ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.52.2012:32
sp. zn. 3 As 52/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
Občanské sdružení Pro Hanspaulku, se sídlem Matějská 2370/2, Praha 6 – Dejvice,
zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem AK Slavíkova 2568/23, Praha 2
– Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské
náměstí 932/6, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2007,
č. j. 24292/2007–83/O-1320/07, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 11 A 273/2010 – 84,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 11 A 273/2010 – 84
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu
ve věci obnovy řízení o umístění stavby.
Soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutím
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2005, č. j. MHMP/175192/2005/OST/No bylo
změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 20. 6. 2005, č. j. výst. 518/P 3082/2
Dej/05/Kot, kterým se umisťuje stavba „Hanspaulka – Nové vily“ na pozemcích p. č. 3082/2,
3083/2, 4196 a 4231 k. ú. Dejvice, Praha 6. Změna spočívala v záměně dvou slov a upřesnění
vymezení pozemků rodinných domů ve funkční ploše OC.
Dne 2. 11. 2006 podal žalobce žádost o obnovu řízení z důvodu uvedeného v §100
odst. 1 písmeno a) správního řádu s tím, že důkazy, o které se opírala uvedená rozhodnutí,
se ukázaly nepravdivými. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2007, č. j. S-MHMP 185970/2007/
OST/No Magistrát města Prahy žádost o obnovu řízení zamítl. K tomu uvedl, že dokumentace
k územnímu řízení není neznámou skutečností ani důkazem, které by nemohl účastník
v původním řízení uplatnit. Naopak, dokumentace k územnímu řízení byla s účastníky řízení
projednána při ústním jednání a účastníci měli možnost uplatnit své námitky, případně podat
odvolání, což ostatně žalobce i učinil. Soulad dokumentace ke stavebnímu řízení s podmínkami
územního rozhodnutí se nepřezkoumává na základě žádosti o obnovu územního řízení,
ale jeho posouzení je zcela v působnosti stavebního úřadu ve stavebním řízení. Pokud má žalobce
za to, že podklady předložené ve stavebním řízení nesplňují podmínky územního rozhodnutí,
má možnost uplatnit své námitky ve stavebním řízení Napadeným rozhodnutím ze dne
6. 12. 2007 pak žalovaný zamítl i odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, přičemž se ztotožnil s důvody, o něž bylo toto rozhodnutí opřeno. Dodal k tomu pouze,
že případný nesoulad navrhované stavby s požadavky právních předpisů není důvodem k obnově
řízení, ale nejvýše k řízení nezkumnému podle §94 a násl. správního řádu. Lhůta k zahájení
takového řízení však již uplynula.
Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 20. 6. 2005 ve znění rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2005 bylo následně nahrazeno rozhodnutím Úřadu
městské části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007, č. j. MCP6 060274/2007, sp. zn. SZ MCP6 098706/
2006/OV/Kot, vydaném podle §39 a §41 odst. 1 starého stavebního zákona a §4 vyhlášky
č. 132/1998 Sb. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto podle §92 správního řádu
jako nepřípustné rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2009, č. j. S-MHMP
163041/2009/OST/No.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že podmínky pro možnou
obnovu řízení nejsou dány, neboť rozhodnutí správního orgánu, jež by mělo být zrušeno
v důsledku vydání nového rozhodnutí v obnoveném řízení, již neexistuje. Rozhodnutí vydané
v řízení podle §41 starého stavebního zákona, jež toto původní rozhodnutí nahradilo, je přitom
samostatně soudně přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí proto považoval za zákonné. Soud
zároveň nepřehlédl, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2009, citované
výše, bylo rovněž napadeno žalobou a věc je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca
152/2009, pro posouzení projednávané věci však této skutečnosti zřejmě nepřikládal význam,
neboť se k ní v rozsudku blíže nevyjádřil ani nepovažoval za nutné vyčkat výsledku tohoto řízení.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky a pro vady řízení před soudem,
jež mohly mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel namítal, že se soud
neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 As 17/2010 - 60 a nezabýval se meritem věci. Dále namítal,
že neobstojí závěr soudu o neexistenci rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne
20. 6. 2005 ve znění rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2005, neboť
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007, jež mělo tato rozhodnutí nahradit,
bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 8. 2012, č. j. S-MHMP
163041/2009/OST/No na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012
č. j. 6 Ca 152/2009 – 62.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vydaná v územním řízení, jehož obnova se navrhuje,
stále existují, není zde soudem uváděného důvodu pro zamítnutí předmětné žaloby. Stěžovatel
proto navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nezpochybnil zcela skutková zjištění učiněná soudem,
poukázal však na některé skutečnosti, které dle jeho názoru činí nesprávným jeho skutkový závěr.
Nejvyšší správní soud proto vyšel ze skutkového stavu v rozsudku uvedeného, zohlednil
však stěžovatelem uváděná rozhodnutí, především pak skutečnosti a závěry obsažené v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 6.2012 č. j. 6 Ca 152/2009 - 62, jež považuje pro posouzení
projednávané věci za rozhodující.
Jak bylo již uvedeno výše, citovaným rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2009, kterým bylo zamítnuto podle §92 správního řádu
jako nepřípustné odvolání podané osobou, která se považovala za účastníka řízení, proti
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007. Odvolací správní orgán měl
totiž za to, že odvolatel Ing. B. B. nebyl účastníkem řízení před správním orgánem prvního
stupně, neboť předmětné pozemky, které sousedí s umísťovanou stavbou, nabyl do vlastnictví
až po vydání tohoto rozhodnutí, konkrétně ke dni 4. 1. 2008, kdy již bylo řízení pravomocně
skončeno. Soud se však s uvedeným právním názorem neztotožnil, a to z toho důvodu,
že správní orgán prvního stupně nesprávně opomenul jako účastníka řízení právní předchůdkyni
odvolatele společnost ING, a.s. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak nikdy nenabylo
právní moci a odvolatel, jako právní nástupce opomenuté účastnice, byl oprávněn odvolání
podat.
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 8. 2012 pak bylo rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007 zrušeno a věc vrácena k novému projednání
s tím, že správní orgán je povinen v probíhajícím řízení podle §41 starého stavebního zákona
jednat i s vlastníky sousedních pozemků, včetně odvolatele.
K tomu je třeba dále uvést, že předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 As 17/2010 - 60 byl Městský soud v Praze v projednávané věci zavázán
právním názorem tak, že 1) rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2007 není nepřezkoumatelné
a 2) v dalším řízení se musí zabývat meritem věci, tedy otázkou, zda argumentace žalobce
dovozující nepravdivost dokumentace předložené v územním řízení může vést k závěru o splnění
podmínek pro obnovu řízení.
Z hlediska výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud posuzoval námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Stěžovatel namítal především nedodržení závazného právního názoru
obsaženého ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, tedy vadu řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tomuto důvodu kasační stížnosti soud nepřisvědčil.
V obecné rovině byl Městský soud v Praze zavázán k tomu, aby (na rozdíl od svého
předchozího rozsudku) meritorně posoudil zákonnost napadeného správního rozhodnutí.
To Městský soud v Praze učinil. S ohledem na ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. byl pak tento soud
zavázán i k tomu, aby přezkoumal napadené správní rozhodnutí v rozsahu zbývajících žalobních
bodů. To Městský soud v Praze neučinil, neboť za podstatnější pro posouzení zákonnosti tohoto
rozhodnutí považoval skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu vydaná v řízení, jež by mělo
být obnoveno, byla již nahrazena jiným. Vypořádání žalobních námitek by proto na závěru
o nemožnosti obnovit řízení o umístění stavby již nemohlo nic změnit. Městský soud v Praze
se tak sice při svém postupu dostal do určité kolize s citovaným ustanovením s. ř. s., procesní
předpis však pro řízení o žalobě výslovně neupravuje rozsah skutečností, k nimž soud
přihlíží z úřední povinnosti (ty jsou dovozovány jen judikatorně, např. při aplikaci §76 s. ř. s.),
takže principiálně nelze takovýto postup při zvláštních skutkových či právních okolnostech
ani vyloučit.
Nejvyšší správní soud je tak toho názoru, že Městský soud v Praze by zajisté nepochybil,
pokud by se věcí zabýval pouze v rozsahu žalobního bodu B podané žaloby bez ohledu na jiné
skutečnosti, napadenému rozsudku však zároveň nelze vytýkat nedodržení závazného právního
názoru, neboť soudu nebylo zapovězeno, aby v novém rozhodnutí přihlédl i k jiným
skutečnostem než uvedeným v žalobě, bude-li je považovat za rozhodné pro posouzení věci.
Hlavní úkol, tj. učinit si úsudek o zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, přitom soud
splnil.
Stěžovatel dále namítal, že závěr Městského soudu v Praze o nemožnosti obnovy řízení
v důsledku nahrazení původně vydaných rozhodnutí novým neobstojí, neboť toto nové
rozhodnutí bylo již v mezidobí zrušeno. Dovozoval tak nesprávné posouzení právní otázky
existence podmínek pro obnovu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávnost
právě onoho meritorního posouzení věci, jež soud v novém rozsudku učinil. Této námitce
Nejvyšší správní soud přisvědčil, byť částečně na základě poněkud odlišné argumentace
než stěžovatelem uplatněné.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Pro posouzení oprávněnosti námitky stěžovatele je tak podstatné, zda s ohledem
na skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí, tj. ke dni 6. 12. 2007
obstojí názor Městského soudu v Praze, že rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne
20. 6. 2005 ve znění rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2005 o umístění
stavby bylo nahrazeno novým rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007,
vydaným v řízení podle §41 starého stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud má za to, že tento názor je nesprávný. Jak vyplývá z rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, č. j. 6 Ca 152/2009 - 62, rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007 nenabylo pro opomenutí účastníka (či účastníků) řízení nikdy
právní moci a nemělo tudíž nikdy ani účinky, které mu napadený rozsudek přisoudil.
V projednávané věci tak lze uzavřít, že k nahrazení výše uvedených rozhodnutí o umístění stavby
novým rozhodnutím ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí nedošlo, navíc je nutno
připomenout, že toto rozhodnutí se ve svých důvodech o existenci rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 6 ze dne 10. 10. 2007 ani neopírá. Z tohoto hlediska pak už není podstatné,
že uvedené rozhodnutí bylo později rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
30. 8. 2012 dokonce i zrušeno, ba ani to, jaké rozhodnutí z uvedeného řízení nakonec vzejde.
To vše jsou totiž skutková nova, k nimž při posuzování zákonnosti správního rozhodnutí
již nelze přihlížet.
Z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem výše uvedeným, přezkoumá
tedy nyní zákonnost napadeného správního rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek uvedených
pod bodem B žaloby (ohledně nedůvodnosti bodu A žaloby je již vázán rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 As 17/2010 - 60) a ve věci znovu rozhodne. Podle
ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. přitom rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu