ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.4.2013:9
sp. zn. 3 Ads 4/2013 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2 128 01, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. 11. 2012, č. j. 30 A 118/2012-5,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové (dále „krajský soud“) ze dne 20. 11. 2012, č. j. 30 A 118/2012 - 5. Tímto
usnesením postoupil krajský soud danou věc Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Krajský soud svůj názor opřel o §7 odst. 2 zákona č. 150/2002, soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), účinný do 26. 11. 2012. Konstatoval, že v dané
věci je správním orgánem Úřad práce České republiky a jeho krajské pobočky jsou pouze
organizační součásti. Nemají proto sídlo ve smyslu ustanovení §7 s. ř. s., pomocí něhož by bylo
možno určit místní příslušnost jiného soudu než městského. V souladu s §7 odst. 5 s. ř. s. proto
postoupil věc městskému soudu.
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které nesouhlasí
s postoupením věci městskému soudu. Uvádí, že místně příslušným je soud, v jehož obvodu
správní orgán sídlí, což je předpokladem účinné a hospodárné soudní kontroly. Namítá
obcházení zákona ve vztahu k organizaci Úřadu práce ČR a uvádí, že rozhodovací činnost
provádí jen pobočky, respektive kontaktní pracoviště. Domnívá se, že z dikce zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů plyne struktura
necentralizovaného správního úřadu. Z toho usuzuje, že městský soud nemůže být místně
příslušný. Krajskému soudu vyčítá nedostatečnou aplikaci zákona 303/2011 Sb., kterým byl
novelizován s. ř. s., a který otázky místní příslušnosti upravuje. Na závěr stížnosti rozporuje
poučení o opravném prostředku, které bylo uvedeno v usnesení krajského soudu. Poukazuje
na skutečnost, že případný přezkum tohoto rozhodnutí protahuje zahájené řízení. Navrhuje tedy,
aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a věc mu byla k řízení přikázána.
Nejvyšší správní soud si pro posouzení dané věci nejprve vyžádal soudní spis, který byl
v mezidobí postoupen městskému soudu. Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že usnesením ze dne 18. 1. 2013, č. j. 4 Ad 3/2013 – 15, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2013
(ten den bylo doručeno stěžovateli), byla věc postoupena zpět krajskému soudu. Z uvedeného
usnesení plyne, že městský soud postupoval v souladu s §7 odst. 3 s. ř. s. účinném
od 26. 11. 2012 ve spojení s přechodným ustanovením uvedeným v článku XXV. bod 1 zákona
č. 396/2012 Sb. Na základě novelizovaného předpisu potom dospěl k závěru, že místně
příslušným je krajský soud.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přípustná. Podle
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze
upravuje vedení řízení. Takovými rozhodnutími jsou v zásadě usnesení vydávaná v průběhu
řízení, nemající vliv na rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí, u nichž odnětí možnosti brojit
proti nim kasační stížností stěžovatele v jeho právech účastníka řízení nikterak nezkracuje.
Usnesení o postoupení věci jinému místně příslušnému soudu je možné považovat
za rozhodnutí, jímž se sice upravuje vedení řízení, avšak kasační stížnost je proti němu přípustná.
Důvodem přípustnosti je skutečnost, že rozhodnutím o postoupení věci dochází k zásahu
do práva účastníka řízení na zákonného soudce. Stejný názor vyslovil Nejvyšší správní soud
např. v usnesení ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 – 101 a k principu zákonného soudce
mimo jiné poznamenal, že „Rozhodnutí krajského soudu ve věci místní příslušnosti totiž právě
s přihlédnutím k závažnosti uvedeného principu musí být umožněno podrobit přezkumu Nejvyšším správním
soudem, a to tím spíše, může-li se v takové věci na Nejvyšší správní soud obrátit ten z krajských soudů,
jemuž byla věc postoupena. Může-li takovou kognici vyvolat (nikoli ve svém ústavně garantovaném právu) dotčený
státní orgán, tím spíše musejí mít takovou možnost i ve svém ústavně zaručeném subjektivním právu dotčení
účastníci řízení.“.
V daném případě je však situace, v důsledku vývoje procesně významných okolností,
odlišná. V mezidobí, od podání kasační stížnosti do jejího posouzení, rozhodl Městský soud
v Praze tak, že věc krajskému soudu vrátil. Za této konstelace důvod kasační stížnosti odpadl,
neboť věc byla vrácena ke stejnému soudu, u kterého byla vedena před podáním kasační
stížnosti, a nastal tak stav, jehož nastolení se stěžovatel domáhal. Jedná se o situace, ve které
je namístě, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Mimo shora uvedené zdůvodnění poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že městský
soud rozhodl o místní příslušnosti správně, v souladu se zákonem.
S účinností zákona č. 396/2012 Sb. od 26. 11. 2012 došlo ke změně pravidel pro určení
místní příslušnosti tak, že podle ust. §7 odst. 3 s. ř. s. je k řízení příslušný krajský soud, v jehož
obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě, v jehož obvodu se zdržuje, ve věcech
důchodového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody
a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby
se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi. Podle čl. XXV
citovaného zákona věci taxativně uvedené v ust. §7 odst. 3 s. ř. s., v nichž byla dána místní
příslušnost Městského soudu v Praze a ve kterých nebylo rozhodnuto do dne účinnosti zákona
č. 396/2012 Sb., převezmou a dokončí krajské soudy místně příslušné podle ust. §7 odst. 3 s. ř. s.
Tato novelizace s. ř. s. nebyla v době rozhodování krajského soudu účinná a krajský soud
tak zcela správně postupoval podle tehdejšího znění. V mezidobí se však zákonná úprava
změnila, což zapříčinilo, že místně příslušným se stal krajský soud.
Protože věc dávek pomoci v hmotné nouzi je výslovně uvedena v ust. §7 odst. 3 s. ř. s.,
kdy je pro určení místní příslušnosti soudu rozhodující bydliště žalobce, je správné rozhodnutí
městského soudu ze dne 18. 1. 2013, čj. 4 Ad 3/2013 – 15, kterým byla věc postoupena zpět
krajskému soudu. Žalobce má totiž bydliště v Březinách, okres Svitavy a nachází se proto
v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové, který je příslušný danou věc projednat.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že byly naplněny
podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti z důvodu, že o téže věci již soud rozhodl, a proto ji,
ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu