ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.52.2013:41
sp. zn. 4 Ads 52/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně:
KRKA – POLSKA Sp. z o. o., se sídlem Równolegla 5, Varšava, Polsko, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, č. j. 10 Ad 20/2010 –
78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2010, č. j. MZDR 7400/2010, sp. z n. FAR: L35/2010 (dále
jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního
ústavu pro kontrolu léčiv (dále též „Ústav“) ze dne 21. 12. 2009, č. j. SUKLS183704/2009.
Tím bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o změnu výše a podmínek úhrady léčivého přípravku
Prenewel 4 MG a 1,25 MG – kódy Ústavu: 0126013 a 0126031 tak, že v souladu s ustanoveními
§15 odst. 7 písm. a), §39b, §39c odst. 2 písm. a), §39g a §39h zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů
(dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) Ústav nezařadil předmětný léčivý přípravek
do žádné referenční skupiny, nezměnil podmínky úhrady a změnil tomuto léčivému přípravku
úhradu ze zdravotního pojištění následujícím způsobem:
kód Ústavu název přípravku doplněk názvu výše úhrady
0126013 PRENEWEL 2 MG/0,625 MG POR TBL NOB 30 89,70 Kč
0126031 PRENEWEL 4 MG/1,250 MG POR TBL NOB 30 119,40 Kč
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze a domáhala se jeho zrušení. Žalobkyně předně namítla, že podle jejího názoru byla
vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 92/2008 Sb., o stanovení seznamu zemí referenčního koše,
způsobu hodnocení výše, podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní
lékařské účely a náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady, podle níž Ústav při stanovení
úhrady za léčivý přípravek Prenewel postupoval, vydána v rozporu se zákonem a Ústav tak měl
postupovat dle pravidel obsažených v §39c odst. 2 a odst. 3 zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem žalobkyně spatřovala i v tom,
že podle jejího názoru nebylo tímto rozhodnutím zajištěno hrazení alespoň jednoho přípravku
náležejícího do příslušné skupiny přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění .
Dle Ústavu má tímto přípravkem být léčivý přípravek Tanap 1 mg por cps dur 56 x 1 mg (dále
jen „Tanap“); ten je však podle žalobkyně fakticky v České republice obchodován v minimálním
objemu. Žalobkyně dále vyjádřila své přesvědčení, že jak rozhodnutí Ústavu, tak napadené
rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná, protože správní orgány vycházely z ceny léčivého
přípravku Tanap pro konečného spotřebitele ve výši 133,28 Kč, která odpovídá nejvyšší ceně
sjednané ve smlouvě o dohodnuté nejvyšší ceně uzavřené mezi Všeobecnou zdravotní
pojišťovnou ČR a společností Teva Pharmaceuticals ČR, s. r. o. Součástí spisu však nebyla
učiněna přímo tato dohoda, ale jen její dodatek, z něhož sice vyplývá sjednaná nejvyšší cena, není
však možné ověřit, zda sama smlouva splňuje všechny zákonné náležitosti a zda byla řádně
uzavřena. Přestože žalobkyně tuto námitku vznášela v celém průběhu správního řízení, správními
orgány byla vypořádána nedostatečně, jen spekulativní úvahou. Podle mínění žalobkyně také
Ústav při svém rozhodování dle §39c neměl vycházet z výše daně z přidané hodnoty 9 %,
když mu již při vydání rozhodnutí muselo být zřejmé, že se od 1. 1. 2010 bude tato daň
uplatňovat ve výši 10 %. Správní orgány při vydávání rozhodnutí, jež začnou vyvolávat právní
účinky až v budoucnu, musí podle žalobkyně přihlédnout i k budoucí právní úpravě. Konečně
žalobkyně upozornila, že ze spisu ani z napadeného rozhodnutí není jasné, jak Ústav zjistil
dostupnost jednotlivých léčivých přípravků dle §39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném
zdravotním pojištění; Ústav uvádí, že vychází z hlášení distributorů, ta však ve spise založena
nejsou, jsou zde pouze Ústavem interpretované údaje. Není tak možné ověřit, zda Ús tav
při zpracování těchto údajů nepochybil, a nelze ani verifikovat úvahy, které na jejich základě
učinil.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 10 Ad 20/2010 – 78, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále rozhodl tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.000 Kč. Městský soud nejprve
připomněl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 48/2010 – 237 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), podle nichž žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona
o veřejném zdravotním pojištění nejsou rozhodnutím Ústavu o výši úhrady za ten který léčivý
přípravek přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky
pojistného vztahu a nemají proto žádná veřejná subjektivní práva, o kterých je v řízení
rozhodováno. Vzhledem k tomu, že zákon jim přiznává postavení účastníků správního řízení
a jejich žalobní legitimace se tak může opírat o §65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.); soudní ochrana tak těmto osobám může být poskytnuta pouze v rozsahu jejich
veřejných subjektivních práv procesních, nikoli hmotných. Městský soud však v nyní
projednávané věci shledal pochybení správních orgánů v porušení práva žalobkyně na to,
aby rozhodnutí správních orgánů vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu v ěci
a jejich výrok měl oporu ve shromážděných podkladech pro rozhodnutí.
[4] Správní orgány podle městského soudu nedostatečně zjistily skutkový stav, protože
součástí správního spisu nebyla smlouva o dohodnuté nejvyšší ceně léčivého přípravku Tanap,
ačkoli zákon o veřejném zdravotním pojištění v §39c odst. 2 písm. a) pro její obsah stanoví určité
obsahové náležitosti (kromě uvedení ceny musí obsahovat ujednání „uzavřeno pro všechny
dodávky léčivého přípravku na trh České republiky“). Správní orgán tak musí ověřit, zda příslušná
dohoda tyto náležitosti splňuje, neboť jde o okolnost pro rozhodnutí ve věci podstatnou.
V daném případě však takto správní orgány nepostupovaly a opíraly se jen o domněnku,
podle níž tato dohoda jistě zákonem stanovené předpoklady splňuje, protože podle ní již bylo
obchodováno a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR by neuzavřela dohodu, která těmto
podmínkám neodpovídá.
[5] Městský soud se rovněž ztotožnil s námitkou žalobkyně, že podkladem pro rozhodnutí
správních orgánů měla být při posuzování otázky dostupnosti přípravku Tanap přímo hlášení
jednotlivých distributorů léčivých přípravků o množství dodaných léčivých přípravků, nikoli
pouze výpis z databáze vedené Ústavem. Žádný právní předpis totiž nestanovuje, že by údaje
obsažené v této databázi byly nadány presumpcí správnosti. Skuteč ným podkladem
pro rozhodnutí byla právě jednotlivá originální hlášení distributorů a žalobkyně měla mít
možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. I když žalovaný tvrdil, že přenášení údajů
z hlášení do databáze se děje automaticky, je podle městského soudu stále možné, že se při jejich
zpracování vyskytne chyba vlivem použitého softwaru nebo nesprávným nastavením pravidel
pro zpracování těchto údajů. Žalobkyně přitom nemohla během správního řízení
k těmto hlášením ani předložit protidůkazy, protože nebylo v jejích silách opatřovat protidůkazy
k něčemu, co ani nebylo součástí spisu. Tímto postupem správních orgánů tedy došlo v obou
stupních správního řízení k porušení procesních práv žalobkyně přezkoumat jejich postup.
[6] Obiter dictum vyjádřil městský soud svůj názor, podle něhož je povinností správních
orgánů při vydávání rozhodnutí, které ze zákona působí právní účinky do budoucna, zohlednit
právní úpravu účinnou v době, kdy rozhodnutí tyto právní účinky začne vyvolávat, je-li daná
právní úprava v době vydání rozhodnutí již platná. Rozhodoval-li tedy Ústav v prosinci 2009,
kdy se pro léčivé přípravky uplatňovala sazba daně z přidané hodnoty ve výši 9 %, měl
přihlédnout k tomu, že dle zákona začne jeho rozhodnutí vyvolávat právní účinky nejdříve
v lednu 2010, kdy se již měla uplatňovat sazba této dan ě ve výši 10 %. To platí také pro napadené
rozhodnutí žalovaného, které již bylo vydáno za situace, kdy změna výše daně z přidané hodnoty
pro léčivé přípravky byla součástí právní úpravy nejen platné, ale i účinné.
[7] Rozsudek městského soudu napadl včasnou kasační stížností žalovaný (dále
též „stěžovatel“); opřel ji přitom o kasační důvod dle §103 od st. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
[8] Stěžovatel se neztotožňuje se závěry městského soudu, pr o něž bylo jeho napadené
rozhodnutí zrušeno. Pokud jde o námitku, že správní orgán měl povinnost ověřit, zda dohoda
o nejvyšší ceně léčivého přípravku Tanap splňuje všechny zákonné náležitosti a učinit ji součástí
spisu, cituje stěžovatel ustanovení §39c odst. 2 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Z něj pak abstrahuje tři povinné náležitosti dohody o nejvyšší ceně léčivého přípravku; takové
ujednání má být uzavřeno ve veřejném zájmu, pro všechny dodávky předmětného léčivého
přípravku na tuzemský trh a použito i v případě, že cena léčivého přípravku v ujednání bude nižší
než cena vypočtená dle předchozích ustanovení §39c zákona o veřejném pojištění. Z dodatku
k dohodě o nejvyšší ceně léčivého přípravku Tanap, jež součástí správního spisu je,
dle stěžovatele plyne, že byla řádně uzavřena dne 26. 8. 2009. Nevyvratitelným předpokladem
jejího uzavření přitom dle stěžovatelova názoru je její soulad se zákonem o veřejném zdravotním
pojištění. Stěžovatel konstatuje, že uzavřená dohoda o nejvyšší ceně b ezpochyby splňuje všechny
náležitosti stanovené zákonem a není je tedy třeba dále dokazovat, protože již podle této dohody
bylo obchodováno, když tato dohoda již byla shledána platnou a účinnou a uzavřenou v souladu
se zákonem. Ve správním spise je založen jen dodatek k této dohodě spolu s její přílohou,
který určuje dohodnutou cenu, protože ve správním řízení byla podstatná právě otázka ceny
léčivého přípravku Tanap. Z tohoto dodatku je také seznatelné, mez i jakými subjekty byla dohoda
o nejvyšší ceně uzavřena, a je zde uvedena i jeho účinno st. Výtku městského soudu
proto považuje stěžovatel za nedůvodnou a irelevantní; má za to, že ve správním řízení
postupoval zcela v souladu s §50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[9] Stěžovatel odmítl i druhou výtku městského soudu, která se týkala zjišťování dostupnosti
léčivého přípravku Tanap na základě hlášení distributorů obsažených v databázi Ústavu.
Stěžovatel upozornil, že součástí spisu jsou dokumenty FU -22_1-3q09-27102009-kurzy7_9_2009
a FU-25_2-3q09-kurz7_9_09-20102009, v nichž jsou uvedeny posuzované léčivé přípravky
včetně počtu spotřebovaných balení, počtu spotřebovaných definovaných denních
dávek i přepočet na procentuální zastoupení jednotlivých přípravků na trhu. Z nich je
možno přezkoumat postup, kterým Ústav hodnotil dostupnost posuzovaných léčivých přípravků.
Tato data měli všichni účastníci správního řízení k dispozici a mohli se k nim i vyjadřovat.
Stěžovatel uvedl, že není technicky možné, aby součástí správního spisu byla originální hlášení
distributorů. Distributoři jsou povinni hlásit údaje za jednotlivé distribuční sklady, kterých je
v současné době asi 600; hlášení jsou přitom prováděna dvěma způsoby: buď prostřednictvím
zabezpečeného zasílání dat vyplněním formuláře na webových stránkác h Ústavu, nebo odesláním
souboru dat přímo ze skladového systému distributora prostřednictvím speciálního technického
vybavení zabezpečeným připojením do databáze Ústavu. V každém případě se jedná o plně
elektronický, automatizovaný a zcela bezobslužný proces. Z databáze lze získat výstup,
který obsahuje objem distribuovaných léčivých přípravků po jednotlivých kódech Ústavu za dané
období od všech distribučních skladů. U jednotlivých kódů jsou však hlášeny jednotlivé šarže
zvlášť, což měsíčně představuje asi 350 tisíc datových záznamů. Z tohoto je dle stěžovatele
patrné, že nic jako originál hlášení distributorů neexistuje, jednotlivá podání jsou automaticky
ukládána do databáze hlášení a do té není nijak zasahováno. Z databáze jsou na základě
požadavků exportována finální data o celkové spotřebě léčivého přípravku daného kódu za určité
období. Požadavek městského soudu, aby tato hlášení byla součástí správního spisu, je
tak nerealizovatelný. Podle stěžovatele není žádný důvod k pochybnostem o jejich obsahu a sám
žalobce přiznává, že žádné důkazy o jejich nevěrohodnosti nemá. Je nutno vycházet z presumpce
správnosti vydaného rozhodnutí a ne spekulovat o tom, zda se Ústav náhodou nedopustil chyby
v opisu dat; zpochybnit postup Ústavu je možno pouze na základě d ůkazů a faktů předložených
v souladu s právními předpisy. V této souvislosti upozornil stěžovatel na znění §39g odst. 8
zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném od 1. 12. 2011, které již presumpci
správnosti Ústavem shromážděných cenových referencí zakotvuje. Dále má stěžovatel za to,
že údaje o počtu spotřebovaných balení lze označit za skutečnos ti známé z úřední činnosti
a ty není nutné dokazovat, postačí je učinit součástí spisu, aby se k nim účastníci řízení
mohli vyjádřit - v tomto závěru odkazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 Ans 4/2010 – 36.
[10] Stěžovatel považuje za nesprávný i závěr městského soudu vyjádřený obiter dictum,
podle něhož je povinností správních orgánů při vydávání rozhodnutí, jež bude způsobovat právní
účinky v budoucnu, přihlédnout k právní úpravě, jež je v době rozhodování platná, ale účinnosti
nabude až v době, kdy toto rozhodnutí bude způsobovat právní účinky. Stěžovatel upozorňuje,
že to, že určitá právní úprava je platná , ještě neznamená, že se také stane účinnou , a poukazuje
na příklad zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jehož část týkající se změny
sazby daně z příjmů fyzických osob měla nabýt účinnosti k 1. 1. 2009 a byla přitom ještě
v prosinci 2008 novelizována. Dle stěžovatele odkazujícího na §96 odst. 2 věta první správního
řádu nelze připustit, aby správní orgán postupoval dle jiných předpisů, než které jsou platné
a účinné ke dni vydání rozhodnutí; takový postup by nebyl slučitelný s požadavky právního státu.
Protože Ústav své rozhodnutí vydal dne 21. 12. 2009, nemohl přihlédnout k úpravě, jež vstoupila
v účinnost až dne 1. 1. 2010 .
[11] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že zjištění stěžovatele,
podle něhož byla uzavřena mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR a společností Teva
Pharmaceuticals ČR, s. r. o. smlouva o dohodnuté nejvyšší cen ě léčivého přípravku Tanap,
jež plně odpovídá požadavkům zákona o veřejném zdravotním pojištění, je založené pouze
na domněnkách a spekulacích, protože není podloženo samotnou smlouvou, jež ve správním
spise chybí. Aby tato smlouva mohla být použita jako podklad při postupu dle §39c odst. 2
zákona o veřejném zdravotním pojištění, musí vykazovat všechny zákonem předpokládané znaky,
což lze prokázat jedině tím, že bude založena do příslušného správního spisu. Žalobkyně také
poukázala na to, že v současné době již Ústav příslušné smlou vy o dohodnuté nejvyšší ceně
do správních spisů zakládá, pokud se jich dovolává, a jeho tvrzení o tom, že to v tomto případě
nutné nebylo, proto není přesvědčivé.
[12] K problematice zjišťování dostupnosti referenčního přípravku prostřednictvím hlášení
distributorů pak žalobkyně uvedla, že postup Ústavu, který vycház í ze svých interních přehledů
a nikoli z přímých důkazů, směřuje proti transparentnosti správního řízení. Výpis z databáze
Ústavu nepovažuje za přezkoumatelný důkaz a dodává, že je jen věcí Ústavu, v jaké formě bude
požadovat jednotlivá hlášení o prodejích léčivých přípravků o d distributorů; nemůže
se proto nyní dovolávat toho, že forma, kterou zvolil, není způsobilá dát vzniknout důkazům,
jež je možné založit do správního spisu. Sama žalobkyně pak není schopna ověřit, zda data,
z nichž Ústav vychází, jsou správná, protože má k dispozici opět právě jen výstupy z interních
databází Ústavu. Podle žalobkyně mohou být do interní databáze Ústavu započítána i balení léků,
jež jsou jedním distributorem dodána jinému distributorovi, který je však vůbec neprodá
na českém trhu, ale vyveze do zahraničí, dále balení, která byla na český trh uvedena přes více
distributorů- a každý z nich je přitom nahlásil Ústavu- takže jedno balení může být evidováno
vícekrát. Z toho pak plyne, že hlášení distributorů jsou pro účely zjišťování dostupnosti určitého
léčivého přípravku nevhodná. Žalobkyně rovněž podotkla, že stěžovatel se mýlí ve svém chápání
presumpce správnosti; podle jejího názoru je totiž možné žádat zrušení napadeného rozhodnutí
správního orgánu ve správním soudnictví i pro procesní pochybení, ne jen poté, co byla
vyvrácena jeho věcná správnost. Údaje obsažené v hlášení distributorů podle jejího názoru není
možné mezi skutečnosti, které se nemusí dokazovat, počítat.
[13] Pokud jde o otázku promítnutí změny výše daně z přidané hodnoty do výše stanovené
úhrady, připomněla žalobkyně, že závěr městského soudu v napadeném rozsudku byl vyřčen
toliko obiter dictum a kasační stížnost proti němu je nepřípustná, neboť v této části směřuje toliko
proti odůvodnění napadeného rozsudku. I přesto však setrvává na svém názoru, že jak Ústav ,
který rozhodoval jen sedm pracovních dní před koncem roku za situace, kdy v legislativním
procesu nebyla žádná novelizace zákona o dani z přidané hodnoty, a zejména žalovanému,
který rozhodoval již za účinnosti nové úpravy této daně, nic nebránilo, aby do svých rozhodnutí
přejaly výši této daně 10 % a nikoli 9 %, jak byla uplatňována d o konce roku 2009. Žalobkyně
má za to, že bylo v zájmu zdravotních pojišťoven, aby byla výše této daně v úhradě léčivého
přípravku pro jejich pojištěnce reflektována ve sprá vné výši.
[14] Stěžovatel navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, Nejvyšší správní
soud však usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 4 Ads 52/2013 – 36, tento návrh zamítl a odkladný
účinek kasační stížnosti nepřiznal.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost je důvodná pouze zčásti.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, jež spočívá v tom, že ve správních spisech není založena dohoda o nejvyšší ceně léčivého
přípravku Tanap uzavřená mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a společností
Teva Pharmaceuticals ČR, s. r. o., která však byla použita při určování výše úhrady léč ivého
přípravku Prenewel z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Stěžovatel vyjádřil své
přesvědčení, že vzhledem k tomu, že ve spise je založen dodatek k předmětné dohodě a bylo
podle ní již plněno, není pochyb o tom, že tato dohoda splňuje všechny náležitosti tzv. smlouvy
o dohodnuté nejnižší ceně, jež jsou pro ni stanoveny v §39c odst. 2 písm. d) zákona o veřejném
zdravotním pojištění, a není tedy potřeba tyto skutečnosti dále dokazovat. S tímto závěr em
se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[18] Podle §39c odst. 2 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění, v rozhodném znění,
stanoví se základní úhrada v referenčních skupinách dle „nejvyšší ceny pro konečného spotřebitele
obsažené v písemném ujednání uzavřeném ve veřejném zájmu (§17 odst. 3) zdravotní pojišťovnou s držitelem
registrace, výrobcem nebo dovozcem, je-li tato cena nižší, než je cena podle písmene a), b) nebo c), a je- li ujednání
uzavřeno pro všechny dodávky léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely na trh Čes ké
republiky.
[19] Z citovaného ustanovení (kterého se stěžovatel v napadeném rozhodnutí sám dovolává)
je patrné, jednak to, že zákon stanoví pro tyto dohody určité povinné náležitosti (uzavření
ve veřejném zájmu, ujednání „pro všechny dodávky léčivého přípravku na trh České republiky“), jednak to,
že s ujednáním obsaženým v dohodě o nejvyšší ceně spojuje pro žadatele o stanovení
výše a podmínek úhrady léčivých přípravků z prostředků veřejného zdravotního pojištění
(§39f zákona o veřejném zdravotním pojištění) závažné následky. Cena dohodnutá v dohodě
o nejvyšší ceně léčivého přípravku, který je v řízení o stanovení výše a podmínek úhrady jiného
léčivého přípravku použit např. jako v posuzovaném případě na základě §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění jako nejméně nákladný léčivý přípravek, totiž tvoří prakticky
referenční kriterium pro stanovení výše a podmínek úhrady jiného léčivého přípravku,
s nímž sdílí referenční skupinu (nebo jehož léčivá látka je v dané referenční skupině
porovnávána). Notorietou, kterou není třeba dokazovat, je přitom skutečnost, že čím vyšší část
ceny léčivého přípravku je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tím stoupá jeho
atraktivita na trhu humánních léčiv. Stanovení výše a podmíne k úhrady léčivého přípravku
tak může mít výrazný ekonomický dopad na jeho v ýrobce, respektive distributora.
[20] Za těchto okolností je tedy nutno uzavřít, že závěr městského soudu, podle něhož je
otázka existence smlouvy o dohodnuté nejvyšší ceně léčivého přípravku Tanap pro rozhodnutí
v předmětné věci podstatnou, je správný. Ve správním spise však tato dohoda založena není, s pis
obsahuje pouze její dodatek č. 1 ze dne 26. 10. 2009, kterým se nahr azuje Příloha č. 1 původně
uzavřené smlouvy o dohodnutých nejvyšších cenách ze dne 26. 8. 2009. Právě v této Příloze č. 1
je stanovena dohodnutá nejvyšší cena léčivých přípravků Tanap (v různých baleních a s různým
obsahem léčivé látky), která je pro rozhodnutí ve věci zásadní; v řízení je však třeba prokázat
rovněž to, že sama původní smlouva o dohodnutých nejvyšších cenách odpovídá požadavkům,
které na ni klade zákon o veřejném zdravotním pojištění a je tak možno z ní vycházet.
To však z pouhého dodatku č. 1 k této smlouvě, jenž je ve spise založen, dovodit automaticky
nelze. Nejvyšší správní soud v této souvislosti především nemůže souhlasit s tvrzením
stěžovatele, že „…uzavřená smlouva o DNC bezpochyby splňuje všechny náležitosti uveden výše a stanove né
zákonem o veřejném zdravotním pojištění, není tedy potřeba tyto skutečnosti dále dokazova t, a to proto, že bylo
dle této Smlouvy o DNC již postupováno, tj. obchodováno.“ To, že podle určité smlouvy již bylo
postupováno, totiž nemůže nijak prokázat, že tato smlouva byla uzavřena platně a vykazuje
všechny zákonem vyžadované náležitosti. Z citovaného stěžovatelova vyjádření naopak plyne,
že jedinou oporou pro závěr, že uvedená smlouva o dohodnutých nejvyšších cenách byla
uzavřena v souladu se zákonem, je jeho vlastní přesvědčení o této skutečnosti. Protože tento
závěr nelze za daného stavu žádným způsobem prokázat a je tak pouhou spekulací, je nutno
přisvědčit názoru městského soudu, že se jedná o vadu, pro niž muselo být rozhodnutí
stěžovatele zrušeno pro nezákonnost a příslušná stěžovatelova kasační námitka tedy není
důvodná.
[21] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelovou námitkou, podle níž není
možné doplnit dokazování ve věci dostupnosti referenčního léčivého přípravku originálními
hlášeními distributorů léčivých přípravků, neboť to jejich technická povaha a proces, kterým jsou
předmětná data Ústavu předávána, neumožňují.
[22] Dle §39c odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, „Ústav zařazuje léčivý přípravek
v rámci řízení podle §39g do referenční skupiny. Základní úhrada léčivého přípravku se rovná základní úhradě
referenční skupiny, do které byl léčivý přípravek zařazen. Základní úhrada je úhrada pro obvyklou denní
terapeutickou dávku léčivých látek obsažených v léčivých přípravcích a je shodná pro celou referenční skupinu.
Referenčními skupinami jsou skupiny léčivých přípravků v zásadě terapeutick y zaměnitelných s obdobnou
nebo blízkou účinností a bezpečností a obdobným klinickým využitím. Seznam referenčních skupin stanoví
Ministerstvo zdravotnictví prováděcím právním předpisem.“
[23] Podle §39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění se základní úhrada
v referenčních skupinách stanoví ve výši „nejnižší ceny pro konečného spotřebitele připadající na denní
terapeutickou dávku léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely zařazených do referenční
skupiny, zjištěné v kterékoliv zemi Evropské unie pro léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské účely
dostupné v České republice; léčivým přípravkem nebo potravino u pro zvláštní lékařské účely dostupnou na trhu
v České republice se rozumí léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely, jejichž podíl na celkovém
objemu prodeje v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých přípravků nebo potravin pro zvláš tní lékařské účely,
obsahujících tutéž léčivou látku, činil v uplynulém kalendářním čtvrtletí nejméně 3 %, nejde -li o první až třetí
generikum k léčivé látce, které je uváděno na trh v České republice; takové p rvní až třetí generikum
se vždy považuje za dostupné na trhu v České republice. V členských státech Evropské unie se léčivý přípravek
nebo potravina pro zvláštní lékařské účely považuje za dostupnou, není- li prokázán opak; zahraniční cena
pro konečného spotřebitele se pro účely stanovení základní úhra dy upravuje o případné rozdíly ve výši daní
a obchodních přirážek mezi státem, kde byla zjištěna, a Českou republikou, “
[24] Ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění zní: „V případě,
že po stanovení úhrady podle §39b až 39e není v někt eré ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2
alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý
přípravek náležející do této skupiny byl plně hrazen.“
[25] Na základě §77 odst. 1 písm. f) zákona č . 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách
některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), jsou distributoři léčivých přípravků povinni
„zajistit při dodávkách registrovaných léčivých přípravků evidenci těchto dodaných přípravků pomocí jejich kódů
a tuto evidenci ukládat po dobu 5 let; distributor pravidelně poskytuje Ústavu úplné a správné údaje o objemu
léčivých přípravků, které distribuoval do lékáren a dalším poskytovatelům zdravotních služeb, jiným
distributorům, prodejcům vyhrazených léčiv a veterinárn ím lékařům a o objemu reklamních vzorků, které dodal
držitelům rozhodnutí o registraci nebo obchodním zástupcům, (…).“
[26] Ze správního spisu se podává, že Ústav léčivý přípravek Tanap nezařadil do žádné
referenční skupiny dle §39c odst. 1 zákona o veřejné m zdravotním pojištění,
protože posouzením jeho terapeutické zaměnitelnosti, bezpečnosti a klinického využití dospěl
k závěru, že neodpovídá žádné skupině léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných
s obdobnou nebo blízkou účinností, jak jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví
č. 348/2007 Sb., o seznamu referenčních skupin. Provedl tedy jeho cenové srovnání, vzhledem
k jeho složení (léčivá látka perindopril je dlouhodobě působícím inhibitorem angiotensin
konvertujícího enzymu a léčivá látka indapamid je diuretikum), v rámci dvou referenčních skupin,
a to 25/2 – inhibitory ACE dlouhodobé a 22/1 – diuretika.
[27] Kasační námitka se týká právě posouzení spadajícího do referenční skupiny
25/2 – inhibitory ACE dlouhodobé. Toto posouzení je na základě §39g odst. 4 zákona
o veřejném zdravotním pojištění prováděno postupem dle §39c téhož zákona. Do cenového
srovnání v rámci této skupiny nejprve Ústav dle §39c odst. 2 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění zařadil všechny léčivé přípravky dostupné na českém trhu dle tohoto
ustanovení, tj. ty, jejichž podíl na celkovém objemu prodeje v České republice dosáhl
v uplynulém kalendářním čtvrtletí alespoň 3 %. Právě pro posouzení splnění tohoto kriteria jsou
významná hlášení distributorů léčivých přípravků předávaná Ústavu dle §77 odst. 1 písm. f)
zákona o léčivech. Jako přípravek s nejnižší cenou připadající na obvyklou denní terapeutickou
dávku byl tímto způsobem vyhodnocen léčivý přípravek Lisinopril-Ratiopharm 20 mg
tbl 30 x 20 mg obchodovaný v Nizozemsku, se základní úhradou obvyklé denní terapeutické
dávky vypočtené na 0,9492 Kč.
[28] Ústav však posléze dospěl k závěru, že tato výše úhrady nezajistí plnou úhradu alespoň
jednoho přípravku náležejícího do příslušné referenční skupiny; zjistil, ž e jsou dány předpoklady
pro navýšení úhrady s ohledem na veřejný zájem dle §13 vyhlášk y Ministerstva zdravotnictví
č. 92/2008 Sb., o stanovení seznamu zemí referenčního koše, způsobu hodnocení výše,
podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely
a náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady. Dle §13 od st. 2 písm. b) této vyhlášky
se v takovém případě vypočte průměr tří nejnižších cen daného léčivého přípravku v rámci zemí
Evropské unie. Takto vypočtená úhrada činila 2, 77 Kč na obvyklou denní terapeutickou dávku.
[29] V rámci posuzované referenční skupiny v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých
přípravků však Ústav nalezl léčivý přípravek s nižší než takto stanovenou cenou za obvyklou
denní terapeutickou dávku, kterým byl Ramipiril-Polpharma cps 28 x 10 mg, jehož cena
za obvyklou denní terapeutickou dávku činila 2,202 Kč, a proto Ústav zvýšil základní úhradu
ve veřejném zájmu jen na tuto úroveň.
[30] Následně Ústav zjistil, že tímto způsobem nebude ve smyslu §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění zajištěn plně hrazený přípravek ve skupině č. 81 přílohy č. 2
zákona o veřejném zdravotním pojištění - Ostatní ACE inhibitory. Proto postupem dle tohoto
ustanovení zjistil, že nejméně nákladným přípravkem v této skupině, který je v České republice
obchodován, je právě léčivý přípravek Tanap.
[31] Pro řešení předestřeného problému je přitom v této situaci nezbytné zaznamenat dvě
okolnosti. Jednak jde o skutečnost, že ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění nestanoví Ústavu povinnost hledat léčivý přípravek, který by byl na trhu v České
republice dostupný v objemu nutném z hlediska §39c odst. 2 písm. a) téhož zákona,
tzn. jehož podíl na celkovém objemu prodeje v zásadě zaměnitelných léčivých přípravků činil
v posledním kalendářním čtvrtletí nejméně 3 %. Druhá podst atná okolnost spočívá v tom,
že Ústav léčivý přípravek dle tohoto ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění vybral až po té, co z relevantního cenového srovnání vyřadil čtyři jiné léčivé přípravky
(Ramicard 1,25 mg tbl 100 x 1,25 mg; Fosinopril Teva 10 mg tbl 30 x 10 mg; Lisinopril Galex
a Tanap 1 mg), neboť z hlášení distributorů léčivých přípravků zjistil, že tyto nejsou na českém
trhu vůbec obchodovány.
[32] Za této situace je tedy třeba konstatovat, že podstatnou pro volbu léčivého přípravku
Tanap jako referenčního, je otázka, zda byl tento léčivý přípravek v rozhodném období
na českém trhu humánních léčiv obchodován, a nikoli otázka, v jakém to bylo objemu. Z toho
plyne, že ať už by byly námitky žalobkyně vznášené po celou dobu řízení, podle nichž nebyla
schopna ověřit množství, v jakém byl tento přípravek v rozhodné době na českém trhu
obchodován, opodstatněné či nikoli, jde o námitky s řešenou problematikou mimoběžné. Jiné
rozhodnutí ve věci by totiž mohlo přivodit pouze zjištění, že léčivý přípravek Tanap na českém
trhu v relevantní době dostupný nebyl. To však žalobkyně nikdy netvrdila, ani v průběhu
správního řízení, ani v řízení před městským soudem; netvrdí to ost atně ani ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti. Žalobkyně vždy polemizovala pouze o objemu, v jakém je přípravek Tanap
na českém trhu obchodován, což ovšem současně znamená, že nerozporuje, že tento léčivý
přípravek na českém trhu obchodován je (na tomto místě je také nutno poznamenat, že tvrzení
žalobkyně, podle nichž daný objem, v jakém byl dle distributory poskytnutých hlášení léčivý
přípravek Tanap v rozhodném období obchodován, nepostačí k tzv. řádné farmakoterapii nejsou
nijak doložena).
[33] Ze shora řečeného tedy vyplývá, že městský soud pochybil, když konstatoval, že došlo
k porušení procesních práv žalobkyně tím, že ve správním spise nebyla založena jednotlivá
hlášení distributorů léčivých přípravků týkající se objemu, v němž byl v relevantním období
na českém trhu obchodován léčivý přípravek Tanap. Tato skutečnost totiž nebyla pro rozhodnutí
ve věci podstatnou, jak mylně městský soud dovodil. Podsta tnou skutečností byla totiž
jen otázka, zda vůbec byl v dané době léčivý přípravek Tanap na českém trhu obchodován,
což žalobkyně nikdy nezpochybnila. Přitom měla-li by to v úmyslu, bylo by zpochybnění
tohoto závěru jistě mnohem jednodušší než zpochybnit objem, v němž byl ten který léčivý
přípravek obchodován, protože pro žalobkyni jako významnou farmaceutickou firmu jistě nejsou
údaje o obchodovaných léčivých přípravcích nedostupné (což samozřejmě nemusí platit
o údajích o přesných objemech těchto obchodů).
[34] Nejvyšší správní soud dodává, že distributor léčiv dle §77 odst. 1 písm. f) zákona
č. 378/2007 Sb., o léčivech, „poskytuje Ústavu údaje o objemu léčivých p řípravků, které distribuoval
do lékáren a dalších zdravotnických zařízení, prodejcům vyhrazených léčiv a veterinárním lékařů m a o objemu
reklamních vzorků (…); rozsah údajů a způsob jejich poskytování f ormou hlášení zveřejní Ústav
nebo Veterinární ústav ve svém informačním prostředku“. Zákon nestanoví povinnost Ústavu
shromažďovat „originální hlášení distributorů“, naopak jasně ponechává na uvážení Ústavu,
zda bude potřebné údaje získávat prostřednictvím elektronického systému sdílení dat,
do něhož mají jednotliví distributoři přístup. Pro potřeby správního řízení pak Ústav vyhotoví
výpis, v němž jsou rozhodná data obsažena, a tento výpis založí do spisu. Součástí správního
spisu v posuzované věci je dokument „seznam dostupných přípravků“, z něhož vyplývá,
že přípravek Tanap 1 MG byl v rozhodné době na českém trhu distribuován v počtu 26 balení,
resp. 728 doporučených denních dávek, který nesplňoval zákonnou definici „dostupnosti“.
Informace vyplývající z tohoto výpisu žalobce věcně nijak nezpochybnil, naopak, ve svých
podáních z nich sám vychází. Proti takovému postupu Ústavu tedy nelze nic namítat.
[35] Pouze na okraj problematiky přezkoumatelnosti výpisů z databáze Ústavu obsahující
údaje o objemu obchodování s léčivými přípravky na českém trhu, která, jak uvedeno shora,
s problematikou řešenou v tomto případě přímo nesouvisí, uvádí Nejvyšší správní soud
následující. Přisvědčit je nutno městskému soudu potud, že v pro posuzovaný případ rozhodné
době nebylo žádným právním předpisem stanoveno, že by údaje v databázi Ústavu byly nadány
presumpcí správnosti. Je však jistě zaznamenání hodné, že zákonem č. 298/2011 Sb., změna
zákona o veřejném zdravotním pojištění, byl s účinností k 1. 12. 2011 do ustanovení §39g zákona
o veřejném zdravotním pojištění vložen odstavec 8, který zní: „Ústavem shromážděné cenové reference
léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely a údaje o jejich dostupnos ti a přítomnosti se považují
za správné, pokud účastníkem řízení není prokázán opak.“ Důvodová zpráva k zákonu č. 298/2011 Sb.
mj. konstatuje: „Jedná se tedy o skutečnosti známé z úřední činnosti (údaje o objemu obchodovaných
léčivých přípravků; pozn. NSS). Domněnku správnosti údajů o dostupnosti a přítomnosti léčivých přípravků
mohou účastnící řízení vyvrátit předložením svých důkazů. Tento institut napomáhá řešení situací, kdy účastník
řízení namítá nesprávnost podkladů Ústavu v případech, kdy buď předkládá svůj důkaz, který nelze objektivně
verifikovat, nebo žádný protidůkaz nepředkládá.“
[36] Protože Nejvyšší správní soud v této věci shledal pochybení městského soudu, konstatuje,
že tato kasační námitka stěžovatele je tedy důvodná.
[37] Nejvyšší správní soud se konečně zabýval i problematikou výše daně z přidané hodnoty,
z níž měly správní orgány ve svém rozhodování vyjít. Ústav s vé rozhodnutí vydal dne
21. 12. 2009, žalovaný pak napadené rozhodnutí vydal dne 14. 6. 2010. Dle zákona
č. 253/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „zákon o DPH“), účinného do 31. 12. 2009
se na farmaceutické výrobky používané pro léčbu dle §47 odst. 3 zákona o DPH vztahovala
snížená sazba dle §47 odst. 1 písm. b) zákona o DPH ve výši 9 %, neboť jsou uvedeny v Příloze
1 k zákonu o DPH. Novelizací tohoto zákona provedenou zákonem č. 362/2009 Sb., změna
zákonů v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu, však byla s účinností od 1. 1. 2010
tato snížená sazba daně z přidané hodnoty zvýšena na 10 %; tento zákon nabyl platnosti dne
20. 10. 2009.
[38] Městský soud ve svém rozsudku vyjádřil názor, podle něhož vydává-li správní orgán
rozhodnutí, které ze zákona působí účinky do budoucna, je jeho povinností zohlednit právní
úpravu účinnou v době, kdy jeho rozhodnutí začne vyvolávat právní účinky, je-li v době jeho
rozhodování již platná. Současně upozornil na to, že stěžovatel své rozhodnutí vydal již v době,
kdy změna výše snížené sazby DPH byla účinná a měl z ní tedy dle §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu vyjít. Stěžovatel však s tímto závěrem nesouhlasí; správní orgány jsou podle něj
povinny rozhodovat dle zákona platného a účinného ke dni vydání rozhodnutí. Ani sám
stěžovatel nemohl při rozhodování o odvolání použít §90 odst. 1 písm. c) správního řádu,
protože v řízení o stanovení výše a podmínek úhrady léčivého přípravku z prostředků veřejného
zdravotního pojištění proti sobě stojí účastníci s protichůdnými zájmy a rozhodnutí odvolacího
orgánu dle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu by nevyhnutelně znamenalo újmu pro některého
z účastníků. Naopak žalobkyně ve svém vyjádření poukazuje, že Ústa v sám mohl s vydáním
rozhodnutí posečkat do nabytí účinnosti nové úpravy výše snížené sazby daně z přidané hodnoty;
svým postupem porušil svou povinnost šetřit legitimní očekávání a oprávněné zájmy dotčených
osob. Podle jejího názoru je pak změna sazby tét o daně objektivní skutečností, jejíž reflexe
v rozhodnutí odvolacího správního orgánu (tedy stěžovatele) nemohlo žádného účastníka řízení
jakýmkoli způsobem poškodit.
[39] Podle §39h odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném v době
vydání napadeného rozhodnutí platilo, že „Rozhodnutí o stanovení maximální ceny a rozhodnutí
o stanovení výše a podmínek úhrady, jakož i o jejich změně nebo zrušení je vykonatelné od prvního dne měsíce
následujícího po měsíci, ve kterém rozhodnutí nabylo právn í moci.“
[40] Na základě §90 odst. 1 písm. c) správního řádu „Jestliže odvolací orgán dojde k závěru,
že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část
změní; změnu nelze provést, pokud by tím ně kterému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma
z důvodu ztráty možnosti odvolat se; (…).“
[41] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovateli lze dát za pravdu v tom,
že správní orgány jsou povinny rozhodovat dle právního stavu platného a účinného v době
vydání rozhodnutí. Je však třeba přihlédnout i ke specifické situaci, v níž jde o započtení sazby
daně z přidané hodnoty k výši úhrady léčivého přípravku z prostředků veřejného zdravotního
pojištění v rozhodnutí, jež mimo vší pochybnost nabude účinnosti právě až v době, kdy bude
účinná právní úprava stanovící jinou sazbu této daně. Za těchto okolností nepůsobí vyjádření
stěžovatele, podle něhož Ústav nemohl sedm pracovních dní před koncem roku předpokládat,
zda zákon měnící příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty vstoupí v účinnost ve schválené
podobě, přesvědčivě, zvláště pokud v dané době nebyla v legislativním procesu žádná případná
novelizace zákona o DPH.
[42] Tato skutečnost však nemůže být důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
Ostatně i městský svou úvahu uvedl pouze jako obiter dictum, nikoli jako jeden ze zrušovacích
důvodů. Podstatné v této souvislosti je to, že stěžovatel v napadeném rozhodnutí přezkoumával
správnost prvostupňového rozhodnutí Ústavu „pouze v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak
jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem“ (srov. §89 odst. 2 správního řádu). V posuzované věci
však žalobce v podaném odvolání tuto námitku vůbec nevznesl a stěžovatel se v napadeném
rozhodnutí otázkou použité sazby daně z přidané hodnoty nezabýval, neboť nelze
ani konstatovat, že by přezkoumání této otázky v odvolacím řízení vyžadoval veřejný zájem.
V této souvislosti tedy nelze nic vytknout ani stěžovateli, který se otázkou sazby daně
v odvolacím rozhodnutí nezabýval, ani městskému soudu, který se k této žalobcem nově
uplatněné námitce sice vyjádřil, avšak dal jasně najevo, že zde neshledává důvod nezákonnosti
napadeného rozhodnutí.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[43] Nejvyšší správní soud shrnuje, že ačkoli v případě jedné stížní námitky bylo zjištěno
pochybení městského soudu, není to důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Vzhledem
k tomu, že městský soud svým rozsudkem správně zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (jeden z důvodů městským soudem shledané nezákonnosti napadeného
rozhodnutí obstál), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu v podstatné míře obstálo. Dospěl k závěru, že v této věci je vhodné korigovat
částečně nesprávné odůvodnění rozsudku městského soudu a v takové podobě jej ponechat
v platnosti, neboť závěr městského soudu, že ve věci je nutné doplnit dokazování,
i po provedené korekci obstojí (k tomuto postupu srov. V. právní větu usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, č. 1865/2009 Sb.
NSS).
[44] V následujícím správním řízení bude tedy doplněno dokazování smlouvou o dohodnuté
nejvyšší ceně přípravku Tanap uzavřenou mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR
a společností Teva Pharmaceuticals ČR, s. r. o. Naopak, jak Nejvyšší správní soud konstatoval
v tomto rozsudku, dokazování nebude prováděno prostřednictvím jednotlivých hlášení
distributorů léčivých přípravků týkajících se objemu obchodování léčivého příprav ku Tanap
v rozhodné době, protože nejde o otázku pro rozhodnutí ve věci podstatnou. Správní orgány
budou v dalším řízení vázány i právním názorem Nejvyššího správního soudu týkajícím
se skutečnosti, ze které výše sazby daně z přidané hodnoty mají vyjít.
[45] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro které by rozsudek
městského soudu musel být zrušen, a jen korigoval jeho částečně nesprávné odůvodnění, je nutno
kasační stížnost za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
[46] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšná žalobkyně byla zastoupena obecným zmocněncem, který právo
na účelně vynaložené náklady řízení neuplatnil, stěžovatel pak úspěch ve věci nemě l. Proto žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu