ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.95.2012:20
sp. zn. 3 Ads 95/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. P., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkumu
rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2012, č. j. 1 Ad 11/2012 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 27. 7. 2012, č. j. 1 Ad 11/2012 – 34
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 12. 3. 2012, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byly zamítnuty
jeho námitky proti rozhodnutí žalované číslo II. ze dne 3. 3. 2011, č. X (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým bylo žalobci uloženo vrátit přeplatek na sirotčím důchodu za dobu
od 20. 12. 2010 do 19. 3. 2011 v částce 17.111 Kč ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Přeplatek na sirotčím důchodě měl žalobci vzniknout proto,
že žalobce uzavřel ke dni 1. 12. 2010 pracovní poměr, a proto byl důchod v době od 20. 12. 2010
do 19. 3. 2011 vyplácen neoprávněně, neboť žalobce již neplnil podmínku nezaopatřenosti ve
smyslu §20 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodovala o námitkách stěžovatele znovu poté,
co její prvotní rozhodnutí o námitkách ze dne 18. 4. 2011, č. j. X, bylo zrušeno rozsudkem
městského soudu ze dne 8. 12. 2011, č. j. 1 Ad 39/2011 - 33. Městský soud žalovanou zavázal,
aby se při novém posuzování námitek stěžovatele zabývala příčinnou souvislostí mezi zaviněným
porušením právní povinnosti příjemce dávky důchodového pojištění a vznikem přeplatku, a dále
také konstatoval, že žalobce dostál včas své zákonné oznamovací povinnosti, a z toho důvodu
neexistuje příčinná souvislost mezi zaviněným porušením oznamovací povinnosti a vznikem
přeplatku. Existencí příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením jiné právní povinnosti
žalobce a vznikem přeplatku na sirotčím důchodě se městský soud nezabýval.
V odůvodnění nového napadeného rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla,
že od data nástupu do zaměstnání nebylo možno stěžovatele považovat za nezaopatřené dítě
ve smyslu §20 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., a to i přesto, že stěžovatel nadále studuje
v doktorském studijním programu v kombinované formě a k datu vydání prvostupňového
rozhodnutí nedosáhl ještě věku 26 let. Žalovaná shrnula podstatná skutková zjištění, z nichž
vyplývá, že stěžovateli byl odňat sirotčí důchod ode dne 20. 3. 2011 rozhodnutím žalované I.
ze dne 3. 3. 2011, č. j. X. Od 20. 12. 2010 do 19. 3. 2011 však byl sirotčí důchod vyplácen nejprve
ve výši 5.575 Kč měsíčně (až do 19. 1. 2011), a poté v částce 5.768 Kč měsíčně až do 19. 3. 2011,
ačkoliv mu nenáležel. Stran výkladu aplikovaného ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. poukázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads
35/2010 – 54, podle něhož je třeba předmětné ustanovení chápat jako alternativní skutkové
podmínky, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek
na důchodu. Pro naplnění prvku zavinění pak postačí pouze nedbalost, přičemž zákon
neumožňuje vyvinění příjemce důchodu z povinnosti vrátit vzniklý přeplatek, a to ani v případě,
že by splátky důchodu byly orgánem sociálního zabezpečení poukázány omylem. Naproti tomu
se žalovaná odlišila od právních závěrů vyplývajících ze stěžovatelem namítaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2004, č. j. 5 Ads 19/2003 - 60. Žalovaná k tomu
podrobněji uvedla, že stěžovatel neměl pouze oznamovací povinnost (kterou v daném případě
splnil), ale také povinnost nepřijmout, resp. bezodkladně vrátit důchod, o němž příjemce
důchodu musel z okolností předpokládat, že mu nenáleží. Zaviněné porušení stěžovatelovy
právní povinnosti spatřuje žalovaná v tom, že neoprávněně vyplacené dávky sirotčího důchodu
nevrátil, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že mu byly vyplaceny neprávem. Pokud
by stěžovatel splnil svou zákonnou povinnost a nepřijal by důchod, o němž by vzhledem ke svým
osobním poměrům a okolnostem případu musel vědět, že mu nenáleží, přeplatek by mu nevznikl.
I když byl důchod stěžovateli vyplácen na účet vedený u banky, měl možnost pohyb na svém
účtu sledovat a měl tento důchod bezodkladně vrátit, jakmile se o jeho připsání na účet dozvěděl.
Stěžovatel však tyto platby přijal, ačkoliv věděl, že dne 1. 12. 2010 uzavřel pracovní poměr
a že nárok na sirotčí důchod má pouze nezaopatřené dítě. V této souvislosti žalovaná poukázala
na to, že neznalost zákona neomlouvá, přičemž ve stěžovatelově případě to platí tím spíše,
že vystudoval magisterský studijní program v oboru právo na Právnické fakultě Masarykovy
univerzity v Brně. Z toho žalovaná dovodila, že stěžovatel měl a mohl vědět, jakým způsobem
skutečnost, že dne 1. 12. 2010 uzavřel pracovní poměr, ovlivní jeho nárok na sirotčí důchod.
O tom stěžovatel věděl již ze své předchozí zkušenosti s odnětím sirotčího důchodu. Z toho
důvodu je povinen vrátit vyměřený přeplatek na sirotčím důchodu. Žalovaná také uvedla, že ani
skutečnost, že stěžovateli nebyl odňat sirotčí důchod bezprostředně, nemůže ve svém důsledku
způsobit vznik nároku na dávku, k němuž je v daném případě třeba splnění podmínek ustanovení
§52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Závěrem žalovaná poukázala na další právní instituty týkající
se oprávněného nabývání majetku a vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu
(bezdůvodné obohacení, podvod), přičemž nevyloučila eventualitu, že by stěžovatel svým
jednáním mohl naplnit právě skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu §209
trestního zákoníku.
Městský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že žaloba stěžovatele není
důvodná. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky je nadále sporná otázka týkající se aplikace
ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Citované zákonné ustanovení předpokládá
pro to, aby plátci dávky vznikl nárok na vrácení této dávky, popřípadě na náhradu nesprávně
vyplacené částky, že došlo k vyplacení dávky důchodového pojištění nesprávně ve vyšší částce,
než náležela, v důsledku nesplnění uložené povinnosti příjemce dávky, popřípadě skutečnosti,
že příjemce dávky vědomě jinak způsobí, že mu byl vyplacen důchod neprávem nebo ve vyšší
částce. V této souvislosti městský soud stejně jako v předchozím rozhodnutí poukazuje
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2004, č. j. 5 Ads 19/2003 - 60, podle
něhož „soud se musí zabývat tím, zda existuje příčinná souvislost mezi zaviněným porušením povinnosti příjemce
dávky důchodového pojištění, totiž porušením povinností písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti
rozhodné pro trvání nároku na dávku podle §50 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení a skutečností, že dávka důchodového pojištění byla vyplacena neprávem
(§118a odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb.)“. Městský soud vyšel z toho, že v předmětné věci
není sporu o tom, že stěžovatel oznamovací povinnost splnil, když dne 7. 12. 2010 sdělil
žalované, že dne 1. 12. 2010 nastoupil do zaměstnání. Stěžejním argumentem v žalobou
napadeném rozhodnutí je, že stěžovatel musel z okolností předpokládat, že mu byl sirotčí důchod
vyplácen neprávem. K prokázání této skutečnosti žalovaná uvedla, že se nelze vymlouvat
na neznalost právních předpisů, dále že žalobce vystudoval právnickou fakultu s tím,
že povinným předmětem je i právo sociálního zabezpečení. Podle žalované o tom, že stěžovatel
věděl o neprávem vyplacené dávce, svědčí i dřívější komunikace mezi žalobcem a žalovanou.
Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stanovilo povinnost soudu zkoumat
příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti příjemce dávky a neoprávněným vyplacením
dávky. Městský soud v napadeném rozsudku dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 - 54, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami,
z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu
(tj. „nesplnění uložené povinnosti“, „přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného
vyplacení“, „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku“).“ Mimo jiné ze znění předmětného
ustanovení také vyvodil, že odpovědnost oprávněné osoby, příjemce dávky, je tzv. subjektivní
odpovědností. Prvky každého odpovědnostního vztahu jsou 1) protiprávní jednání příjemce
důchodu spočívající v porušení některé z jeho zákonných povinností; 2) škodlivý následek;
3) kauzální nexus mezi jednáním příjemce důchodu a škodlivým následkem; a konečně
4) zavinění jako psychický vztah příjemce důchodu ke vzniku přeplatku.
Z výkladu citovaného ustanovení §118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. a jeho účelu vyplývá,
že pro naplnění prvku zavinění postačí pouze zavinění v nedbalostní formě. Naplnění
všech prvků vzniku odpovědnosti za přeplatek musí zkoumat ex offo žalovaná, neboť řízení
o stanovení povinnosti vrátit přeplatek se vede z vlastního podnětu správního orgánu. Jak bylo
ovšem výše naznačeno, citované ustanovení 118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. obsahuje vícero
dílčích skutkových podstat vzniku odpovědnosti za přeplatek, přičemž ne u všech z nich lze
výkladem dovodit nutnost prokazování prvku zavinění. V souzené věci je však relevantní
ta skutková podstata, v níž je zavinění alespoň ve formě nedbalosti implicitně obsaženo
(srov. dikci „musel z okolností předpokládat“). V daném případě žalovaná zkoumala, zda byly
naplněny všechny prvky odpovědnostního vztahu za přeplatek na sirotčím důchodu. Jak bylo
uvedeno, vycházela z toho, že žalobce o povinnosti věděl, neboť již jednou mu zanikl nárok
na sirotčí důchod v důsledku ukončení studia. Navíc byl v rozhodnutí o obnovení výplaty dávky
poučen o povinnosti informovat žalovanou o rozhodných skutečnostech pro výplatu dávek.
Podstatné v této věci je, že stěžovatel si byl vědom zániku nároku na důchod, když v předepsané
lhůtě oznámil žalované, že nastoupil do zaměstnání. Z jeho jednání lze usuzovat, že věděl
o tom, že mu nástupem do zaměstnání zanikl nárok na sirotčí důchod. Za této situace mohl a měl
vědět, že po zániku nároku na důchod mu byly dávky vypláceny neprávem. Beze sporu
lze souhlasit s žalobcem v tom, že bylo povinností žalované, aby zajistila pozastavení výplaty
dávek tak, aby vůbec nedošlo k přeplatku, obzvlášť za situace, když žalobce splnil svou
oznamovací povinnost. Na druhou stranu z ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
vyplývá, že povinností příjemce dávky není jen ohlásit rozhodnou skutečnost, ale i vrátit
neprávem vyplacenou dávku. Pokud tuto povinnost žalobce nesplnil dříve, nezbývalo žalované
nic jiného, než mu uložit povinnost vrátit vzniklý přeplatek rozhodnutím. Podle názoru soudu
povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku má příjemce dávky i tehdy, když přijal částku
v dobré víře, neboť je zde zřejmý veřejný zájem na tom, aby dávky důchodového zabezpečení
byly vyplaceny jen v souladu se zákonem, který převyšuje dobrou víru jednotlivce. Pokud
jde o námitku stěžovatele, že žalovaná se neřídila právním názorem uvedeným v předcházejícím
rozsudku zdejšího soudu, soud k tomu uvádí, že v předchozím rozhodnutí žalovaná nezkoumala
zavinění žalobce, což bylo hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí. Podle názoru městského
soudu na danou věc dopadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 35/2010 - 54
ze dne 26. 5. 2010 s tím, že ve vztahu k prokázání zavinění žalovaná dostatečně prokázala
všechny prvky odpovědnostního vztahu. Městský soud se na okraj věci ztotožnil se stěžovatelem
v tom, že zvolený způsob argumentace o nepoctivosti žalobce a jeho případné trestní
odpovědnosti byl nešťastný. Sama žalovaná se ve vyjádření k žalobě za tento způsob omluvila.
Přestože městský soud nepovažuje argumentaci žalované za správnou, tato skutečnost neměla
vliv na zákonnost rozhodnutí. V dalších rozhodnutích by se žalovaná měla oprostit od hodnocení
příjemců dávky a sama se snažit vést referenty k tomu, aby řádně a včas rozhodovali.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel uvedl následující námitky.
Především setrval na svém žalobním tvrzení, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor
městského soudu v prvotním rozsudku, neboť v něm městský soud jednoznačně uvedl,
že stěžovatel řádně dostál své zákonné ohlašovací povinnosti a liknavost žalované ohledně vydání
rozhodnutí nelze podle městského soudu přičítat stěžovateli k tíži. Z toho stěžovatel dovozuje,
že nedošlo k naplnění odpovědnostního schématu, aby mohla nastoupit jeho povinnost
ke vrácení požadované částky. Další námitkou stěžovatel nesouhlasil se závěrem žalované,
že jako příjemce dávky měl povinnost nepřijmout, resp. bezodkladně vrátit důchod, o němž
musel z okolností předpokládat, že mu nenáleží. Podle názoru stěžovatele však taková povinnost
ze zákona nevyplývá, neboť právě na tuto situaci reaguje institut vrácení přeplatku na dávce.
Stěžovatel nemohl nijak zabránit žalované v poukazování peněz na jeho účet, ledaže by ho zrušil,
což ovšem po něm nebylo možno spravedlivě požadovat. Podle stěžovatele žalovaná i městský
soud nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou
škodou. Stěžovatel v tomto ohledu odkázal na přijímanou teorii adekvátní příčinnosti a namítl,
že bylo v moci žalované, aby učinila předem taková opatření, která by jí umožnila zabránit vzniku
přeplatku. Další námitku stěžovatel vznesl proti argumentaci judikaturou Nejvyššího správního
soudu, konkrétně rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 - 54, neboť vychází ze zcela
jiných skutkových a právních závěrů. V odkazované věci se totiž jednalo o vdovecký důchod,
který byl přiznán pouze na jeden rok od smrti manželky, z čehož plyne, že v odkazované věci
příjemce věděl, že má nárok na důchod jen po dobu jednoho roku. Odlišný byl v této věci
i způsob přebírání důchodu (na poště). Stěžovatel rovněž poukázal na to, že byl žalovanou
v poučení prvostupňového rozhodnutí uveden v omyl stran okolností, za nichž je povinen
přeplatek vrátit. Stěžovatel proti argumentaci žalované staví právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 3 Ads 20/2007 – 24, podle něhož se „soud
musí zabývat tím, zda existuje příčinná souvislost mezi zaviněným porušením právní povinnosti příjemce dávky
důchodového pojištění, tzn. do osmi dnů oznámit skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku“. Podle
stěžovatele, který se s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu ztotožnil, je účelem
a smyslem zákonné úpravy to, aby – pokud příjemce dávky dostál všem svým povinnostem
a nebylo naplněno odpovědnostní schéma (zejména kauzální nexus) – subjekt nebyl povinen
přeplatek vrátit. Hlavním smyslem ustanovení §118a odst. 1 citovaného zákona je chránit
oprávněného příjemce důchodu proti takovému jednání žalované, kdy příjemce neporušil žádnou
povinnost. Žalovaná ani městský soud tak neprokázaly naplnění podmínek pro aplikaci tohoto
ustanovení, aby mohla nastoupit povinnost stěžovatele k vrácení přeplatku na důchodu. Zmínku
žalované o tom, že v posuzované věci měla hrát roli rovněž stěžovatelova předpokládaná
obeznámenost s právem (vystudoval právnickou fakultu) podle názoru stěžovatele rozhodně
nezakládá právo žalované postupovat proti němu s větší tvrdostí. Stěžovatel poukázal
na to, že nijak aktivně nepůsobil při výplatách důchodu, neboť mu byly zasílány na jeho bankovní
účet, a nemohl tak zabránit v poukazování těchto peněž na svůj účet. Měl navíc z dřívějšího
kontaktu s pracovníky žalované informaci, že důchod mu náleží v jakési ochranné době,
a tak se nijak detailně nevěnoval této záležitosti. Stěžovateli tedy nelze vytýkat nepoctivost
či zatajování rozhodných skutečností. Městský soud v napadeném rozsudku zaměňuje pojmy
odpovědnost, podmínky odpovědnosti a zavinění. Stěžovatel jednal v dobré víře a legitimně
očekával profesionalitu a správnost postupu žalované, přičemž sám dostál všem svým
povinnostem a důchodová dávka mu stále náležela. Pokud není možné prokázat kauzální nexus,
pak není možné ani naplnit odpovědnostní schéma. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl
zrušení a vrácení napadeného rozsudku k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího přesvědčení
je účelem a smyslem předmětného ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. takový
výklad, který je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads
35/2010 – 54. Žalovaná přitom nepopírá, že stěžovatel svou oznamovací povinnost splnil
a vznik přeplatku vědomě nezavinil, přesto je však přesvědčena, že je podle citovaného
ustanovení povinen vrátit přeplatek na sirotčím důchodu, neboť splátky důchodu za prosinec
2010 až únor 2011 přijal, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byly vyplaceny neprávem.
Žalovaná nesouhlasí s tím, že by stěžovatel mohl být v dobré víře, že po ukončení
vysokoškolského studia a po nástupu do zaměstnání se mohl považovat za nezaopatřené dítě
a skutečně si myslet, že kromě mzdy má ještě zákonný nárok na sirotčí důchod. Forma přijetí
důchodu připsáním na účet neznamená, že důchod byl jednoznačně přijat v dobré víře. Stěžovatel
z dřívějších rozhodnutí žalované musel vědět, že s ukončením studia mu nárok na sirotčí důchod
zanikl. Z toho plyne, že musel vědět, že důchod poukázaný po tomto datu mu již nenáleží a byl
mu zaslán na účet neprávem. Z toho vyplývá i jeho povinnost vrátit takto vyplacený důchod.
Smyslem aplikovaného ustanovení je podle žalované nejen vrácení všech neprávem vyplacených
dávek v důsledku nesplnění některé povinnosti uložené příjemci dávky nebo jeho jiným
vědomým jednáním, ale též vrácení dávky, kterou příjemce přijal, ačkoliv musel z okolností
předpokládat, že byla vyplacena neprávem. Závěrem svého vyjádření žalovaná uvedla,
že každému zastavení výplaty důchodu musí předcházet vydání rozhodnutí o zániku nároku
na takový důchod, což vyžaduje určitý časový prostor. S přihlédnutím k lhůtovým platbám,
pomocí nichž žalovaná vyplácí důchody, není možné zrušit výplatu důchodu okamžitě, zvláště
když příjemce důchodu stejně jako stěžovatel splní svou oznamovací povinnost až ke konci lhůty
stanovené zákonem pro její splnění. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel upozornil oznámením ze dne 7. 12. 2010
žalovanou písemným přípisem na to, že mu dne 1. 12. 2010 vznikl pracovní poměr,
což má dopad na jeho nárok na sirotčí důchod. Tento přípis byl žalované doručen
dne 8. 12. 2010. Následně je ve spisu založen záznam z telefonátu ze dne 18. 2. 2011,
kdy se stěžovatel dotazoval na ukončení výplaty důchodu, přičemž mu bylo sděleno, že bude
muset navíc vyplacené splátky důchodu vrátit, což odmítl. Poté bylo vydáno dne 3. 3. 2011
prvostupňové rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 4
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že mezi stranami není sporný skutkový stav
věci, jak ho zjistila žalovaná i městský soud, ale výklad ustanovení §118a odst. 1 zákona
č. 582/1992 Sb. Stěžovatel vykládá toto ustanovení tak, že odpovědnostní následky spočívající
ve vrácení přeplatku na vyplacené důchodové dávce lze uplatnit pouze tehdy, nesplní-li příjemce
dávky nějakou jemu uloženou povinnost. Nejvyšší správní soud se s jeho názorem neztotožnil,
a to z následujících důvodů.
Ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. uvádí, že pokud důchod byl vyplacen
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost,
přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce,
než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce,
než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené
částky. Toto ustanovení bylo již mnohokrát judikaturou vyloženo tak, že obsahuje několikero
skutkových podstat upravujících situace, kdy je z různých důvodů důchodová dávka vyplacena
ve vyšší částce, než by měla náležet. Konkrétně Nejvyšší správní soud dospěl ve svém rozsudku
ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 – 54, k názoru, že schéma tohoto odpovědnostního vztahu
je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti
za přeplatek na důchodu (tj. „nesplnění uložené povinnosti“, „přijetí důchodu či jeho části při vědomí
jeho neoprávněného vyplacení“, „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku“). Ačkoliv citované ustanovení
zde výslovně neužívá pojem „zavinění“ ani výslovně nehovoří o žádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti),
je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, že odpovědnost oprávněné osoby,
příjemce dávky je tzv. subjektivní odpovědností. Teorie i praxe nahlíží na charakter této právní
odpovědnosti tak, že jde o kombinaci odpovědnosti bez zavinění (u první skutkové podstaty
spočívající v nesplnění uložené povinnosti) a dalších dvou skutkových podstat založených
na principu subjektivní odpovědnosti (přijetí důchodu vědomě ve vyšší částce, jiné způsobení
vzniku přeplatku). O tento výklad předmětného ustanovení se opřela jak žalovaná v napadeném
rozhodnutí, tak i městský soud při jeho přezkumu a oba tyto orgány dospěly k závěru, že tento
právní názor dopadá na posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud tento výklad ustanovení §118a
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. potvrdil ve svém nedávném rozsudku ze dne 2. 8. 2013,
č. j. 4 Ads 58/2013 – 21, a nemá žádný důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani v posuzované
věci.
Ze skutkového stavu zjištěného žalovanou i městským soudem je zřejmé, že se zde
nejednalo v žádném případě o první skutkovou podstatu upravenou v citovaném ustanovení,
tedy porušení povinnosti uložené příjemci dávky (zákonem či rozhodnutím), přičemž o tom není
mezi stranami již nyní sporu. Další dvě skutkové podstaty jsou založeny na subjektivním prvku
zavinění, a to ve formě vědomé nedbalosti (příjemce „vědomě jinak způsobil“ vyplacení důchodu
ve vyšší částce), anebo dokonce nevědomé nedbalosti (příjemce musel z okolností předpokládat,
že důchod nenáleží nebo náleží v nižší částce, než byl vyplacen). Zavinění alespoň ve formě
nedbalosti není u těchto skutkových podstat presumováno a žalovaná je musí v řízení o přeplatku
na dávce prokázat, resp. alespoň odůvodnit, v jakých objektivních okolnostech nekonání příjemce
důchodu mělo zavinění spočívat.
Stěžovatelova odpovědnost za přeplatek na sirotčím důchodě tedy vznikla na základě
nedbalostního zavinění (není přitom s ohledem na tentýž právní následek podstatné,
zda se jednalo o vědomou či nevědomou nedbalost), které bylo žalovanou i městským soudem
odůvodněno tak, že „neoprávněně vyplacené dávky sirotčího důchodu nevrátil, ačkoliv musel z okolností
předpokládat, že mu byly vyplaceny neprávem. Pokud by stěžovatel splnil svou zákonnou povinnost a nepřijal
by důchod, o němž by vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu musel vědět, že mu nenáleží,
přeplatek by mu nevznikl“. S tímto vymezením zaviněného porušení právní povinnosti lze souhlasit,
přičemž na něm nic nemění ani stěžovatelův argument, že přijímal sirotčí důchod na bankovní
účet. Jakkoliv mu zákon neukládá výslovně, aby aktivně bankovním příkazem či jinak vrátil
neprávem vyplacené částky sirotčího důchodu zpět žalované, je tato povinnost stanovena
autoritativně rozhodnutím o přeplatku a odpovídá jí nárok žalované na vrácení takto neprávem
vyplacených částek, pokud tak stěžovatel neučinil sám. Protiprávní jednání spočívalo tedy v přijetí
neprávem vyplacených částek důchodu, škodlivý následek vznikl na straně žalované v hodnotě
17.111 Kč, a to v příčinné souvislosti s nekonáním stěžovatele (nevrácením vyplacených částek).
Zavinění ve formě nedbalosti spočívalo v tom, že stěžovatel věděl či musel z okolností
přepokládat, že po nástupu do zaměstnání již nemá na sirotčí důchod nárok.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že o nedbalostním zavinění stěžovatele
nemůže být pochyb již vzhledem k tomu, že stěžovatel si při vstupu do zaměstnání byl vědom,
že musí tuto skutečnost ohlásit žalované, což také učinil. Informace o určité „ochranné lhůtě“,
které měl od žalované obdržet a které nejsou založeny na platné právní úpravě poskytování
sirotčího důchodu, nejsou v tomto ohledu relevantní a nemají na existenci odpovědnostního
vztahu žádný vliv. Poučení o povinnostech občana v důchodovém pojištění, kterého
se stěžovateli dostalo naposledy před uložením povinnosti vrátit přeplatek v rozhodnutí
ze dne 12. 11. 2010, kterým byla uvolněna výplata sirotčího důchodu, rovněž nemůže „vyvinit“
stěžovatele z jeho odpovědnosti za přeplatek, i když se v něm odkazuje pouze na ohlašovací
povinnost a důsledky jejího nesplnění. Jelikož nejde o poučení o opravném prostředku (§86
odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb.), nýbrž o obecnou poučovací povinnost ve smyslu §4 odst. 2 a 4
správního řádu. Není tedy povinností žalované začleňovat do svých rozhodnutí taková poučení;
pokud tak činí, je na ní, v jakém rozsahu poučí příjemce dávky o jeho povinnostech vyplývajících
ze zákona. Stejně tak ani určité prodlení žalované s vydáním rozhodnutí o přeplatku není
z tohoto pohledu podstatné, neboť prekluzívní lhůta pro rozhodnutí o přeplatku na dávce činí
v souladu s ustanovením §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. pět let od okamžiku výplaty
dávky. Ovšem jinak Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s výtkou krajského soudu,
že žalovaná má rozhodovat o přeplatku na dávce neprodleně a bez zbytečných průtahů, o čemž
svědčí i odchylka pro tato správní řízení obsažená v ustanovení §85a zákona č. 582/1991 Sb.;
žalovaná oddalováním svého rozhodnutí o přeplatku a vyplácením důchodu i po zániku nároku
nepochybně napomáhá vzniku pocitu nejistoty u příjemců dávky. Tím méně případně vyzněla
kritika stěžovatelova přístupu obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, za niž se žalovaná
ex post omluvila. Ani liknavý přístup žalované, bez ohledu na důvody, které k němu vedly,
nemůže způsobit vznik legitimního očekávání, že stěžovatel v období od 20. 12. 2010
do 19. 3. 2011 pobíral sirotčí důchod po právu.
Ke stěžovatelem namítanému právnímu názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 25. 4. 2007, č. j. 3 Ads 20/2007 – 24, je třeba podotknout,
že tento právní názor se s ohledem na tam posuzovanou věc týká pouze první ze skutkových
podstat obsažených v aplikovaném ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.,
a to porušení povinností příjemce dávky. Nejvyšší správní soud se zde nijak nevyjádřil
ke skutkovým podstatám odvislým od zavinění příjemce dávky. Ve vztahu k těmto okolnostem,
které by bývaly mohly odůvodnit uložení povinnosti vrátit přeplatek na základě zaviněného přijetí
důchodové dávky, bylo v dané věci přezkoumávané rozhodnutí nositele pojištění
nepřezkoumatelné, což Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil. Tento právní
názor proto není v rozporu s právními názory obsaženými v rozsudcích ze dne 26. 5. 2010,
č. j. 3 Ads 35/2010 – 54, a ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 Ads 58/2013 – 21, přístupné
na www.nssoud.cz, o něž se opírá i tento rozsudek. Ani tuto námitku stěžovatele Nejvyšší správní
soud neshledal jako důvodnou.
Napadený rozsudek městského soudu je tedy naprosto správný a Nejvyšší správní soud
se s jeho právními závěry ztotožňuje. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelovu
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu