ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.24.2013:18
sp. zn. 4 As 24/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: B. G., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 2 A
76/2012 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2012, č. j. CPR -8483-2/ČJ-2012-9CPR-V234,
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla žalovaná odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 8. 6. 2012,
č. j. KRPA-40886/ČJ-2012-000022, jímž bylo žalované podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „cizinecký zákon“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dva roky. Počátek této doby byl určen
od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky, doba
k vycestování byla stanovena do patnácti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Správní orgán prvého stupně zjistil, že žalobkyně přicestovala na území České republiky
v červenci roku 2007 a žila zde na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
zaměstnání, její žádost o prodloužení tohoto povolení ze dne 28. 7. 2009 však byla dne 5. 5. 2010
zamítnuta. Toto rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 22. 6. 2010. Žalobkyně však území
České republiky neopustila, ačkoli zde ode dne 23. 6. 2010 pobývala bez platného oprávnění
a dne 28. 3. 2013 byla zadržena cizineckou policií.
[3] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze navrhla žalobkyně zrušení napadeného
rozhodnutí žalované, neboť má za to, že řízení, které mu předcházelo, bylo zatíženo závažným
procesním pochybením. To žalobkyně spatřuje v tom, že rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010
o zamítnutí její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu jí bylo doručeno
veřejnou vyhláškou a ona se o něm tak nedozvěděla. Žalobkyně tvrdí, že v jejím případě nebyly
splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou, jak je stanoví §25 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jejího názoru jí totiž měl být ustanoven opatrovník
podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu tak nebylo řádně doručeno, nenabylo proto ani právní moci.
Žalobkyně má za to, že ač tuto námitku vznesla již ve správním řízení, správní orgány ji náležitě
nevypořádaly, čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností.
[4] Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně rovněž nepřiměřené co do dopadů na její
rodinný a soukromý život. Správní orgány se podle stěžovatelky s tímto problémem dostatečně
nevypořádaly, jak stanoví §174a cizineckého zákona . Stěžovatelka tvrdí, že vzhledem k tomu,
že jí udělené správní vyhoštění zasahuje do jejího soukromého života nepřiměřeně, nemělo být
podle §119a odst. 2 cizineckého zákona vůbec vydáno. Podle žalobkyně přitom bylo
na správních orgánech, aby zjistily všechny skutečnosti a okolnosti svědčící v její prospěch,
protože řízení o správním vyhoštění je řízením zahájeným z moci úřední.
[5] Městský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č. j. 2 A 76/2012 – 35, žalobu zamítl
a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozsudku městský soud konstatoval, že žalobkyně porušila svou povinnost hlásit místo
svého pobytu dle cizineckého zákona a odstěhovala-li se z místa hlášeného pobytu, aniž by splnila
svou zákonnou povinnost a nahlásila své nové bydliště, nemohlo jí být rozhodnutí o zamítnutí
její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu doručeno prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb. Městský soud přitom neshledal žádné pochybení
v tom, že jí předmětné rozhodnutí bylo doručeno prostřednictvím veřejné vyhlášky,
neboť nešlo o rozhodnutí, kterým by byla žalobkyni stanovena povinnost nebo odňato právo,
jak stanoví §32 odst. 3 správního řádu. Podle názoru městského soudu obsahuje napadené
rozhodnutí také všechny náležitosti dle §68 odst. 3 správního řádu a není tedy
nepřezkoumatelné.
[6] Pokud jde o námitku nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí a jeho dopadů
do soukromého života žalobkyně, uvedl městský soud, že správní orgány se mohly zabývat
jen skutečnostmi, které jim byly známy nebo které vyšly najevo během řízení. Městský soud
odkázal na výpověď žalobkyně ve správním řízení, v níž žalobkyně uvedla, že v České republice
nežije ve společné domácnosti s žádným občanem Evropské unie, rodinu má v Mongolsku
a chce tam i odjet. Žalobkyně ve správním řízení netvrdila ani ž ádné jiné skutečnosti,
které by mohly založit nepřiměřený zásah do jejího soukromého či rodinného života,
a proto městský soud uzavřel, že v napadeném rozhodnutí nelze shledat ani tuto vadu.
[7] Rozsudek městského soudu žalobkyně (dále též stěžovatelka) napadla včasnou kasační
stížností opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.), tedy o tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě, pokud tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[8] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka rozvíjí svou argumentaci z řízení před městským
soudem. Má jednak za to, že vzhledem k tomu, že doručováním rozhodnutí o zamítnutí její
žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu veřejnou vyhláškou došlo k závažnému
pochybení správního orgánu, které mělo za následek porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý
proces. Správnímu orgánu muselo být podle názoru stěžovatelky zřejmé, že doručování
tohoto rozhodnutí veřejnou vyhláškou pro ni bude znamenat zkrácení jejích procesních práv,
které vyústí v neoprávněný pobyt na území České republiky, protože se o tomto rozhodnutí
stěžovatelka fakticky nedozví. To, že o tomto rozhodnutí stěžovatelka skutečně nevěděla,
je podle ní podpořeno i tím, že jejímu zadržení cizineckou policií došlo na pracovišti Ministerstva
vnitra, kam se dne 28. 3. 2012 sama dostavila, aby zjistila, s jakým výsledkem řízení o její žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu skončilo. Podle svého přesvědčení
tak stěžovatelka nejednala vědomě, když po zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k pobytu
nadále pobývala na území České republiky.
[9] Stěžovatelka dále konstatuje, že výklad, který si osvojil městský soud, totiž že rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu není rozhodnutím, jímž
by se účastníku ukládala povinnost, či odnímalo právo, je účelový, protože důsledky takového
rozhodnutí jsou srovnatelné s rozhodnutím o zrušení pobytu. Stěžovatelka tvrdí, že postup
městského soudu byl přepjatě formalistický, porušující zásady materiálního právního státu.
V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu, v níž je akcentován zákaz přepjatého formalismu a sofistikovaného odůvodňování zřejmé
nespravedlnosti.
[10] Stěžovatelka rovněž tvrdí, že se správní orgány nevypořádaly dostatečně s otázkou
přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jejího rodinného a soukromého života,
kterou nelze zužovat jen na existenci rodinných vztahů na českém území. Stěžovatelka je
přesvědčena, že správní orgány nedostatečně zvážily, že v České republice žije již více než pět let,
má zde společenské i pracovní zázemí. Navíc vzhledem k tomu, že řízení o správním vyhoštění je
řízením zahájeným z moci úřední, bylo na správních orgánech, aby zjistily všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatelky, jak jim ukládá §3 a §50 odst. 3
správního řádu. Této své povinnosti se správní orgány nemohou zprostit odkazem na to,
že českého jazyka neznalá stěžovatelka v průběhu řízení netvrdila žádné okolnosti, které by zásah
do jejího rodinného či soukromého života založily. Tím, že správní orgány těmto požadavkům
nedostály, učinily svá rozhodnutí nezákonnými a nepřezkoumatelnými.
[11] Konečně stěžovatelka zastává stanovisko, že v jejím případě došlo k porušení zásady
přiměřenosti, zakazující nadbytečné použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace.
Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o prodloužení
dlouhodobého pobytu jí nebyla stanovena povinnost opustit území České republiky, nebylo
nyní na místě jí ukládat tak přísnou sankci, jakou je správní vyhoštění na dva roky. Samotná délka
uloženého správního vyhoštění je podle stěžovatelky rovněž nepřezkoumatelná a nepřiměřená.
[12] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že první stěžovatelčina námitka spočívající v tom,
že doručování rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení dlouhodobého pobytu ze dne 5. 5 . 2010
veřejnou vyhláškou bylo nezákonné a toto rozhodnutí tak nenabylo ani právní moci, nesměřuje
k posouzení zákonnosti kasační stížností napadeného rozhodnutí žalovaného. Jde totiž o dvě
rozhodnutí vydaná ve zcela jiných řízeních.
[16] Je pravda, že rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010 o zamítnutí žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu bylo stěžovatelce doručováno veřejnou vyhláškou a je tak také možné,
že se o něm stěžovatelka skutečně nedozvěděla. Je však třeba uv ést, že stěžovatelka věděla,
že končí platnost jejího povolení k dlouhodobému pobytu, když dne 28. 7. 2009 podala žádost
o jeho prodloužení, a až do 28. 3. 2012 , tedy téměř tři roky, se o jeho výsledek nijak nezajímala.
Navíc se během řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu odstěhovala z místa
hlášeného pobytu a svou novou adresu Policii ČR nenahlásila, čímž porušila svou povinnost
plynoucí z §98 odst. 3 cizineckého zákona.
[17] Tyto úvahy však nemohou nic změnit na tom, že Nejvyšší správní soud nemůže
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu v tomto řízení
přezkoumávat. Toto rozhodnutí bylo vydáno ve zcela jiném řízení, které se vyznačuje odlišným
předmětem a obsahem, k jehož vedení jsou příslušné rozdílné správní orgány, a bylo
rovněž samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012 – 22, všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Bylo tak na stěžovatelce,
aby proti tomuto rozhodnutí brojila přímo v daném řízení, tedy zejména podáním odvolání
bezprostředně poté, co se o tomto rozhodnutí fakticky dozvěděla . V takovém případě
by podle okolností bylo namístě přerušení řízení o správním vyhoštění, a to až do právní moci
rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o prodloužení povolení k pobytu. Prostřednictvím opravného
prostředku v řízení o žádosti o prodloužení povolení k pobytu mohla stěžovatelka
rovněž uplatnit svou námitku, že dané rozhodnutí nebylo podle jejího názoru řádně doručováno
a nenabylo proto ani právní moci. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
na §84 odst. 1 věta první správního řádu, podle níž „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí
nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí
oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout.“
Druhá věta téhož ustanovení pak uvádí, že „ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené
v §27 odst. 1“, což je i případ stěžovatelky, které tak nemohla odvol ací lhůta začít běžet dříve
než ode dne oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu,
tedy ode dne 28. 3. 2012 (k tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 10. 2004, č. j. 5 As 47/2003 – 72, podle něhož: „Účastníkovi, kterému správní orgán rozhodnutí
neoznámil, lhůta vůbec běžet nezačala.“ Pokud tak však stěžovatelka neučinila, nelze toto opomenutí
zhojit v nyní probíhajícím řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatelky. Žalovaný správní orgán proto nepochybil, když v řízení o správním vyhoštění vyšel
z ve spisu založeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k pobytu ze dne
5. 5. 2010 s vyznačenou právní mocí, kterým byl vázán dle §53 odst. 3 správního řádu a nebyl
oprávněn přezkoumávat zákonnost či správnost takového rozhodnutí, respektive správního
řízení, v němž bylo vydáno (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012,
č. j. 3 As 27/2011 - 97).
[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani další námitku vznesenou stěžovatelkou,
totiž že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s otázkou zásahu uděleného správního
vyhoštění do jejího rodinného a soukromého života, nedostatečně zjistily okolnosti svědčící
i ve stěžovatelčin prospěch a spokojily se s odkazem na to, že český jazyk neovládající
stěžovatelka během správního řízení netvrdila žádné okolnosti, které by o zásahu do jejího
rodinného a soukromého života svědčily. Ze správního spisu je zřejmé, že se touto otázkou
správní orgán prvého stupně zabýval důkladně. Během pohovoru se stěžovatelkou konaného dne
28. 3. 2012 stěžovatelka uvedla, že v Če ské republice nemá žádné příbuzné ani rodinné vazby,
naopak, v Mongolsku má dle své výpovědi celou rodinu, včetně dvou vlastních dětí. Vzhledem
k tomu, že rovněž uvedla, že má v Mongolsku kde bydlet, lze usuzovat, že tam má i určité
zázemí. Stěžovatelka také vypověděla, že jí není známa žádná překážka ani důvod, který by jí
znemožňoval z českého území vycestovat, a že do Mongolska odjet chce. Stěžovatelčina výpověď
je tak zcela jednoznačná. Neobstojí ani argument, že stěžovatelka není znalá českého jazyka ,
protože v daném řízení jí byla ještě před provedením zmíněného pohovoru ustanovena
tlumočnice do mongolského jazyka, která stěžovatelce v průběhu pohovoru tlumočila.
Od 2. 4. 2012 byla navíc stěžovatelka ve správním řízení zastoupena specializovaným advoká tem
Mgr. Petrem Václavkem a měla tak možnost svá vyjádření doplnit či navrhnout nové důkazy.
[19] Zdejší soud tak neshledal, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nepřiměřené
z hlediska jeho dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatelky. To je pa trné i z toho,
že ani ve své kasační stížnosti stěžovatelka netvrdí žádný konkrétní důvod, jenž by takové
nepřiměřené dopady napadeného rozhodnutí založily, mimo ten, že v České republice pět let žila
a pracovala. Vzhledem k této délce pobytu a absenci stě žovatelkou uváděných konkrétních
okolností, které by nasvědčovaly jejímu „zakořenění“ v České republice a naopak ztrátě vazeb
v její zemi původu, nemůže být učiněn závěr, že by vyhoštění znamenalo nepřiměřený zásah
do rodinného a soukromého života stěžovatelky ve smyslu §119a odst. 2 cizineckého zákona.
Přitom Nejvyšší správní soud přihlédl rovněž k délce neoprávněného pobytu stěžovatelky
na území České republiky.
[20] Konečně odůvodněná není ani poslední námitka stěžovatelky spočívající v nepřiměřenosti
samotného uložení správního vyhoštění a jeho délky. To, že stěžovatelka na území České
republiky pobývala neoprávněně od 23. 6. 2010, je nesporné. Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
cizineckého zákona je za takové jednání možné uložit správní vyhoštění až na tři roky. Správní
orgán vyhodnotil celkovou situaci stěžovatelky a v rámci svého správního uvážení rozhodl
o uložení správního vyhoštění v délce dvou třetin této nejvyšší možné doby a toto rozhodnutí
odůvodnil. Pokud jde o přezkum správního uvážení, pak Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou rozhodovací praxi, v níž bylo mnohokrát konstatováno, že v takovém případě je správní
orgán vázán zákazem libovůle a soud se zaměří na přezkoumání toho, zda správní orgán
své uvážení nezneužil a nepřekročil meze uvážení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 27. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 - 109).
[21] Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by některou se shora uvedených vad
rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky trpělo. Vzhlede m k poměrně dlouhé době,
po níž stěžovatelka porušovala cizinecký zákon zejména tím, že se na území České republiky
zdržovala bez právního titulu, a osobním poměrům stěžovatelky, které správní orgán zjistil, není
uložení sankce správního vyhoštění na dobu dvou let nepřiměřené. Tomuto závěru
pak nasvědčují i další okolnosti, jako fakt, že stěžovatelka má podle s vé vlastní výpovědi
v Mongolsku rodinné a hmotné zázemí.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Ze shora uvedených důvodů plyne, že Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném
rozsudku městského soudu ani nesprávné posouzení právní otázky, ani nepřezkoumatelnost.
Protože zdejší soud neshledal ani vady dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. , k nimž by musel přihlédnout
i bez návrhu, je možno uzavřít, že kasační stížnost je ne důvodná. Z toho důvodu ji Nejvyšší
správní soud za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly , stěžovatelka pak úspěch
ve věci neměla. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu