ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.13.2013:21
sp. zn. 3 Azs 13/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: R. P., zastoupený
Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 10. 2012, č. j. OAM-72/ZA-06-ZA14-2010, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Az 19/2012 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 26. 10. 2012, č. j. OAM-72/ZA-06-ZA14-2010. Rozhodnutím správního orgánu
nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Ve své žalobě proti
správnímu rozhodnutí stěžovatel namítl, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Krajský soud dospěl k závěru, že neudělení
humanitárního azylu bylo v případě stěžovatele opodstatněné. Žalovaný spolehlivě zjistil stav
věci, přičemž vycházel ze sdělení stěžovatele a ze zpráv o situaci v zemi jeho původu
informujících i o dostupnosti psychiatrické a neurologické léčby v Arménii. Argumentace
stěžovatele ohledně potřeby jednotné rozhodovací praxe žalovaného je v této věci nepřípadná.
V případě, na který stěžovatel poukázal, v němž byl žadatelce humanitární azyl podle §14
citovaného zákona udělen, byly totiž dány odlišné skutkové okolnosti. Krajský soud dále
považoval za podstatné, že se stěžovatel nikdy nezmínil, že by měl ve vlasti jakékoliv potíže
s dostupností lékařské péče. Ve správním řízení bylo prokázáno, že medikace, jež byla stěžovateli
po dobu léčby v České republice podávána, je dostupná i v zemi původu, stejně tak je dostupná
ambulantní i stacionární psychiatrická péče. Obavy stěžovatele z výrazného zhoršení zdravotního
stavu v případě návratu do vlasti považuje krajský soud stejně jako žalovaný toliko za hypotetické,
spíše účelové.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně včas podanou kasační stížností.
Má za to, že byla porušena základní zásada správního řízení, podle níž nesmí při rozhodování
skutkově obdobných případů vznikat nedůvodné rozdíly. Poukázal na rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 6. 2010, č. j. OAM-555/VL-07-K01-2008, jímž byl žadatelce i jejím dětem udělen
humanitární azyl. Stěžovatel namítl, že závěr krajského soudu, že v tomto případě byly dány
odlišné podmínky, je nepřezkoumatelný. Z uvedeného správního rozhodnutí není zřejmé,
že by v udělení azylu sehrál roli fakt, že žadatelka Arménii opustila jako dítě. Není ani zřejmé,
že by její psychiatrická diagnóza byla horší než zdravotní stav stěžovatele. Stěžovatel i jeho
manželka v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovali, že na jeho zdravotní stav má vliv prostředí
v Arménii a že se po odjezdu z Arménie zdravotní stav stěžovatele a s ním související psychické
problémy obou dětí výrazně zlepšily. Ošetřující lékař stěžovatele uvedl, že pro zjištění,
zda by jeho návrat do Arménie měl za následek opětovné zhoršení zdravotního stavu,
je zapotřebí vypracovat zdravotní posudek. Ten však vypracován nebyl, přestože to stěžovatel
v zájmu zjištění skutkového stavu navrhoval. Není proto podloženo tvrzení soudu, že obavy
stěžovatele jsou hypotetické, spíše účelové. Stěžovatel nenamítal, že by v Arménii byla pro něj
psychiatrická a neurologická léčba nedostupná. Tvrdil však, že mu zde byla poskytována léčba
odlišná, tlumící, která měla za následek snížení jeho schopnosti fungovat v rodině
a ve společnosti. I v případě, že by byla v Arménii dostupná stejná léčba jako v České republice,
která je šetrná a umožňuje mu kvalitní život, nemůže nutit arménské lékaře, aby jej léčili tímto
způsobem. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1
s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
K otázce mezí soudního přezkumu správního rozhodnutí, v němž byly posuzovány podmínky
pro udělení humanitárního azylu, se Nejvyšší správní soud vyjádřil již mnoha svých
rozhodnutích, na řadu stěžejních rozsudků přitom odkázal již Krajský soud v Brně
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38,
publ. pod č. 301/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48,
publ. pod č. 112/2004 Sb. NSS). K možnosti udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu na základě volného správního uvážení správního orgánu se pak Nejvyšší správní
soud dále vyslovil např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publ.
pod č. 375/2004 Sb. NSS; zdravotními aspekty jakožto důvody pro poskytnutí humanitárního
azylu se zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 - 68, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dodává, že ani otázka, zda se krajský soud náležitě vypořádal s rozlišením
skutkových okolností projednávané věci a věci již dříve správním orgánem rozhodnuté, v níž byl
žadatelce humanitární azyl udělen, přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě
nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu