ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.39.2013:36
sp. zn. 4 Ads 39/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Z. Z.,
zast. JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, č. j. 16 Ad 7/2013
– 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2012, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla žalovaná
námitky žalobkyně a potvrdila své rozhodnutí ze dne 17. 5. 2012, č. j. X, kterým rozhodla o tom,
že žalobkyni náleží od 4. 1. 2012 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně podle §39 odst.
2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a článku II bodu 3 zákona č.
220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Invalidní důchod
vyplácený žalobkyni vyměřila žalovaná na 5.188 Kč.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně zastoupená opatrovnicí dne 17. 9. 2012
žalobu k Okresnímu soudu v Sokolově, v níž namítala procesní pochybení žalované spočívající
jednak v tom, že na věc aplikovala čl. II bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb., ačkoli žalobkyně svou
žádost o změnu výše invalidního důchodu podala již v roce 2011, a jednak v nedodržení zákonem
stanovené lhůty pro posouzení jejího zdravotního stavu. Okresní soud však zjistil, že není věcně
příslušný o této žalobě rozhodovat, protože se jedná o věc projednávanou podle §4 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), ve správním soudnictví. Z toho důvodu
Okresní soud v Sokolově podle §104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (o. s. ř.), usnesením ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 Nc 93/2012 – 2, řízení zastavil a poučil
žalobkyni ve smyslu §72 odst. 3 s. ř. s. o jejím právu podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci usnesení o zastavení řízení žalobu ve správním soudnictví, a to ke Krajskému soudu v Plzni
s tím, že pokud tak učiní, platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu
v občanském soudním řízení.
[3] Dne 12. 12. 2012 podala žalobkyně zastoupená opatrovnicí J. H. proti napadenému
rozhodnutí žalobu osobně opět u Okresního soudu v Sokolově. V záhlaví této žaloby bylo
uvedeno „Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově.“ Okresní
soud tuto žalobu postoupil Krajskému soudu v Plzni dne 23. 1. 2013 (doručena mu byla 25. 1.
2013). Krajský soud však zjistil, že usnesení o zastavení řízení obsahující i poučení o možnosti
podat žalobu ve správním soudnictví, které vydal Okresní soud v Sokolově, nabylo právní moci
dne 6. 12. 2012. Lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví počala běžet dne 7. 12. 2012 a
uplynula dnem 6. 1. 2013. Žalobkyně doručila svou novou žalobu adresovanou Krajskému soudu
v Plzni osobně na podatelnu Okresního soudu v Sokolově dne 12. 12. 2012, sice tedy v zákonem
stanovené lhůtě, ale nepříslušnému soudu. Okresní soud pak tuto žalobu krajskému soudu
postoupil 25. 1. 2013, tedy až po marném uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty. Žaloba tedy byla
podána opožděně a krajský soud ji proto podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. usnesením ze dne 26.
4. 2013, č. j. 16 Ad 7/2013 – 16, odmítl.
[4] Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) včasnou kasační
stížností, kterou opřela o důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy o namítanou
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že její
žaloba byla podána opožděně. Krajskému soudu ji podle svého mínění prostřednictvím
Okresního soudu v Sokolově podala 12. 12. 2012, tedy ve stanovené jednoměsíční lhůtě. To, že
byla podána právě u okresního soudu, a nikoli u krajského soudu, nepovažuje stěžovatelka za
rozhodující; podle §7 s. ř. s. bylo povinností okresního soudu žalobu postoupit bez zbytečného
odkladu soudu příslušnému. Okresní soud tak však učinil až po 42 dnech, což stěžovatelka
nepovažuje za včasné, řádné ani bezodkladné. Stěžovatelka má rovněž za to, že vzhledem k tomu,
že na znovupodané žalobě uvedla spisovou značku, pod níž okresní soud vydal své usnesení
o zastavení řízení, musela se žaloba dostat do rukou soudce, který o plynoucí jednoměsíční lhůtě
věděl. Závěrem kasační stížnosti vyjádřila stěžovatelka své stanovisko, že podání u místně a věcně
nepříslušného soudu musí mít účinky i pro místně a věcně příslušný soud, protože jinak by
ustanovení §7 s. ř. s. postrádalo smysl. Byl to okresní soud, který postoupení žaloby nepřiměřeně
prodloužil a fakticky tak zavinil její opožděné doručení příslušnému krajskému soudu. Z toho
důvodu stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že na situaci, kdy účastník řízení podá žalobu
v nesprávné větvi soudnictví, pamatují oba příslušné procesní předpisy, jak soudní řád správní,
tak občanský soudní řád, které zároveň stanoví postup, jak tuto chybu napravit, aniž by byl
žalobce poškozen. V dané věci podala žalobkyně žalobu, která patří do správního soudnictví,
soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Podle §104b odst. 1 o. s. ř., „náleží-li věc
do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení
zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.“
[9] Podle §72 odst. 3 s. ř. s., pak: „jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení
proto, že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou
žalobu v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním
soudnictví do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba
byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.“
[10] V posuzované věci je na základě shora popsané rekapitulace nutno dospět k závěru,
že soudem věcně a místně příslušným k přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované byl
Krajský soud v Plzni, a byla-li žaloba dne 17. 9. 2012 podána u Okresního soudu v Sokolově, byla
podána u soudu věcně a místně nepříslušného. Ten postupoval ve smyslu citovaného
§104b odst. 1 o. s. ř. správně, když řízení usnesením ze dne 14. 11. 2012 zastavil a stěžovatelku
poučil, že soudem příslušným o její žalobě rozhodnout je Krajský soud v Plzni a že podá-li svou
žalobu u tohoto soudu do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci usnesení okresního soudu,
bude platit, že žaloba byla podána dnem, kdy došla okresnímu soudu v Sokolově. Toto usnesení
okresního soudu nabylo právní moci dne 6. 12. 2012 a bylo tak na stěžovatelce, aby nejpozději
7. 1. 2013 podala svou žalobu u Krajského soudu v Plzni.
[11] Stěžovatelka tedy pochybila, pokud svou žalobu prostřednictvím opatrovnice znovu dne
12. 12. 2012 podala u Okresního soudu v Sokolově, ačkoli byla řádně a srozumitelně poučena
o správném postupu. Nelze tedy souhlasit s argumentací, již použila stěžovatelka v kasační
stížnosti, že podle jejího názoru není pro určení včasnosti žaloby rozhodující, u kterého soudu
byla žaloba podána. Jak plyne z citovaného §72 odst. 3 s. ř. s., je k tomu, aby došlo k následku
předvídanému v tomto ustanovení (tj. k nástupu právní fikce, že žaloba byla podána dnem, kdy
došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení) nutné současné splnění dvou
podmínek: jednak podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu, jednak dodržení lhůty
jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Stěžovatelka však splnila jen
podmínku zachování lhůty, žalobu však podala znovu u nepříslušného soudu. Nejvyšší správní
soud už přitom ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 4 Ads 71/2007 – 41, (všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) konstatoval,
že „nutno tedy uzavřít, že lhůta pro podání žaloby ve smyslu §72 odst. 3 s. ř. s. je zachována jen tehdy,
postupuje-li žalobce v souladu s poučením soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení a do 1 měsíce od
právní moci usnesení o zastavení řízení podá žalobu u soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Podá-li
naopak žalobu opětovně u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení, ztrácí tím jednou provždy lhůtu pro
podání žaloby, a pozbývá tak možnosti, aby jeho žaloba byla meritorně projednána.“ Protože v daném
případě nezjistil Nejvyšší správní soud žádný důvod, aby se od této své judikatury odklonil, platí
závěr z citovaného rozsudku i na stěžovatelčin případ.
[12] Skutečnost, že žaloba byla adresována příslušnému soudu, nehraje v tomto
hodnocení žádnou roli, protože rozhodující podle §72 odst. 3 s. ř. s. je, u kterého
soudu byla skutečně podána (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009,
č. j. 3 Ads 93/2009 – 95). Stejně tak žádnou roli v posouzení tohoto případu nehraji ani fakt,
že Okresní soud v Sokolově druhou stěžovatelčinu žalobu postoupil příslušnému soudu
až po uplynutí 42 dní. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že okresní soud měl žalobu krajskému
soudu postoupit bez zbytečného odkladu, pokud by však stěžovatelka postupovala v souladu
s poučením, které jí bylo dáno v usnesení o zastavení řízení ze dne 14. 11. 2012, nemusela by
spoléhat na to, zda se okresnímu soudu podaří či nepodaří postoupit její žalobu příslušnému
soudu v rámci stanovené lhůty. To, že stěžovatelka byla řádně poučena o tom, který soud je
příslušný rozhodovat o její žalobě, a že tedy tuto svou žalobu podala znovu u nepříslušného
soudu vědomě, plyne již z toho, že tato znovupodaná žaloba je adresována právě příslušnému
Krajskému soudu v Plzni. Vzala-li tedy na sebe stěžovatelka riziko, že neuposlechnutím daného
poučení a vědomým podáním žaloby znovu u nepříslušného soudu, bude spoléhat, že její žaloba
příslušnému soudu bude soudem nepříslušným postoupena včas, musí nést i procesní následky,
pokud k tomu nedojde.
[13] Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že v postupu
krajského soudu nebylo shledáno pochybení, a usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta
pro opožděnost, nelze považovat za nezákonné.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatelčiny námitky byly shledány nedůvodnými, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že i kasační stížnost je nedůvodná a proto ji musí podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 na konci s. ř. s. zamítnout.
[15] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, stěžovatelka pak úspěch
ve věci neměla. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu