ECLI:CZ:NSS:2013:3.APS.3.2013:25
sp. zn. 3 Aps 3/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupený Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové,
proti žalovanému: Magistrát města Hradec Králové, Československé armády 408/51, Hradec
Králové, na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2013, č. j. 30 A 68/2012 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Janu Urbanovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč.
Přiznaná částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“) domáhal určení, že jednání žalovaného, který během ústního jednání dne
25. 7. 2012 zakázal stěžovateli pořizovat videozáznam osob jednajících jménem žalovaného
ve věci vedené pod č.j. P/2812/2011/OS1/Vim, bylo nezákonné. Stěžovatel též navrhl,
aby krajský soud vyslovil žalovanému zákaz znemožňovat stěžovateli pořizování záznamů jednání
před žalovaným.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem z 9. 5. 2013, č. j. 30 A 68/20102 - 44. Jednání
žalovaného neposoudil jako zásah správního orgánu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud konstatoval, že zákon č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále též jen „správní řád“), neupravuje pravidla pořizování zvukových či obrazových
záznamů; podle soudu pouze §18 správního řádu opravňuje správní orgány bez souhlasu
účastníků v souladu s tzv. úřední licencí podle §12 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, pořizovat obrazový nebo zvukový záznam o úkonech v řízení, o kterých se pořizuje
protokol.
Krajský soud je toho názoru, že ochrana osobnostních práv účastníků řízení navzájem
a úředních osob vůči účastníkům řízení podléhá obecné právní úpravě podle občanského
zákoníku. Účastníci řízení proto mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy z úkonů
v řízení, o nichž se sepisuje protokol, pouze se souhlasem podle §12 odst. 1 občanského
zákoníku. Podle krajského soudu však mohou nastat situace, kdy zájem na ochraně některého
z principů správního řízení převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob
a v takovém případě vznikne účastníkovi řízení právo dokumentovat obrazovým či zvukovým
záznamem průběh úkonu v řízení, o němž se sepisuje protokol. V tomto případě však podle
názoru krajského soudu potom bude, aby byl pořízený záznam způsobilý uvedenou skutečnost
prokázat.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel zamýšlel obrazovým záznamem
dokumentovat průběh ústního jednání a prokázat tím, zda s ním úřední osoby jednají arogantně,
zaujatě a zda porušují právní předpisy. Podle názoru krajského soudu však musel stěžovatel
předem informovat úřední osoby o záměru a důvodu pořízení záznamu, aby tyto úřední osoby
mohly kvalifikovaně posoudit, zda jsou na straně stěžovatele dány důvody pro pořízení záznamu,
a rozhodnout, zda pořízení záznamu účastníkovi povolí. Důvody svého postupu musí správní
orgán poté podrobně rozvést v protokole o úkonu.
Krajský soud z protokolu o ústním jednání zjistil, že žalovanému vůbec nebyly známy
důvody, pro které chtěl stěžovatel vyhotovit záznam, a proto žalovaný nepochybil, pokud zakázal
stěžovateli pořízení záznamu. Krajský soud konstatoval, že k jinému závěru nedospěl s ohledem
na skutečnost, že se stěžovatel dovolával zkušeností z dřívějších ústních jednání před žalovaným,
na základě kterých měl pojmout nedůvěru v činnost úředních osob. Podle soudu se totiž jedná
o nekonkrétní a obecně formulovanou námitku, která nemůže odůvodnit oprávnění stěžovatele
pořídit záznam. Podle soudu bylo rovněž na stěžovateli, aby ve správním řízení využil procesních
prostředků obrany proti postupu správního orgánu, např. aby využil možnosti namítnout
podjatost úředních osob podle §14 správního řádu, měl-li pochyby o nestranném projednání
věci. Krajský soud krátce rovněž konstatoval, že ač se toho stěžovatel domáhal, neměl aktivní
legitimaci podle §66 s. ř. s., k podání žaloby o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu ve veřejném zájmu, neboť citované ustanovení svěřuje
podání žaloby ve veřejném zájmu jen taxativně vyjmenovaným subjektům v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že se krajský soud
v rozsudku dostatečně nevypořádal s námitkou, že k pořizování záznamu z jednání stěžovatel
přistoupil z důvodu arogantního, neprofesionálního a urážlivého jednání úředních osob.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu musí být dána možnost bránit se jím zvoleným postupem
v případě, že přístup správního orgánu vůči stěžovateli překročí zákonem vytýčenou či únosnou
mez a dojde k vulgarizmům či diskriminaci; je nepřijatelné znemožnit účastníkovi řízení tento
postup, pakliže o něj před jednáním nepožádal. Stěžovatel podotkl, že nelze očekávat získání
eventuálního souhlasu úřední osoby v průběhu jednání, kdy úřední osoba již nevhodně jedná.
Stěžovatel poukázal na to, že s úředními osobami měl negativní zkušenosti při předchozích
jednáních, podle jeho názoru musí být všem osobám jednajícím před správním orgánem dána
možnost zachytit exces správního orgánu, ať je o dokumentování jednání úřední osoba zpravena
či nikoliv.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem soudu, že by měl ve správním řízení vznést
námitku podjatosti či stížnost k jednání úředních osob. Stěžovatel se domnívá, že případná
stížnost by s řízením o nezákonném zásahu nesouvisela, byla by pouze přímým důsledkem
porušení etických či zákonných norem úřední osobou a nelze očekávat, že souhlas k pořízení
záznamu by dala osoba, proti níž by měl být tento prostředek použit. Podle stěžovatele by názor
soudu znamenal, že účastník řízení, pokud nezíská souhlas s pořízením záznamu, by musel
doufat, že se úřední osoba daného jednání nedopustí a pokud by taková situace nastala, musel
by se s ní poté pouze smířit. Stěžovatel současně odmítl názor soudu, že by měl do protokolu
dostatečně odůvodnit, z jakého důvodu chce pořídit záznam. Současně se však soud nezabýval
tím, zda žalovaný stěžovatele o této možnosti poučil a byla-li mu k tomu dána možnost.
Podle stěžovatele vyplývá z rozsudku krajského soudu, že nabude-li účastník řízení
dojmu, že do jeho práv je zasahováno nad rámec vytýčený zákonem, je oprávněn toto porušení
dokumentovat. V tomto případě podle stěžovatele není pořizování záznamu podmíněno
předchozím souhlasem, což je otázka, kterou krajský soud v rozsudku měl pominout.
Žalovaný se se závěry krajského soudu ztotožnil a odkázal na svá předchozí vyjádření.
Je názoru, že ve správních řízeních není účastníku dovoleno bez předchozího souhlasu
přítomných osob pořizovat obrazové záznamy a v těchto řízeních bude třeba souhlasu
k pořizování obrazových záznamů fyzických osob vždy. Žalovaný připomenul, že v případě
přestupkových jednání není přítomna jen úřední osoba, ale též osoba obviněného, pro kterého
může být pořizování obrazového záznamu stresujícím faktorem. Žalovaný analogicky k §6
zákona č. 6/2002 Sb. dovozuje, že při absenci právní úpravy nelze dát stěžovateli za pravdu,
že nebylo třeba požádat o souhlas s pořizováním fotografií. Žalovaný je názoru, že pokud
je možno připustit pořízení obrazového záznamu za zcela mimořádných podmínek, nelze
tak činit zcela svévolně. Žalovaný podotkl, že záměrem stěžovatele nebylo dokumentovat
jednání, ale pořídit videozáznam osob účastnících se jednání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel krajskému soudu a Nejvyššímu správnímu předestřel důvody, jež by ho měly
dle jeho názoru opravňovat k pořízení obrazového záznamu při ústním jednání bez souhlasu
úředních osob; krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud se s těmito tvrzenými důvody
dostatečně nevypořádal.
Článek 10 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na ochranu
osobnosti, ochranu soukromého a rodinného života a osobních údajů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 31/2012 z 23. 1. 2013). Z tohoto práva nejsou vyloučeni ani politikové
a ostatní veřejně činné osoby (např. soudci), resp. veřejnosti známé osoby, byť se u těchto osob
připouští vyšší míra zásahů do osobnostních práv; přitom je potřebné vždy zkoumat, zda právu
na ochranu osobnosti není dána přednost oproti jinému lidskému právu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2305/2007, usnesení z 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2591/2011, IV. ÚS 154/97, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva z 2. 11. 2006,
Kobenter a Standard Verlags proti Rakousku, stížnost č. 60899/00, ze 17. 12. 2004, Cumpana
a Mazare proti Rumunsku, stížnost č. 33348/96).
Vycházeje z výše uvedeného je Nejvyšší správní soud toho názoru, že ani úřední osoba,
ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém
právu na ochranu osobnosti. Oprávnění účastníka řízení pořizovat obrazové a zvukové záznamy
úředních osob ve správním řízení se proto, jak správně vyložil krajský soud, zakládá podle §12
odst. 1 občanského zákoníku teprve svolením těchto osob.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v ochraně osobnostních práv fyzických osob
ovšem připustila výjimku, tou může být záznam hovorů fyzických osob; pokud k němu dochází
při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, tyto hovory zpravidla nemají charakter
projevů osobní povahy, a proto by zvukovým záznamem pořízeným bez svolení této osoby
nemohlo dojít k zásahu do jejích osobnostních práv ve smyslu ustanovení §12 odst. 1
občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004).
Z protokolu o ústním jednání jednoznačně vyplývá, že stěžovatel bez svolení počal
vyhotovovat digitální kamerou obrazový a zvukový záznam úředních osob a nijak toto jednání
neodůvodnil. K povaze obrazového záznamu jako projevu osobní povahy a nezbytnosti svolení
dotčené osoby s jeho pořízením Evropský soud pro lidská práva v rozsudku z 15. 1. 2009, ve věci
Reklos a Davourlis proti Řecku, stížnost č. 1234/05, konstatoval následující: „Podoba jednotlivce
je jedním ze základních znaků jeho osobnosti, neboť je výrazem jeho svébytnosti a umožňuje mu odlišit
se od ostatních lidí. Právo člověka na ochranu podoby je tak jednou ze základních složek osobního rozvoje
a předpokladem pro takové právo je především kontrola jednotlivce nad jeho podobou. Jestliže kontrola
nad podobou jednotlivce znamená především jeho možnost odmítnout šíření snímků, na nichž je zobrazen,
zahrnuje i právo každého bránit se proti tomu, aby kdokoli jiný zachycoval, přechovával či reprodukoval
jeho podobu. Jelikož je totiž podoba jednou z inherentních vlastností osobnosti každého jednotlivce, je v zásadě
a za okolností obdobných okolnostem projednávaného případu (viz výše §37) podmínkou její účinné ochrany
souhlas jednotlivce již v okamžiku jejího zachycení, a nikoli teprve v okamžiku jejího případného veřejného šíření.
V opačném případě by kdokoli mohl přechovávat základní znak osobnosti jiné osoby, aniž by tato měla kontrolu
nad jeho případným pozdějším užitím.“
Krajský soud v rozsudku přiléhavě zdůvodnil, že svolovací princip ochrany osobnosti
přesto neplatí absolutně, pokud dojde ke kolizi dvou protichůdných práv; Nejvyšší správní soud
k tomu poznamenává, že ústavní konformita přípustnosti zásahu do osobnostních práv osob
bývá poměřována nejčastěji s důrazem na právo jiných na svobodu slova a na právo na informace
(srov. např. usnesení Ústavního soudu z 15. 3. 2005, sp. zn. ÚS 367/03, usnesení z 25. 11. 2010,
sp. zn. II. ÚS 468/03).
Ve věci stěžovatele krajský soud poměřil význam zájmu účastníka na dodržení zásad
správního řízení a zájem na ochraně osobnostních práv úředních osob. Krajský soud shledal,
že z protokolu nevyplývají důvody pořizování audiovizuálního záznamu. Stěžovatel žalovanému
nevytkl nevhodné chování úředních osob a ani nevznesl výtku proti průběhu jednání. Jelikož
stěžovatel správnímu orgánu svůj zájem na pořízení záznamu neobjasnil, je konečná úvaha
krajského soudu za těchto okolností podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela přiléhavá.
Žádný z výše naznačených důvodů, pro které by mohl převážit zájem účastníka řízení
nad osobnostními právy úřední osoby, stěžovatel v řízení neuplatnil. Nejvyšší správní soud
tak zcela ve shodě s krajským soudem uzavírá, že následná výzva žalovaného učiněná úředními
osobami vůči stěžovateli, aby upustil od svého jednání, byla zcela v souladu s právy, jež fyzickým
osobám přiznává §13 odst. 1 občanského zákoníku a nešlo o nezákonný zásah žalovaného.
Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru krajského soudu i v tom, že pokud stěžovatel
svým jednáním zamýšlel ochránit svá veřejná subjektivní práva, bylo vhodné uplatnit výtky
v rámci správního řízení. Všechny stěžovatelem tvrzené důvody pro pořízení záznamů jsou
dostatečně chráněny procesními instituty správního řízení a tvoří nezbytnou součást práv
účastníka. Takto bylo na stěžovateli, aby zejména namítl podjatost úředních osob kdykoli
v průběhu jednání (§14 odst. 2 správního řádu), či navrhl přezkoumat zákonnost procesního
postupu správního orgánu v odvolání (srov. §81 a násl. správního řádu), příp. v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nevyhověl kasačním námitkám
a kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
IV. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nevyšší správní soud v souladu s §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů podle §60
odst. 1 s. ř. s. nepřísluší. Ze soudního spisu nevyplývá, že by žalovanému správnímu orgánu
vznikly náklady přesahující rámec běžných nákladů, Nejvyšší správní soud žalovanému proto
náhradu nákladů nepřiznal.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2012, č. j. 3 Na
58/2012 – 13 ustanoven advokát, hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stěžovatele
platí v takovém případě stát podle §35 odst. 8 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal výši odměny
za poskytnutí právních služeb podle §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za jeden úkon právní
služby učiněné v řízení o kasační stížnosti spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč
za tento úkon. Nejvyšší správní soud dále přiznal zástupci náhradu hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Advokát sdělil soudu, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nárok vůči státu se zvyšuje o částku
odpovídající dani, kterou advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zvláštního právního předpisu, tato částka činí 714 Kč. Dohromady tedy přiznal
Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele 4.114 Kč (3.100 Kč + 300 Kč + 714 Kč) a k výplatě
stanovil přiměřenou lhůtu. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu,
náklady zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu