ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.40.2013:35
sp. zn. 4 Ads 40/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: NALOG
CONSULTING s. r. o., se sídlem Kaprova 13/14, Praha 1, zast. Mgr. Jiřím Hoňkem,
advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 12 Ad 16/2010 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 3. 2010,
č. j. 41082/010-9010-28.12.2009/22-POJ/PM/3 byla zamítnuta žádost žalobkyně (stěžovatelky)
o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti za období leden 2007 až červen 2007 (dále jen „rozhodné období“) v celkové výši
183.041 Kč. Proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení podala stěžovatelka
odvolání, v němž napadala jednak nesprávný procesní postup Pražské správy sociálního
zabezpečení, neboť řízení bylo dle názoru stěžovatelky nezákonně přerušeno do vydání rozsudku
Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 120/2009, a jednak aplikovatelnost závěrů
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, o něž bylo
rozhodnutí opřeno. Toto odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 6. 2010,
č. j. 323-9010-17.5.2010-1582/Prů, zamítla a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení
potvrdila.
[2] Žalovaná v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2010 uvedla, že odvolací námitky žalobkyně ohledně
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení
a nesprávnosti jejího rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, jsou nedůvodné,
neboť napadené rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení se opírá o rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, kterým byla vyřešena předběžné otázka. Žalovaná
odkázala na právní názor Nejvyššího správního soudu, že povinnost platit pojistné trvala
i přes stěžovatelkou namítané změny zákona č. 589/1992 Sb., neboť příslušnými interpretačními
postupy je nutné dojít k závěru, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace je součet
vyměřovacích základů jejích zaměstnanců. Stejně tak přerušení řízení vedené Pražskou správou
sociálního zabezpečení shledala žalovaná být zcela v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb.,
správní řád, neboť výsledek řízení byl odvislý od vyřešení sporné právní otázky Nejvyšším
správním soudem.
[3] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu u Městského soudu v Praze.
V žalobě uvedla, že je stále přesvědčena a namítá, že rozhodnutí žalované je
zcela nepřezkoumatelné a odporující platným právním předpisům, když neobsahuje
žádné relevantní důvody pro výrok tohoto rozhodnutí, naopak je postaveno na nepřípustných
a nerelevantních argumentech, nadto s nedostatečným odůvodněním. Stěžovatelka rovněž
napadla úvahy žalované o možnosti použít citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako
posouzení předběžné otázky ve správním řízení. Stěžovatelka polemizovala i se samotnými závěry
vyslovenými Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku, jež označila za logicky
nekonzistentní konstrukci a demagogii.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 12 Ad 16/2010 – 31,
(dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. V rozsudku městský soud odkázal na již citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88,
a usnesení (městský soud jej nesprávně cituje jako nález) Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. I. ÚS 1904/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že důvody, argumenty a odkazy
na příslušná ustanovení právních předpisů v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu
považuje za dostatečné s tím, že neshledal protiústavní exces. Nejvyšší správní soud ve zmíněném
rozsudku ve shodě s názorem Ústavního soudu učinil závěr, že ze zákona č. 589/1992 Sb.,
ve znění účinném pro rozhodné období existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit
vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti,
neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců;
tato povinnost nebyla ve znění citovaného zákona účinném pro rozhodné období vyloučena
či zrušena, ale zůstala zachována a logicky nebylo možné očekávat, že by zaměstnavatelé
náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Za dané
situace tak jsou podle městského soudu námitky stěžovatelky ohledně funkce a smyslu
předběžných otázek a vázanosti správního orgánu rozsudky Nejvyššího správního soudu
zcela irelevantní. Závěrem městský soud uvedl, že rozhodnutí žalované přes jeho stručnost
nepostrádá podstatné náležitosti rozhodnutí správního orgánu.
[5] Proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka včasnou kasační
stížnost. V kasační stížnosti stěžovatelka poukázala na svou předchozí argumentaci,
když zopakovala, že podle jejího názoru byla předmětem sporu v citovaném rozsudku Nejvyššího
správního soudu otázka, zda bylo možné stanovit výši pojistného či nikoliv, když příslušný
účastník řízení nevylučoval existenci platební povinnosti, pouze tuto s ohledem na absenci
definice vyměřovacího základu správně stanovil ve výši 0 Kč. Stěžovatelka namítá, že žalovaná
a městský soud staví svá rozhodnutí na právně zmatené a nesmyslné argumentaci,
která nevykazuje žádnou vnitřní soudržnosti či logickou souslednost, když sice poukazují
na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, aniž by se však danou otázkou blíže zabývali.
Tím podle názoru stěžovatelky činí svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, neboť žádné
rozhodnutí není možné pokládat za dostatečně odůvodněné jen pouhým odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu.
[6] V kasační stížnosti rozvíjí dále stěžovatelka své námitky vůči shora citovanému rozsudku
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že ze zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném
na sociální zabezpečení, ve znění účinném v rozhodném období, vyměřovací základ určit nelze.
Nejvyšší správní soud neuvádí jediný akceptovatelný argument, který by byl s to takový závěr
zpochybnit. To vede k jedinému závěru – vyměřovací základ nebylo možné určit, tedy tento
základ činil 0 Kč. Jakýkoliv jiný názor je neobhajitelný. Sám Nejvyšší správní soud vyměřovací
základ definoval pomocí logicky nekonzistentní konstrukce a demagogie.
[7] Dle stěžovatelky to, že organizace a malé organizace byly poplatníky a odváděly
pojistné za zaměstnance, jejichž vyměřovací základ byl znám, bez dalšího neumožňuje
stanovit vyměřovací základ organizací a malých organizací. O tom nejlépe svědčí skutečnost,
že tento vyměřovací základ je v zákoně definován. Kdyby skutečně závěry Nejvyššího správního
soudu byly správné a skutečně vše bylo natolik zřetelné a jasné, klade si stěžovatelka otázku,
proč by vůbec zákonodárce komplikoval zákon touto definicí?
[8] Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že její výklad je na rozdíl od výkladu Nejvyššího
správního soudu i ústavně konformní, a to vzhledem k článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy České
republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc
lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a že nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá. Listina základních práv a svobod v článku 4 stanoví,
že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a v článku 11
odst. 5 určuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Z těchto předpisů
je jednoznačně patrné, že je zcela nepřípustné, aby stát či státní orgány vymáhali
po soukromoprávních subjektech povinnosti, jež nejsou zakotveny zákonem.
[9] Tyto závěry dle stěžovatelky nejsou nijak zpochybněny tím, že většina organizací a malých
organizací (včetně stěžovatelky samotné) své pojistné v rozhodném období odvedla.
Tyto totiž pouze mechanicky pokračovaly v odvodech tak, jak byly zvyklé z předcházejících
období. Je to obdobná situace, jako by plátce omylem vypočetl a odvedl daň z příjmu v (vyšší)
sazbě platné pro rok předcházející. Je naprosto nepřípustné dovozovat, že subjekt si sám sobě
může stanovit veřejnoprávní povinnost nad rámec zákona pouze tím, že nesprávně vyloží zákon,
respektive nezachytí změnu zákona. Tento závěr je opřen i o obecnou právní zásadu
„v pochybnostech mírněji“ tj. ve prospěch plátce (soukromého subjektu). Pokud i hypoteticky
připustíme (což ale stěžovatelka stále odmítá), že je v daném případě možno výkladem dospět
k závěru, že výši pojistného bylo možné dovodit, jde jen o jeden z možných výkladů. Druhým
výkladem je, že výši pojistného dovodit možné nebylo. V duchu uvedené zásady bylo
pak dle stěžovatelky nutno upřednostnit právě tento druhý výklad.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že podle jejího názoru bylo správné,
pokud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu,
pokud se jednalo o typově obdobnou věc a argumentace Nejvyššího správního soudu přiléhavě
reagovala na námitky vznesené v odvolání stěžovatelkou, navíc se jednalo o rozsudek
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaná rovněž poukázala
na to, že Ústavní soud ústavní stížnost proti předmětnému rozsudku Nejvyššího správního soudu
odmítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Podstatou právní otázky, kterou stěžovatelka v rámci kasační stížnosti předestřela
Nejvyššímu správnímu soudu k řešení, je to, zda podle právní úpravy v rozhodném období bylo
zákonem určeno, jak má být stanoven vyměřovací základ stěžovatelky jako malé organizace,
respektive zda mohlo být zákonným způsobem vyměřeno pojistné na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a zda tedy stěžovatelka byla za rozhodné období
povinna pojistné zaplatit. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval nejen
ve výše citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, publikovaném pod č. 2058/2010 Sb. NSS,
ale i v dalších rozsudcích, např. ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 8/2011 - 74; ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 3 Ads 73/2011 - 74, 3 Ads 76/2011 - 69; ze dne 4. 1. 2012, č. j. 6 Ads 127/2011 - 90.
Výše citovaným usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 1904/10 shledal Ústavní soud
tento ustálený právní názor Nejvyšší správního soudu za ústavně konformní, přičemž opět
se nejedná o ojedinělý závěr Ústavního soudu, obdobným způsobem se vyjádřil i v usneseních
z 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 741/12 a sp. zn. II. ÚS 2695/11. Lze tedy konstatovat, že otázka
povinnosti malých organizací platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti za rozhodné období je vyřešena ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu. Touto ustálenou judikaturou je Nejvyšší správní soud vázán
i v nyní projednávané věci.
[13] Stěžovatelka se tedy kasační stížností zřejmě domáhá změny ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázky povinnosti hradit pojistné za rozhodné období.
K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, publikovaný pod č. 1792/2009 Sb. NSS, v němž se uvádí, mj.: „relativní
stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu.
Změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů,
zejména proto, že se změnily právní předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně
právních názorů soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet, případně se změnily
okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody,
které poskytnou základ pro změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud potřeba takovéto změny
převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury“. Nejvyšší správní soud v nyní
projednávané věci žádný takový podstatný důvod pro možné odchýlení se od dosavadní
judikatury v předmětné otázce neshledal. Je třeba uvést, že ani stěžovatelka žádnou novou
argumentaci, která by vyvolala nutnost revize dosavadní judikatury, ve své kasační stížnosti
neuvedla, když pouze stručně zopakovala námitky již vyvrácené ve výše citovaných rozsudcích
Nejvyššího správního soudu.
[14] Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než s odkazem na výše citovanou
prejudikaturu zopakovat, že v důsledku legislativního pochybení zákon č. 589/1992 Sb., ve znění
účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, neobsahoval definici vyměřovacího základu organizace
a malé organizace jako jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud však dospěl
k závěru, že je možné odvodit pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace
ze zákona a že takový postup je přípustný a souladný s ústavním pořádkem. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud uvedl, že „systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede
Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo
možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích
základů jejich zaměstnanců. K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použití výkladu historického.“
Tento svůj závěr pak odůvodnil tak, že „zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období
od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace
a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy
nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila
za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby
pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení
bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli
účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich
zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit
pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu.
Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné
době obsažen v ustanovení §21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému
na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu
k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých
ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý
a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné
době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“ (...) „Lze uzavřít,
že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem
ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou
určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“ (srov. výše
citovaný rozsudek č. j. 4 Ads 120/2009 – 88). Z uvedené prejudikatury, kterou je Nejvyšší správní
soud v nyní projednávané věci vázán tedy jasně vyplývá, nejen trvání povinnosti organizace platit
pojistné na sociální zabezpečení v rozhodném období, nýbrž, jak správně konstatoval i městský
soud, i způsob stanovení vyměřovacího základu a výpočet výše pojistného.
[15] K tomu lze v nyní projednávané věci dodat to, že stěžovatelka za rozhodné období
pojistné stanovila ve správné výši a rovněž je i správně odvedla, přičemž neprojevila
ani pochybnosti ohledně své povinnosti pojistné platit ani ohledně stanovení vyměřovacího
základu či výše pojistného. Požadavek na vrácení pojistného uplatnila až v návaznosti
na medializovaný a Nejvyšším správním soudem následně zrušený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec z 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 - 38, který vyslovil
(nesprávný) názor, že povinnost malých organizací odvádět za rozhodné období pojistné nebyla
dána. I z tohoto důvodu má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelce nebyla způsobena újma
tím, že by bývala nemohla vyměřovací základ dovodit z výše citovaných ustanovení zákona
č. 589/1992 Sb., ačkoli nebyl explicitně uveden v §5 tohoto zákona.
[16] K argumentům uváděným stěžovatelkou, totiž že postup většiny organizací, které pojistné
v rozhodném období odvedly, nemůže založit jejich veřejnoprávní povinnost platit pojistné,
pokud tato nevyplývala ze zákona, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka má pravdu potud,
že chování organizací samo o sobě zajisté povinnost platit pojistné založit nemohlo.
Toto Nejvyšší správní soud ostatně netvrdil ani ve své předchozí výše citované judikatuře.
Nejvyšší správní soud však, jak výše citováno, dospěl k závěru, že zákon stanovil povinnost
organizací platit pojistné a určení výše vyměřovacího základu v rozhodném období. Argumentace
chováním adresátů tohoto právního předpisu pak byla pouze pomocná, použitá pro ilustraci
toho, že výklad Nejvyššího správního soudu je racionální a předvídatelný. Závěry Nejvyššího
správního soudu pak tedy nejsou analogické se stěžovatelkou uváděným („demagogickým“)
tvrzením „Někteří lidé chodí do kostela a slaví náboženské svátky, z čehož se jednoznačně podává, že všichni
lidé jsou věřící a Bůh existuje. Žádný přesvědčivější výklad se nenabízí. Existenci Boha ostatně též jednoznačně
dosvědčuje to, že nikdo neprokázal jeho neexistenci“. Sama stěžovatelka tak rozvíjí argumentaci,
kterou lze nazvat demagogickou, když zamlčuje důležitější předpoklady, které Nejvyšší správní
soud vedly k výše citovaným závěrům rozsudku č. j. 4 Ads 120/2009 – 88. Pouze na okraj
stěžovatelkou uváděného příkladu absurdního myšlenkového pochodu pak soud dodává,
že i takové zdánlivě slabé důvody mohou vést řadu lidí k závěru o Boží existenci.
[17] Konečně ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu
a rozhodnutí žalované neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Z rozhodnutí žalované
ve spojení s rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení totiž vyplývá, jaké právní závěry
a proč si z judikatury Nejvyššího správního soudu přivlastnily, konkrétně i vypořádání námitek
stěžovatelky týkajících se nemožnosti stanovit vyměřovací základ organizace v rozhodném
období. Stručně, avšak s přihlédnutím k daným okolnostem dostatečně, se pak námitkou
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalované zabýval i městský soud. Podstata
právního názoru žalované i městského soudu je ostatně jasně srozumitelná i stěžovatelce,
která s ním rozsáhle polemizuje.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku městského soudu k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec její běžné
činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu