ECLI:CZ:NSS:2013:4.APS.3.2013:10
sp. zn. 4 Aps 3/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Vrchní soud v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 A 44/2012 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 A 44/2012 - 40, zastavil
řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, kterou
se žalobce domáhal vydání tohoto rozsudku: „zakazuje se VS v Praze, aby pokračoval v porušování
žalobcova práva na účinný opravný prostředek, a přikazuje se ČR - VS v Praze, aby obnovila stav před zásahem
(nevydání rozhodnutí o stížnosti ze 4. června 2011) a neprodleně poskytla informace pod body 1-19 žádosti
z 3. května 2011 nebo neprodleně vydala rozhodnutí o stížnosti“.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že usnesením ze dne 24. 8. 2012,
č. j. 10 A 44/2012 - 23, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků; kasační stížnost
žalobce proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2012, č. j. 9 Aps 6/2012 - 10. Městský soud v Praze poté žalobce usnesením ze dne
14. 12. 2012, č. j. 10 A 44/2012 - 36, vyzval k zaplacení soudního poplatku. Žalobce byl současně
poučen o tom, že pokud nebude soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení
zastaveno. Žalobce přes výzvu soudní poplatek nezaplatil, proto Městský soud v Praze podle §9
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení
zastavil. Soud nevyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty o několik měsíců. Pokud by soud
žádosti vyhověl, postupoval by zcela proti smyslu zákonné úpravy, která vychází z předpokladu,
že soudní poplatek má být uhrazen již při zahájení řízení, příp. v krátké době poté. Soud musí
chránit i procesní práva žalovaného, který může legitimně očekávat, že soud v přiměřené lhůtě
rozhodne o tom, zda žalovaným vydané rozhodnutí je nebo není v souladu s právními předpisy.
Soud rovněž poukázal na to, že žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků byla
zamítnuta z toho důvodu, že žalobce institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá. Pokud
by soud za této situace prodloužil žalobci lhůtu a povolil mu zaplacení poplatku ve splátkách,
zcela by tím popřel smysl předchozích vydaných rozhodnutí. Ze stejných důvodů, pro něž bylo
žalobci odepřeno osvobození od soudních poplatků, je tak namístě i nevyhovění jeho žádosti
o povolení splátek k zaplacení soudního poplatku.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítal,
že mu soud k zaplacení soudního poplatku poskytl nepřiměřenou lhůtu. Soud měl na stěžovatele
nahlížet jako na osobu, která nemá dostatek prostředků, a dbát toho, že vyžaduje poplatek
od osoby v hmotné nouzi, neboť si musel být vědom toho, že stěžovatel nakládá s malými
finančními prostředky. Z jiných rozhodnutí soudu plyne, že soud nerozlišuje mezi poplatkem za
úkon a za návrh na zahájení řízení. Soud podle stěžovatele dostatečně nezdůvodnil délku lhůty
k zaplacení soudního poplatku a nevyvrátil opodstatněnost zahájeného soudního řízení. Nemůže
obstát ani diskriminační úsudek, že stěžovatel nemá právo na informace, odůvodněný vágními
slovy „životní sféry“. Zákon podle stěžovatele neomezuje přístup k informacím tím, že žadatel musí
uvážit, zda bude mít později prostředky na vymožení informací soudní cestou. Soud opomenul,
že každá osoba je oprávněna požádat povinný subjekt o jakékoliv informace, a to i opakovaně,
a může se domáhat i soudní ochrany. Stěžovatel odmítl úvahu soudu o povinnosti chránit
procesní práva žalovaného; jedná se o právo na vydání rozhodnutí v přiměřené době, které
v civilním řízení svědčí toliko žalobci. Konstatoval, že rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 Aps 6/2012 je absurdní, neboť potvrzuje procesní akt Městského soudu v Praze;
Nejvyšší správní soud by proto neměl brát na uvedený rozsudek ohled a měl by přezkoumat
i usnesení o neosvobození od soudního poplatku. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení zrušil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, neboť podle jeho konstantní
judikatury „[v] řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové povinnosti
znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost
proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Ze stejného důvodu nelze trvat ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem tohoto soudního řízení je toliko
přezkoumání usnesení o zastavení řízení, nikoliv přezkoumání předchozího usnesení ze dne
24. 8. 2012, kterým stěžovatel nebyl osvobozen od soudního poplatku. Kasační stížnost
stěžovatele proti zmíněnému usnesení ze dne 24. 8. 2012 byla projednána v jiném řízení
a pravomocně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 9 Aps 6/2012 - 10, kterým je v tomto řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vázán.
K námitkám stěžovatele zpochybňujícím usnesení o neosvobození od soudního poplatku proto
Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 3 téhož
ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě
zaplacen.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 10 A 44/2012 - 36, stěžovatele
vyzval k zaplacení soudního poplatku a stanovil mu k tomu lhůtu deseti dnů. Stěžovatel v této
lhůtě, ani později soudní poplatek nezaplatil, ačkoliv byl řádně poučen o následcích nezaplacení
poplatku. Stěžovatel tedy navzdory poučení nesplnil poplatkovou povinnost, což vedlo Městský
soud v Praze k vydání rozhodnutí o zastavení řízení.
Lhůtu k zaplacení soudního poplatku, kterou Městský soud v Praze stanovil v délce deseti
dnů, považuje Nejvyšší správní soud za přiměřenou; ostatně sám Nejvyšší správní soud stanovuje
v případě stěžovatele i kratší lhůty k zaplacení soudního poplatku (např. pět dnů). Nejvyšší
správní soud připomíná, že se jedná o lhůtu dodatečnou - náhradní, neboť poplatek za žalobu
je splatný dnem jejího podání, a stěžovatel byl tedy povinen kolkové známky v příslušné výši
vylepit na podanou žalobu. Pokud tak neučinil, nepostupoval v souladu se zákonem. V takovém
případě je soud povinen účastníka řízení vyzvat ke splnění povinnosti a účastník má možnost
napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit v soudem stanovené lhůtě
(obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 2 As 135/2012 - 8,
www.nssoud.cz).
Při stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku není soud povinen přihlížet
k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí pouze ve vztahu
k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí
podrobněji zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou.
Pokud stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze v jiných rozhodnutích nerozlišuje mezi
poplatkem za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení, nelze než uvést, že předmětem
přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla tato „jiná rozhodnutí“, nýbrž toliko shora
označené napadené usnesení, z něhož je patrno, že Městský soud v Praze poplatkovou povinnost
v dané věci spojuje s návrhem na zahájení řízení.
Namítá-li stěžovatel, že Městský soud v Praze nevyvrátil opodstatněnost zahájeného
soudního řízení, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žaloba nebyla meritorně projednávána
z důvodu nezaplacení soudního poplatku, proto nebylo třeba vyvracet její opodstatněnost.
K tvrzení stěžovatele, že zákon neomezuje přístup k informacím dostatkem prostředků
na vymožení informací soudní cestou, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon.
Jednou z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková
povinnost dána zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto
považován za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně
vnímá soudní poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva
na soudní ochranu. V nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl,
že „úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo
na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil-li
totiž zákon i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených
podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také
stát prostřednictvím orgánu soudní moci.“
Nejvyšší správní soud připouští, že úvaha Městského soudu v Praze o povinnosti chránit
procesní práva žalovaného, který může legitimně očekávat, že soud v přiměřené lhůtě rozhodne
o tom, zda žalovaným vydané rozhodnutí je nebo není v souladu s právními předpisy, nebyla
zcela přiléhavá. Především nutno poznamenat, že v dané věci nešlo o řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu. Tento závěr však nic nemění na skutečnosti, že žádosti stěžovatele
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nebylo možné vyhovět mimo jiné s ohledem
na charakter sporu a na důvody podrobně popsané v usnesení o neosvobození od soudních
poplatků (předmětem řízení byla jedna z mnoha žádostí o poskytnutí informací, jež stěžovatel
adresuje různým institucím). Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku proto ani
nemohlo stěžovateli způsobit újmu předpokládanou v §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl řádně vyzván
k zaplacení soudního poplatku a navzdory poučení o možnosti zastavení řízení této výzvě
nevyhověl, proto Městský soud v Praze postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže řízení
o žalobě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil namítanou nezákonnost napadeného
rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013,
č. j. 10 A 44/2012 - 40, podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první a §120
s. ř. s. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly
a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu