ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.85.2012:30
3 Ads 85 2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: R. V.,
zastoupeného JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem Lucemburská 13, Praha 3 –
Vinohrady, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kongresová
1666/2, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy
ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1121/2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 7 Ad 5/2010 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1121/2009. Městský soud
v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 23. 10. 2007 podal stěžovatel u Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha I, žádost
o propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle §42 odst. 1
písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). Žádal o propuštění ze služebního
poměru ke dni 30. 12. 2007 z osobních důvodů.
Rozhodnutím ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha I, ve věcech služebního
poměru ze dne 24. 10. 2007, č. 3332/2007, byl stěžovatel propuštěn podle §42 odst. 1 písm. m)
služebního zákona ze služebního poměru příslušníka Policie ČR s tím, že služební poměr skončí
podle §42 odst. 5 písm. c) zákona uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni
doručení žádosti. Služební funkcionář uvedl, že dne 24. 10. 2007 požádal jmenovaný o propuštění
ze služebního poměru. Bylo proto rozhodnuto o jeho propuštění ze služebního poměru dnem
31. 12. 2007.
Odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítl ředitel Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 29. 10. 2009,
č. 1121/2009, a současně toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že služební
funkcionář nevyhověl žádosti o zkrácení zákonné lhůty ve smyslu §42 odst. 5 písm. c) služebního
zákona, protože osobní důvody, které nebyly v žádosti specifikovány, nepovažoval vzhledem
k předchozím žádostem stěžovatele (dvě žádosti o přeložení v roce 2003 a v roce 2004, žádost
o uvolnění ze služebního poměru v roce 2006) za hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel svoje
předchozí žádosti odůvodnil vždy pouze formálně, jejich pravý důvod nikdy nedoložil. Služební
funkcionář přihlédl i k dosavadnímu výkonu služby stěžovatele a k jeho přístupu k plnění
služebních úkolů. Jestliže stěžovatel ve svém odvolání poukázal na to, že služební poměr jiného
příslušníka byl na jeho žádost ke dni 30. 12. 2007 ukončen, přičemž v tomto spatřoval
nerovné zacházení ve smyslu §77 odst. 2 a 4 služebního zákona, odvolací orgán konstatoval,
že u zmíněného prap. P. se jednalo o první žádost o uvolnění ze služebního poměru, policista po
celou dobu své služby sloužil na Obvodním ředitelství Praha I a dlouhodobě byl hodnocen jako
vysoce nadprůměrný. V rozhodnutí služebního funkcionáře nelze spatřovat diskriminační
jednání.
Podle služebního posudku podle §43 služebního zákona vydaného dne 14. 12. 2007
Policií ČR, Obvodním ředitelstvím Praha I, byl stěžovatel u Policie ČR zařazen na místní
oddělení Policie ČR Praha 7 - Holešovice. Získané zkušenosti z předcházejících služebních
zařazení velmi dobře využíval při výkonu služby a průběžně byl hodnocen jako velmi dobrý
pracovník. Dané úkoly si vždy řádně plnil, byl samostatný a projevoval jistou osobní aktivitu.
Městský soud v Praze přisvědčil závěru žalovaného, že služební funkcionář rozhodl
o skončení služebního poměru stěžovatele ke dni 31. 12. 2007, tedy po uplynutí dvou
kalendářních měsíců po dni doručení jeho žádosti, v souladu s §42 odst. 5 písm. c) služebního
zákona. Toto ustanovení sice připouští možnost, že by mohl skončit služební poměr dříve, avšak
podmínkou je, že tak rozhodl příslušný služební funkcionář. Z žádného ustanovení služebního
zákona nevyplývá nárok příslušníka na zkrácení dvouměsíční lhůty. Příslušník má sice právo
o zkrácení lhůty požádat, avšak je na správním uvážení příslušného služebního funkcionáře,
aby takovou žádost posoudil a rozhodl adekvátně konkrétní věci. Důvody, na základě kterých
žádosti o zkrácení dvouměsíční výpovědní lhůty nevyhověl, je povinen vyjádřit srozumitelným
a dostatečně přesvědčivým způsobem v rozhodnutí.
V projednávaném případě se stěžovatel cítí poškozen tím, že o datu ukončení služebního
poměru bylo rozhodnuto v rozporu s jeho žádostí. Namítl, že služební poměr jiných příslušníků
byl na jejich žádost ke dni 30. 12. 2007 ukončen. V tom stěžovatel spatřuje diskriminační chování
služebního funkcionáře vůči své osobě. Městský soud v Praze se ztotožnil s vyhodnocením
této námitky v rozhodnutí žalovaného. Dodal, že v napadeném rozhodnutí služebního
funkcionáře nebylo možno shledat diskriminační jednání, jestliže v porovnávaných případech
nebyly dány stejné okolnosti a napadené rozhodnutí je v souladu se služebním zákonem. Tento
závěr nevyvrací ani argument stěžovatele, že měl dobrou pracovní morálku, o čemž svědčí
jeho služební hodnocení. Srovnávaný příslušník byl totiž hodnocen jako dlouhodobě vysoce
nadprůměrný.
Městský soud v Praze dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Právě nepřezkoumatelnost předchozího
rozhodnutí o odvolání ze dne 29. 1. 2008, č. 513/2008, byla důvodem, pro který ministr
toto rozhodnutí dne 27. 7. 2009 zrušil v přezkumném řízení. Zavázal přitom žalovaného k tomu,
aby se vypořádal s odvolacími námitkami a žádostí stěžovatele o ukončení jeho služebního
poměru ke dni 30. 12. 2007. Městský soud v Praze konstatuje, že v následujícím, nyní žalobou
napadeném rozhodnutí o odvolání ze dne 29. 10. 2009, se již ředitel Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy zabýval všemi odvolacími námitkami, zejména námitkou ohledně diskriminačního
postupu služebního funkcionáře. Své úvahy přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém
rozhodnutí. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že ve své žádosti ze dne 23. 10. 2007 uvedl vážné
osobní důvody a žádal o ukončení služebního poměru ke dni 30. 12. 2007. V rozporu s jeho
žádostí však bylo rozhodnuto o ukončení služebního poměru ke dni 31. 12. 2007. Tímto
rozhodnutím byl stěžovatel silně poškozen, neboť výsluhová renta je v jeho důsledku podstatně
nižší. Uvedený postup služebního funkcionáře uplatněný pouze výjimečně v jeho případě
považuje stěžovatel za šikanu. Ostatní příslušníci, kteří požádali ve stejné době o propuštění
ke dni 30. 12. 2007, uspěli. Rozdílnost přístupu není vysvětlena a je nedůvodná. Služební
hodnocení stěžovatele přitom neobsahuje nejmenší výtku a je kladné. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatel ve své kasační
stížnosti nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Poukazuje zde pouze na vady rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný má za to, že rozhodl
o propuštění stěžovatele ze služebního poměru dnem 31. 12. 2009, tedy dnem kdy jeho služební
poměr skončil ze zákona, zcela v souladu s rozsahem svých pravomocí. Srozumitelně
a dostatečně přesvědčivě objasnil, z jakých důvodů nevyhověl žádosti stěžovatele o dřívější
ukončení služebního poměru. Tvrzení stěžovatele, že žádost odůvodnil „vážnými osobními
důvody“, se nezakládá na pravdě, jak lze jednoduše dokázat z textu žádosti. Za zcela mylný
považuje žalovaný výklad, že rozhodnutí, kterým byl služební poměr ukončen ke dni
31. 12. 2007, bylo vydáno v rozporu s žádostí. Jednalo se toliko o nevyhovění žádosti o zkrácení
zákonné lhůty, jak to umožňuje §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona. Rovněž neobstojí
argument stěžovatele, že tento postup je výjimečným řešením uplatněným pouze v jeho případě.
Příslušník, na jehož případ stěžovatel poukázal, požádal o propuštění ze služebního poměru
poprvé, žádost podal dříve než stěžovatel, odlišné bylo i jeho služební hodnocení. V případě
stěžovatele se nejednalo o šikanu ani diskriminaci, žádné diskriminační důvody podle §77
služebního zákona nenamítl. Fakt, že výsluhová renta stěžovatele je v důsledku rozhodnutí
žalovaného podstatně nižší a toto rozhodnutí je tak pro něj finančně nevýhodné, nemusí nutně
implikovat existenci protiprávního a diskriminujícího jednání. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Stěžovatel následně v doplnění kasační stížnosti uvedl, že o propuštění ze služebního
poměru ke dni 30. 12. 2007 požádal z osobních důvodů, které později specifikoval. Žalovaný
konstatoval, že prap. P., jehož žádosti o ukončení služebního poměru ke dni 30. 12. 2007 bylo
vyhověno, byl vždy nadprůměrně hodnocený a celou dobu sloužil na Obvodním ředitelství Praha
I. Stěžovatel namítl, že byl také velmi dobře hodnocený, nebyly mu nikdy uděleny žádné tresty ani
výtky. Na Obvodním ředitelství Praha I. sloužil jen asi 6 let. Nemůže však uvěřit
tomu, že by délka služby na tomto ředitelství měla tak zásadní vliv na posouzení žádosti
o propuštění ze služebního poměru k určitému datu. Stěžovatel poukázal na to, že služební
funkcionář nevyhověl ani žádosti jiného jeho kolegy, prap. Č., o propuštění ze služebního
poměru ke dni 30. 12. 2007, ačkoli tento sloužil na obvodním ředitelství Praha I. po celou dobu
své služby a vždy byl nadprůměrně hodnocený. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že v řízení před
Městským soudem v Praze bylo rozhodnuto bez jednání. Nebyl přitom ve smyslu §51 s. ř. s.
vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k tomu, zda žádá, aby bylo nařízeno jednání či nikoli.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že s těžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vadu řízení před soudem spatřoval v tom, že Městský
soud v Praze rozhodl ve věci bez jednání, aniž byly splněny podmínky podle §51 s. ř. s.
Stěžovatel na jinou konkrétní vadu rozsudku Městského soudu v Praze výslovně nepoukázal,
pouze formálně označil jako důvod své kasační stížnosti i §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu
jeho kasační stížnosti je však zřejmé, že Městskému soudu v Praze skutečně vytýká nesprávné
posouzení právní otázky, zda služební funkcionář rozhodl v souladu s §42 odst. 5 písm. c)
služebního zákona, jestliže nevyhověl žádosti stěžovatele o skončení služebního poměru
před uplynutím dvouměsíční lhůty, a dále zda služební funkcionář činil nedůvodné rozdíly
při rozhodování o žádostech jednotlivých příslušníků o tomto dřívějším skončení služebního
poměru.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ
rozsudku Městského soudu v Praze nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud
jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Podle ustanovení §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona při propuštění příslušníka podle
odstavce 1 písm. m) skončí jeho služební poměr uplynutím 2 kalendářních měsíců následujících
po dni doručení žádosti o propuštění, jestliže služební funkcionář nerozhodne na základě žádosti
příslušníka o době kratší.
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že služební funkcionář není při rozhodování
o žádosti příslušníka o propuštění podle §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona vázán
jeho návrhem na skončení služebního poměru před uplynutím zákonné lhůty dvou kalendářních
měsíců. I v případě, že příslušník žádá o propuštění v kratší době, je tedy služební funkcionář
oprávněn rozhodnout o skončení služebního poměru teprve uplynutím dvou kalendářních
měsíců následujících po dni doručení žádosti o propuštění. Současně je však povinen podle §181
odst. 5 služebního zákona v odůvodnění rozhodnutí uvést, jak se s tímto návrhem vypořádal.
Této povinnosti služební funkcionář podle Nejvyššího správního soudu dostál. Jak vyplývá
z rozhodnutí o odvolání, služební funkcionář neshledal dřívější skončení služebního poměru
za opodstatněné, jestliže stěžovatel blíže nespecifikoval osobní důvody uvedené v žádosti.
Ve svém odvolání pouze uvedl, že skončení služebního poměru ke dni 31. 12. 2007 pro něj není
výhodné. Služební funkcionář dále poukázal na to, že v roce 2006 již bylo vyhověno předchozí
žádosti stěžovatele o uvolnění ze služebního poměru před uplynutím zákonné lhůty (tj. ke dni
30. 12. 2006). Důvody této předchozí žádosti stěžovatel rovněž dostatečně nekonkretizoval.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěry žalovaného a Městského soudu v Praze,
že služební funkcionář rozhodl o žádosti stěžovatele o skončení služebního poměru zcela
v souladu s §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona.
Stěžovatel dále namítl, že služební funkcionář vůči němu uplatnil diskriminační
a šikanózní přístup, neboť nevyhověl jeho žádosti o skončení služebního poměru před uplynutím
zákonné dvouměsíční lhůty, ačkoli žádostem jiných příslušníků o zkrácení lhůty bylo vyhověno.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že podle jeho ustálené judikatury se účastník řízení
před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných
případech, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. Jestliže
se takováto praxe vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť
takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná.
Nejvyšší správní soud ovšem poznamenává, že ne každé rozdílné posuzování obdobných situací
musí nutně být libovůlí a neodůvodněně nerovným zacházením. Rozdílné zacházení není
nezákonné, je-li řádně odůvodněno a odlišeno od jiných případů.
V projednávané věci je z obsahu napadeného rozhodnutí o odvolání stěžovatele zřejmé,
že se ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy s jeho námitkami ohledně nejednotného
postupu služebního funkcionáře při posuzování žádostí o propuštění řádně vypořádal. Vysvětlil,
že rozdílné posouzení žádosti prap. P. bylo opodstatněno tím, že se v jeho případě jednalo o
první podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru, policista byl dlouhodobě hodnocen jako
vysoce nadprůměrný. Stěžovatel naopak žádal o propuštění již v roce 2006, služební funkcionář
jeho žádosti o uvolnění ze služebního poměru před uplynutím zákonné lhůty vyhověl, stejně jako
jeho následné žádosti o zpětvzetí. Odvolací orgán dále poukázal na služební hodnocení
stěžovatele. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud přisvědčil Městskému soudu v Praze v
tom, že v obou srovnávaných případech byly dány takové relevantní odlišnosti, které byly
dostatečným důvodem pro odlišné posuzování.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že služební funkcionář nevyhověl žádosti
příslušníka prap. Č. o propuštění ze služebního poměru ke dni 30. 12. 2007, ačkoli tento sloužil
na Obvodním ředitelství Praha I. po celou dobu své služby a vždy byl nadprůměrně hodnocený.
K této skutečnosti Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým
základem pro rozhodnutí kasačního soudu se mohou stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který napadené rozhodnutí vydal, ostatně není ani zřejmé, co z této
skutečnosti chtěl stěžovatel ve svůj prospěch vytěžit.
Nejvyšší správní soud konečně neshledal pochybení Městskému soudu v Praze
v tom, že ve věci rozhodl bez jednání. Městský soud v Praze vyzval oba účastníky řízení
v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby o věci samé bylo rozhodnuto
bez jednání. Současně je poučil o tom, že souhlas bude udělen také tehdy, pokud se do dvou
týdnů od doručení označené výzvy nevyjádří. Výzva byla doručena zástupci stěžovatele dne
14. 12. 2010, žalovanému dne 28. 12. 2010. Žádný z účastníků řízení svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci nevyjádřil. Co se týče námitky stěžovatele, že nebyl s výzvou podle §51 odst. 1
s. ř. s. seznámen, je třeba vycházet z ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož má-li účastník
nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci; má-li však účastník
nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. Nejvyšší správní soud
uzavřel, že Městský soud v Praze postupoval správně, jestliže výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.
doručil pouze zástupci stěžovatele. V daném případě totiž nešlo o situaci, kdy měl účastník řízení
něco osobně vykonat (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č. j. 4 Azs
471/2004 - 55).
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
byl ve věci úspěšný, v souvislosti s řízením o kasační stížnosti mu však žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu