ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.42.2013:13
sp. zn. 4 As 42/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 1. 2011, č. j. 28/11 a proti sdělení žalované ze dne 31. 1. 2011, č. j. 159/11,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013, č.
j. 9 A 169/2012 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 1. 2011, č. j. 28/11, žalovaná určila žalobci JUDr. Vlastimila
Hájka k poskytnutí právní služby spočívající v ústavní stížnosti ve věci vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 1976/10. Sdělením ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 159/11, žalovaná informovala žalobce, že z důvodu neuzavření dohody o poskytování právní
služby na základě nesouhlasu žalobce s určeným advokátem mu nebude další advokát určen.
[2] Proti oběma aktům žalované brojil žalobce žalobou ze dne 7. 2. 2011 u Krajského soudu
v Brně. Usnesením ze dne 22. 2. 2011, č. j. 30 A 24/2011 – 11, Krajský soud v Brně postoupil
věc Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Proti postoupení věci podal
žalobce kasační stížnost ze dne 18. 4. 2011, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 28. 8. 2012, č. j. 2 As 34/2012 – 61. V průběhu tohoto řízení o kasační stížnosti byl
žalobce osvobozen od soudních poplatků usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011,
č. j. 30 A 24/2011 – 16, které bylo na základě další kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2012, č. j. 2 As 35/2012 – 48.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 9 A 169/2012 – 60, nepřiznal
žalobci osvobození od soudních poplatků. Městský soud uvedl, že žalobce splňuje první
podmínku pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť z žalobcem předložených listin
je mu zřejmé, že žalobce je nemajetný; přesto mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal,
protože dospěl k závěru, že žalobce zneužívá institut osvobození od soudních poplatků
k procesní aktivitě, která nesvědčí o jeho snaze dobrat se vyřešení sporné právní otázky, nýbrž
která je vedena snahou vést samotný spor. Městský soud poukázal na „typický“ průběh řízení
před Českou advokátní komorou, kdy žalobce nejprve žádá o určení advokáta, s podmínkami
určení však nesouhlasí a odmítá s určeným advokátem spolupracovat více, než uzná sám
za vhodné, Česká advokátní komora určení advokáta proto zruší. Proti takovému rozhodnutí
směřuje vzápětí žaloba, které se žalobce věnuje „specifickým“ způsobem prostřednictvím návrhů
na určení lhůty, návrhů týkajících se sídla správního orgánu a oprav zřejmých nesprávností
v rozhodnutí soudu. Žalobce opakovaně napadá místní příslušnost Městského soudu v Praze
a zpochybňuje doručení písemností navzdory tomu, že je následně obdržel, nedává souhlas
s rozhodováním bez nařízení jednání, ačkoli zároveň uvádí, že se jednání pro nemajetnost
nemůže zúčastnit. Městský soud popsal postup žalobce v řízení před žalovanou, kdy nejprve
požadoval určení advokáta, aby mu následně oznámil, že v něj nemá důvěru. Proti aktům
žalované podal žalobu u Krajského soudu v Brně, ačkoli mu bylo opakovaně sděleno, že místně
příslušným je Městský soud v Praze, proti postoupení věci brojil kasační stížností, stejně jako
proti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce
je veden snahou vést samotný spor jako takový, přičemž obsah sporu se vytrácí, případně se stává
bezpředmětný, zvláště když žalobce odmítá respektovat rozhodnutí správních soudů. S ohledem
na celkový počet řízení žalobce a důvody vzniku předmětného sporu dospěl městský soud
k závěru, že žalobce zneužívá institutu osvobození od soudního poplatku.
[4] Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013, č. j. 9 A 169/2012 – 60,
žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil kasační stížností ze dne 1. 3. 2013, ve které tvrdí, že městský
soud nemohl odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 22/2010. Stěžovatel
již v žalobě vysvětloval, že sdělení není sdělením, ale rozhodnutím, přičemž městský soud akt
žalované označil pouze za sdělení. Městský soud rovněž neměl hodnotit racionálnost jednotlivých
úkonů stěžovatele před žalovanou a správními soudy v jiných řízeních. Přetížení městského
soudu nelze klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že neposoudil žalobní
návrh jako neúspěšný, rovněž nesouhlasil s tím, že by vyzval advokáta o ustanovení jiného, nýbrž
o určení jiného. Městský soud naopak měl dle představ stěžovatele popsat jednotlivá žalobní
tvrzení. Přiznané osvobození od soudních poplatků nemůže být podle stěžovatele zneužito,
neboť může být kdykoli za řízení odejmuto. Ve svém důsledku tedy městský soud zakázal
stěžovateli bránit se proti činnosti žalované. Městský soud se podle stěžovatele bránil vydat
meritorní rozsudek, byť by byl zamítavý. Na závěr stěžovatel uvádí, že kasační stížnost není
přípustná, z důvodu nespravedlivosti procesu před městským soudem však požaduje zásah
Nejvyššího správního soudu.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud na okraj uvádí,
že stěžovatelův názor o nepřípustnosti kasační stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků je nesprávný. Soud zde odkazuje na svou rozhodovací praxi
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 – 97,
všechnarozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle které rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto
rozhodnutím se rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení. Stěžovatel byl
o přípustnosti kasační stížnosti opakovaně a řádně poučován, svého práva podat kasační
stížnost ostatně hojně využívá (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22), ačkoli tvrdí, že kasační stížnost proti usnesení o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků není přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků,
by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení
znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nezákonnost rozhodnutí usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav byl městským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném usnesení městský soud neměl
za povinnost líčit jednotlivá žalobní tvrzení a zabývat se např. otázkou, zda stěžovatel požádal
o „ustanovení jiného advokáta, nebo o určení jiného advokáta“, neboť řešil procesní otázku
ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků. Bližší popsání žalobní argumentace
pro posouzení této procení otázky by nepřineslo ničeho podstatného, zvláště za situace,
kdy městský soud se vyčerpávajícím způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho postupem
v soudních řízeních, případně řízeních před správními orgány, z čehož dovodil zneužití institutu
osvobození od soudních poplatků stěžovatelem. Městský soud se rovněž za dané procesní situace
nemohl vyjadřovat k důvodnosti žaloby, resp. k důvodnosti jednotlivých žalobních tvrzení
a charakteru jednotlivých aktů žalované, jak požaduje stěžovatel, neboť tím by v procesním
rozhodnutí nepřípustně předjímal meritorní rozhodnutí. Městský soud měl za povinnost vyřešit
otázku placení soudního poplatku, resp. osvobození stěžovatele od placení soudních poplatků,
neboť to mu ukládá ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ve spojení
s §7 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Teprve po vyřešení této otázky,
která představuje jednu z podmínek řízení, může být po splnění všech zbývajících procesních
podmínek přistoupeno k posouzení merita věci a vydání rozsudku.
[12] Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nemůže odkazovat na rozhodnutí v jiných věcech,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud je vázán rozhodovací praxí – ve vztahu k Nejvyššímu
správnímu soudu srov. ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se musí věc předložit
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, pokud senát Nejvyššího správního soudu dojde
k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve zaujatého Nejvyšším správním soudem.
Vázanost judikaturou (ustálenou rozhodovací praxí) však není absolutní, tj. soud se může od ní
odchýlit, ovšem pouze za situace, kdy toto náležitě odůvodní (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 – 77). Nejvyšší správní soud v tomto
směru kvituje, že městský soud odkazuje na praxi Nejvyššího správního soudu týkající
se rozhodování o osvobození od soudních poplatků, neboť tím, že správní soudy rozhodují
jednotně podle ustálené rozhodovací praxe, naplňují zásadu rovného zacházení s účastníky řízení.
[13] K údajně neoprávněnému posuzování stěžovatelových kroků v jiných řízeních před
městským soudem, ve správních řízeních před Českou advokátní komorou nebo v předmětném
správním řízení, k nesprávnému výkladu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. ve vztahu ke zjevné
neúspěšnosti jako jediného kritéria pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
nemajetnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 6 As 14/2012 – 14, podle něhož „Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s argumentací městského
soudu, který popsal postup, jakým způsobem stěžovatel brání svá práva. Se stěžovatelem je nutno souhlasit v tom,
že má právo bránit se krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana práv musí být podle
názoru Nejvyššího správního soudu smysluplná v tom směru, aby byla efektivní a sloužila k racionální změně jeho
právní sféry. Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu žalované nebo správního soudu, ačkoli mu
tímto úkonem bylo materiálně vyhověno (bez ohledu na to, že i proti takovému rozhodnutí mu formálně svědčí
právo podat správní žalobu, resp. kasační stížnost), nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti počínání stěžovatele
v řízení před žalovanou nebo před správním soudem… Účelovost postupu stěžovatele v řízeních před krajským
soudem dokládá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143,
v rámci kterého byl popsán přístup stěžovatele, jenž napadal i usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl
stěžovatel osvobozen od soudních poplatků s argumentací (stěžovatel v dané věci podal celkem pět kasačních
stížností proti 9 rozhodnutím krajského soudu), že o osvobození od soudních poplatků v daném řízení v minulosti
nepožádal, ačkoli dalším podáním osvobození od soudních poplatků sám požadoval. Nejvyššímu správnímu soudu
z jeho rozhodovací činnosti ve vztahu ke stěžovateli a Krajskému soudu v Brně je přitom známo, že stěžovatel
v jiných řízeních brojil proti tomu, aby byl vyzýván k úhradě soudních poplatků, ačkoli předtím v jiných řízeních
dokládal různá podání o své špatné majetkové situaci, na základě nichž by mu mělo být podle jeho názoru
přiznáváno osvobození od soudních poplatků automaticky bez toho, aby pro každé řízení musel svou majetkovou
situaci dokládat… Poukazuje-li stěžovatel v rámci kasační stížnosti na vady doručování, proti kterým má právo
se bránit, nemůže ani s tímto Nejvyšší správní soud souhlasit. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací
činnosti známo, že stěžovatel s doručováním správními soudy nesouhlasí a podává námitky neúčinnosti doručení,
které jsou krajskými soudy shledány jako nedůvodné, proti čemuž stěžovatel brojí dalšími kasačními
stížnostmi, které jsou nepřípustné - srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011,
č. j. 6 Ads 68/2011 – 48. Např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011,
č. j. 5 A 294/2011 – 42 (jímž rovněž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození do soudních poplatků
a proti němuž stěžovatel také brojil kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 3. 2012, č. j. 6 As 10/2012 – 16) bylo popsáno, že stěžovatel trvá na nesprávnosti doručení
písemnosti, ačkoli ta mu byla následně doručena správně. Nejvyšší správní soud stěžovateli neupírá možnost bránit
se proti nesprávnému doručování, obranu stěžovatele však neshledává účelnou a smysluplnou v případě, kdy mu
zásilka byla následně správně doručena, jak ostatně připouští stěžovatel ve své argumentaci v podání ze dne
30. 12. 2011. Totožnou argumentaci zaujímá Nejvyšší správní soud ke stanovisku stěžovatele o tom, že může
požadovat nařízení jednání, na které se potom z důvodu své majetkové situace nedostaví, přičemž žádá
o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovateli svědčí právo účasti na jednání soudu
a že mu svědčí právo souhlasit s tím, aby bylo od jednání soudu upuštěno. Ani toto právo však nelze chápat pouze
formálně bez ohledu na okolnosti případu. Účastník řízení, kterému tato práva náleží, musí podle názoru
Nejvyššího správního soudu uvážit, jestli bude na jednání trvat a v tom případě se ho i účastnit, anebo nikoli.
Pokud však stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví, že se jednání nebude
z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to ve smyslu výše uvedeného o smysluplném uplatňování tohoto práva.
Stejný závěr Nejvyšší správní soud zaujímá i ve vztahu ke stěžovatelovým opakovaným návrhům na určení lhůty
k provedení procesního úkonu, neboť stěžovatel tento institut zneužívá k tomu, aby o jeho věci a různých návrzích
bylo přednostně rozhodováno bez ohledu na to, zda v řízení skutečně k nějakému průtahu došlo či nikoli.“
[14] V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ads 77/2011 – 34, Nejvyšší správní soud dále
uvedl, že „Městský soud v Praze se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní
činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud by se soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození
od soudních poplatků vůbec posoudit.… Uvedl-li městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že stěžovatel
podává také žaloby proti rozhodnutím žalované, kterým bylo jeho žádostem vyhověno a advokát určen,
přičemž podle soudu de facto polemizuje se stanovenými podmínkami vyplývajícími ze zákona, byl tento postup
Městského soudu v Praze na místě, neboť pouze obecně (bez vztahu ke konkrétní věci a bez konstatování
správnosti a zákonnosti jednotlivých rozhodnutí žalované) charakterizoval procesní postup stěžovatele za účelem
posouzení, zda stěžovatel postupuje jím zvoleným procesním způsobem z určitého, relevantního a ospravedlnitelného
důvodu, nebo zda jen účelově vede „spory pro samotné spory“, jejichž vedení je mu umožněno prostřednictvím
přiznávání osvobození od soudních poplatků… Tvrdí-li stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho
náklady patří i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu v hmotné nouzi
značné, musí Nejvyšší správní soud poukázat na to, že Městský soud v Praze nepřiznal osvobození od soudních
poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv, které ústí
v zjevnou neúspěšnost návrhu… Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků
však Městský soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci
stěžovatele… Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace
účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka
v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno,
Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení specifických okolností žádosti o osvobození
od soudních poplatků a individuálních poměrů žadatele je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91). Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání
tomu, aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu
i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu do neúspěšnosti
návrhu…“Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost,
jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3034/11.
[15] Od této argumentace Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované
věci, protože je přiléhavá i pro kasační stížnost ze dne 1. 3. 2013.
[16] Z ustálené judikatury zdejšího soudu (včetně ustálené rozhodovací praxe vztahující
se k jednání stěžovatele) vyplývá, že individuální osvobození od soudních poplatků je nutno
považovat za procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází
v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích,
který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních
práv a svobod. Předmětné osvobození od soudních poplatků je zakotveno v ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. Z jeho dikce především vyplývá, že účastník může být zčásti osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c)
doložení nedostatku prostředků. Osvobodit od placení soudního poplatku v plném rozsahu
lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[17] Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, popř. k dalším rozhodným okolnostem,
přičemž účastník žádající o osvobození od soudních poplatků je povinen soudu své majetkové
a sociální poměry prokázat věrohodným způsobem. Pro posouzení majetkových poměrů žadatele
je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků,
ale také jeho možnost opatřit si tyto prostředky. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet
z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu,
aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
[18] Vedle toho však zdejší soud (ve vztahu ke stěžovateli opakovaně) zdůrazňuje, že soud
při posuzování otázky, zda účastníku řízení bude osvobození od soudních poplatků přiznáno,
či nikoli, a v jaké míře, zohledňuje také další okolnosti. Součástí posouzení specifických okolností
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žalobce je také úvaha,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem a dobrodiní osvobození
od soudních poplatků nezneužívá k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů
(k tomu srovnej rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, potvrzený usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10). K danému je nutno podotknout,
že četnost sporů sama o sobě ještě nemusí vypovídat o samoúčelnosti stěžovatelových podání,
ve spojení s dalšími okolnostmi týkajícími se dané věci však může být relevantním ukazatelem
svědčícím v jeho neprospěch (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29). Takovými dalšími okolnostmi může být specifický procesní
postup účastníka řízení, ze kterého se jeví, že mu ve skutečnosti nejde o rychlé a efektivní
meritorní vyřešení nebo přezkoumání jeho věci, ale právě o samotné vedení předmětného řízení,
případně dalších vedených řízení. V neposlední řadě je třeba přihlédnout také k povaze vedených
sporů, zda v případě pochybností o svévolném uplatňování práva mají takové spory vztah
k podstatným okolnostem životní sféry žadatele o osvobození od soudního poplatku, či nikoli.
V případě, že správní soudy dospějí k závěru, že okolnosti případu svědčí výjimečnému odepření
dobrodiní osvobození od soudních poplatků ve výše uvedeném smyslu, je zcela na místě, pokud
žádosti nevyhoví.
[19] Zdejší soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě městský soud při posuzování
stěžovatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků správně vedle majetkových
poměrů stěžovatele svědčících pro osvobození od soudních poplatků přihlédl i k dalším
okolnostem případu. Naznal přitom, že zde jsou dány závažné důvody pro výjimečné odepření
dobrodiní osvobození od soudních poplatků, když zohlednil stoupající počet sporů iniciovaných
stěžovatelem, jejich charakter, jakož i samotný postup stěžovatele v těchto sporech, ze kterého
není zřejmá snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i jen dílčích úkonů
správních orgánů, jakož i soudů (např. argumentací, že žádal o určení jiného advokáta, nikoli
o ustanovení jiného advokáta). Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Aniž by
zdejší soud jakkoli předjímal rozhodnutí ve věci, které je předmětem řízení o žalobě, má ve shodě
se závěry městského soudu za to, že z obsahu spisu nevyplývá, že spor vyvolaný stěžovatelem
v nyní posuzované věci je takové povahy, aby měl vztah k podstatným okolnostem jeho životní
sféry. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem, že i takové spory, jako je právě spor v této
věci, má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnost tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Obecně však neexistuje žádný důvod, aby
náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce z vlastních
prostředků, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Tím
spíše, není–li ze způsobu vedení těchto sporů patrna skutečná snaha o jejich vyřešení, ale spíše
zájem na jejich vedení. Tuto účelovost postupu Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě
shledává v tom, že stěžovatel nejdříve žádá o určení advokáta, kterému vzápětí ihned bez
jakéhokoli zdůvodnění vyslovuje nedůvěru a požaduje určení jiného.
[20] Zdejší soud trvá na tom, že nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se taková
osoba mohla volně a bez jakýchkoli omezení realizovat v podávání četných podání k soudu. Jak
městský soud v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu uvedl, osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést spory podle své libosti,
nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně ve sporech přímo se týkajících jejich práv a povinností (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[21] Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany
městského soudu má zdejší soud za zcela správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém
rozhodnutí dostatečně vážil konkrétní okolnosti daného případu a hodnotil nejen podmínky
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., když na jedné straně vzal náležitě
v úvahu tíživé majetkové poměry stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv před
soudem, na druhé straně však nemohl odhlédnout od způsobu a rozsahu, v jakém tak stěžovatel
před soudy všech instancí činí. Přitom stěžovateli řádně vysvětlil, na základě jakých úvah
ke svému závěru dospěl. Městský soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nijak
nepochybil, pokud v mezích svého uvážení rozhodl, že v nyní posuzovaném případě jsou zde
okolnosti, na základě nichž nelze žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku
vyhovět.
[22] Ačkoli tedy ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. sice hovoří o tom (jak správně upozorňuje
stěžovatel), že osvobození od soudních poplatků nelze přiznat v případě zjevně neúspěšných
návrhů, stěžovatel opakovaně odmítá judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66), jež dospěla k závěru,
že je na místě pečlivě zvažovat otázku charakteru a množství účastníkem vedených sporů, neboť
osoby nemající dostatek finančních prostředků nemohou institut osvobození od soudních
poplatků zneužívat k vedení sporů dle své libosti. Pokud tedy určitá osoba vede desítky až stovky
různých sporů, které se nedotýkají podstatných okolností její životní sféry, protože se ani
nepřímo netýkají jejího majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, ale vyvěrají
z jejího abnormálně zvýšeného zájmu o vedení různých řízení před veřejnými institucemi, je na
místě, aby taková osoba nesla náklady takového řízení v podobě povinnosti platit soudní
poplatek. Otázkou úspěšnosti, či zjevné neúspěšnosti návrhu, čehož se stěžovatel dovolává ve své
kasační stížnosti, se proto městský soud v souladu s výše uvedeným nemusel zabývat, přičemž
v posuzovaném případě ve vztahu ke stěžovateli dospěl ke správným závěrům.
[23] Jak Nejvyšší správní soud v případě stěžovatele uvedl již v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, plní soudní poplatky rovněž i regulační funkci v tom smyslu, že mají
omezit podávání neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů. Nepřiznáním osvobození
od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů
vůči žalované nebo mu je zakazováno vést takové spory (jak dovozuje stěžovatel v kasační
stížnosti), rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena
v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), ale je pouze
vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem,
že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to,
aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel
na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy,
prostřednictvím hrazení soudních poplatků.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalované pak podle obsahu soudního spisu
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. května 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu