ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.85.2013:41
sp. zn. 4 Ads 85/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. M., zast.
JUDr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 7.
2013, č. j. 73 Ad 17/2011 - 196,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi, se sídlem nám. Míru 9,
Šumperk, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 1573 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Krajský úřad Olomouckého kraje rozhodnutím ze dne 2. 6. 2011,
č. j. KUOK 60750/2011, sp. zn. KÚOK/47373/2011/OSV-SP/7204 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh ze dne
8. 4. 2011, č. j. soc/4775/552/2003/Dv, jímž nebyla žalobci přiznána opakovaná peněžitá dávka
sociální péče a byla mu přiznána jednorázová dávka sociální péče v mimořádných případech
formou peněžitého příspěvku ve výši 2 320 Kč na období od 1. prosince 2003 do 31. prosince
2003.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou posléze doplnil
prostřednictvím svého zástupce Mgr. Františka Drlíka, advokáta, který mu byl pro řízení
ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 73 Ad 17/2011 – 33. Žalobce
se domáhal aplikace §1 – §5 a §8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu. Vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s §3
zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, když nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Poukázal
na skutečnost, že po zrušení původního rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004-272, nebylo zahájeno správní řízení a argumentace
správních orgánů, která byla použita v předcházejícím řízení, byla použita opětovně. Žalovaný
podle žalobce překročil meze správního uvážení, neboť jeho závěry nejsou řádně odůvodněny,
tvrzení a argumentace žalobce byly opomenuty anebo nepřípustně zjednodušeny a žalovaný
se jimi adekvátně nezabýval. Došlo tak k porušení §50 odst. 4 správního řádu. K tomu žalobce
navrhl důkaz listinami přiloženými k žalobě. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný porušil §68
správního řádu, neboť své rozhodnutí řádně neodůvodnil a neuvedl, které důkazy provedl,
aby zjistil spolehlivě skutkový stav věci. Tím byla porušena práva žalobce podle čl. 3 odst. 3,
čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak byla porušena
ustanovení §2 odst. 1, §3, §4 odst. 1 - 4, §37 odst. 1, §46 odst. 1 – 3, §47 odst. 1 – 3 správního
řádu. Proto žalobce hodnotí napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. Poukázal
na skutečnost, že od listopadu 2003 a ještě i dříve uplatňoval hmotněprávní nároky podle §8
zákona č. 198/1993 Sb. Argumentaci správních orgánů označil žalobce za nevěrohodnou
a nepodloženou. Dále uvedl, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí
podle §36 odst. 3 správního řádu. Z uvedených důvodů navrhl žalobce zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 31. 7. 2012,
č. j. 73 Ad 17/2011 – 93, žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení a ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu za zastupování
ve výši 4 230 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve podrobně zrekapituloval
dosavadní vývoj věci, poté se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
[4] Žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
31. 7. 2012, č. j. 73 Ad 17/2011 – 93, podal kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012 – 69, tak, že výše citovaný rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci zrušil, protože krajský soud nesprávně žalobce
nepředvolal k nařízenému jednání.
[5] Podáním ze dne 31. 5. 2013 žalobce uplatnil námitku podjatosti směřující proti soudkyni
JUDr. Martině Radkově, o které rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 6. 2013,
č. j. Nao 29/2013 – 173, tak že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání této věci.
[6] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, nařídil ve věci jednání na 30. 7. 2013.
Podáním ze dne 12. 7. 2013, žalobce žádal odročení tohoto jednání, protože krajský soud
v předvolání k jednání nesprávně označil žalovaného a protože ve věci rozhoduje vyloučená
soudkyně.
[7] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, ve věci opakovaně rozhodl rozsudkem
ze dne 30. 7. 2013, č. j. 73 Ad 17/2011 – 196, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
V odůvodnění uvedl, že předmětné správní řízení bylo v souladu se zákonem zahájeno žádostí
žalobce ze dne 18. 11. 2003, přičemž předchozí správní rozhodnutí bylo zrušeno správním
soudem. K námitce žalobce o nutnosti aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o protiprávnosti komunistického režimu“), krajský soud uvedl, že nemá jakýkoli vliv
na posouzení nároku na dávky sociální péče, resp. v rámci žalobcem požadovaných dávek
nemůže zakládat nárok na jakoukoli kompenzaci ve prospěch žalobce. Nadto žalobce
tuto argumentaci začal uplatňovat až po vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud byl
přesvědčen, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť zjišťovaly příjmy
a výdaje žalobce, přičemž dospěly k závěru, že nesplňuje podmínku sociální potřebnosti,
protože si může svůj příjem zvýšit vlastním přičiněním. Správní orgány rovněž při rozhodování
věci nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení, ani jej nezneužily, přičemž vzaly
v potaz všechny námitky a tvrzení žalobce a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily.
K žádosti o odročení krajský soud uvedl, že žalobce neuvedl žádný důvod naplňující ustanovení
§50 s. ř. s. Žalobci správní orgány rovněž poskytly právo vyjádřit se ke všem podkladům
rozhodnutí a šetřily všechna procesní práva žalobce.
[8] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 73 Ad 17/2011 – 196, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne
28. 8. 2013, v níž se dovolával kasačních důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a tvrdil, že rozsudek je zmatečný a paranoidní. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči
soudkyni JUDr. Martině Radkově. Stěžovatel tvrdil, že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti,
přičemž poukazoval na to, že obdržel vadné předvolání k jednání na den 30. 7. 2013,
které obsahovalo nesprávné označení žalovaného. V neposlední řadě poukazoval na to,
že uplatňuje svá práva podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
[9] V doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 9. 2013 stěžovatel prostřednictvím svého zástupce
uvedl, že napadený rozsudek je shodný s předcházejícím rozsudkem krajského soudu v dané věci.
Stěžovatel byl přesvědčen, že žalovaný neví o tom, že je předmětné řízení vedeno. Stěžovatel dále
namítal, že krajský soud nepostupoval v souladu s ústavním pořádkem České republiky
a že Nejvyšší správní soud má přerušit řízení, protože byl k Ústavnímu soudu podán návrh
na zrušení s. ř. s.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 a násl. s. ř. s. přípustná (jak ostatně správně
krajský soud v poučení napadeného rozsudku uvedl).
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci,
zmatečnost řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci. Stěžovatel sice uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b),
s. ř. s., ale k tomuto důvodu neuvedl žádnou relevantní argumentaci (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47). Podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem
aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu „zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce“. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.“
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda není na místě kasační stížnost odmítnout
podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť v předmětné věci o kasační stížnosti
stěžovatele již jednou v minulosti rozhodoval. Dospěl přitom k názoru, že v rozsudku ze dne
29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012 – 69, se vyjadřoval pouze k procesní otázce, tudíž neposoudil
meritum věci. Pokud by Nejvyšší správní soud předmětnou kasační stížnost odmítl, postupoval
by zjevně formalisticky a zasáhl by tím do stěžovatelova práva na přístup k soudům,
neboť by se Nejvyšší správní soud odmítl vyjádřit k meritu věci.
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel je toho názoru, že rozsudek je zmatečný, bludný a paranoidní. Nejvyšší správní
soud tuto stížnostní námitku vyhodnotil jako důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. směřující do nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů.
[17] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[18] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[19] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel
jeho obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost.
[20] Napadený rozsudek dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, se v odůvodnění
tohoto rozhodnutí vyjádřil řádně ke všem žalobním bodům a správně zjistil skutkový stav věci,
přičemž jasně a stručně vyložil, proč napadené rozhodnutí považoval za zákonné. Krajský soud
pouze vyjádřil svůj právní názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby. Z faktu, že krajský soud shodně
jako v předchozím rozsudku posoudil napadené rozhodnutí jako správné, ještě nevyplývá,
že by bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Subjektivní představy stěžovatele ohledně
správnosti postupů správních orgánů a správních soudů nemohou zakládat důvod
nepřezkoumatelnosti, pokud tyto názory nemají oporu v právním řádu České republiky.
[21] Nejvyšší správní soud dále neshledal naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. v podobě rozhodování ve věci vyloučeným soudcem. O námitce podjatosti
směřující proti soudkyni JUDr. Martině Radkově Nejvyšší správní soud rozhodl, a to usnesením
ze dne 14. 6. 2013, č. j. Nao 29/2013 – 173, z něhož vyplývá, že soudkyně není v projednávané
věci vyloučena. Stěžovatel přitom ve své kasační stížnosti neuvedl žádné nové relevantní
skutečnosti zpochybňující nepodjatost této soudkyně. Údajné „opisování“ předcházejícího
rozsudku, s nimiž se stěžovatel nemůže obsahově ztotožnit, také neodůvodňuje vyloučení
této soudkyně, neboť tímto stěžovatel brojí proti jejímu postupu v předmětném řízení.
[22] Důvodem vyloučení soudce podle ustanovení §8 odst. 1 věta druhá s. ř. s. je sice to,
že se soudce podílel na rozhodování v předchozím soudním řízení, toto ustanovení však míří
na situace, kdy dotyčný soudce nejprve rozhodoval ve věci u soudu prvního stupně a následně by
rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v předcházejícím řízení
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18). Vyloučen
však není ten soudce prvostupňového soudu, kterému byla věc vrácena z důvodu vyhovění
opravnému prostředku (zde kasační stížnosti) podanému účastníkem řízení. Argumentace
stěžovatele ohledně vyloučení soudkyně Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci,
z důvodu jejího opakovaného rozhodování v téže věci u soudu téhož stupně proto není důvodná.
[23] K námitce poukazující na jednání soudu v nepřítomnosti stěžovatele Nejvyšší správní
soud uvádí, že ústavní pořádek České republiky zakotvuje právo účastníků řízení na ústní
a veřejné jednání před soudem. Jeho provedení na zákonné úrovni pak představuje ustanovení
§49 s. ř. s. Toto právo však nemůže být vykládáno tak, že pokud se účastník řízení k soudem
nařízenému jednání nedostaví, resp. že nedá souhlas k jednání bez jeho přítomnosti, je nutné
rozhodnutí soudu vydané při takovémto veřejném jednání zrušit pro nezákonnost
s odůvodněním, že bylo vydáno „neveřejně“ (jak nesprávně dovozuje stěžovatel). Jednání soudu
se totiž nestává neveřejným z toho důvodu, že se k němu strana řízení (zde stěžovatel) nedostaví.
Z právního řádu České republiky nevyplývá, že soud musí jednat pouze za účasti dotčeného
účastníka řízení, ale pouze zajistit, aby účastník řízení se mohl jednání soudu účastnit.
Pokud účastník řízení nehodlá tohoto práva řádným způsobem využít, tj. dostavit
se k nařízenému jednání, nelze toto klást k tíži správnímu soudu.
[24] Z ustanovení §50 s. ř. s. vyplývá, že nařízené jednání může být odročeno, ale to pouze
z důležitých důvodů. Důležitým důvodem pro odročení jednání však není pouhé podání žádosti
o odročení jednání s odůvodněním, že předvolání na toto jednání obsahuje nesprávné označení
správního orgánu, jako se tomu stalo v tomto případě, pokud je ze zbývajících okolností zřejmé,
jaké věci se předmětné jednání má týkat. Stěžovateli přitom tato skutečnost musela být zřejmá,
neboť na nesprávné předvolání, které mu bylo dle doručenky doručeno dne 11. 7. 2013,
ihned reagoval podáním ze dne 12. 7. 2013, ve kterém na nesprávnost v označení žalovaného
poukazoval, z čehož Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že si byl vědom, čeho se nařízené
jednání týká a že došlo k omylu v označení žalovaného správního orgánu. Byť tedy krajský soud
stěžovateli zaslal předvolání k jednání s nesprávným označení žalovaného na den 30. 7. 2013,
nezpůsobuje tato skutečnost nezákonnost napadeného rozsudku, neboť z okolností případu je
zřejmé, že stěžovatel věděl, čeho se nařízené jednání má týkat. Důvodem pro odročení řádně
nařízeného jednání navíc mohou být pouze závažné faktické okolnosti na straně účastníka řízení,
které mu brání fyzické účasti na předmětném jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96). Lhůta pro přípravu k jednání byla stěžovateli
v posuzovaném případě zachována.
[25] Odůvodňoval-li stěžovatel svůj návrh na odročení jednání námitkou podjatosti směřující
vůči soudkyni JUDr. Martině Radkově, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené
v tom směru, že neshledává jakékoli pochyby o její nepodjatosti. Na tento přípis
zcela obdobného charakteru jako dřívější stěžovatelova námitka proti této soudkyni
nadto nemuselo být reagováno, neboť k námitkám uplatněným pozdě se v souladu
s ustanovením §8 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[26] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu
a v možnosti předkládat zde své návrhy; tato práva jsou mu garantována ústavním pořádkem
České republiky a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Ostravě tato práva stěžovateli poskytl.
Pokud však stěžovatel těchto práv nehodlá řádným způsobem využít, spolupracovat se soudem
a není ochoten se k jednání dostavit, přičemž tento přístup odůvodňuje zástupnými a lichými
důvody, nelze toto klást k tíži jakékoli soudní instituce.
[27] Tvrdí-li stěžovatel, že žalovaný ve skutečnosti nevěděl, že je s ním vedeno předmětné
řízení, Nejvyšší správní soud odkazuje na obsah soudního spisu, z nějž jednoznačně vyplývá,
že bylo komunikováno se žalovaným Ministerstvem práce a sociálních věcí. K určení žalovaného
správního orgánu se Nejvyšší správní soud v předmětné věci již vyjadřoval v rozsudku ze dne
29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012 – 69. Napadený rozsudek byl Ministerstvu práce a sociálních
věcí doručen, nadto žalovaný přípisem ze dne 22. 7. 2013 žádal o omluvu své nepřítomnosti
na nařízeném jednání. Z těchto listin Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že Ministerstvo práce
a sociálních věcí vědělo o tom, že je v této věci žalovaným správním orgánem.
Byť tedy předvolání k jednání na 30. 7. 2013 obsahovalo nesprávné označení žalovaného
správního orgánu, (právního předchůdce žalovaného ministerstva) z obsahu spisu vyplývá,
že krajský soud správně jednal s Ministerstvem práce a sociálních věcí, které se k věci ostatně
i vyjadřovalo.
[28] Dovolává-li se stěžovatel toho, že uplatňuje svá práva podle zákona o protiprávnosti
komunistického režimu, a podle prováděcích předpisů k zákonu o protiprávnosti komunistického
režimu, neshledává Nejvyšší správní soud tuto argumentaci přiléhavou. Napadená rozhodnutí
se totiž týkala toho, zda stěžovateli náleží dávka sociální péče. Nejvyšší správní soud v zákoně
o protiprávnosti komunistického režimu neshledává jakýkoli podklad pro to, aby správní orgány
v případě dávky sociální péče zohlednily jiné skutečnosti, než které jsou uvedeny v příslušném
předpisu. V napadeném rozhodnutí nebyl zákon o protiprávnosti komunistického režimu,
případně jiné předpisy týkající se vypořádání se s komunistickou minulostí, použit. Argumentace
stěžovatele ohledně zákona o protiprávnosti komunistického režimu a prováděcích předpisů
se proto zcela míjí s předmětem soudního přezkumu – s napadeným rozhodnutím.
[29] Nejvyšší správní soud dále v obecné rovině nezjistil stěžovatelem tvrzené a konkrétněji
nerozvedené porušení Ústavy – čl. 10, čl. 96 odst. 1 a 2 – a Listiny základních práv a svobod –
čl. 6 odst. 1, čl. 26, čl. 30 odst. 1, 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2. Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že je kasačním soudem zásadně vázaným dispoziční zásadou
podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto nemůže dohledávat důvody
a argumentaci stěžovatele namísto něj, neboť tím by naprosto změnil charakter kasační stížnosti
a porušil by rovnost účastníků řízení normovanou ustanovením §36 odst. 1 s. ř. s. Pouhý výčet
ustanovení předpisu proto nepředstavuje řádnou kasační argumentaci a Nejvyšší správní soud
se k takovému výčtu v konkrétní rovině proto nemůže vyjadřovat.
[30] K požadavku stěžovatele na přerušení řízení z důvodu podání návrhu na zrušení zákona
č. 150/2002 Sb., Nejvyšší správní soud uvádí, že mu není známo, že by takový návrh byl
Ústavním soudem přijat k meritornímu projednání, rovněž tato skutečnost nevyplývá
ani z veřejně dostupných informacích přístupných na http://www.usoud.cz/projednavane-
plenarni-veci/. Subjektivní tvrzení stěžovatele o podání tohoto návrhu podle Nejvyššího
správního soudu nemohou vést k přerušení předmětného řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k závěru, že nebyly
naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému však nelze podle ustanovení §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat právo na náhradu nákladů řízení ve věci týkající se pomoci v hmotné nouzi,
ačkoli byl procesně úspěšný. Ostatně podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady – nad rámec
jeho úřední činnosti – nevznikly.
[33] Protože stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ustanoven zástupce, Mgr. František Drlík, advokát, Nejvyšší správní soud mu podle ustanovení
§35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby ve smyslu
ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů – doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 9. 2013. Tato odměna je
podle ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhlášky ve spojení s ustanovením §7 cit. vyhlášky stanovena
ve výši 1000 Kč za jeden úkon právní služby. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě
hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč). Celkem tedy Nejvyšší správní soud
přiznal částku 1300 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů, kterou navýšil
o částku 273 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť ustanovený zástupce doložil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu