ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.69.2013:44
sp. zn. 4 As 69/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. T. P.,
zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. 1. 2013, č. j. 9 Ca 407/2009 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Dne 7. 10. 2008 podal žalobce k Policii ČR, službě cizinecké policie Praha, inspektorátu
cizinecké policie Mladá Boleslav (správní orgán I. stupně) žádost o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán I. stupně však z informačního systému
cizinecké policie zjistil, že žalobci byla zrušena platnost dlouhodobého pobytu na území ČR, a ten
proto není oprávněn k podání žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území
ČR, řízení tedy usnesením ze dne 9. 10. 2008, č. j. CPPH-23329/ČJ-2008-63, zastavil pro
neoprávněnost dle §169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále jen „cizinecký zákon“). Odvolání, které proti tomuto usnesení žalobce
podal, Policie ČR, služba cizinecké policie, ředitelství služby cizinecké policie (správní orgán
II. stupně) rozhodnutím ze dne 6. 5. 2009, č. j. CPR-309-1/ČJ-2009-9CPR-C220, zamítl
a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdil.
[2] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009, č. j. CPR-309-2/ČJ-2009-9CPR-C220, však správní orgán
II. stupně po provedení přezkumného řízení své předchozí rozhodnutí dle §97 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., zrušil, neboť zjistil, že rozhodnutí o zrušení platnosti dlouhodobého pobytu na
území ČR bylo zrušeno pro podstatné procesní vady předcházející jeho vydání. Svým
následujícím rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009, č. j. CPR-309-3/ČJ-2009-9CPR-C220, pak správní
orgán II. stupně původnímu odvolání žalobce vyhověl a usnesení správního orgánu I. stupně ze
dne 9. 10. 2008 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[3] Správní orgán I. stupně poté usnesením ze dne 4. 9. 2009, č. j. CPPH-23329-10/ČJ-2008-63,
zastavil řízení pro neoprávněnost podání dle §169 odst. 7 písm. d) cizineckého zákona, neboť
došel k závěru, že žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla
podána opožděně. Poslední žalobcovo povolení k pobytu v České republice mělo platnost
do 11. 9. 2008. Žádost o prodloužení víza musí být podána nejpozději 14 dnů před uplynutím
platnosti víza. Poslední den pro podání žádosti byl tedy dle §60 odst. 2 cizineckého zákona
29. 8. 2008, žalobce však žádost podal až 7. 10. 2008. Správní orgán I. stupně přitom
neakceptoval žalobcovo tvrzení (uplatněné v odvolání proti původnímu usnesení o zastavení
řízení z 9. 10. 2008), podle něhož podal svou žádost včas dle §47 odst. 1 věta druhá cizineckého
zákona, tedy ve lhůtě tří dní po odpadnutí důvodů na vůli cizince nezávislých, které mu zabránily
ve včasném podání žádosti. Žalobce totiž neuvedl žádné konkrecí důvody, které by mu bránily
v podání žádosti o prodloužení povolení k pobytu v řádné lhůtě.
[4] Správní orgán II. stupně pak k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 23. 11. 2009,
č. j. CPR-15359-1/ČJ-2009-9CPR-C220 (dále též „napadené rozhodnutí“) změnil výrok
napadeného rozhodnutí tak, že ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009,
č. j. CPR-15359-2/ČJ-2009-9CPR-C220, jeho výrok zní: „řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podané dne 7. 10. 2008
panem P. V. T., (dále jen „účastník řízení“) se podle ustanovení §169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., zastavuje.“ V tomto rozhodnutí dal sice správní orgán II. stupně zapravdu žalobci, že správní
orgán I. stupně nesprávně použil ustanovení §60 odst. 2 cizineckého zákona, které stanoví lhůtu
k podání žádosti o prodloužení platnosti víz, s tím, že na případ žalobce žádajícího o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dopadá §47 odst. 1 cizineckého zákona; obě tato
ustanovení však upravují příslušnou lhůtu shodně. Správní orgán II. stupně dále uvedl, že
opožděné podání příslušné žádosti nelze považovat za vadu, k jejímuž odstranění by byl povinen
žalobce vyzývat, i když ten v odvolání uvedl, že se správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí
vůbec nezabýval tím, zda mu ve včasném podání žádosti nebránily důvody na jeho vůli nezávislé
ve smyslu §47 odst. 1 věta druhá cizineckého zákona.
[5] Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze, v níž uvedl, že podle jeho názoru bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
a nezákonné. Žalobce spatřoval tyto vady jednak v tom, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále
v nesprávné aplikaci §47 odst. 1 cizineckého zákona upravujícího lhůtu k podání žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, a konečně v tom, že správní orgán II. stupně se
s námitkou nesprávné aplikace §47 odst. 1 cizineckého zákona nevypořádal v rámci napadeného
rozhodnutí, ačkoli žalobce tuto námitku vznesl již ve svém odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. V průběhu řízení před městským soudem došlo k 1. 1. 2013 k přechodu věcné
působnosti v agendách pobytu cizinců z Policie ČR na žalovaného.
[6] Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 9 Ca 407/2009 – 73, zamítl.
V odůvodnění pak uvedl, že platnost předchozího povolení k dlouhodobému pobytu skončila
žalobci ke dni 11. 9. 2008, posledním dnem k podání žádosti o jeho prodloužení byl tak
29. 8. 2008. Z toho důvodu postupoval správní orgán I. stupně podle názoru městského soudu
správně, když ve věci neopatřoval další podklady pro rozhodnutí a z důvodu opožděnosti podání
žádosti řízení zastavil, nebyl tak zde prostor pro uplatnění žalobcova práva dle §36 odst. 3
správního řádu, když ve správním spise nebyly žádné podklady, s nimiž by se žalobce měl
seznámit. Městský soud dále přisvědčil žalobci, že postup upravený §47 odst. 1 cizineckého
zákona je speciální ve vztahu k obecné úpravě správního řádu, odmítl však, že by toto ustanovení
upravovalo důkazní břemeno zavazující správní orgán, aby prokázal, že žalobce nepodal svou
žádost včas a že v případě pochybností se má tato lhůta za zachovanou ve smyslu §40 odst. 2
správního řádu. Žalobce totiž podle městského soudu žádné důvody na jeho vůli nezávislé ve
smyslu §47 odst. 1 věta druhá cizineckého zákona v průběhu celého správního řízení ani
v podané žalobě neoznačil a neprokázal. Jeho tvrzení, že žádost podal včas podle §47 odst. 1
věta druhá cizineckého zákona pak za tvrzení existence na žalobcově vůli nezávislé překážky
bránící mu podat žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu považovat dle
městského soudu nelze, neboť z něj není patrné, jakou konkrétní překážku má žalobce na mysli.
Městský soud neshledal jako důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí.
[7] Citovaný rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též stěžovatel) včasnou kasační
stížností, v níž uvedl, že nesouhlasí s právními závěry městského soudu. Ustanovení §47 odst. 1
cizineckého zákona ve znění účinném v době rozhodování správních orgánů totiž podle jeho
názoru upravovalo dvě lhůty, a to jednu lhůtu pro podání žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu nejdříve 120 dnů a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti
stávajícího povolení, jednak lhůtu tří pracovních dní po zániku důvodů na vůli cizince
nezávislých, které mu zabránily v podání žádosti ve lhůtě první. Podle stěžovatele je zřejmé, že on
svou žádost podal ve lhůtě druhé, což správnímu orgánu I. stupně avizoval. V takovém případě
však nemůže správní orgán zůstat nečinný; pokud nemá náležitě prokázáno, že žádost
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu byla podána včas ve lhůtě podle §47 odst. 1
věta druhá cizineckého zákona, je povinen vyzvat žadatele k odstranění vady jeho podání, jak
plyne z §45 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti poukázal stěžovatel na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 415/2009 – 49, který podle jeho tvrzení
v obdobné situaci zaujal stejný právní názor, jaký stěžovatel prezentuje ve své kasační stížnosti.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů a rovněž vyjádření správního orgánu II. stupně k podané žalobě. Žalovaná se
rovněž ztotožnila s právními závěry městského soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ačkoli stěžovatel výslovně
nepodřadil své námitky vůči napadenému rozsudku městského soudu kasačním důvodům
stanoveným v §103 odst. 1 s. ř. s., je ze znění kasační stížnosti zřejmé, že stěžovatel namítá
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Nejvyšší správní soud
tedy podřazuje kasační námitky stěžovatele pod důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve věci
přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty
první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Klíčovou otázkou, jež byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena touto kasační
stížností k řešení je, zda zmínka žadatele o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, že
svou „žádost podává včas na základě §47 odst. 1 věta druhá“ cizineckého zákona, je způsobilým
tvrzením, že na straně cizince je dán důvod na vůli cizince nezávislý, který mu zabránil v podání
žádosti ve lhůtě stanovené prvou větou téhož ustanovení cizineckého zákona, a případně, zda za
takové situace je dána povinnost správního orgánu vyzvat žadatele k odstranění vady podání
(ve formě doplnění přesného uvedení tohoto důvodu a prokázání jeho existence).
[12] Při posuzování této otázky vyšel Nejvyšší správní soud z následující právní úpravy. Podle
§47 odst. 1 cizineckého zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 platilo, že „žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza
k pobytu nad 120 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince
nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby
zániku tohoto oprávnění považuje za platné.“
[13] Ustanovení §44a odst. 3 cizineckého zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 stanovilo,
že „Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3 a 7
a §47 vztahuje obdobně.“
[14] Podle §169 odst. 7 písm. d) cizineckého zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009
se usnesením zastaví řízení také tehdy, jestliže cizinec „podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum
k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn.“
[15] Správní řád pak v §45 odst. 2 stanoví, že „nemá-li žádost předepsané náležitosti, nebo trpí-li
jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění,
poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může
řízení přerušit (§64).“
[16] Citované ustanovení §47 odst. 1 cizineckého zákona v tehdy účinném znění tedy
upravuje, jak správně uvádí stěžovatel, k podání žádosti o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu dvě lhůty. První, řádná lhůta, plyne dle tohoto ustanovení od 120. dne
před uplynutím platnosti stávajícího dlouhodobého pobytu a končí 14. den před uplynutím
platnosti stávajícího dlouhodobého pobytu. Pro případ, že by v podání této žádosti cizinci
zabránily na jeho vůli nezávislé důvody, může ji podat v dodatečné lhůtě tří dnů od odpadnutí
této překážky.
[17] V daném případě předchozí stěžovatelovo povolení k dlouhodobému pobytu zaniklo dne
11. 9. 2008. Z toho se podává, že posledním dnem lhůty k podání žádosti o prodloužení tohoto
povolení byl den 29. 8. 2008. Stěžovatel však tuto žádost podal až 1. 10. 2008 faxovým podáním
ze dne 1. 10. 2008, které bylo v souladu s §37 odst. 4 věta druhá správního řádu doplněno
ve lhůtě 5 dnů jeho originálem odeslaným poštovní zásilkou dne 1. 10. 2008 a doručeným
správnímu orgánu prvního stupně dne 7. 8. 2008. Aby taková žádost mohla být považována
za podanou v dodatečné lhůtě, musel by být dán důvod na stěžovatelově vůli nezávislý, který mu
zabránil podat žádost do 29. 8. 2008 a tento důvod musel odpadnout nejpozději tři dny před
podáním žádosti, tedy 28. 9. 2008.
[18] Řízení o stěžovatelově žádosti bylo nejprve usnesením správního orgánu I. stupně ze dne
9. 10. 2008, č. j. CPPH-23329/ČJ-2008-63, zastaveno podle §169 odst. 7 písm. d) cizineckého
zákona, neboť rozhodující správní orgán z informačního systému cizinecké policie zjistil,
že stěžovatelovi byla zrušena platnost dlouhodobého pobytu na území České republiky, a toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 5. 2008, jeho žádost tak byla podána v době, kdy k tomu
nebyl oprávněn. Teprve v odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel nekonkrétně uvedl, že mu
ve včasném podání žádosti zabránily důvody na jeho vůli nezávislé, které je schopen na výzvu
správního orgánu řádně doložit a odůvodnit. Po té, co bylo po provedeném
zkráceném přezkumném řízení zrušeno jak rozhodnutí správního orgánu II. stupně ze dne
6. 5. 2009, č. j. CPR-309-1/ČJ-2009-9CPR-C220, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání,
tak i citované původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9. 10. 2008,
č. j. CPPH-23329/ČJ-2008-63, vyrozuměl stěžovatel opět správní orgán I. stupně podáním
ze dne 27. 8. 2009, že „svou žádost podal řádně a včas ve lhůtě podle §47/1 věta 2. z. č. 326/1999 Sb.“
Žádné konkrétní důvody, které mu v podání žádosti v řádné lhůtě zabránily, však neuvedl ani
tehdy, ani v dalším průběhu správního řízení, tedy ani v odvolání proti dalšímu rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2009, č. j. CPPH-23329-10/ČJ-2008-63, kterým bylo
řízení znovu zastaveno pro neoprávněnost podání způsobenou opožděností žádosti. Omezil se
pouze na tvrzení, že žádost byla podána v dodatečné lhůtě, a správnímu orgánu I. stupně vytkl, že
se touto skutečností nezabýval a nevyzval jej k doplnění konkrétních důvodů. Sám však tyto
důvody nespecifikoval.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že z průběhu správního řízení je zřejmé, že svou
žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu právě v této dodatečné lhůtě
podal a že tuto skutečnost správnímu orgánu I. stupně řádně avizoval. Tomuto tvrzení však
nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Ze stěžovatelovy žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu ze dne 1. 10. 2008 je zřejmé toliko to, že nebyla podána v řádné lhůtě.
Měl-li stěžovatel v úmyslu využít zákonné možnosti podat svou žádost ve lhůtě dodatečné, bylo
na něm, aby tuto skutečnost výslovně uplatnil a tvrdil a také doložil důvody na jeho vůli
nezávislé, které mu v podání žádosti v řádné lhůtě zabránily (srov. rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 17. 6. 2013, č. j. 5 Ca 252/2009 – 42). K tomu, aby bylo možné takovou žádost
považovat za podanou v dodatečné lhůtě, tedy zásadně nestačí, pokud žadatel teprve v průběhu
odvolacího řízení uvede, že ji právě v této lhůtě podává. Cizinecký zákon vyžaduje, aby byly
tvrzeny a doloženy důvody na žadatelově vůli nezávislé, které mu zabránily v podání žádosti ve
lhůtě řádné. Těmto nárokům však stěžovatel nedostál, ačkoli mu podle jeho vlastního vyjádření
nic nebránilo jim vyhovět a ačkoli mu bylo zřejmé, že řízení o jeho žádosti hrozí zastavení pro
opožděnost jejího podání. I přesto se však stěžovatel neodhodlal tyto důvody specifikovat
a doložit, ale spokojil se pouze s vybízením správního orgánu k tomu, aby jej k tvrzení a doložení
těchto důvodů sám vyzval.
[20] Takový procesní postup však Nejvyšší správní soud nemůže aprobovat, neboť prakticky
hraničí se zneužíváním procesních práv. Rozhodnutí o prodloužení platnosti povolení k trvalému
pobytu je v zájmu stěžovatele, stejně jako doložení toho, že jeho žádost byla podána včasně. Není
proto zřejmé, proč by stěžovatel měl s konkretizací těchto důvodů na jeho vůli nezávislých, jež
mu zabránily v podání příslušné žádosti v řádné lhůtě, jakkoli otálet a vyčkávat s tím na výzvu
správního orgánu, zvláště za situace, kdy si této povinnosti byl dle svých opakovaných vyjádření
vědom. Jak ve shora citovaném rozsudku správně uvedl městský soud, je obecně přijímaným
procesním pravidlem, že brání-li účastníkovi řízení v učinění určitého úkonu objektivní překážka,
je právě na tomto účastníkovi, aby - jakmile takový důvod odpadne - sdělil tuto skutečnost
správnímu orgánu a také ji prokázal, a to zároveň s tímto zmeškaným úkonem (srov. úpravu
navrácení v předešlý stav dle §41 správního řádu). Z §47 odst. 1 věta druhá cizineckého zákona
přitom neplyne, že by se v případě právě této lhůty měl uplatnit jiný postup, nebylo by to ostatně
ani logické.
[21] Vytýká-li tedy stěžovatel správnímu orgánu II. stupně, že zůstal nečinný ve vztahu k jeho
nekonkrétnímu tvrzení, že příslušná žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu byla podána včas v dodatečné lhůtě, konstatuje Nejvyšší správní soud, že se tak stalo
vinou samotného stěžovatele. Ten se totiž v rámci ani jediného svého podání ke správním
orgánům nepokusil specifikovat žádný důvod, který mu v podání žádosti v řádné lhůtě zabránil,
natož aby jej prokázal. Správní orgány tak nemohly dospět k jinému závěru, než že předmětná
žádost byla podána opožděně, stěžovatel jim totiž nenabídl žádný podklad, na jehož základě by
mohly zvážit, zda skutečně nebyly naplněny podmínky druhé věty ustanovení §47 odst. 1
cizineckého zákona. Stěžovatel ostatně ani v řízení před správními soudy údajné objektivní
důvody, které mu měly bránit v podání žádosti v řádné lhůtě, nijak nekonkretizoval ani nedoložil.
[22] Na tomto místě tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebylo povinností správních
orgánů vyzývat stěžovatele k označení důvodů na jeho vůli nezávislých, jež mu zabránily v podání
jeho žádosti v řádné lhůtě, ani k jejich prokázání. Stěžovatelem namítané ustanovení §45 odst. 2
správního řádu totiž směřuje na odstranění formálních nedostatků žádosti, jež jsou stanoveny
v §37 odst. 2 a §45 odst. 1 správního řádu (a jejich prostřednictvím případně ve speciálních
předpisech). Sama stěžovatelova žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu však
takové vady nevykazovala, respektive správní orgány ani nemohly přistoupit k jejímu věcnému
přezkoumání, neboť byla podána opožděně a nebyly tak naplněny podmínky vedení řízení. Bylo
tedy zcela na stěžovateli, aby označil a doložil důvody, které zakládaly včasnost jeho podání
v rámci dodatečné lhůty. Takový postup by ostatně odpovídal i zásadě obezřetného procesního
postupu účastníka správního řízení, zvláště v situaci, kdy byl zastoupen advokátem, a nemohl tak
být poškozen svou případnou nevědomostí o tom, že včasnost podání své žádosti je povinen
v situaci, kdy usiluje využít dodatečné lhůty, řádným způsobem prokázat.
[23] Ve své kasační stížnosti dále stěžovatel upozornil na rozsudek Městského soudu ze dne
26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 415/2009 – 49, v němž tento soud v analogické situaci zaujal stanovisko,
které v rámci tohoto řízení zastává i stěžovatel (tedy podle něhož se správní orgán II. stupně byl
povinen věcně se vypořádat s tvrzením žadatele, který v rámci odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně pouze uvedl, že svou žádost nepodal opožděně, ale v rámci dodatečné
lhůty, přičemž důvody na jeho vůli nezávislé, které mu zabránily podat žádost ve lhůtě řádné,
je připraven uvést a prokázat na výzvu správního orgánu). Tyto závěry jsou tak v rozporu
se závěrem, k němuž městský soud dospěl v napadeném rozsudku ve věci stěžovatele.
[24] K problematice rozdílného rozhodování krajského soudu ve skutkově a právně
podobných případech se Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 12. 8. 2004,
č. j. 2 Afs 47/2004 – 83, č. 398/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „pokud stejný senát krajského soudu
posuzuje procesně zcela srovnatelné případy procesně odlišně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, dopouští se tím
jurisdikční libovůle odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost
rozhodování státních orgánů a s ním související princip právní jistoty, mající v konečném důsledku dopady i na
princip rovnosti účastníků soudního řízení. Změna přístupu při hodnocení procesních pravidel bez výslovného
zásahu provedeného legislativní formou nebo bez využití mechanismů sjednocování judikatury prostřednictvím
soudů vyšší instance a současně bez racionálně podloženého a přesvědčivého odůvodnění je proto ústavně
nežádoucí.“
[25] Z tohoto závěru plyne, že má-li soud rozhodující právní věc, jež je skutkově a právně
podobná věci, v níž již bylo rozhodnuto, v úmyslu se od tohoto dříve vysloveného závěru
odchýlit, musí takový postup řádně odůvodnit. K tomu je však třeba, aby soud o takovém
předcházejícím rozhodnutí věděl. Je sice s odkazem na právní zásadu, podle níž soud zná právo,
oprávněné očekávat, že soudy znají nejen právní předpisy, ale i relevantní judikaturu, vždy je
však nutné přihlédnout i k dalším okolnostem případu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 – 51, konstatoval, že důležitou součástí naplňování cíle jednotného
rozhodování, respektive řádného zdůvodnění případného odchýlení se od v minulosti zaujatého
stanoviska, je i úzká součinnost účastníků řízení. Zvláště pokud se chtějí určitého právního
názoru již dříve některým soudem vyjádřeného dovolat, je i jejich spoluodpovědností, aby na něj
rozhodující soud upozornili. To platí pochopitelně zejména za situace, kdy v jejich věci rozhoduje
jiný soud nebo senát, než který dřívější právní stanovisko zaujal. V citovaném rozsudku však dále
Nejvyšší správní soud uvedl, že „k tomu, aby nereflektování prejudikatury bylo důvodem zrušení
přezkoumávaného rozsudku, by navíc zásadně musela přistoupit i jeho věcná nesprávnost.“ Pokud by totiž
Nejvyšší správní soud rušil rozsudky krajských soudů formalisticky pouze z důvodu
nereflektovaného odchýlení se od prejudikatury, aniž by zkoumal, zda názor, k němuž krajský
soud dospěl, věcně a právně obstojí, šlo by o postup, který by v konečném důsledku byl na újmu
efektivitě poskytování soudní ochrany. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud přikročí ke zrušení
rozsudku soudu nižší instance v případě zjištění této vady pouze tehdy, pokud je právní závěr,
k němuž krajský soud dospěl, nesprávný a nebo Nejvyšší správní soud nemůže nedostatek
odůvodnění jeho rozhodnutí zhojit tím, že se s argumentací dřívějšího soudního rozhodnutí
vyrovná v rámci odůvodnění svého rozhodnutí.
[26] V dané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že názor městského soudu vyjádřený v rozsudku
ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 415/2009 – 49, na který poukázal stěžovatel, je skutečně odlišný
od názoru, ke kterému dospěl městský soud v rozsudku napadeném stěžovatelovou kasační
stížností. Jak plyne ze spisu městského soudu, právní zástupce stěžovatele na tento dříve zaujatý
názor městský soud upozornil v přípise ze dne 15. 1. 2013, tedy den před nařízeným jednáním ve
věci. Městský soud proto měl povinnost své odlišné stanovisko odůvodnit a je jeho pochybením,
že tak neučinil a nijak předchozí právní názor vyjádřený v namítaném rozsudku nereflektoval.
Nejvyšší správní soud však toto pochybení nepovažuje za důvod pro zrušení napadeného
rozsudku, neboť, jak plyne ze shora uvedené argumentace, se závěry, ke kterým v napadeném
rozsudku městský soud dospěl, se věcně ztotožňuje. Ani tuto stěžovatelovu námitku tak Nejvyšší
správní soud nepovažuje za důvodnou.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Vzhledem k tomu, že stěžovatelovy námitky byly shledány nedůvodnými, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost je nedůvodná a proto ji musí podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 na konci s. ř. s. zamítnout.
[28] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci
neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu