ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.53.2013:18
sp. zn. 3 As 53/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 A 2/2013-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalobce požadoval na žalované poskytnutí rozsáhlého katalogu informací podáním
ze dne 24. 1. 2012. Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byl žalobce upozorněn, že informace mu mohou být
poskytnuty pouze v případě, když dodrží zákonem předpokládanou formu žádosti. Na toto
sdělení žalobce relevantně nereagoval a jeho žádost byla proto odložena podle §14 odst. 5
zákona č. 106/1999 Sb.
Žalobce reagoval správní žalobou proti nečinnosti, podanou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). Usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 A 2/2013 – 5, městský soud žalobce
vyzval k zaplacení soudního poplatku za správní žalobu. Na uvedené usnesení reagoval žalobce
žádostí o osvobození od soudních poplatků, ke kterému přiložil prohlášení o majetkových
poměrech. Městský soud usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 A 2/2013 – 19, žádost zamítl
a osvobození od soudních poplatků žalobci nepřiznal.
Usnesení Městského soudu v Praze
Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že žalobce splňuje první podmínku
pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), neboť je nemajetný. Osvobození od soudních poplatků
mu přesto nepřiznal s odůvodněním, že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků
zneužívá.
V tomto směru poukázal na stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem, kde častokrát
vystupuje v roli žalovaného Česká pošta, s. p., které žalobce zpravidla vytýká pochybení
při doručování nebo vyřizování žádostí o informace.
Z obsahu žádosti o informace městský soud dovodil, že nesměřuje ke kontrole dotčené
instituce ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž obsahuje různorodé
dotazy, které se zásadně nedotýkají životní sféry žalobce.
Městský soud proto uvedl, že vedený spor nemá souvislost s životními podmínkami
žalobce a neslouží k tomu, aby žalobce skutečně nalezl řešení dané věci. Skutečným důvodem
sporu je pouze získání podkladů pro vedení dalších sporů s týmiž institucemi. Městský soud
tak uzavřel, že v daném případě je na místě odepřít žalobci dobrodiní spočívající v osvobození
od soudních poplatků. Důvodem je především samoúčelný charakter sporu a postup žalobce,
ze kterého je patrné, že snahou není ukončení sporu, nýbrž neustálé zpochybňování i jen dílčích
úkonů správního orgánu i soudu.
Kasační stížnost
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod dle §103 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel usnesení městského soudu napadá mnoha (29), povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami, které se z velké části vůbec nedotýkají problematiky osvobození
od soudních poplatků. Městskému soudu mj. vytýká, že mu upřel právo na repliku, o žádosti
uvažuje v minulém čase, překrucuje povahu žádaných informací. Poukazuje i na to, že řízení
před Ústavním soudem není zpoplatněno. Městskému soudu vytýká, že neposoudil, zda je žaloba
zjevně neúspěšná, když to jediné může být důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních
poplatků. Dle stěžovatele soud abdikoval na odůvodnění ohledně zneužití institutu osvobození
od soudních poplatků a tím se sám podílí na tom, že stěžovatel musí podávat žaloby opakovaně.
Zbylé námitky se nedotýkají problematiky osvobození od soudních poplatků, stěžovatel
se v nich zabývá obecnými otázkami o svobodném přístupu k informacím.
Na závěr stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud provede přezkum rozhodnutí
městského soudu, ač kasační stížnost není přípustná a usnesení městského soudu navrhuje zrušit.
Současně požaduje, aby Nejvyšší správní soud přikázal městskému soudu doručit stěžovateli
vyjádření žalované.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Co se týká podmínky zaplacení soudního poplatku a povinného zastoupení advokátem,
ty splněny nebyly, nicméně na splnění těchto podmínek zdejší soud pro specifičnost případu
netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo předmětné řízení zastaveno
právě pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.).
V kasační stížnosti není explicitně vyjádřen žádný z kasačních důvodů dle §103 odst. 1
s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelem je tvrzen kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Většina uplatněných námitek se však zcela míjí s předmětem dané věci a Nejvyšší správní
soud nepokládá za důležité se k nim podrobněji vyjadřovat. Pozornost proto bylo nutné zaměřit
pouze na otázky dotýkající se problematiky osvobození od soudních poplatků. V tomto ohledu
stěžovatel především namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení a neobjektivní
posouzení žádosti.
V obecné rovině je individuální osvobození od soudních poplatků procesní institut, jehož
účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků
je zařazen v §36 odst. 3 s. ř. s. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účastník řízení může
být osvobozen od soudních poplatků při splnění následujících předpokladů: 1. podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný;
3. doložení nedostatku prostředků. Judikatura však dospěla ještě k jednomu předpokladu, který
je pro osvobození od soudních poplatků klíčový – účastník řízení nesmí daný institut zneužívat.
K posledně uvedenému předpokladu lze odkázat například na rozsudek ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 2 As 78/2011 - 27, podle kterého „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu
osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba
zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního
případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití
tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, neboť uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo možné vyhovět. Stěžejním důvodem byla povaha daného sporu, který
je samoúčelný, neboť žádost o informace se nedotýká stěžovatelovy životní sféry, a jeho jediným
cílem je další vedení sporů, ve kterých však stěžovatel žádné řešení nehledá. Že je úvaha
městského soudu správná dokazuje jak obsah žádosti o informace, tak následné chování
stěžovatele, který svou procesní aktivitou dokázal, že skutečným cílem nebylo předmětné
informace získat, nýbrž započít s žalovanou soudní spor, jenž však s jeho životní sférou prakticky
nesouvisí. K problematice osvobozování od soudních poplatků v případě těchto sporů
se několikrát vyjádřil i zdejší soud a např. v rozsudku ze dne 1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 – 43
uvedl: „Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které
je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně
spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě,
aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně.“
S městským soudem lze tedy souhlasit, že v daném případě bylo na místě žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítnout. Osvobození od soudních poplatků totiž nemá
být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž
zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor
vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu
však předmětná věc nemá.
Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že výše vyslovený právní názor nelze v žádném
případě vykládat v tom smyslu, že by spory týkající se svobodného přístupu k informacím měly
být pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků vnímány jako spory častěji
než jiné nespadající do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků. Takové zobecňování
nelze činit a každý spor je z tohoto hlediska nutno posuzovat přísně individuálně. Nicméně právě
v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba, aby byly pečlivě zvažovány všechny aspekty
tohoto ústavně zaručeného základního práva, jelikož jde o právo požadovat od povinných
subjektů určitou činnost, a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může
za určitých výjimečných okolností významně zatížit.
Lze tak uzavřít, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je dostatečně
patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
K dalším námitkám a návrhům stěžovatele se Nejvyšší správní soud nevyjadřoval, neboť
jsou pro danou věc nepodstatné a většina se projednávané problematiky vůbec nedotýká. Kasační
stížnost je tedy nedůvodná a Nejvyšší správní soud ji proto zamítl dle §110 odst. 1, in fine s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo zjištěno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu