ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.23.2013:23
sp. zn. 3 As 23/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2012, č. j. 76170/ENV/ 12811/540/12, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 2. 1. 2013, č. j. 59 A 94/2012 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2012, čj. 76170/ENV/12 811/540/12 žalovaný zamítl
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního
prostředí, Oblastního inspektorátu Liberec (dále jen „ČIŽP Liberec“), ze dne 19. 7. 2012,
čj. ČIŽP/51/OOH/SR02/1201931.001/12/LDH, kterým byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 490.000 Kč za správní delikt podle §66 odst. 3 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o odpadech“). Porušení zákona o odpadech se stěžovatel dopustil tím, že od května roku 2006
do ledna roku 2012 provozoval zařízení k využívání odpadů (terénní úpravy) bez souhlasu
k provozu a bez souhlasu s jeho provozním řádem.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel dne 22. 11. 2012 správní žalobou u Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec. Rozporoval především nepřiměřenou výši uložené
pokuty, nedostatečnosti ve skutkových zjištěních a uložení pokuty až po uplynutí zákonné lhůty.
Navrhoval také, aby soud přiznal správní žalobě odkladný účinek.
Ve vyjádření ke správní žalobě namítl žalovaný místní nepříslušnost soudu v Ústí
nad Labem – pobočka Liberec a navrhl věc postoupit Městskému soudu v Praze.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „krajský soud“) rozhodl
usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 59 A 94/2012 – 35, napadeným nyní posuzovanou kasační
stížností, o postoupení věci místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
Krajský soud uvedl, že z ust. §80 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny (ale také z §66 odst. 3 zákona o odpadech) vyplývá, že sankce je oprávněna
uložit pouze Česká inspekce životního prostředí se sídlem v Praze a nikoli jednotlivé
inspektoráty. Vzhledem k této skutečnosti nezbylo krajskému soudu než konstatovat místní
nepříslušnost a postoupit věc místně příslušnému soudu.
Napadeným usnesením tak byla věc podle §7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále „s. ř. s.“) postoupena místně příslušnému soudu, kterým je Městský soud v Praze.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 15. 1. 2013 napadá stěžovatel usnesení krajského soudu v celém
rozsahu. Odkazuje přitom na důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a také §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Pouze obecně konstatuje, že napadené rozhodnutí spočívá na vadném právním posouzení
věci, a že některé jeho závěry nemají oporu ve spise. Stěžovatel tedy navrhuje usnesení krajského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3) a 4) s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené
v ust. §109 odst. 4) s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přípustná. Podle
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze
upravuje vedení řízení. Takovými rozhodnutími jsou v zásadě usnesení vydávaná v průběhu
řízení, nemající vliv na rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí, u nichž odnětí možnosti brojit
proti nim kasační stížností stěžovatele v jeho právech účastníka řízení nikterak nezkracuje.
Usnesení o postoupení věci jinému místně příslušnému soudu je sice možné považovat
za rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, avšak důvodem přípustnosti kasační stížnost
je v tomto případě skutečnost, že rozhodnutím o postoupení věci dochází k zásahu do práva
účastníka řízení na zákonného soudce. Stejný názor vyslovil Nejvyšší správní soud
např. v usnesení ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 – 101 a k principu zákonného soudce
mimo jiné poznamenal, že „Rozhodnutí krajského soudu ve věci místní příslušnosti totiž právě s přihlédnutím
k závažnosti uvedeného principu musí být umožněno podrobit přezkumu Nejvyšším správním soudem, a to tím
spíše, může-li se v takové věci na Nejvyšší správní soud obrátit ten z krajských soudů, jemuž byla věc postoupena.
Může-li takovou kognici vyvolat (nikoli ve svém ústavně garantovaném právu) dotčený státní orgán, tím spíše
musejí mít takovou možnost i ve svém ústavně zaručeném subjektivním právu dotčení účastníci řízení.“
Kasační stížnost je tedy podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně uplatňuje
námitky podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s., které jsou po obsahové stránce
formulovány zcela obecně, pouhou citací zákonných ustanovení. Nejvyšší správní soud stabilně
zastává názor, že prostý odkaz na zákonné ustanovení, nebo obecné formulace je nutné
konkretizovat a stěžovatel je povinen uvést konkrétní skutečnosti a doplnit je svou právní
argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních chybných kroků, úkonů a úvah se měl soud
v předcházejícím řízení dopustit a ozřejmit, proč se napadené rozhodnutí jeví jako nezákonné.
Obecně formulované námitky přitom nemusejí být považovány za stížnostní důvody ve smyslu
ustanovení §103 s. ř. s. (ke konkrétnosti návrhu např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb.
NSS).
V nyní posuzované věci však vzal Nejvyšší správní soud v potaz zvláštní povahu
napadeného usnesení, kdy i z obecně formulované kasační stížnosti je možné dovodit,
že stěžovatel s postoupením věci nesouhlasí. I přesto stále platí, že řízení o kasační stížnosti
je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita
a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne
14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 - 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Jestliže tedy
stěžovatel neuvedl, jaké skutkové okolnosti nemají oporu ve spise [kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.], neměl Nejvyšší správní soud možnost o takové námitce jakkoli
rozhodovat. Tím spíše v případě, kdy napadené rozhodnutí je procesního charakteru a věcnou
(skutkovou) stránku vůbec neřeší.
V daném případě tedy zbývá k posouzení kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a),
u něhož ani obecná formulace následující úvaze nebrání.
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti“.
Ustanovení §7 odst. 5 s. ř. s. uvádí: „není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně
příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud s postoupením věci, předloží spisy
k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této otázce
jsou soudy vázány“.
Podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její
působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o ČIŽP“) se zřizuje Česká
inspekce životního prostředí jako orgán státní správy, který je podřízen ministerstvu životního
prostředí České republiky. Inspekce se dělí na ústředí a oblastní inspektoráty.
Stěžejní problematiku představuje nepochybně posouzení, zda lze oblastní inspektorát
České inspekce životního prostředí považovat za správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se touto otázkou již několikrát
zabýval a ve svých předcházejících rozhodnutích došel k závěru, že oblastní inspektoráty České
inspekce životního prostředí postavení správního orgánu ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. nemají
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nad 9/2012 - 37, Nad 21/2012 - 38,
Nad 39/2012 – 30, Nad 79/2012 – 36 a Nad 81/2012 – 71; všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Není důvodu se ani nyní
od ustáleného názoru zdejšího soudu odchýlit.
Za správní orgán lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního
celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy
[§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem
rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí nějaký právní předpis určité samostatné
rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
K postavení oblastních inspektorátů České inspekce životního prostředí lze odkázat
na argumentaci usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, č.j. Nad 81/2012 – 71,
kde se uvádí, že „Česká inspekce životního prostředí byla zřízena zákonem o ČIŽP jako orgán státní správy
s celostátní působností. Ustanovení §1 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje pouze postavení a interní organizaci
České inspekce životního prostředí, nesvěřuje však jednotlivým oblastním inspektorátům samostatné rozhodovací
pravomoci ani nevymezuje jejich působnost. Zákony upravující oblast ochrany životního prostředí rovněž
nepředpokládají žádnou pravomoc jednotlivých oblastních inspektorátů, neboť zmiňují pouze Českou inspekci
životního prostředí (například zákon o odpadech, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých
dalších zákonů, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, zákon č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny). O odvoláních proti rozhodnutím České inspekce životního prostředí rozhoduje
žalovaný (srov. např. §1 odst. 1 zákona o ČIŽP, ve spojení s §68 odst. 2 zákona o odpadech). Oblastní
inspektoráty jakožto dekoncentrované regionální složky České inspekce životního prostředí tak jednají
a vykonávají činnost jejím jménem, a proto o nich nelze uvažovat jako o samostatných správních orgánech, které
by byly nadány rozhodovací pravomocí“.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že za orgán, který
v dané věci vydal rozhodnutí v prvním stupni (§7 odst. 2, věta první s. ř. s.) je nutné považovat
Českou inspekci životního prostředí se sídlem Praha 9, Na Břehu 267, která se nachází v obvodu
Městského soudu v Praze a nikoli ČIŽP Liberec.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) nebyl dán a krajský soud
posoudil otázku místní příslušnosti správně, když postoupil věc Městskému soudu v Praze.
Celkově tak Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako
takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu
právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu