ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.13.2013:26
sp. zn. 4 As 13/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Okresní
správa sociálního zabezpečení České Budějovice, se sídlem Ant. Barcala 1461,
České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 9 Ca 320/2009 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Usnesením ze dne 28. 5. 2007, č. j. 5391/2006/Ku/Z353/11/Vy, Městský úřad Černošice
zastavil vyvlastňovací řízení týkající se pozemků č. 353/11, 353/51, 353/52, 353/78 a 353/79,
vše v k. ú. Hodkovice u Zlatníků, ve věci České republiky – Ředitelství silnic a dálnic
jako vyvlastnitele a JUDr. F. B. a V. B. jako vyvlastňovaných. V odůvodnění usnesení bylo
uvedeno, že mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovanými došlo k dohodě o převodu vlastnického
práva k předmětným pozemkům za úplatu, proto se žádost o vyvlastnění stala zjevně
bezpředmětnou a vyvlastňovací řízení je třeba zastavit podle §66 odst. 1 písm. g) zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu.
[2] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
15. 10. 2007, č. j. 151049/2007/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl jako nepřípustné
podle §92 odst. 1 správního řádu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že usnesením ze dne
12. 3. 2007, č. j. MEUC-008500/2007, rozhodl Městský úřad Černošice podle §28 odst. 1
správního řádu, že žalobkyně není účastníkem vyvlastňovacího řízení a žalovaný toto rozhodnutí
potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 19. 7. 2007, č. j. 99334/2007/KUSK.
Z tohoto důvodu nelze považovat žalobkyni za účastníka řízení, a jí podané odvolání
proti usnesení o zastavení vyvlastňovacího řízení je nepřípustné a musí být zamítnuto.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Obvodního soudu pro Prahu
5. Obvodní soud usnesením 29. 7. 2009 řízení zastavil poté, co shledal, že věc nepatří
do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, a zároveň poučil žalobkyni,
že může do jednoho měsíce podat žalobu proti napadenému rozhodnutí ve správním soudnictví.
[4] Žalobkyně tedy podala žalobu proti napadenému rozhodnutí u Městského soudu v Praze.
Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud uvedl, že pokud správní orgán prvního
stupně zastavil vyvlastňovací řízení proto, že v průběhu řízení došlo k dohodě o získání práv
k pozemkům potřebným k uskutečnění účelu vyvlastnění, jednalo se ve skutečnosti o rozhodnutí
podle §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, proti němuž není přípustné
odvolání (srov. §23 odst. 3 zákona o vyvlastnění). Správní orgán prvního stupně proto pochybil,
pokud v poučení uvedl, že proti usnesení o zastavení řízení se lze odvolat. Žalovaný
proto správně rozhodl o zamítnutí odvolání žalobkyně pro nepřípustnost, opomenul
však nepřípustnost podepřít i tímto relevantním důvodem. Toto opomenutí však dle městského
soudu nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud dal žalovanému
zapravdu v tom, že vyšel z předchozího rozhodnutí o tom, že žalobkyně není účastníkem
vyvlastňovacího řízení. Toto rozhodnutí bylo pro správní orgány podle §73 odst. 2 správního
řádu závazné. Městský soud dále uvedl, že předmětné vyvlastňovací řízení bylo zastaveno
z důvodů, na nichž by nemohl nic změnit ani případný nesouhlas žalobkyně i pokud by byla
považována za účastníka řízení. Usnesením o zastavení vyvlastňovacího řízení nemohla být tedy
žalobkyně nijak zkrácena na svých právech. Podle městského soudu, pokud stěžovatelka míní
i nadále uplatňovat své tvrzené zástavní právo k nemovitostem, musí tak učinit prostřednictvím
příslušných procesních prostředků v občanském soudním řízení.
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) kasační
stížnost. V ní uvedla, že podle jejího názoru nemohlo být vyvlastňovací řízení zastaveno
podle §23 odst. 2 písm. b) vyvlastňovacího zákona, když správnímu orgánu nebyla dohoda
o převodu pozemků potřebných pro realizaci účelu vyvlastnění předložena. Dále pak stěžovatelka
odkázala na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011,
č. j. 11 Cmo 312/2010-123, kde se uvádí, že k uzavření dohody o převodu předmětných
nemovitostí došlo až dne 22. 2. 2010 a vyvlastňovací řízení bylo zastaveno až dne 26. 2. 2010.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 8. 3. 2013. Uvedla, že usnesení
o zastavení vyvlastňovacího řízení reagovalo na situaci, kdy vyvlastnitel i vyvlastňovaní se dohodli
o převodu předmětných pozemků a souhlasili se zastavením řízení. Za těchto okolností nebyl
Městský úřad Černošice jako vyvlastňovací úřad oprávněn v řízení pokračovat.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), opírá
se o důvody uvedené v ustanovení §103 s. ř. s., byla podána včas v souladu s ustanovením §106
odst. 2 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli napadené rozhodnutí (respektive usnesení
o zastavení vyvlastňovacího řízení) bylo vydáno v rámci vyvlastňovacího řízení, přičemž žaloby
týkající se rozhodnutí správních orgánů ve věci vyvlastnění mají být projednávány v řízení
podle části páté občanského soudního řádu (§28 odst. 1 zákona o vyvlastnění), není pochybnost
o tom, že projednávaná věc spadá do pravomoci správních soudů. Jedná se totiž o procesní
rozhodnutí, nikoli o rozhodnutí meritorní, kterým by správní orgán rozhodl věcně o sporu
nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistil, co je právem,
nebo toto právo založí. O věci rozhodnuté takto meritorně by v případě žaloby podané
některým z účastníků následně rozhodoval soud v řízení podle části páté o. s. ř. (srov.
např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21, č. 2499/2012 Sb.
NSS).
[11] V dané věci stěžovatelka uplatnila důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítala
nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Konkrétně měl městský soud pochybit,
když usnesení Městského úřadu v Černošicích o zastavení řízení posoudil jako rozhodnutí vydané
podle §23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění, proti němuž není přípustné odvolání.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že napadený rozsudek městského soudu uvádí dva
důvody, proč je závěr žalovaného o nepřípustnosti odvolání podaného stěžovatelkou vyjádřený
v napadeném rozhodnutí zákonný a žaloba musí být jako nedůvodná zamítnuta. Prvním
důvodem je vyloučení odvolání u rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího řízení podle §23
odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění, druhým důvodem pak to, že stěžovatelka nebyla
účastníkem vyvlastňovacího řízení, o čemž bylo již pravomocně rozhodnuto. Pokud stěžovatelka
napadla v kasační stížnosti pouze první důvod, o nějž městský soud opřel svůj závěr
o nedůvodnosti žaloby, a nijak nezpochybnila druhý důvod, pak by kasační stížnost nemohla být
úspěšná, ani kdyby Nejvyšší správní soud názoru stěžovatelky přitakal. Nebyl by totiž vyvrácen
druhý důvod nepřípustnosti odvolání podaného stěžovatelkou.
[13] Nejvyšší správní soud však nemůže dát stěžovatelce zapravdu ani v jí uváděné kasační
námitce. Jakkoli nemůže Nejvyšší správní soud v tomto řízení přezkoumávat správnost
skutečností uváděných v odůvodnění stěžovatelkou citovaného usnesení vrchního soudu,
mezi účastníky je přesto nesporné, že ke smluvnímu převodu vlastnického práva k předmětným
pozemkům nezbytného k realizaci účelu vyvlastnění v daném případě došlo a že vlastníkem
předmětných pozemků je nyní vyvlastnitel. Pokud se vyvlastnitel a vyvlastňovaní shodně rozhodli
řešit předmět vyvlastňovacího řízení dohodou a souhlasili se zastavením vyvlastňovacího řízení,
jak se stalo v předmětné věci, pak vyvlastňovacímu úřadu nezbývá než řízení zastavit. Právě
tato skutková podstata je předmětem úpravy v §23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění.
Existence dohody může být vyvlastňovacím úřadem ověřena i ze souhlasného prohlášení
účastníků této dohody, tj. vyvlastnitele a vyvlastňovaných. Případné formální uzavření kupní
smlouvy a její realizace, tj. vložení do katastru nemovitostí a úhrada kupní ceny, případně jiného
protiplnění, může pak proběhnout dodatečně poté, co již bylo vyvlastňovací řízení zastaveno.
[14] Obecně lze též konstatovat, že závisí pouze na úvaze zákonodárce, zda proti určitému
rozhodnutí správního orgánu připustí odvolání, případně zda opravný prostředek proti takovému
rozhodnutí vyloučí (srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, bod 55:
„Proto, aniž by se [tj. Ústavní soud, poznámka Nejvyššího správního soudu] mohl zabývat aplikací
případných výjimek podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nezbylo mu než konstatovat, že právo na odvolání
proti rozhodnutí v tomto řízení tak explicitně v ústavním pořádku garantováno není“). Možnost vyloučení
odvolání proti rozhodnutí (usnesení) správního orgánu zvláštním předpisem pak výslovně
předpokládá §76 odst. 5 správního řádu). V daném případě §23 odst. 3 zákona o vyvlastnění
odvolání proti rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího řízení z důvodu dohody dle 23 odst. 2
písm. b) téhož zákona vyloučil. Názor městského soudu, že odvolání stěžovatelky bylo
nepřípustné (i) z tohoto důvodu tak je správný.
[15] Na tomto místě je třeba opět zdůraznit, že stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nenapadla
druhý (a pro zákonnost napadeného rozhodnutí postačující) důvod nepřípustnosti stěžovatelkou
podaného odvolání, a to skutečnost, že o stěžovatelce bylo dle §28 odst. 1 správního řádu
pravomocně a pro žalovaného závazně rozhodnuto, že nebyla účastníkem předmětného
vyvlastňovacího řízení. Toto rozhodnutí o tom, že určitá osoba není účastníkem správního řízení
dle §28 odst. 1 správního řádu je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví v řízení
podle §65 a násl. s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 3 As 74/2006-61). Pokud tedy osoba, o které bylo pravomocně rozhodnuto, že není
účastníkem správního řízení, podá odvolání proti dalšímu rozhodnutí vydanému v tomto
správním řízení, které je jako nepřípustné zamítnuto dle §92 odst. 1 správního řádu, správní soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání vyjde z pravomocného rozhodnutí
o účastenství ve smyslu §75 odst. 2 na konci s. ř. s. I v tomto směru tedy městský soud posoudil
věc zcela v souladu se zákonem.
[16] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že i kdyby stěžovatelka byla osobou oprávněnou
z jí tvrzeného zástavního práva k předmětným nemovitostem, nevyžadoval by se k uzavření
dohody o převodu předmětných pozemků na vyvlastnitele její souhlas a takové zástavní právo
by nebylo dohodou nijak dotčeno (respektive zatěžovalo by předmětné nemovitosti i nadále,
bez ohledu na změnu vlastníka nemovitostí). Zástavní práva k vyvlastňované nemovitosti
totiž zanikají pouze rozhodnutím o vyvlastnění [§6 písm. a) zákona o vyvlastnění],
které ovšem v dané věci nebylo vydáno. Naopak usnesením o zastavení vyvlastňovacího řízení
není existující zástavní právo nijak dotčeno.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Vzhledem k tomu, že námitka uplatněná stěžovatelkou byla shledána nedůvodnou,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že i kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji musí
dle podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítnout.
[18] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, stěžovatelka pak úspěch
ve věci neměla. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu