ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.123.2012:32
sp. zn. 3 Ads 123/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: F. Š., zastoupený
JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Těšínská 1495, Šenov, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2012, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2012, č. j. 22 Ad 23/2010 – 22,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2012, č. j. 22 Ad 23/2010 - 22,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 3. 2012, č. j. X,
se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě ve výši 1.936 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky JUDr. Marie Piekarzové.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 21. 3. 2012, č. j. X. Krajský soud v Brně při posouzení věci vycházel z následujícího
skutkového stavu:
Stěžovateli byl ode dne 30. 12. 2009 přiznán starobní důchod podle §31 zákona
č. 155/1995 Sb. v částce 11.388 Kč měsíčně. V důsledku dodatečného zhodnocení zvláštního
příspěvku horníkům za roky 1994 a 1995 mu byl starobní důchod rozhodnutím žalované ze dne
7. 6. 2010 zvýšen ode dne 30. 12. 2009 na částku 11.413 Kč měsíčně. Dne 9. 12. 2011 stěžovatel
požádal o zvýšení starobního důchodu podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení
důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat
své zaměstnání před rokem 1993. Namítl přitom, že mu dosud nebyla započtena celá doba
pojištění odpracovaná v I.AA pracovní kategorii, v této kategorii mu byla hodnocena pouze doba
do 31. 12. 1992, nikoli již doba od 1. 1. 1993 do 18. 5. 1994.
Podle potvrzení o odpracované době ze dne 14. 12. 2009 vydaného státním podnikem
DIAMO (právním nástupcem státního podniku Jihomoravské lignitové doly) pracoval stěžovatel
v období od 1. 12. 1978 do 30. 5. 1994 ve státním podniku Jihomoravské lignitové doly
na závodě 01 v Dubňanech. Dne 30. 5. 1994 ukončil pracovní poměr dohodou. V I.AA pracovní
kategorii odpracoval 5.098 kalendářních dní, tj. 3.059 směn. Žalovaná v řízení o žádosti
stěžovatele požádala DIAMO, s. p., o potvrzení počtu směn odpracovaných stěžovatelem
v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech v době
od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008, a to na tiskopise vydaném žalovanou podle §4 nařízení vlády
č. 363/2009 Sb. DIAMO, s. p., na tuto žádost pouze přípisem ze dne 20. 12. 2011 sdělil,
že po 31. 12. 1992 nemá k dispozici žádné záznamy o odfáraných směnách bývalých zaměstnanců
Jihomoravských lignitových dolů, s. p., Hodonín. Také sdělení DIAMO, s. p., ze dne 9. 11. 2011
dokládá pouze počet odpracovaných směn v letech 1993 a 1994 uvedených na mzdových listech -
v roce 1993 234 odpracovaných směn a v roce 1994 odpracovaných 66,5 směn. Současně
se zde uvádí, že nejsou vedeny žádné záznamy o tom, že tyto směny byly odpracovány v podzemí
Jihomoravských lignitových dolů, s. p., tedy že se jedná o směny odfárané. Zařazení zaměstnání
vykonávaného stěžovatelem v letech 1993 a 1994 do pracovní kategorie není zřejmé
ani z evidenčního listu důchodového pojištění.
Stěžovatel ke své žádosti o přepočet starobního důchodu podle nařízení vlády
č. 363/2009 Sb. předložil čestné prohlášení své i čtyř spolupracovníků o tom, že od 1. 1. 1993
do 18. 5. 1994 vykonával výhradně práci horníka – dělníka se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinném dolu. Ve správním řízení dále předložil oznámení Jihomoravských lignitových dolů,
s. p., Hodonín, o přiznání zvláštního příspěvku horníkům - útlumového podle zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ze dne 31. 5. 1994, kde se uvádí, že vykonával zaměstnání
v pracovní kategorii I.AA po dobu delší než 15 let, nárok na zvláštní příspěvek mu vznikl dne
19. 5. 1994.
Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2012 žalovaná zamítla žádost stěžovatele o zvýšení starobního
důchodu podle §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb. s odůvodněním, že stěžovatel
před 1. 1. 2009 odpracoval v zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii pouze 3.059
směn a nesplnil tak podmínku uvedenou v §1 písm. b) nařízení. Proti rozhodnutí podal
stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím žalované ze dne 21. 3. 2012, č. j. 530 917 219/315-
EK, zamítnuty.
Krajský soud v Brně konstatoval, že záznamy DIAMO, s. p., neprokazují, že by stěžovatel
od 1. 1. 1993 pracoval v podzemí. Dále přisvědčil názoru žalované, že čestná prohlášení bývalých
spoluzaměstnanců stěžovatele o tom, že i po dni 1. 1. 1993 vykonával práci horníka pod zemí
v hlubinném dolu, lze v souladu s §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. použít výhradně
k prokázání doby pojištění, nikoli k prokázání zařazení zaměstnání do pracovní kategorie. Krajský
soud tedy považoval za prokázané, že stěžovatel do 1. 1.1993 odpracoval v zaměstnání
v hornictví v I.AA pracovní kategorii 3.059 směn, počet směn odpracovaných v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech v období od 1. 1. 1993 nebyl potvrzen.
Žalovaná proto správně uzavřela, že stěžovatel nesplnil podmínku pro přepočet starobního
důchodu dle §1 písm. b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb., Krajský soud žalobu zamítl
jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že splnil všechny podmínky potřebné
ke vzniku nároku na přepočet starobního důchodu podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb., neboť
před 1. 1. 2009 získal nejméně 3.359 směn v zaměstnání v hornictví. Dokladem žalované
prokázal, že do 31. 12. 1992 získal celkem 5.098 kalendářních dní zaměstnání v I.AA pracovní
kategorii, tedy 3.059 odpracovaných směn. Co se týče doby od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1994,
stěžovatel upozornil na to, že jeho bývalý zaměstnavatel Jihomoravské lignitové doly, s. p., nevedl
po zrušení pracovních kategorií od 1. 1. 1993 v rozporu se zákonnou povinností stanovenou
v §13 odst. 2 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších
předpisů, evidenci odpracovaných důlních směn. Jeho právní zástupce DIAMO, s. p., odmítl
na příslušném formuláři vykázat odpracované směny v zaměstnání v hornictví pro nedostatek
evidence. Stěžovatel proto prokázal odpracování nejméně 300 směn zaměstnání v hornictví
v době od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1994 pomocí potvrzení DIAMO, s. p. o odpracovaných směnách,
čestných prohlášení svědků o tom, že vykázané směny byly skutečně odpracovány v zaměstnání
v hornictví a oznámením o přiznání ZPH – útlumového. Stěžovatel přitom považoval
za podstatné prokázání výkonu hornické práce v podzemí hlubinného dolu. Jeho kvalifikace
do pracovní kategorie je podle něj druhotná, neboť tu lze zjistit nahlédnutím do příslušného
předpisu.
Stěžovatel má za to, že pokud žalovaná připouští důkaz čestného prohlášení jedině
v případě výslovně uvedeném v §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, tj. při prokazování doby pojištění a nikoliv při prokazování výkonu
činnosti v určité pracovní kategorii, jedná se o ryze formalistický postup, jímž porušuje ústavní
právo na spravedlivý proces. Žalovaná pouze vyhledala přímé a výslovné pokyny v zákoně,
aniž by se zabývala jeho smyslem a účelem. Smyslem §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb.
je umožnit žadateli prokázat určitou skutečnost čestným prohlášením v případě, že v důsledku
porušení povinnosti zaměstnavatele je evidence, z níž žalovaná při posuzování žádosti o důchod
vychází, neúplná či dokonce chybná. Případ stěžovatele se sice týká jiné podmínky,
ale jde o analogický případ. Stěžovatel tedy vytýká krajskému soudu, že souhlasil se závěrem
žalované, že čestná prohlášení a rozhodnutí o přiznání zvláštního příspěvku horníkům nelze
v řízení o nároku podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb. použít jako důkaz a že tudíž nebylo
prokázáno odpracování nejméně 3.300 směn v zaměstnání v hornictví před 1. 1. 2009. Stěžovatel
zde poukazuje i na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 129/2009, v němž Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že §85 a §84 zákona č. 582/1991 Sb. sice zavádí specifika
dokazování v řízení ve věcech důchodového pojištění, avšak dokazování v oblasti pracovních
kategorií neupravuje. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že i v řízení o nároku podle nařízení
vlády č. 363/2009 Sb. je možné jako důkaz použít všechny prostředky uvedené v §125
občanského soudního řádu, jimiž lze zjistit stav věci. Stěžovatel současně spatřuje
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom, že se vůbec nezabýval jeho argumentací
k přípustnosti jiných důkazů k prokázání odpracovaných směn v zaměstnání v hornictví v období
od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008 než potvrzením zaměstnavatele. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení
se závazným právním názorem, že stěžovatel splnil podmínky pro vznik nároku na přepočet dříve
přiznaného starobního důchodu podle §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nařízení vlády č. 363/2009 Sb. bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v §107
odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 7. 2009. Cílem
tohoto zákonného zmocnění bylo stanovení nižšího důchodového věku horníkům, kteří
vykonávali zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech,
které bylo podle předpisů účinných před 1. 1. 1993 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní
kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, toto zaměstnání
přitom vykonávali před rokem 1993 i následně po zrušení pracovních kategorií od 1. 1. 1993
a kteří právě v důsledku zrušení pracovních kategorií nesplnili podmínku stanovené doby
zaměstnání v I. pracovní kategorii uvedenou v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění účinném ke dni 31. prosince 1995, pro stanovení důchodového věku 55 let. Vláda byla
dále zmocněna k tomu, aby upravila způsob, jak se toto zaměstnání vykonávané po 31. prosinci
1992 prokazuje. Ustanovení §107 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. současně stanovilo,
že zaměstnavatelé, kteří po 31. prosinci 1992 zaměstnávali tyto osoby, jsou povinni výkon tohoto
zaměstnání potvrzovat. Vláda dále mohla upravit, jakým způsobem se přepočtou starobní
důchody pojištěnců uvedených ve větě první, kteří splnili podmínky pro stanovení těchto nižších
věkových hranic.
Nejvyšší správní soud úvodem konstatoval, že při prokazování splnění podmínky
uvedené v §1 písm. b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb. pro nárok na zvýšení starobního důchodu
nebylo mezi stranami sporné, že stěžovatel získal do 31. 12. 1992 celkem 5.098 kalendářních
dní v I.AA pracovní kategorii v hornictví, tj. 3.059 směn. Sporné zůstává pouze to, zda stěžovatel
od 1. 1. 1993 do 18. 5. 1994 vykonával nadále stejnou činnost, tedy zaměstnání v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, které bylo podle předpisů účinných
před 1. 1. 1993 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní
důchod při dosažení věku aspoň 55 let.
Žalovaná při zjišťování skutkového stavu zaujala názor, že prokázání odpracovaných
směn v zaměstnání zařazeném před 1. 1. 1993 v I.AA pracovní kategorii je možné jedině
potvrzením vystaveným zaměstnavatelem podle §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. na tiskopise
vydaném žalovanou, a že jiné doklady, např. čestné prohlášení svědků či žadatele, příp. oznámení
zaměstnavatele o přiznání zvláštního příspěvku horníkům - útlumového podle zákona č. 98/1987 Sb., jsou nedostačující. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Ustanovení §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. ukládá zaměstnavatelům, u nichž byly
v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 2008 zaměstnány osoby vykonávající zaměstnání
v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech povinnost potvrdit počet směn
odpracovaných v zaměstnání v hornictví na tiskopisu vydaném Českou správou sociálního
zabezpečení. Byť je toto potvrzení při prokazování nároku na stanovení důchodového věku
a přepočet starobního důchodu podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb. nepochybně „prvotním“
důkazním prostředkem, nelze jej považovat za důkazní prostředek výlučný. Podle §50 odst. 4
správního řádu je určitý podklad pro správní orgán závazný jedině tehdy, pokud tak stanoví
zákon; jinak hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Závaznost potvrzení
vydaného podle §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. není stanovena žádným zákonem, nevyplývá
ani z tohoto ustanovení. Tato listina je tak sice primárním, ale nikoliv jediným možným dokladem
prokazujícím výkon určitého druhu zaměstnání v hornictví. Dále lze tuto rozhodnou skutečnost
prokazovat standardními důkazními prostředky podle správního řádu, např. právě čestným
prohlášením či výslechem zaměstnanců, kteří v posuzovaném časovém období prokazatelně
pracovali v téže či obdobné profesi a na témže pracovišti jako žadatel, osobně jej znali a mohou
tak potvrdit, že vykonával zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech.
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud žalovaná dovozovala nepřijatelnost čestných
prohlášení předložených stěžovatelem z §85 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, je nutno konstatovat, že toto ustanovení sice zavádí specifika dokazování
některých pojistných dob, prokazování jiných rozhodných skutečností (např. právě výkon
zaměstnání v určité pracovní kategorii) však neupravuje.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že v projednávané věci žalovaná sice trvala
na tom, že pro prokázání oprávněnosti nároku stěžovatele dle nařízení vlády č. 363/2009 Sb.
je jediným přijatelným důkazem potvrzení zaměstnavatele vydané na stanoveném tiskopise,
současně se však spokojila pouze s neformálním přípisem DIAMO, s. p., obsahujícím sdělení,
že po 31. 12. 1992 nejsou k dispozici žádné záznamy o odfáraných směnách bývalých
zaměstnanců Jihomoravských lignitových dolů, s. p., Hodonín. Zaslání potvrzení na stanoveném
tiskopise tedy důsledně nepožadovala, přesto se ostatními podklady předloženými stěžovatelem
odmítla zabývat.
Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná tak zatížila své řízení vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí, a z toho důvodu měl krajský soud napadené rozhodnutí
o námitkách zrušit.
Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsudek krajského soudu je na samé hranici
přezkoumatelnosti, neboť krajský soud se náležitě nevypořádal s použitelností jiných důkazů
k prokázání výkonu zaměstnání v určité pracovní kategorii než potvrzením zaměstnavatele.
Pouze ohledně čestných prohlášení údajných bývalých spoluzaměstnanců stěžovatele uvedl,
že je lze podle §85 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
použít výhradně k prokázání doby pojištění.
Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění stěžovatelkou namítaného stížního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a rozhodl proto o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně.
Z výše uvedeného vyplývá, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení
rozhodnutí žalované pro vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s. Pokud by tedy Nejvyšší správní
soud zrušil pouze rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, musel by krajský
soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) rozhodnout o zrušení rozhodnutí
žalované o námitkách a pouze by přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem
správnímu orgánu. Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že je v projednávané věci účelné
současné zrušení rozhodnutí žalované o námitkách spolu se zrušením rozsudku krajského soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil vedle
napadeného rozsudku krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí žalované o námitkách.
Té také podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož
ustanovení žalovaná vázána právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
V novém řízení žalovaná opětovně požádá DIAMO, s. p., o potvrzení počtu směn
odpracovaných stěžovatelem v I.AA pracovní kategorii na stanoveném tiskopisu. Spolu s žádostí
zašle státnímu podniku podklady předložené stěžovatelem v rámci správního řízení, tedy čestné
prohlášení stěžovatele a čtyř svědků o tom, že od 1. 1. 1993 do 18. 5. 1994 vykonával výhradně
práci horníka – dělníka se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinném dolu, a dále oznámení
o přiznání ZPH – útlumového. Údaje uvedené v potvrzení DIAMO, s. p., pak žalovaná
vyhodnotí v souhrnu s ostatními podklady. V případě, že DIAMO, s. p., odmítne toto potvrzení
na předepsaném tiskopise zaslat, posoudí žalovaná sama na základě jiných shromážděných
podkladů, zda stěžovatel od 1. 1. 1993 do 18. 5. 1994 vykonával práci v I.AA pracovní kategorii
a kolik směn takto vykonal. Nejvyšší správní soud zde připomíná, že při posuzování důkazní síly
čestných prohlášení svědků o tom, že stěžovatel od 1. 1. 1993 do 18. 5. 1994 vykonával výhradně
práci horníka – dělníka se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinném dolu, je třeba vzít v úvahu,
zda je prokázáno, že tito svědci v uvedené době sami pracovali v hlubinném dolu Důl 1. Máj
Dubňany a mohli tedy potvrdit, že s nimi stěžovatel působil na tomto pracovišti.
Jelikož Nejvyšší správní soud je za této procesní situace posledním soudem, který o věci
rozhodl, musí též rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení ve smyslu §110 odst. 3
věta druhá s. ř. s. Stěžovatel měl v projednávané věci plný úspěch, má proto právo na náhradu
nákladů řízení proti žalované podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel soudu
nepředložil žádné vyúčtování nákladů řízení, proto Nejvyšší správní soud vycházel při určení
nákladů řízení ze skutečností zřejmých ze spisu. Před krajským soudem stěžovatel zastoupen
nebyl, v řízení o kasační stížnosti byl zastoupen na základě plné moci advokátkou JUDr. Marií
Piekarzovou. Z obsahu spisu vyplývá, že zástupkyně stěžovatele učinila v řízení o kasační
stížnosti celkem dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu §11
odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a podání kasační stížnosti jako úkon
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za tyto dva úkony tedy náleží částka 1.000 Kč
a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč. Odměna byla
navýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (336 Kč), neboť advokátka je plátkyní
daně z přidané hodnoty. Celkovou odměnu ve výši 1.936 Kč je žalovaná povinna zaplatit
stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Žalovaná
neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu