ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.39.2013:32
sp. zn. 3 Ads 39/2013 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. L. K.,
zastoupená advokátou Mgr. Evou Kantoříkovou, se sídlem Šumavská 519/35, Brno, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze
dne 30. 4. 2013, č. j. 72 Ad 62/2011 - 90, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, č. j. 72 Ad 62/2011 - 90, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajského soudu“) ze dne
30. 4. 2013, č. j. č. j. 72 Ad 62/2011 - 90, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky č. x ze
dne 13. 6. 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly zamítnuty námitky proti oznámení
stěžovatelky ze dne 13. 4. 2011, č. x jako nepřípustné a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Ze spisu vyplývá, že žádost žalobkyně o přiznání starobního důchodu z českého
systému důchodového pojištění byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010, č. j. x pro
nesplnění podmínek §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i v námitkovém řízení rozhodnutím ze dne 12. 10.
2010, č. j. x. Na to stěžovatelka přiznala žalobkyni oznámením náhradu starobního důchodu ve
smyslu rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2011/9569-71 Ve
smyslu tohoto oznámení je stěžovatelce vypláceno na náhradě starobního důchodu částka 4.929
Kč měsíčně a byl jí jednorázově vyplacen doplatek za období od 12. 1. 2011 do 23. 4. 2011 ve
výši 16.759 Kč. Žalobkyně proti tomuto oznámení podala námitky, které byly napadeným
rozhodnutím zamítnuty jako nepřípustné, neboť proti citovanému oznámení zákon neumožňuje
podat opravný prostředek.
Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil stěžovatelce
k dalšímu řízení, přičemž zavázal stěžovatelku právním názorem, že je povinna nakládat
s předmětným oznámením ze dne 13. 4. 2011 o přiznání náhrady starobního důchodu
jako se správním rozhodnutím podle §67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a dovodil,
že toto rozhodnutí založilo nárok žalobkyně na pravidelný opakující se peněžní příjem (důchod
či náhradu důchodu), a to na podkladě rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne
9. 2. 2011 podle usnesení vlády č. 1248 ze dne 1. 11. 2006. Dále dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí představuje konečné rozhodnutí ve věci a jedná se o významný zásah do právní sféry
žalobkyně. Proto považoval toto rozhodnutí za přezkoumatelné ve správním soudnictví.
V kasační stížnosti podané z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku (§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.) a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a vadách
řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v jejím doplnění, mj. stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že pokud Nejvyšší správní
soud zruší napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc
do stadia nového posouzení žaloby. Pokud by pak v dalším řízení krajský soud rozhodl opačně,
mělo by to za následek, že by původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživlo“. Případné nové
rozhodnutí stěžovatelky vydané v mezidobí za účelem realizace původního rozsudku krajského
soudu by však tímto novým „opačným“ rozsudkem krajského soudu nebylo dotčeno. Nastala
by tak situace, v níž by vedle sebe existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Jelikož se jedná
o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný, došlo
by podle stěžovatelky k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek
přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb.
K návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku se žalobkyně vyjádřila
tak, že navrhla jeho zamítnutí. Podle jejího názoru je aktuální stav její důchodové záležitosti
takový, že stěžovatelka odmítá vydat rozhodnutí o přiznání starobního důchodu. Pokud
tedy bude napadený rozsudek realizován, bude v její věci vydáno toliko jediné rozhodnutí
stěžovatelky. V případě zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem proti
sobě tedy nebudou stát dvě opačná rozhodnutí v téže věci. Navíc, i pokud by došlo ke zrušení
napadeného rozsudku, mohla by stěžovatelka řešit situaci prostřednictvím rozhodnutí vydaného
podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Stěžovatelka by měla Nejvyššímu
správnímu soudu doložit, jaká konkrétní újma vydáním rozhodnutí o přiznání starobního
důchodu v její věci státu hrozí a zda ji lze či nelze ex post odstranit. Žalobkyně připustila,
že i když stěžovatelka nakonec v její věci rozhodnutí o přiznání starobního důchodu vydá, bude
jeho obsah konvenovat obsahu oznámení o přiznání náhrady důchodu, tzn. že starobní důchod
by byl stanoven ve stejné výši a od stejného dne jako náhrada důchodu, která byla žalobkyni
již přiznána. Za této situace lze těžko konstatovat, že státu vznikne rozhodnutím o starobním
důchodu ve věci žalobkyně nějaká újma. Pokud by byl starobní důchod žalobkyni přiznán
ve vyšší výměře, než v současné době poskytovaná náhrada důchodu, příp. pokud by jí byl
přiznán doplatek starobního důchodu, mohlo by být toto rozhodnutí změněno na základě
aplikace ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Žalobkyně uzavřela, že vydání
rozhodnutí o důchodu neznamená pro stěžovatelku nenahraditelnou újmu a rovněž není
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je důvodný.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. ve znění zákona č. 303/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012
soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže
by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud předesílá, že jak stěžovatelka ve svém návrhu,
tak i žalobkyně ve svém vyjádření pracují s pojmem „nenahraditelná újma“, který představoval
pojmový znak institutu odkladného účinku ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. pouze s účinností
do 31. 12. 2011. Nejvyšší správní soud kvalifikoval tvrzení obou stran podle právní úpravy účinné
k datu podání kasační stížnosti, resp. vydání tohoto usnesení.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek
dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem,
povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost
(viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans
3/2006 - 49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní
orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek,
a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním
rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí
opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového
rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího
správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní
rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být
napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně
rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními
instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky jsou naplněny. Přitom přihlédl i k tomu, že podle závazného
právního názoru krajského soudu má stěžovatelka přezkoumat k námitkám žalobkyně
„oznámení“ o přiznání náhrady starobního důchodu ze dne 13. 4. 2011 a nahlížet tak na ně jako
na „prvostupňové“ správní rozhodnutí. Podle napadeného rozsudku je stěžovatelka povinna
vydat ve věci posouzení námitek proti předmětnému oznámení nové rozhodnutí, v němž dané
oznámení meritorně přezkoumá jako správní rozhodnutí. Žalobkyně se proto mýlí, pokud
dovozuje, že v případě realizace právního názoru krajského soudu v napadeném rozsudku
by nedošlo k vydání „druhého“ rozhodnutí, které by se mohlo stát konkurenčním v případě,
že by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Kromě toho je třeba podotknout, že ve věci žádosti o přiznání
starobního důchodu bylo vydáno zamítavé rozhodnutí, které bylo potvrzeno rozhodnutím
ze dne 13. 6. 2011, č. j. x, a ani případná realizace napadeného rozsudku stěžovatelkou by
nevedla k rozhodnutí o nároku na starobní důchod, neboť o tomto nároku krajský soud vůbec
nerozhodoval a tudíž ani nemohl v tomto směru stěžovatelku jakkoliv zavázat. Naopak, Nejvyšší
správní soud má za to, že by tu došlo k nadbytečnému vydání dalšího rozhodnutí ve věci
žalobkyně, které by nijak k řešení jejích důchodových nároků nepřispělo. Jak navíc žalobkyně
sama připouští, vydání nového rozhodnutí by s největší pravděpodobností nemělo žádný efekt,
neboť krajský soud žalobkyni nezavázal k žádnému postupu v meritu věci, nýbrž pouze k tomu,
že je povinna oznámení o přiznání náhrady starobního důchodu ze dne 13. 4. 2011 věcně
přezkoumat, jakoby se jednalo o správní rozhodnutí v důchodové věci. Nejvyšší správní soud
nepřehlédl, že žalobkyně je zajištěna výplatou náhrady starobního důchodu ve výši 4.929 Kč,
čehož se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak nedotkne.
Stěžovatelce tak je třeba dát za pravdu v tom, že nebezpečí hrozící v případě vydání
nového rozhodnutí o žádosti žalobkyně ještě předtím, než zdejší soud rozhodne o předmětné
kasační stížnosti stěžovatelky, je v rozporu s principem právní jistoty žalobkyně a naplňuje
tak znaky „nepoměrně větší újmy“ ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Zároveň Nejvyšší
správní soud neshledal, že by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepřiměřeným
způsobem dotýkalo nabytých práv třetích osob či bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu