vlivem alkoholu.
Městský soud dále konstatoval, že lékařské vyšetření MUDr. J. P. bylo v 11:25 provedeno
již s výraznou časovou prodlevou jak od nehody, tak od první dechové zkoušky, výsledek
vyšetření je tedy taktéž ovlivněn procesem odbourávání alkoholu v lidském těle. Skutečnost,
že stěžovatel při vyšetření nejevil vnější známky požití alkoholu, není podstatná z hlediska
spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Podle městského soudu
je rozhodné, že pod vlivem alkoholu byl stěžovatel v době řízení vozidla, což bylo zjištěno
dechovými zkouškami bezprostředně provedenými po nehodě. Nepřímým důkazem podle
zjištění soudu bylo i tvrzení policejní hlídky, že z dechu stěžovatele byl cítit alkohol. Městský soud
rovněž shledal, že stěžovatel faktickým chováním neumožnil a nakonec zmařil provedení odběru
krve; byl přitom názoru, že provedení tohoto odběru nebylo pro stěžovatele spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví. Městský soud poukázal na to, že odběr měl být proveden
v nemocnici pod lékařským dohledem, a že podle sdělení praktického lékaře MUDr. Z. L. neměl
stěžovatel v jeho ordinaci s odběrem krve nikdy problém. Městský soud měl dále za to, že
technickou závadu na voze jako příčinu nehody vyloučil znalec Ing. Dušan Hasoň, eventuální vliv
požitých ovocných džusů, mentolových bonbónů, pastilek na bolest v krku a tablety léku ENAP
na vysoký krevní tlak vyloučil znalec MUDr. Zdeněk Šňupárek.
Bez vlivu na uvedené závěry je podle soudu také skutečnost, že stěžovatel sám přivolal
policii na místo nehody, neboť takovou povinnost mu ukládá §47 odst. 4 písm. a) zákona
o silničním provozu (účinného ke dni nehody, pozn. Nejvyšší správní soud) a jejím porušením
by se dopustil stěžovatel dalšího jednání majícího znaky přestupku podle §22 odst. 1 písm. k)
ve spojení s §22 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu. Podle městského soudu
se stěžovatel nepodrobil všem úkonům, které policie vyžádala, neboť znemožnil provedení
odběru krve v rozporu s povinností danou §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.
Městský soud neuznal jako důvodnou námitku, že stěžovatel alkohol nepil bezprostředně
před jízdou, neboť podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku dopustí
také ten, kdo řídí vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou je ještě
pod jeho vlivem. Městský soud poukázal na to, že jednání stěžovatele má znaky přestupku,
nikoliv trestného činu, a že pravomoc projednat takové jednání příslušníka bezpečnostního sboru
svěřuje služebnímu funkcionáři §10 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
Ve shodě s názorem žalovaného městský soud krátce konstatoval, že jednání stěžovatele
je způsobilé ohrozit v očích veřejnosti dobrou pověst policejního sboru a to tím spíše dopustil-li
se takového jednání příslušník Inspekce ministerstva vnitra, jehož úkolem je postihování
protiprávních jednání jiných policistů, a který má jít ostatním policistům příkladem.
K návrhu stěžovatele na zrušení trestu městský soud shrnul, že podmínky pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle §78 odst. 3 s. ř. s. příp. pro upuštění od trestu
podle §78 odst. 2 s. ř. s. naplněny nebyly.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost, v níž uplatnil
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nesouhlasí s argumentací a právními závěry Městského soudu v Praze;
je přesvědčen, že tvrzení o zdravotních obtížích při odběru krve kvůli problémům s žílami
je prokázáno lékařskou zprávou MUDr. Z. L. ze 4. 5. 2009. Z tohoto potvrzení podle stěžovatele
vyplývá, že mu nebylo možné propíchnout žíly injekční stříkačkou. Podle stěžovatele nelze
v zákoně o služebním poměru nalézt oporu pro závěry městského soudu, že příslušník inspekce
ministra vnitra má jít všem policistům příkladem, že jsou na něj kladeny zvýšené nároky a má tak
vyšší odpovědnost než ostatní policisté. Stěžovatel poukázal na to, že jak řadoví policisté, tak
policisté zařazení v útvaru inspekce ministra vnitra skládají stejný služební slib, mají stejné
povinnosti a mají stejnou odpovědnost. Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze
nebral v úvahu okolnosti případu, zejména snížil význam skutečnosti, že stěžovatel sám přivolal
Policii České republiky, na pouhé konstatování, že je to ostatně jeho zákonná povinnost. Podle
stěžovatele, kdyby policii nepřivolal, nebyl by trestný čin projednáván. Stěžovatel navrhl, aby byl
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Podle žalovaného stěžovatel v kasační stížnosti blíže neodůvodnil, v čem mělo spočívat
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.; žalovaný proto pouze uvedl, že pokud měl stěžovatel za to, že celé jednání mělo
být kvalifikováno jako přestupek a nikoliv jako trestný čin, soud se s tímto v rozsudku zcela
vypořádal v příslušné části odůvodnění. Žalovaný je názoru, že závěr o tom, že stěžovatel bránil
odběru krve, má oporu ve spise a současně odmítl stěžovatelovo tvrzení, že se odběr krve
nepodařilo provést pro potíže se slabými žílami. Žalovaný uvedl, že ve správním spise Inspekce
ministra vnitra č.j. IN-176/00-A-2008 se nachází potvrzení MUDr. L. určené Dopravnímu
inspektorátu Okresního ředitelství policie Jihlava, z něhož vyplývá, že stěžovatel problémy
s odběrem krve nikdy neměl. Žádné jiné potvrzení ve spise založeno není. Připomenul
též, že ministr vnitra rozhodl o odvolání dne 23. 4. 2009, tedy ještě před dnem vydání potvrzení
ze 4. 5. 2009. Žalovaný se ztotožnil s názorem soudu, podle něhož má jít příslušník Inspekce
ministra vnitra příkladem ostatním policistům, a že nahlášení dopravní nehody je zákonnou
povinností stěžovatele. Žalovaný krátce konstatoval, že stěžovatel způsobil nehodu se služebním
vozidlem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Podstatou námitek uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti je jeho nesouhlas
se skutkovým zjištěním, podle něhož odmítl a zmařil lékařské vyšetření na ovlivnění alkoholem.
Stěžovatel se přitom dovolává potvrzení svého praktického lékaře, jež má prokázat jeho
zdravotní obtíže s odběrem krve. Nejvyšší správní soud podřadil tuto námitku ke kasačnímu
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť podstatou této námitky je, že služební
funkcionář neměl dostatečnou oporu ve spise pro závěr, že se stěžovatel dopustil jednání mající
znaky přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.
Z rozhodnutí ředitele inspekce ministra vnitra Nejvyššímu správnímu soudu vyplynulo,
že služební funkcionář skutkový závěr o jednání stěžovatele učinil z výpovědi zdravotní sestry M.
V. a ze zprávy praktického lékaře MUDr. Z. L. Stěžovatel zjištěný skutkový stav odvoláním
nerozporoval, ačkoliv např. ve vyjádření z 15. 10. 2008 a 20. 11. 2008 odmítnutí vyšetření
zdůvodnil obtížemi se žílami, které však nijak nedoložil. Stěžovatel nerozporoval skutkový stav
ani v žalobě, v níž tvrdil, že se krevní zkoušce podrobil, ta ale nebyla úspěšná.
Nejvyšší správní soud ze spisu inspekce ministra vnitra sp. zn. IN-176/00-A-2008
(z výpovědi policistů prap. J. Š. a pprap. A. H.) zjistil, že stěžovatel se po nehodě bez odmítnutí
podrobil dvěma dechovým zkouškám na alkohol se vzájemným časovým odstupem cca 15 minut.
Při těchto zkouškách byly zjištěny hodnoty alkoholu 0,48 promile (čas 10:12) a 0,46 promile (čas
10:26). Pprap. A. H. rovněž vypověděl, že stěžovatel byl ochoten se podrobit lékařskému
vyšetření, kam také odcestoval společně s hlídkou. Podle protokolu z 8. 10. 2008 sice stěžovatel
částečně lékařské vyšetření absolvoval (byly provedeny testy na chování, výbavu představ, reakce
zornic a spojivek, jistota při chůzi a další), avšak odmítl odběr krve s odůvodněním, že se mu
„udělalo zle“ (cit. protokolu, pozn. Nejvyššího správního soudu). Zdravotní sestra M. V. dne
14. 10. 2008 uvedla, že s těžovatel jí sdělil, že při odběru krve omdlévá. Při prvním pokusu
o odběr se zdravotní sestře nepodařilo odebrat krev z důvodu, že stěžovatel pokrčoval paži, i přes
upozornění byly další pokusy o odběr krve neúspěšné. Sám stěžovatel poté policistům sdělil,
že měl snahu odevzdat vzorek krve, avšak tak již neučiní, neboť mu je z odběru špatně. Podle
zdravotní sestry stěžovatel rukou uhýbal úmyslně, při pokusu o odběr neomdlel a ani nejevil
známky tělesné slabosti. Ze zprávy MUDr. Z. L. z 13. 10. 2008 vyplývá, že stěžovatel neměl
problémy s odběrem krve při poskytování lékařské péče po dobu předchozích 10 let.
V rozsudku ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 As 11/2007 – 56 Nejvyšší správní soud konstatoval,
že povinnost stěžovatele podrobit se lékařskému vyšetření jistě není absolutní a byl-li by odběrem
krve skutečně ohrožen jeho život či by došlo k vážnému ohrožení jeho zdraví, zakládalo
by to překážku k provedení tohoto odběru. Na druhé straně však Nejvyšší správní soud nemohl
přehlédnout, že odběr krve je prováděn v rámci lékařského vyšetření, tj. kvalifikovanou osobou,
která je na základě informací poskytnutých vyšetřovaným schopna posoudit otázku zdravotního
rizika plynoucího z vyšetření.
Stěžovatelovo obecné tvrzení, že je mu špatně a že při odběru krve omdlévá, proto
bez vnějších projevů zdravotních obtíží v prostředí zdravotnického zařízení nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud shledal toto stěžovatelovo tvrzení jako nedostačující důvod pro odmítnutí
lékařského vyšetření.
Současně nelze přehlédnout, že stěžovatel při vyšetření vůbec nepoukazoval na možné
zdravotní problémy se slabými žílami, přičemž tyto obtíže stěžovatele neuvedl ve své zprávě
z 13. 10. 2008 ani praktický lékař MUDr. L. Nejvyšší správní soud nemá důvod o přesvědčivosti
tohoto sdělení pochybovat, neboť takový zdravotní problém by nezůstal bez povšimnutí
ošetřujícího lékaře. Opačnému závěru nesvědčí ani samotný průběh vyšetření. Stěžovatel rukou
cukal, ačkoliv by zajisté v případě tvrzených problémů (a proklamované ochotě podrobit se
vyšetření) bylo nanejvýše vhodné zachovat klid při aplikaci injekční jehly. Nejvyšší správní soud
navíc poznamenává, že lékařské vyšetření probíhalo na chirurgickém oddělení nemocnice, které
je povoláno k zákrokům, u nichž je práce se žílami pacienta mnohdy jen počátkem nepoměrně
složitějších situací spojených s ošetřením pacienta.
Z uvedeného má Nejvyšší správní soud tedy za to, že stěžovatel sice v místě nehody
formálně projevil vůli podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, avšak při samotném
vyšetření spolupracoval jen do fáze odběru biologického materiálu. Je nepochybné, že stěžovatel
neodevzdal vzorek moči a odběr krve nakonec bez vážného zdravotního důvodu odmítl
s tím, že se mu „udělalo zle“. Takové podrobení se lékařskému vyšetření nebylo podle §16 odst. 2
zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky,
alkoholem a jinými návykovými látkami, úplné, neboť jeho nedílnou součástí je i odběr
biologického materiálu. Toho ovšem nebylo možno bez součinnosti stěžovatele dosáhnout.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel se odmítl podrobit vyšetření, ačkoliv takové
vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65 vyslovil, že odmítnutí výzvy
k podrobení se lékařskému vyšetření lze posuzovat jako úmyslné maření úkonů ke zjištění,
zda řidič není pod vlivem alkoholu, a že se takovým jednáním dopouští přestupku dle §22 odst. 1
písm. d) zákona o přestupcích, nemůže být na základě zjištěné skutkové podstaty pochyb
o správnosti závěru služebního funkcionáře. Na okraj rovněž Nejvyšší správní soud
poznamenává, že samotné odmítnutí odborného lékařského vyšetření nemůže zpochybnit závěry
služebního funkcionáře, resp. soudu vycházející z naměřených hodnot opakované orientační
dechové zkoušky na alkohol (0,48 promile a 0,46 promile). Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65 totiž zaujal právní názor, že jakákoli naměřená hodnota
vyšší než nula nasvědčuje výskytu určitého množství alkoholu v organismu. Z tohoto pohledu
je tedy třeba každý takový výsledek dechové zkoušky považovat za pozitivní, přičemž i minimální
hodnota alkoholu v dechu řidiče naměřená při dechové zkoušce vzbuzuje pochybnost
o tom, zdali tento řidič před řízením motorového vozidla nepožil alkoholický nápoj a zda nebyl
při řízení pod jeho vlivem.
Nejvyšší správní soud tedy této námitce nepřisvědčil a shledal ji nedůvodnou.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem městského soudu a tvrdí, že speciální požadavky
na jeho chování mající vyplývat z jeho zařazení v inspekci ministra vnitra nemají oporu v zákoně
o služebním poměru. Tuto námitku podřadil Nejvyšší správní soud ke kasačnímu důvodu tvrzené
nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Ke stejnému kasačnímu důvodu podřadil Nejvyšší
správní soud i námitku, že městský soud nebral v úvahu okolnosti případu, zejména snížil
význam skutečnosti, že stěžovatel sám k dopravní nehodě přivolal Policii České republiky.
Jakkoli se lze ztotožnit s názorem stěžovatele, že služební poměr policisty zařazeného
v útvaru inspekce ministra vnitra se zakládá shodným služebním slibem a policista má proto
stejná práva a povinnosti jako ostatní policisté, nemůže Nejvyšší správní soud při hodnocení
námitky pominout další skutečnosti.
Působnost inspekce ministra vnitra v době jednání stěžovatele vymezovalo ustanovení
§2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky; úkolem inspekce bylo odhalovat
a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem
je policista, a zjišťovat pachatele postupem podle trestního řádu.
Zákon o Policii České republiky stěžovateli tedy za předvídaných okolností především
svěřil pravomoc policejního orgánu podle trestního řádu. Uložení kázeňského trestu proto
znamená ohrožení důvěryhodnosti inspektora, neboť pokud ten má stát na straně veřejného
zájmu, je žádoucí, aby především on sám plnil služební povinnosti policisty a nezavdal příčinu
k pochybnostem, zda dodržuje zákon. Úvaze městského soudu, pokud hodnotil jednání
stěžovatele jako výrazné odchýlení od služebního slibu, Nejvyšší správní soud nemůže
nic vytknout, neboť služebním slibem se policista zavázal nejen k dodržování právních předpisů,
ale i k tomu, aby svým jednáním vždy a všude neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru
(srov. znění služebního slibu podle §18 odst. 3 zákona o služebním poměru).
Nejvyšší správní soud rovněž odmítl názor stěžovatele, že bez jeho aktivního přístupu
k věci by k vyšetřování činu nedošlo. Městský soud v Praze již v odůvodnění rozsudku správně
připomenul, že povinností stěžovatele podle §47 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu
bylo ohlásit dopravní nehodu policii; pokud by tak stěžovatel neučinil, dopustil by se podle §22
odst. 1 písm. k) ve spojení s §22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích dalšího jednání majícího
znaky přestupku. Za těchto okolností proto Nejvyšší správní soud k uvedenému doplňuje,
že nelze hodnotit vnitřní motivy stěžovatele jednání, k němuž byl jako řidič povinen ze zákona,
a proto nelze jeho jednání zohlednit ani jako polehčující okolnost.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
IV. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nevyšší správní soud v souladu s §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů podle §60
odst. 1 s. ř. s. nepřísluší. Ze soudního spisu nevyplývá, že by žalovanému správnímu orgánu
vznikly náklady přesahující rámec běžných nákladů, Nejvyšší správní soud žalovanému proto
náhradu nákladů nepřiznal.
Návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesplnil potřebné
náležitosti §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel odůvodnění návrhu nedoplnil
a povinnost Nejvyššího správního soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vad podle §106 odst. 3
s. ř. s. se týká jen náležitostí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud věc rozhodl meritorně
bez rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku a stěžovateli vrátil zaplacený soudní
poplatek ve výši 1.000 Kč analogicky podle §10 odst. 1 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu