ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.119.2013:19
sp. zn. 4 As 119/2013 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: O. R.,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. R., oba zast. JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se
sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 A 37/2013 – 40,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 A 37/2013 – 40,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2013,č. j. CPR-
14835-3/ČJ-2012-930310-V242, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly,
pátrání a eskort, ze dne 22. 11. 2012, č.j. KRPA-55625/ČJ-2012-000022, jímž bylo podle §119
odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto
o udělení správního vyhoštění žalobci na dobu v délce dvou let, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států EU. Počátek této doby byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o
pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Žalobci
byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování v trvání 30 dnů
ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Podle §120a zákona o pobytu cizinců
č. 326/1999 Sb. bylo dále rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující
vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost spojenou
s návrhem na přiznání odkladného účinku. Tento návrh odůvodnil rodinnou vazbou na svou
družku a nezletilou dceru, která se narodila v roce 2005. Poukázal rovněž na své kulturní
a sociální vazby k České republice, kde s výjimkou tří let žije již od roku 2004. Za klíčovou
označil skutečnost, že pro řádný výkon svého ústavního práva na spravedlivý proces potřebuje
setrvat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a žalobou
napadené rozhodnutí, v nichž se podle svého přesvědčení otázkou dopadů vyhoštění
do soukromého a rodinného života žalobce podrobně a přezkoumatelně zabýval. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Zákonem č. 303/2011 Sb. kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností
od 1. 1. 2012 i ke změně úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku v §73 s. ř. s.
Na rozdíl od předchozí právní úpravy již není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu
žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), nýbrž stačí pouze poukázat na nepoměr mezi
následkem (slovy zákona „újmou“), který by vznikl žalobci nepřiznáním odkladného účinku
a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak
závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Podmínky pro přiznání odkladného účinku tak byly citovanou
novelou s. ř. s. zmírněny.
Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje
kumulativní splnění zákonných předpokladů vyplývajících z §73 odst. 2 ve spojení s §107 odst. 1
s. ř. s., tedy. :
1) nepoměrně větší újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného
rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud
by účinky rozhodnutí odloženy byly; a zároveň
2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat
vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje
a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského
soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná,
nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.
Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci a z obsahu spisového materiálu
a dále mj. i z vyjádření žalované, jejíž úlohou je ze zákona hájit veřejný zájem na úseku pobytu
cizinců v České republice.
Z výše uvedených tvrzení stěžovatele Nejvyšší správní soud dovodil, že újma hrozící
stěžovateli je skutečná a intenzívní. Výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nepochybně velmi
silně zasahuje do soukromé a rodinné sféry cizince (stěžovatele), případně též i do soukromé
sféry jeho družky a dcery. Naproti tomu újma způsobená přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti třetím osobám zde z povahy věci nepřipadá v úvahu. Lze proto konstatovat, že první
podmínka pro přiznání odkladného účinku splněna je. Výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
by mohl pro stěžovatele představovat nepoměrně větší újmu, než která by mohla vzniknout
jiným osobám, pokud by se tento výkon a jiné právní následky napadeného rozhodnutí odložily.
Nucené vycestování mimo území České republiky by mělo nepochybně za následek i ztížení
možností stěžovatele uplatnit svá práva v řízení u soudu, jak na to stěžovatel poukazuje v kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda je splněna i druhá podmínka, tj. zda by
přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s veřejným zájmem. V daném případě připadá
v úvahu veřejný pořádek související s pobytem cizinců na území České republiky, který je
zajišťován mj. i tím, že cizinci podléhající vízové povinnosti se zde bez platného víza nebo
povolení k pobytu zdržovat nemohou, stejně jako cizinci, jimž bylo pravomocně uloženo správní
vyhoštění, kterým uplynula doba k vycestování z území České republiky. V daném případě však
přiznání odkladného účinku „jen“ odsouvá účinky rozhodnutí žalované po dobu,
kdy je zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumávána. Lze tedy konstatovat, že přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s veřejným zájmem. Stejný závěr lze
dovodit i z vyjádření žalované, která sice navrhla zamítnutí kasační stížnosti (tj. i žádosti
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti), neuvedla však žádný veřejný zájem, s nímž by
přiznání odkladného účinku bylo v rozporu, ani netvrdila a neprokázala žádnou újmu, kterou by
tím utrpěly třetí osoby.
Protože obě zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku byly splněny, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Rozhodnutí o přiznání
odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu