ECLI:CZ:NSS:2013:3.APS.4.2013:24
sp. zn. 3 Aps 4/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupený Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové,
proti žalovanému: Magistrát města Hradec Králové, Československé armády 408/51, Hradec
Králové, na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2013, č. j. 30 A 54/2012 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Janu Urbanovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč.
Přiznaná částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
též „krajský soud“) domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající v zákazu pořizování fotografií
osob jednajících dne 29. 2. 2012 jménem žalovaného ve věci vedené pod č. j. MMHK/012300/
2012 byl nezákonný. Stěžovatel též navrhl, aby krajský soud vyslovil žalovanému zákaz
znemožňovat stěžovateli pořizování záznamů jednání před žalovaným.
Krajský soud zamítl žalobu rozsudkem z 9. 5. 2013, č. j. 30A 54/20102 - 54. Jednání
žalovaného jako neposoudil jako zásah správního orgánu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud konstatoval, že zákon č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále též jen „správní řád“), výslovně neupravuje pravidla pořizování zvukových
či obrazových záznamů; podle soudu pouze §18 správního řádu opravňuje správní orgány
bez souhlasu účastníků v souladu s tzv. úřední licencí podle §12 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, pořizovat obrazový nebo zvukový záznam o úkonech v řízení, o kterých
se pořizuje protokol.
Krajský soud je toho názoru, že ochrana osobnostních práv účastníků řízení navzájem
a úředních osob vůči účastníkům řízení podléhá obecné právní úpravě podle občanského
zákoníku. Účastníci řízení proto mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy z úkonů
v řízení, o nichž se sepisuje protokol, pouze se souhlasem podle §12 odst. 1 občanského
zákoníku. Nastane-li situace, kdy zájem na ochraně některého z principů správního řízení převáží
nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob, vznikne účastníkovi řízení právo
dokumentovat obrazovým či zvukovým záznamem průběh úkonu v řízení, o němž se sepisuje
protokol. V tomto případě však podle názoru krajského soudu bude potřeba, aby byl pořízený
obrazový nebo zvukový záznam způsobilý uvedenou skutečnost prokázat.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel pořízením fotografií zamýšlel dokumentovat
průběh ústního jednání a prokázat tím, zda s ním úřední osoby jednají arogantně, zaujatě
a případně porušují právní předpisy. Podle názoru krajského soudu však pořízení fotografií
z ústního jednání nemohlo uvedený cíl naplnit, neboť fotografie nejsou způsobilé průběh jednání
a chování osob dokumentovat a nemají takovou důkazní hodnotu; nelze např. zjistit, zda jednání
probíhalo v souladu s právními předpisy, či zda úřední osoby se stěžovatelem jednaly zdvořile,
zda by zvýhodnily jiného účastníka řízení. Zájem stěžovatele coby účastníka řízení proto krajský
soud neshledal převažujícím nad zájmem na ochraně osobnosti úředních osob. Uzavřel proto,
že pokud k tomu úřední osoby nedaly souhlas, nebyl stěžovatel oprávněn k pořizování fotografií
při jednání s ohledem na §12 odst. 1 občanského zákoníku. Zásah, kterým žalovaný zakázal
stěžovateli pořizovat fotografie úředních osob, tak byl v souladu s ustanoveními občanského
zákoníku a nemohl být nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s.
Krajský soud krátce konstatoval, že ač se toho stěžovatel domáhal, neměl aktivní
legitimaci podle §66 s. ř. s. k podání žaloby o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu ve veřejném zájmu, neboť citované ustanovení svěřuje
podání žaloby ve veřejném zájmu jen taxativně vyjmenovaným subjektům v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že se krajský soud
v rozsudku dostatečně nevypořádal s námitkou, že k pořizování fotografií z jednání stěžovatel
přistoupil z důvodu arogantního, neprofesionálního a urážlivého jednání úředních osob.
Fotografie měly umožnit vyvození odpovídajících důsledků proti jednajícím osobám. Podle
stěžovatele nepřípustný způsob jednání úředních osob může spočívat nejen ve verbálním
projevu, ale také v projevech neverbálních, které lze zachytit prostřednictvím fotografie.
Jako příklad zmínil stěžovatel nevhodné posunky či oblečení jednajících osob, které mohou
být diskriminační nebo urážlivé.
Žalovaný ve shodě s krajským soudem zastává názor, že ve správních řízeních není
účastníku dovoleno bez předchozího souhlasu přítomných osob pořizovat obrazové záznamy
a v těchto řízeních bude třeba souhlasu k pořizování obrazových záznamů fyzických osob vždy.
Žalovaný připomenul, že v případě přestupkových jednání není přítomna jen úřední osoba,
ale též osoba obviněného, pro kterého může být pořizování obrazového záznamu stresujícím
faktorem. Žalovaný analogicky k §6 zákona č. 6/2002 Sb. dovozuje, že při absenci právní úpravy
nelze dát stěžovateli zapravdu, že nebylo třeba požádat o souhlas s pořizováním fotografií.
Podle žalovaného krajský soud správně dospěl k závěru, že fotografie nemůže dokumentovat
vlastní průběh jednání, ani zda jednání probíhalo v souladu s právními předpisy. Uvedené
se podle žalovaného týká i nonverbálních projevů, neboť fotografie často zkresluje skutečný
význam gest, pohybů končetin a mimiky obličeje. Požadovat po úřední osobě, aby se nechala
vyfotografovat, protože se její oblečení zdá stěžovateli být urážlivým, jde podle žalovaného
nad rámec práv a oprávněných zájmů stěžovatele jako účastníka správního řízení. Žalovaný
rovněž poukázal na to, že stěžovatelovo tvrzení o důvodech pořízení fotografií zcela
nekoresponduje s tvrzením v žalobě, kde o urážlivém chování vůči své osobě nemluví.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel krajskému soudu a Nejvyššímu správnímu předestřel důvody, jež by ho měly
dle jeho názoru opravňovat k pořízení obrazového a zvukového záznamu při ústním jednání
bez souhlasu úředních osob.
Článek 10 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na ochranu
osobnosti, ochranu soukromého a rodinného života a osobních údajů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 31/2012 z 23. 1. 2013). Z tohoto práva nejsou vyloučeni ani politikové
a ostatní veřejně činné osoby (např. soudci), resp. veřejnosti známé osoby, byť se u těchto osob
připouští vyšší míra zásahů do osobnostních práv; přitom je potřebné vždy zkoumat, zda právu
na ochranu osobnosti není dána přednost oproti jinému lidskému právu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2305/2007, usnesení z 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2591/2011, IV. ÚS 154/97, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva z 2. 11. 2006,
Kobenter a Standard Verlags proti Rakousku, stížnost č. 60899/00, ze 17. 12. 2004, Cumpana
a Mazare proti Rumunsku, stížnost č. 33348/96).
Vycházeje z výše uvedeného je Nejvyšší správní soud toho názoru, že ani úřední osoba,
ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém
právu na ochranu osobnosti. Oprávnění účastníka řízení pořizovat obrazové a zvukové záznamy
úředních osob ve správním řízení se proto, jak správně vyložil krajský soud, zakládá podle §12
odst. 1 občanského zákoníku teprve svolením těchto osob.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v ochraně osobnostních práv fyzických osob
ovšem připustila výjimku. Tou může být záznam hovorů fyzických osob; pokud k němu dochází
při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, tyto hovory zpravidla nemají charakter
projevů osobní povahy, a proto by zvukovým záznamem pořízeným bez svolení této osoby
nemohlo dojít k zásahu do jejích osobnostních práv ve smyslu ustanovení §12 odst. 1
občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004).
Uvedený názor na ve věc stěžovatele nedopadá, protože z protokolu o ústním jednání
jednoznačně vyplývá, že stěžovatel bez svolení zhotovil mobilním telefonem pouze fotografie
(tedy obrazové záznamy) úředních osob. K povaze obrazového záznamu jako projevu osobní
povahy a nezbytnosti svolení dotčené osoby s jeho pořízením Evropský soud pro lidská práva
v rozsudku z 15. 1. 2009, ve věci Reklos a Davourlis proti Řecku, stížnost č. 1234/05, konstatoval
následující: „Podoba jednotlivce je jedním ze základních znaků jeho osobnosti, neboť je výrazem jeho svébytnosti
a umožňuje mu odlišit se od ostatních lidí. Právo člověka na ochranu podoby je tak jednou ze základních složek
osobního rozvoje a předpokladem pro takové právo je především kontrola jednotlivce nad jeho podobou. Jestliže
kontrola nad podobou jednotlivce znamená především jeho možnost odmítnout šíření snímků, na nichž
je zobrazen, zahrnuje i právo každého bránit se proti tomu, aby kdokoli jiný zachycoval, přechovával
či reprodukoval jeho podobu. Jelikož je totiž podoba jednou z inherentních vlastností osobnosti každého jednotlivce,
je v zásadě a za okolností obdobných okolnostem projednávaného případu (viz výše §37) podmínkou její účinné
ochrany souhlas jednotlivce již v okamžiku jejího zachycení, a nikoli teprve v okamžiku jejího případného
veřejného šíření. V opačném případě by kdokoli mohl přechovávat základní znak osobnosti jiné osoby,
aniž by tato měla kontrolu nad jeho případným pozdějším užitím.“
Krajský soud v rozsudku přiléhavě zdůvodnil, že svolovací princip ochrany osobnosti
přesto neplatí absolutně pokud dojde ke kolizi dvou protichůdných práv; Nejvyšší správní soud
k tomu poznamenává, že ústavní konformita přípustnosti zásahu do osobnostních práv osob
bývá poměřována nejčastěji s důrazem na právo jiných na svobodu slova a na právo na informace
(srov. např. usnesení Ústavního soudu z 15. 3. 2005, sp. zn. ÚS 367/03, usnesení z 25. 11. 2010,
sp. zn. II. ÚS 468/03).
Ve věci stěžovatele krajský soud poměřil význam zájmu účastníka na dodržení zásad
správního řízení a zájem na ochraně osobnostních práv úředních osob. Krajský soud
se v odůvodnění zabýval eventuální důkazní hodnotou obrazového záznamu, přičemž je názoru,
že tímto způsobem nemohl stěžovatel účinně dosáhnout zamýšleného cíle pořízení fotografií,
tedy dokumentace nevhodného chování úředních osob či věrného obrazu o zákonnosti průběhu
jednání. Nejvyšší správní soud nadto připomíná, že k dotazu žalovaného, proč pořídil fotografie,
stěžovatel neuvedl žádný konkrétní důvod, pouze obecně namítl, že má právo pořizovat
audiovizuální a zvukový záznam. Stěžovatel tím spíše žalovanému nevytkl nevhodné chování
úředních osob a ani nevznesl výtku proti průběhu jednání. Jelikož stěžovatel správnímu orgánu
svůj zájem na pořízení fotografií jiným způsobem neobjasnil, je konečná úvaha krajského soudu
za těchto okolností podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela dostatečná a přesvědčivá.
Žádný z výše naznačených důvodů, pro které by mohl převážit zájem účastníka řízení
nad osobnostními právy úřední osoby, stěžovatel v řízení neuplatnil. Nejvyšší správní soud
tak zcela ve shodě s krajským soudem uzavírá, že následná výzva žalovaného učiněná úředními
osobami vůči stěžovateli, aby upustil od svého jednání a odstranil závadný stav vymazáním
fotografií, byla zcela v souladu s právy, jež fyzickým osobám přiznává §13 odst. 1 občanského
zákoníku a nešlo o nezákonný zásah žalovaného.
Kasační námitka proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud nad rámec rozhodovacích důvodů uvádí, že pokud stěžovatel
svým jednáním zamýšlel ochránit svá veřejná subjektivní práva, bylo vhodné uplatnit výtky
v rámci správního řízení. Všechny stěžovatelem tvrzené důvody pro pořízení záznamů jsou
dostatečně chráněny procesními instituty správního řízení a tvoří nezbytnou součást práv
účastníka. Takto bylo na stěžovateli, aby zejména namítl podjatost úředních osob kdykoli
v průběhu jednání (§14 odst. 2 správního řádu), či navrhl přezkoumat zákonnost procesního
postupu správního orgánu v odvolání (srov. §81 a násl. správního řádu), příp. v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
IV. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nevyšší správní soud v souladu s §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů podle §60
odst. 1 s. ř. s. nepřísluší. Ze soudního spisu nevyplývá, že by žalovanému správnímu orgánu
vznikly náklady přesahující rámec běžných nákladů, Nejvyšší správní soud žalovanému proto
náhradu nákladů nepřiznal.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2012, č. j. 3 Na
58/2012 – 13 ustanoven advokát, hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stěžovatele
platí v takovém případě stát podle §35 odst. 8 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal výši odměny
za poskytnutí právních služeb podle §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za jeden úkon právní
služby učiněné v řízení o kasační stížnosti spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč
za tento úkon. Nejvyšší správní soud dále přiznal zástupci náhradu hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, nárok vůči státu se zvyšuje o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zvláštního právního předpisu, tato částka činí 714 Kč. Dohromady tedy přiznal Nejvyšší správní
soud zástupci stěžovatele 4.114 Kč (3.100 Kč + 300 Kč + 714 Kč) a k výplatě stanovil
přiměřenou lhůtu. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, náklady
zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu