ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.91.2012:31
sp. zn. 4 Ads 91/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: L. P.,
zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Horní nám. 7, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 30. 5. 2012, č. j. 73 Ad 9/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dominice Kovaříkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 28. 2. 2011,
sp. zn. KÚOK/1227/2011/OSV-SP/7204, č. j. KÚOK 22472/2011, bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litovel (dále též „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 13. 12. 2010, č. j. 15104/2010/LTO. Tímto rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně nebyla žalobkyni přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi mimořádná okamžitá
pomoc na úhradu nezbytných nebo odůvodněných nákladů. V odůvodnění krajský úřad zdůraznil
nenárokovost předmětné dávky s tím, že správní orgán prvního stupně při rozhodování
nevybočil z mezí správního uvážení. Výdaj za náklady na ubytování v místě, kde se žalobkyně
zdržuje z důvodu studia, nelze podle krajského úřadu považovat za výdaj nezbytný, a to rovněž
v kontextu §4 odst. 7 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož jsou společně posuzovanými osobami i osoby,
které se přechodně, z důvodů soustavné přípravy na budoucí povolání, zdravotních
nebo pracovních, jakož i z důvodu dlouhodobého výkonu dobrovolnické služby zdržují
mimo byt, který užívají k bydlení. Pomoc v hmotné nouzi je přitom určena k zajištění
odůvodněných určených potřeb osob v nezbytném rozsahu, a to v situaci, kdy k zabezpečení
těchto výdajů nepostačují příjmy osoby a osoba nemá možnost řešit situaci vlastními silami,
využitím majetku či za pomoci rodiny. Krajský úřad nezpochybnil právo stěžovatelky připravovat
se na budoucí povolání studiem na vysoké škole, přičemž však v dané situaci by žalobkyně
měla spíše volit kombinovanou formu studia s možností přivýdělku či studium v blízkosti
bydliště, aby nevznikaly další náklady na bydlení v místě studia.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona
č. 366/2011 Sb. působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání m. j. ve věcech dávek státní
sociální podpory na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo
procesním nástupcem žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje (srov. §69 soudního
řádu správního, podle kterého žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni,
nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla). Již v žalobním řízení tedy Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako se žalovaným jednal místo Krajského úřadu
Olomouckého kraje s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2012,
č. j. 73 Ad 9/2011 - 34, byla žaloba proti uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná
zamítnuta. Soud odkázal na souvislost této věci s jinou věcí žalobkyně a na svůj rozsudek
ze dne 30. 5. 2012, č. j. 73 Ad 1/2011 - 43. Podle tohoto rozsudku mj. nebyla žalobkyně
v hmotné nouzi, protože správní orgány provedly správný výpočet pro účely žádosti příspěvku
na živobytí.
Soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalobkyně měla být posouzena
podle §2 odst. 6 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném
do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), neboť žalobkyně tuto podmínku
nesplňuje. Z popisu situace ani ze správního spisu totiž nevyplývá, že by žalobkyně či její rodina
byla ohrožena trestnou činností. Soud doplnil, že pokud není matka žalobkyně považována
za osobu v hmotné nouzi a navíc pokud příjmy společně posuzovaných osob ve srovnání
s částkou živobytí žalobkyně a její sestry jsou vyšší, nejedná se u žalobkyně o situaci předvídanou
§2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Soud dále uvedl, že v případě dávky mimořádné okamžité pomoci se sice posuzuje žadatel
samostatně bez společně posuzovaných osob, avšak podle §2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi se posuzují příjmy a celkové sociální a majetkové poměry osob. Ohledně příjmů
žalobkyně správní orgány správně vypočetly, že příjmy žalobkyně včetně výživného jsou vyšší
než je částka živobytí a žalobkyně není osobou v hmotné nouzi. Podle §15 zákona o pomoci
v hmotné nouzi se celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné
nouze. Ten správní orgány popsaly a vyhodnotily způsobem, s nímž se soud ztotožnil. Pomoc,
o kterou žalobkyně žádala, měla navíc směřovat na úhradu výdajů, které jsou výdaji základní
životní potřeby a na ty se vztahuje přednostně příspěvek na živobytí, resp. jiné obdobné dávky,
jako příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanovenou zástupkyní na základě výzvy soudu doplněné kasační stížnosti
uplatnila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatelky v rozhodnutích obou orgánů chybí závěr o tom, že nebyla
osobou v hmotné nouzi, resp. z jakého důvodu nebyla za osobu v hmotné nouzi považována
ani v režimu správního uvážení, ani proč nebyla za osobu v hmotné nouzi považována matka
stěžovatelky, jak bylo v průběhu správního řízení opakovaně namítáno. Rozhodnutí správních
orgánů měla být vyhodnocena jako nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatelka dovozuje svou
hmotnou nouzi též z nepřiznání dávek pomoci v hmotné nouzi své matce a sestře, jejichž situaci
v kasační stížnosti obsáhle popisovala.
Soud sice stěžovatelce částečně přisvědčil, že v případě dávky mimořádné okamžité
pomoci se posuzuje žadatel samostatně bez společně posuzovaných osob, odkázal
ale na souvislost s §15 odst. 1 a 2 téhož zákona, tedy zejména na podíl rodiny na trvání stavu
hmotné nouze. Sama stěžovatelka je jako studentka nezaopatřeným dítětem, sestra je v evidenci
úřadu práce a matka postupovala zcela v souladu s §13 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Rodina stěžovatelky nemá majetek ani blízké osoby, jejichž majetek
by mohla využívat. Přednostně by sice její potřeby měla pokrýt dávka příspěvek na živobytí,
to však nevylučuje možnosti žádat v rámci pomoci v hmotné nouzi i o dávku mimořádné
okamžité pomoci k jednorázovému pokrytí i takových nákladů. Správní orgány se však k ní
chovaly zaujatě, s despektem a neochotou řešit její obtížnou životní situaci. Ze všech uvedených
důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2012, č. j. 73 Ad 9/2011 - 34, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou
v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující pro věc podstatné skutečnosti:
Dne 15. 11. 2010 podala žalobkyně u Městského úřadu v Litovli žádost o mimořádnou
okamžitou pomoc na úhradu nezbytných nebo odůvodněných nákladů. Uvedla, že studuje
vysokou školu v Praze, kde činí náklady na ubytování 2950 Kč měsíčně, její příjem tvoří 1800 Kč
měsíčně výživné od otce, 700 Kč měsíčně přídavek na dítě a dále 1842 Kč měsíčně sociální
příplatek. Příjem sestry i matky není žádný.
Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2010, č. j. 15104/2010/LTO, správní orgán prvního stupně
nepřiznal žalobkyni mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytných nebo odůvodněných
nákladů. Správní orgán shrnul skutečnosti týkající se ubytování stěžovatelky při studiu v Praze.
Uvedl, že částka životního minima 2250 Kč u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku
je naplněna a stěžovatelka tedy není v hmotné nouzi.
Dne 28. 2. 2011 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje, sp. zn. KÚOK/1227/2011/OSV-SP/7204, č. j. KÚOK 22472/2011.
Podle §36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou
okamžitou pomoc
a) osoba uvedená v §2 odst. 3,
b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi,
c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
Osoba se podle §2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nachází v hmotné nouzi,
není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí
(§24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu
stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních
životních podmínek je tak ohroženo, nebo
b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle §4 odst. 1 písm. a) částek
živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§34) a služby
s bydlením bezprostředně spojené.
Podle §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba považuje za osobu v hmotné
nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím
k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.
Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi podle §2 odst. 4
téhož zákona považovat též osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové
sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními
silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelná pohroma (například povodeň,
vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost,
ekologická nebo průmyslová havárie.
Podle §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán
pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým
sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky:
a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením
správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného
listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě
ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo
b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních
předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných
nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.
Konečně podle §2 odst. 6 téhož zákona za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci
v hmotné nouzi považovat též osobu, která v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální
zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena
sociálním vyloučením, jestliže zejména:
a) je propuštěna z výkonu zabezpečovací detence, z výkonu vazby nebo z výkonu trestu
odnětí svobody, nebo
b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení,
psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo
c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy
nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, respektive v 19 letech, nebo
d) nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou
bez přístřeší, nebo
e) je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.
Stěžovatelka v žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů výdaje uvedla, že žádá o úhradu nákladu na ubytování
v místě svého vysokoškolského studia. Předpokládanou výši výdaje vyčíslila stěžovatelka
na 2950 Kč. V daném případě se tedy stěžovatelka dovolávala okamžité pomoci na úhradu
nákladů, které považovala za nezbytné a odůvodněné a na jejichž úhradu neměla vzhledem
k celkovým a majetkovým poměrům dostatečné prostředky.
Důvody pro poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů jsou stanoveny v §2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné
nouzi, jak již bylo zmíněno. Výdaj spočívající v úhradě platby za ubytování v místě
vysokoškolského studia však nelze pod tato ustanovení podřadit, neboť nepředstavuje náklad
spojený s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby
a na základní vybavení domácnosti ani za odůvodněný náklad související se vzděláním
nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte. O žádný takto zákonem vymezený či obdobný
nezbytný výdaj se totiž v případě stěžovatelky nejednalo a nelze ji proto pokládat za osobu
nacházející se v hmotné nouzi ve smyslu citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud poukazuje
na svůj rozsudek ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 90/2012 – 27, dostupný též na www.nssoud.cz,
v němž v jiné věci téže stěžovatelky dospěl k závěru, že „[n]áklady související se studiem na vysoké škole
v Praze tvořené zejména náklady na ubytování ve výši 2950 Kč měsíčně nelze podřadit pod důvod poskytnutí
dávky pomoci v hmotné nouzi mimořádné okamžité pomoci podle §2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, navíc v situaci, kdy stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi.“
Stěžovatelkou uvedený nezbytný nebo odůvodněný výdaj nepředstavuje ani důvod
pro přiznání mimořádné okamžité pomoci podle §2 odst. 3 a 4 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, neboť jí neposkytnutím peněžní částky k úhradě platby za ubytování v místě
vysokoškolského studia s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým
poměrům nehrozí vážná újma na zdraví. Rovněž se nejedná o vážnou mimořádnou událost
v podobě živelní pohromy, požáru či jiné destruktivní události, ekologické nebo průmyslové
havárie. Za takovou událost není možné v žádném případě pokládat vysokoškolské studium,
neboť studium na vysoké škole bylo předem plánované, stěžovatelka se k němu sama dobrovolně
přihlásila a mohla tudíž uvážit, zda je schopna si ho financovat.
Stěžovatelkou uvedený důvod nespadá ani pod výčet životních událostí uvedených
v §2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, při nichž je též možno pokládat osobu za osobu
nacházející se v hmotné nouzi a přiznat jí mimořádnou okamžitou pomoc. Náklady na ubytování
v místě vysokoškolského studia totiž nelze považovat za životně důležitou potřebu
a jeho neuhrazením ze systému pomoci v hmotné nouzi není stěžovatelka ohrožena sociálním
vyloučením. V této souvislosti je nutné znovu uvést, že účelem mimořádné okamžité pomoci
jakožto dávky pomoci v hmotné nouzi není úhrada nákladů na získání kvalifikace studiem
na vysoké škole, nýbrž řešení náhlé a nepředvídatelné negativní životní situace, se kterou se není
osoba s ohledem na své sociální a majetkové poměry schopna vypořádat.
Nejvyšší správní soud dodává, že si je vzhledem k obsahu správního a soudního spisu
vědom toho, že se stěžovatelka nachází v nepříliš dobré sociální situaci a že by jí mohlo činit
vážné obtíže hradit náklady svého studia na vysoké škole v Praze. Jak však již bylo zdůvodněno
výše, zákon o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje stěžovatelce z důvodu, který v posuzované
věci uvedla, přiznat mimořádnou okamžitou pomoc. Ta totiž není určena pro úhradu uvedeného
nákladu. Jeho neuhrazením pak nedošlo ani k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky
na vzdělání, neboť z něho nevyplývá povinnost státu hradit náklady spojené se studiem
na vysoké škole ze systému pomoci v hmotné nouzi. Správní orgány i soud rovněž správně
uvedly, že stěžovatelka měla možnost řešit svou nepříznivou sociální situaci např. studiem v okolí
místa bydliště, kombinovanou formou studia či přivýdělkem při studiu.
Ze všech uvedených důvodů tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu orgány
pomoci v hmotné nouzi ani krajský soud nepochybily, když dospěly k závěru, že v dané věci
nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání mimořádné okamžité pomoci stěžovatelce.
Pokud jde o situaci sestry a matky stěžovatelky, kterou stěžovatelka v kasační stížnosti
obsáhle popisovala, pak Nejvyšší správní soud opakuje a zdůrazňuje, že skutečnost, že sestře
stěžovatelky nebyl přiznán příspěvek na živobytí, resp. skutečnost, že matka stěžovatelky
vede soudní pracovněprávní spor a v důsledku toho se nachází ve specifickém, ovšem pro účely
dávek pomoci v hmotné nouzi v nevýhodném postavení u úřadu práce, není pro přiznání dávky
pomoci v hmotné nouzi mimořádné okamžité pomoci stěžovatelce relevantní. Pokud se situací
těchto osob zabývaly správní orgány či soud, činily tak nad rámec svého rozhodnutí a mělo
se jednat o dobře míněný návod pro to, jak by stěžovatelka i její osoby blízké mohly zlepšit svou
sociální situaci. V souzené věci však bylo klíčové to, že stěžovatelka coby osoba samostatně
posuzovaná není pro účely mimořádné okamžité pomoci osobou v hmotné nouzi a že ani důvod
její žádosti nebyl podřaditelný pod důvod mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů, jakož ani pod důvod mimořádné okamžité pomoci ze žádného
jiného zákonného důvodu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu takové
právo ve věcech pomoci v hmotné nouzi nepřísluší.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 800 Kč, která se skládá z částky
500 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti
ze dne 22. 8. 2012 podle §7, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů) a z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené
zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu