ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.50.2012:20
sp. zn. 3 Azs 50/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: S. A.,
zast. Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 14, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 3. 2012, č.j. OAM-56/LE-BE02-PA03-2012, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2012, č. j. 49 Az 15/2012 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi, Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2.904 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (dále
též „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 3. 2012, č. j. OAM -56/LE-
BE02-PA03-2012. Rozhodnutím správního orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zá kona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že výpověď stěžovatele
je nevěrohodná. Pokud by problémy stěžovatele byly tak palčivé, jak uvádí, měl možnost
požádat o udělení mezinárodní ochrany ihned po svém příjezdu na území ČR již v roce 1999.
Soud přisvědčil závěru žalovaného, že v případě stěžovatele neexistují odůvodněné obavy
z pronásledování a že stěžovatel vycestoval z Ukrajiny výhradně z osobních a ekonomických
důvodů, jakož i že se vstupem do azylového řízení snaží vyhnout nebezpečí vyhoštění.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní ho řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem soudu a žalovaného o nevěrohodnosti své výpovědi, neboť
ty skutečnosti, které ve svém souhrnu svědčí o opaku, soud buď pominul, nebo je považoval
za důkaz nevěrohodnosti.
Nesouhlasí rovněž se způsobem, jímž byl na jeho případ aplikován §12 písm. b) zákona
o azylu. Případ stěžovatele se od případu v e věci sp. zn. 4 Azs 435/2005 liší. Mafie se snažila
stěžovatele naverbovat proto, že jako bývalý voják měl potřebný výcvik a zkušenosti z války
v bývalé Jugoslávii. Jako člen skupiny bývalých vojáků, jejichž služeb se mafie snaží využívat
pro své cíle, může být stěžovatel považován za příslušníka určité sociální skupiny ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný jakož i soud podle stěžovatele nesprávně posoudily i podmínky §14a zákona
o azylu, neboť na stěžovatele dle jeho přesvědčení dopadá odstavec 2 písm. d) tohoto ustanovení
s ohledem na jeho rodinný a soukromý život. Není totiž pravda, že se svou družkou udržuje
pouze telefonický kontakt. Tento závěr soudu považuje za podivný za situace, kdy předložil
čestné prohlášení M. S. o zajištění ubytování a kdy se M. S. dokonce dostavila k ústnímu jednání
spolu se stěžovatelem.
Dle názoru stěžovatele jsou nakonec splněny také podmínky §14 zákona o azylu,
a to s ohledem na jeho psychické problémy. Soud měl k dispozici zprávu, ve které klinický
psycholog konstatuje, že stěžovatel trpí posttraumatickým syndromem z válečné Bosny;
psycholožka se stěžovatelem dlouhodobě pracuje a zjevně nepovažuje tvrzení stěžovatele
za nevěrohodná.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je- li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., a ani Nejvyšší správní soud žádný důvod pro její přijatelnost
neshledal. Otázkou věrohodnosti výpovědí žadatelů o azyl se již Nejvyšší správní soud dříve
zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č . j. 6 Azs 386/2004 - 40, či v rozsudku ze dne
6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55, oba dostupné na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 .100 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
2.400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. činí 504 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 2.904 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu