ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.52.2013:18
sp. zn. 3 As 52/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
předsedy žalované ze dne 9. 3. 2011, čj. 649/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, č. j. 10 A 183/2012 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalované čj. 648/11 a 649/11, jimiž mu byl určen advokát k poskytnutí právní služby
podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Krajský soud v Brně postoupil svým usnesením ze dne
29. 4. 2011, č. j. 30 A 36/2011 - 9, věc místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Podáním
ze dne 26. 6. 2012 vzal žalobce zpět žalobu vztahující se k rozhodnutí žalované čj. 648/11 –
ve vztahu k tomuto rozhodnutí bylo tedy řízení zastaveno a žaloba proti rozhodnutí žalované
čj. 649/11 vyloučena k samostatnému projednání. Společně s uvedeným zpětvzetím proti
jednomu z rozhodnutí zaslal žalobce (dále jen „stěžovatel“) i žádost o osvobození od soudních
poplatků, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2013, č. j. 10 A 183/2012 - 9,
zamítl.
Usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že žalobce splňuje první podmínku
pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), neboť je nemajetný. Osvobození od soudních poplatků mu přesto nepřiznal
s odůvodněním, že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá.
V tomto směru poukázal na stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem, které
v naprosté většině (stejně jako aktuálně projednávána věc) napadají rozhodnutí České advokátní
komory, a zejména na jejich samoúčelný charakter, stereotypní průběh a samotný postup žalobce
v těchto sporech, ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustále
zpochybňování i jen dílčích úkonů správního orgánu i soudu.
Smyslem žalobcových návrhů tak již není ochrana jeho práv, ale samotné vedení sporu,
a to využíváním možných i nemožných prostředků procesní ochrany, zdůrazňování skutečných
i domnělých formálních nepřesností v postupu správního orgánu i soudu a lpění na jejich
formálním odstraňování; původní smysl vedení pře tak ustupuje do pozadí a motivací pro další
proces je tento proces samotný. Městský soud tak uzavřel, že hodlá-li žalobce svá práva vymáhat
soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, jak byl výše popsán, lze po něm požadovat,
aby tato řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. Uvedené důvody dle městského soudu
dokládá i posuzovaný případ, kdy žalobce napadá rozhodnutí, kterým mu byl určen advokát,
ale vznáší námitky jen proti náležitostem rozhodnutí, nedostatečné identifikaci advokáta, nárok
na náhradu hotových výdajů advokáta a nedostatečné vymezení služeb. Městský soud poukázal
i na to, že obdobné námitky byly již mnohokrát shledány nedůvodnými v jiných sporech
vedených stěžovatelem.
Kasační stížnost
Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž explicitně neodkázal
na žádný konkrétní zákonný důvod dle §103 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel proti usnesení městského soudu brojí mnoha (24), povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami. Městskému soudu mj. vytýká, že uvažuje o návrhu na zahájení řízení
v minulém čase. Dále uvádí, že je nemyslitelné, že by soud nevěděl, že není místně příslušným
k vedení řízení, neboť má za to, že výrok o postoupení věci není konečným výrokem o splnění
podmínek řízení. Městský soud rovněž neměl hodnotit racionálnost jednotlivých úkonů
stěžovatele před žalovanou, jinými správními orgány, či dalšími soudy. Poukazuje i na to, že řízení
před Ústavním soudem není zpoplatněno. Městský soud nedostatečně odůvodnil „odloučení části
žaloby od části žaloby zpětvzaté“. Přetížení městského soudu nelze klást k tíži stěžovateli;
údaj o počtu nevyřízených žalob nesvědčí o svévoli stěžovatele, nýbrž o nízké vymahatelnosti
práva před městským soudem. Soud rovněž zahrnuje do sporu řízení před sporem – úvaha
o stereotypním průběhu v jiných věcech je absurdní. Závěry městského soudu o tom,
že stěžovatel odmítá přistoupit na podmínky stanovené rozhodnutím žalované o určení advokáta,
považuje za iracionální popírání jeho práva podat žalobu. Z hodnocení městského soudu vyplývá,
že si neudržuje dostatečný odstup od stran sporu. Uvádí-li městský soud, že stěžovatel podává
vzápětí po podání žaloby návrhy na určení lhůty, jde dle stěžovatele o pomluvu, neboť
nerozhodne-li soud přednostně o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, vzniká účastníku
právo takový návrh podat. Tvrdí, že vinou městského soudu dochází k nesprávnému doručování,
a že má právo si na takovýto nesprávný postup stěžovat. Stěžovatel má za to, že každý účastník
se může mýlit ohledně sídla žalované, tudíž soudy ho za to nemohou sankcionovat; tvrzení
soudu, že byl stěžovatel poučen o správnosti označení žalované, je „velenepravdivé“. Stěžovatel
je rovněž přesvědčen, že má právo nesouhlasit s tím, aby ve věci bylo rozhodováno bez nařízení
jednání, přičemž není jeho povinností se nařízeného jednání účastnit. Městskému soudu vytýká,
že neposoudil, zda je žaloba zjevně neúspěšná, když to jediné může být důvodem pro nepřiznání
osvobození od soudních poplatků. Dle stěžovatele mu soud zakazuje domáhat se soudní ochrany
před činností žalované. Městský soud dle něj odmítá vydat rozsudek, byť by byl zamítavý. Navíc
také hodnotí „hmotné právo před ÚS jako nehmotné“.
Na závěr stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud provede přezkum rozhodnutí
městského soudu, ač kasační stížnost není přípustná a domáhá se kasace usnesení městského
soudu.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Co se týká podmínky zaplacení soudního poplatku a povinného zastoupení advokátem,
ty splněny nebyly, nicméně na splnění těchto podmínek zdejší soud pro specifičnost případu
netrval.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.).
V kasační stížnosti není explicitně vyjádřen žádný z kasačních důvodů dle §103 odst. 1
s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelem jen tvrzen kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Většina uplatněných námitek se zcela míjí s předmětem dané věci a Nejvyšší správní soud
nepokládá za důležité se k nim podrobněji vyjadřovat. Pozornost bylo nutné zaměřit na otázky
dotýkající se problematiky osvobození od soudních poplatků, na nichž je vybudováno usnesení
městského soudu. V tomto ohledu stěžovatel namítá, že jeho žádost nebyla posouzena objektivně
a individuálně, nýbrž v kontextu jiných sporů, jež vede v dalších řízeních.
V obecné rovině představuje individuální osvobození od soudních poplatků procesní
institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech,
před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození
od soudních poplatků je zařazen v §36 odst. 3 s. ř. s. Z tohoto ustanovení vyplývá, že účastník
řízení může být osvobozen od soudních poplatků při splnění těchto předpokladů: 1. podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně
neúspěšný; 3. doložení nedostatku prostředků. Judikatura však dospěla ještě k jednomu
předpokladu, který je pro osvobození od soudních poplatků klíčový – účastník řízení nesmí daný
institut zneužívat. K posledně uvedenému předpokladu lze odkázat například na rozsudek ze dne
26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27, podle kterého „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání
institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však
třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti
konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, neboť uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení, neurčení či o zrušení určení advokáta stěžovateli v různých
právních věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli
formální nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž
jeho snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých
úkonů žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský
soud konstatoval, že původní smysl vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces
je tento proces samotný.
Nejvyšší správní soud s tímto náhledem městského soudu souhlasí. Nad rámec
uvedeného je vhodné upozornit, že v dané věci stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutí České
advokátní komory, kterým mu byl určen advokát k poskytnutí právní služby. Přesto stěžovatel
dané rozhodnutí napadá pro domnělé formální nepřesnosti a vykonstruované důvody.
Je tak patrné, že úmyslem stěžovatele je skutečně pouze samotné vedení sporu, jenž by mu
poskytl možnost polemizovat s názory žalované a kritizovat její postup, nikoliv snaha získat
kompetentní právní oporu a s její pomocí dospět k řešení věci. Podobného rázu jsou i jiné spory
stěžovatele, projednávané zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory nejsou takového
charakteru, že by měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry, netýkají
se, a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí.
Jde naopak o řízení vyvolaná stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Takové spory má stěžovatel jistě plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní
možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod,
aby náklady na jejich vedení (které je zásadně povinen hradit každý žalobce) za stěžovatele
pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle
své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě,
aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (k této argumentaci viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb.
NSS). Takovou povahu však předmětná věc nemá.
Lze tak uzavřít, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je dostatečně
patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
K dalším námitkám stěžovatele se Nejvyšší správní soud nevyjadřoval, neboť jsou
pro danou věc nepodstatné a mnoho z nich se projednávané problematiky vůbec nedotýká.
Kasační stížnost je tedy nedůvodná a Nejvyšší správní soud ji proto zamítl dle §110 odst. 1,
in fine s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo zjištěno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu