ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.86.2013:35
sp. zn. 4 As 86/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. P.,
zastoupeného Mgr. Magdalenou Kubečkovou, advokátkou, se sídlem Haštalská č. 27, Praha 1,
proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, se sídlem nám. Dr. E. Beneše
č. 24, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2013, č. j. 63 A 11/2012 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 7. 2012, č. j. KRPL-43383-22/ČJ-2012-1800DP
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Dopravního inspektorátu – územního odboru v České Lípě, Krajského ředitelství Libereckého
kraje ze dne 22. 6. 2012, č. j. KRPL-43383-17/ČJ-2012-180106, kterým byla zamítnuta
žádost žalobce o obnovu řízení ve věci jeho přestupku podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), které bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím
vydaným Dopravním inspektorátem v České Lípě v blokovém řízení dne 16. 4. 2012
pod č. j. KRPL-40020/PŘ-2012-180106 (pokutový blok ev. č. CP/2010 P 3406600).
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že na podkladě žádosti žalobce o obnovu
řízení bylo rozhodnutí vydané v blokovém řízení přezkoumáno, přičemž nebyl shledán důvod
pro zahájení přezkumného řízení. Žalovaný dále uvedl, že prvostupňový orgán správně poukázal
na to, že nebyly splněny důvody pro obnovu řízení podle ustanovení §100 a násl. zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
protože zasahující policista v úředním záznamu uvedl, že jej žalobce o žádných zdravotních
potížích spolujezdkyně L. L. neinformoval, přičemž ani spolujezdkyně nejevila známky špatného
zdravotního stavu. O tom, že zdravotní stav spolujezdkyně nebyl tak závažný, vypovídá i to, že
po celou dobu jeho kontaktu s policistou při projednávání přestupku žalobce nepožádal o
přivolání rychlé lékařské pomoci, popř. zajištění jiného způsobu ochrany zdraví spolujezdkyně.
Žalovaný rovněž citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu, z něhož dovozoval, že obnova
řízení v dané věci není možná.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 8. 10. 2012, v níž tvrdil,
že žalovaný zkrátil jeho práva zejména v tom, že mu bylo znemožněno projednat údajný
přestupek v rámci správního řízení. Žalobce poukazoval na to, že v průběhu řízení o obnově bylo
prokázáno, že k možnému překročení rychlosti došlo z důvodu závažných zdravotních problémů
spolujezdkyně žalobce, neboť paní L. měla astmatický záchvat. Přestože se zdravotní stav
spolujezdkyně zhoršoval v průběhu jednání s policisty, poučoval policista žalobce o tom,
že pokud nebude vyřešena věc „blokově“, bude muset policista s žalobcem sepsat protokol,
což by žalobce zdrželo. Žalobce s udělením pokuty nesouhlasil, policista jej k úhradě v podstatě
„donutil“, protože jinak by se celá věc protáhla z důvodu sepisu protokolu, což nemohl žalobce
připustit s ohledem na zhoršující se stav spolujezdkyně. Peníze na pokutu poskytla žalobci
spolujezdkyně. Zhoršující se stav spolujezdkyně je prokázán potvrzením ošetřující lékařky Mgr. J.
V., podle kterého spolujezdkyně prodělala vážný astmatický záchvat. I kdyby bylo prokázáno, že
žalobce skutečně překročil rychlost, došlo k tomu z důvodu nutnosti zajištění okamžité pomoci
spolujezdkyni, přičemž za nejlepší prostředek žalobce považoval její rychlé přepravení k lékům.
Svým jednáním nadto nezpůsobil žádný závažný následek. Žalobce byl proto přesvědčen, že se
žádného přestupku nedopustil, protože jednal v krajní nouzi. Skutečnost, že spolujezdkyně byla
ve velmi špatném zdravotním stavu, mohl žalobce prokázat jedině zprávou příslušného lékaře.
Přestupek nebyl spolehlivě zjištěn, proto nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání
přestupku v blokovém řízení, protože zasahující policista se nezabýval otázkou krajní nouze a
protože žalobce nebyl ochoten pokutu zaplatit, naopak byl k takovému jednání donucen vnějšími
faktory.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 20. 11. 2012, v němž nesouhlasil s tím,
že se v době zásahu policie jednalo u spolujezdkyně paní L. o astmatický záchvat. Pokud by se
totiž projevily jeho příznaky, policista by okamžitě pomohl dopravit spolujezdkyni do nemocnice.
Žalobce navíc v průběhu komunikace s policisty nikdy neuvedl, že by spolujezdkyně trpěla
astmatickým záchvatem – to vyplývá nejen z vyjádření zasahujících policistů, ale ze samotného
vysvětlení žalobce. Plnění povinností policisty není nátlakem na žalobce. Tvrzení zasahujícího
policisty přitom žalovaný považuje za věrohodné. Z lékařské zprávy ze dne 24. 4. 2012 navíc
nevyplývá, že tam popsané potíže spolujezdkyně byly ve spojitosti s předmětným případem.
Pokud by žalobce dodržel dopravní omezení, ujel by sledovanou vzdálenost pomaleji o 11
sekund, což shledává žalovaný zanedbatelným rozdílem. Policisté neměli jakékoli informace o
tom, že by spolujezdkyně měla zdravotní problémy (sama nadto dle svého tvrzení komunikovala
s policisty přibližně 10-15 minut), proto trvali na standardním postupu. Ochotu zaplatit pokutu
žalobce stvrdil podpisem, takže byly splněny všechny podmínky pro rozhodnutí věci v blokovém
řízení.
[4] Žalobce k vyjádření žalovaného podal repliku ze dne 14. 1. 2013, v níž uvedl, že zasahující
policisté byli o zdravotních potížích spolujezdkyně informováni, přičemž na tuto skutečnost nijak
nereagovali. Žalobce raději uhradil pokutu, a to z důvodu zabránění dalšímu zdržení. Sám nemá
lékařské vzdělání, nemohl proto odhadnout, jaké zdržení ještě nebude mít vliv na zdraví
spolujezdkyně, proto v inkriminovaném místě jel rychleji, přičemž se však snažil jet zároveň
i co možná nejvíce bezpečně a ohleduplně. Žalobce byl přesvědčen, že jeho situace byla
bezvýchodná a že nemohl postupovat jinak, než respektovat výzvu policie a následně i zaplatit
pokutu.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 63 A 11/2012 - 55, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle správního
spisu se žalobce podrobil blokovému řízení, tj. byly splněny podmínky §84 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
Žádná právně významná skutečnost žalobci nebránila v tom, aby trval na projednání přestupku
ve správním řízení. Pokud žalobce na projednání přestupku ve správním řízení rezignoval,
nemůže se domáhat užití mimořádných opravných prostředků, včetně obnovy řízení.
Nadto žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, protože skutkové důvody jeho rychlé jízdy
uváděl již při projednávání přestupku. Důvodem překročení nejvyšší povolené rychlosti může být
podle krajského soudu jednání v krajní nouzi, jejíž podmínky však v daném případě nebyly
splněny, neboť nelze hovořit o ohrožení života a zdraví paní L., pokud mohla vystoupit z auta a
vyjednávat s policií, a protože i v případě jejího údajného závažného stavu mohl žalobce zavolat
záchrannou službu. Popis jednání se zasahujícími policisty vylíčený žalobcem, paní L. a dalším
spolujezdcem panem R. je navíc podle krajského soudu rozdílný.
[6] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne
25. 4. 2013, č. j. 63 A 11/2012 - 55, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne
23. 5. 2013, ve které navrhoval přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V doplnění ze dne
1. 7. 2013 stěžovatel uvedl, že napadá rozsudek z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel tvrdil, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn, tudíž nebyly splněny podmínky pro jeho
projednání v blokovém řízení. Stěžovatel nebyl ochoten zaplatit pokutu na místě, ale byl k tomu
„donucen“ zhoršujícím se nepříznivým zdravotním stavem spolujezdkyně, která mohla
zkolabovat, pokud by jí nebyly poskytnuty patřičné léky. Na ochotu zaplatit pokutu nelze
uvažovat za situace, kdy vedle údajného přestupce sedí osoba, která vyžaduje okamžitou
zdravotní péči v podobě podání medikamentů. Uhrazení pokuty bylo na stěžovateli vynuceno
postupem policisty, který jej informoval o tom, že v opačném případě bude muset na místě
setrvat delší dobu. Jeho jednání nadto nebylo protiprávní, protože rychlejší jízda byla způsobena
nepříznivým zdravotním stavem spolujezdkyně, jednalo se proto o případ krajní nouze; nemůže
přitom obstát závěr krajského soudu, že nebyla splněna podmínka subsidiarity v podobě
možnosti zavolání záchranné služby, protože léky se nacházely nedaleko, tudíž stěžovatel
považoval za vhodnější dostat se rychle k těmto lékům, a nikoli čekat na záchrannou službu.
Stěžovatel byl přesvědčen, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení, neboť dodatečně vyšly
najevo dříve neznámé skutečnosti, které nemohl dříve uplatnit, protože teprve následně
spolujezdkyně získala lékařskou zprávu o tom, že prodělala astmatický záchvat.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 24. 7. 2013, v němž souhlasil
s postupem krajského soudu, který se zabýval přípustností obnovy řízení v případě,
kdy předcházelo blokové správní řízení. Žalovaný z judikatury Nejvyššího správního soudu
dovozoval, že jeho závěr o nepřípustnosti obnovy řízení v dané věci byl správný. Stěžovatel nebyl
policistou donucen k uhrazení pokuty, ale pouze jím byl poučen o následcích jeho jednání.
Tvrzení, že stěžovatel nechtěl blokovou pokutu podepsat, je v rozporu s jeho podpisem
na pokutovém bloku. K údajnému jednání v krajní nouzi žalovaný uvedl, že policisté postupovali
v souladu se zákonem, pokud zastavili vozidlo překračující maximální dovolenou rychlost; osádka
vozidla zasahující policisty neinformovala o tom, že by paní L. trpěla zdravotními obtížemi, které
by se musely ihned řešit. Pokud by její zdravotní stav byl natolik vážný, jak tvrdí stěžovatel,
zasahující policisté by jej museli adekvátním způsobem řešit. Žalovaný nepochybuje
o věrohodnosti výpovědi policistů, neboť ti na výsledku věci nemají žádný zájem;
nadto stěžovatel jejich věrohodnost rovněž nezpochybnil. Nebyly splněny podmínky jednání
v krajní nouzi, protože nebezpečí v podobě ohrožení života a zdraví spolujezdkyně nebylo
v takové intenzitě, aby bezprostředně směřovalo k poruše zdraví nebo aby ji bezprostředně
ohrožovalo na životě. Přímo hrozící nebezpečí musí být bezprostřední, tzn. že není možné
uplatňovat krajní nouzi v případě, kdy nebezpečí již pominulo, anebo které nastane
až v budoucnu. Přímo hrozící nebezpečí žalovaný vykládá tak, že se jedná o vývoj událostí,
které neodvratně vedou k poruše; nebo vývoj událostí sice nepokračuje, ale schází jen malá část,
aby k poruše došlo. V souladu se zásadou proporcionality žalovaný dospívá k přesvědčení,
že způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný anebo závažnější než ten, který hrozil.
Jde o určitý poměr mezi hrozícím a skutečně vzniklým následkem. Rychlejší jízdou stěžovatel
ohrozil další potenciální účastníky silničního provozu; vzhledem k tomu, že paní L. po zastavení
vozidla byla schopna souvisle s policistou komunikovat, což potvrzuje i její výpověď, je podle
žalovaného nepochybné, že nebezpečí, které ji hrozilo, nebylo přímo či bezprostřední, což však
nevylučuje, že hrozilo do budoucna. Nebezpečí ohrožení jejího života navíc bylo možné odvrátit
zavoláním záchranné služby či rychlým převozem paní L. za využití služebního dopravního
prostředku zakročujících policistů. Žalovaný byl přesvědčen, že stěžovatel nepředložil žádné nové
důkazy, jež by odůvodňovaly obnovu řízení podle ustanovení §100 správního řádu.
[8] Usnesením ze dne 18. 7. 2013, č. j. 4 As 86/2013 – 22, Nejvyšší správní soud zamítnul
návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vzešel
(ustanovení §102 s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná,
neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné právní posouzení věci
soudem. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci, přezkoumal podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle písm. a)
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní názor.
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] V rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 – 46, Nejvyšší správní soud dospěl
k právnímu závěru, že „pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu
rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori
ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení
podle §84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu
účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by
bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání.“
[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, č j. 8 As 68/2010 – 81, dále uvedl,
že „rozhodnutí v blokovém řízení (§84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je vydáno vystavením
pokutového bloku (bloku na pokutu na místě nezaplacenou) a jeho podpisem obviněným z přestupku.“
[15] V souladu s výše ustálenou judikaturou Nejvyšší správní soud dospívá k závěru,
že se za dané procesní situace, kdy je žalobně napadeno rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu
řízení, nemůže vyjadřovat k tomu, zda se stěžovatel dne 16. 4. 2012 dopustil jednání majícího
znaky přestupku, nebo zda jednal podle argumentace uplatněné v kasační stížnosti v krajní nouzi,
protože tím by fakticky přezkoumával pravomocné rozhodnutí vydané formou pokutového
bloku ev. č. CP/2010 P 3406600, proti němuž by byla žaloba podle ustanovení §65
a násl. nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků.
[16] Nejvyšší správní soud se proto může věcně vyjádřit pouze k tomu, zda byly splněny
podmínky pro obnovu řízení či nikoli. Touto otázkou se přitom zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 – 65,
v němž konstatoval, že „povaha blokového řízení tedy vylučuje, aby osoba, která udělila souhlas s projednáním
přestupku v blokovém řízení, následně v žádosti o obnovu řízení podané podle §100 odst. 1 písm. a) správního
řádu zpochybňovala závěry učiněné v tomto řízení a namítala, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn či že jej bylo
možné vyřídit pouhou domluvou. Naopak s ohledem na zásadu vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva)
je nutné vycházet z toho, že obviněný z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně
vzdal důkladnějšího zjišťování skutkového stavu věci v rámci běžného řízení o přestupku, a proto se této možnosti
nemůže dovolávat v řízení o obnově. Provádění dokazování za účelem zjišťování skutkového stavu věci až v rámci
obnovy blokového řízení by bylo i ve zjevném rozporu se smyslem blokového řízení jako neformálního typu řízení
o přestupku, v němž se zachycují skutkové otázky zjednodušeným způsobem. Navíc dokazování vedené
až v rámci řízení o obnově podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu by fakticky suplovalo běžné správní řízení
o přestupku, v němž by s ohledem na značný časový odstup od spáchání skutku častokrát nastával stav důkazní
nouze, který by bezdůvodně svědčil žadatelům o obnovu. V jejich neprospěch by zde totiž existovala
jen elementární skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obsažené na bloku a na oznámení o uložení
pokuty v blokovém řízení za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Případné svědecké
výpovědi osob, které uložily pokutu v blokovém řízení, by měly daleko menší důkazní sílu, neboť tyto úřední osoby
by si na skutek kvůli množství jimi vyřizovaných bagatelních případů a uplynutí značné doby již těžko
v podrobnostech pamatovaly. Jestliže by se k tomu přidala důkazní aktivita žadatelů o obnovu podepřená
svědeckými výpověďmi jim spřízněných osob, byl by v mnoha případech výsledkem obnoveného řízení závěr o tom,
že spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Tím by se smysl blokového řízení zcela popřel
a postupně by se z něho stal způsob, jak uniknout sankci za přestupek. Z těchto důvodů nemůže obnova řízení
o uložení pokuty v blokovém řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu přicházet v úvahu tehdy,
když žadatel v žádosti o obnovu řízení nezpochybňuje svůj souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení
a toliko brojí proti skutkovým zjištěním v něm učiněným. V takovém případě musí být žádost o obnovu řízení
podle §100 odst. 6 věty třetí správního řádu bez dalšího zamítnuta. Jiná situace však nastává, když žadatel
v žádosti o obnovu řízení zpochybňuje svůj souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení. Při neudělení
tohoto souhlasu totiž není splněna základní podmínka blokového řízení, v důsledku čehož nelze vycházet z toho,
že obviněný z přestupku akceptoval skutková zjištění a z nich vyplývající právní kvalifikaci přestupku učiněné
v blokovém řízení, vzdal se běžného správního řízení, a tudíž nemůže tyto závěry blokového řízení později
zpochybňovat. Jestliže tedy žadatel v žádosti o obnovu řízení podané podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu
zpochybní souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, musí při splnění ostatních podmínek pro obnovu řízení
být provedeno šetření za účelem zjištění, zda tento souhlas skutečně udělil, či nikoliv. Žadatel o obnovu řízení
může zpochybnit souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení s odkazem na to, že skutek nespáchal a pokutový
blok ve skutečnosti podepsala jiná osoba, která se legitimovala jeho osobním dokladem, jako tomu bylo v nyní
projednávané věci. Záměna identity byla tvrzena a několikrát prokázána v trestním řízení (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. Tpjn 309/2001, publikované pod č. 57/2002 Sb. NS, P. Šámal:
K postupu při záměně identity obžalovaného v pravomocném rozsudku, Právní rozhledy č. 6/2000, str. 255),
takže řešení této problematiky má nepochybně význam i pro účely blokového řízení. Lze si však představit
i případy zfalšování podpisu obviněného z přestupku, který jeho spáchání nepopřel, avšak dožadoval se projednání
přestupku v běžném správním řízení. K zfalšování podpisu osoby uvedené na pokutovém bloku však dokonce
může dojít i tehdy, když se žádný přestupek nestal nebo kdy nebyl ztotožněn jeho pachatel. Rozšířený senát dosud
neřešil žádný případ zfalšovaného podpisu obviněného z přestupku na pokutovém bloku. Nicméně pro účely
posouzení předložené právní otázky musí být i na takové případy pamatováno. Také v případě zfalšování podpisu
osoby uvedené na pokutovém bloku je totiž nutné vycházet z toho, že tato osoba neudělila souhlas s projednáním
přestupku v blokovém řízení a v důsledku toho jsou zpochybněna i skutková zjištění učiněná v tomto řízení.“
[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu a uvádí, že obnova řízení v případě přestupku, který byl řešen v blokovém řízení, zásadně
nepřichází v úvahu. Připuštěna je v souladu se závěry rozšířeného senátu pouze v případech,
kdy žadatel o obnovu řízení (domnělý přestupce) neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém
řízení, neboť souhlas ve skutečnosti učinila jiná osoba, event. došlo ke zfalšování podpisu osoby
uvedené na pokutovém bloku. O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
[18] Nad rámec výše citovaných závěrů rozšířeného senátu je obnova řízení přípustná
podle názoru Nejvyššího správního soudu i v dalších případech (které však musí být velmi přísně
a restriktivně posouzeny s ohledem na konkrétní okolnosti případu, neboť v opačném případě
by byl popřen smysl blokového řízení a protože by se z něj stal způsob, jak uniknout sankci
za přestupek), kdy by se v důsledku nepřipuštění možnosti obnovy řízení jednalo o extrémní
případ nespravedlnosti, který by zásadním způsobem narušil důvěru občanů v Českou republiku
coby materiálního právního státu, kterým je Česká republika v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Příkladem takového extrémního případu, jenž by odůvodňoval připustit obnovu řízení
v případě přestupku řešeného v blokovém řízení, by bylo tvrzení žadatele o obnovu řízení,
podle kterého sice dal souhlas s vyřízením věci v blokovém řízení, ale to pouze pod fyzickým
nátlakem zasahujících policistů (např. bitím žadatele), nebo z důvodu bezprávné výhružky
učiněné těmito policisty (např. vyhrožování namířenou pistolí).
[19] O takový případ extrémní nespravedlnosti se však v posuzovaném případě zjevně
nejedná. Skutečnost, že zasahující policista stěžovateli vysvětlil, jaké následky jsou spojené
s udělením či neudělením souhlasu s projednáním věci v blokovém řízení, nedokládá,
že by zasahující policista vůči stěžovateli učinil jakýkoli protiprávní nátlak, v jehož důsledku
by stěžovatel neměl fakticky na výběr, a proto by musel blokovou pokutu podepsat.
[20] Nejvyšší správní soud v tomto směru nezpochybňuje, že stěžovatelova spolujezdkyně
paní L. v inkriminované době měla astmatické potíže, které mohou být v určitých případech i
životu nebezpečné. Ze zjištěného skutkového stavu, který ostatně ani samotný stěžovatel
nerozporuje, ale vyplývá, že spolujezdkyně paní L. netrpěla tak závažným astmatickým
záchvatem, který by ji v době jednání s policisty akutně ohrožoval na životě. Z úředních záznamů
podaných zasahujícím policisty nstržm. P. Š. a nstržm. J. V. vyplývá, že policisté nebyli
informováni o jejích zdravotních potížích, navíc spolujezdkyně s nimi komunikovala a nejevila
známky astmatického záchvatu, či jiných zdravotních potíží. Spolujezdkyně paní L. ve své
výpovědi ze dne 19. 6. 2012 uvedla, že vystoupila z vozidla a žádala o urychlené vyřízení věci
s odvoláním na svůj zdravotní stav. Skutečnost, že paní L. z auta vystoupila a se zasahujícími
policisty komunikovala, potvrzuje i výpověď J. R. ze dne 9. 6. 2012, dalšího spolujezdce
stěžovatele, který nadto uvádí, že se ze strany zasahujících policistů jednalo o standardní postup
při policejní kontrole. Byť tedy zůstalo sporné, zda stěžovatel dostatečně a srozumitelně
informoval zasahující policisty o zdravotním stavu spolujezdkyně paní L., je zjevné, že se
nenacházela v tak závažné situaci, která by ji ohrožovala na životě, pokud mohla z vozidla
vystoupit a se zasahujícími policisty několik minut diskutovat.
[21] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že zdravotní stav paní L. a její údajné naléhání
mohlo volat určitý tlak na stěžovatele, aby věc co nejrychleji vyřešil. Na druhou stranu Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že v naprosté většině případů jsou přestupci obdobných skutků
takřka vždy pod určitým tlakem (např. spolujezdců, času, obchodních partnerů, zaměstnavatele).
Nelze proto dovozovat, jak činí stěžovatel, že z důvodu určitého tlaku svého okolí neučinil svůj
souhlas skutečně a vážně, resp. že jednal v „krajní nouzi“, protože, jak popsal výše Nejvyšší
správní soud, prakticky vždy by mohl přestupce tvrdit, že z důvodu určitého tlaku svého okolí
nesouhlasil s projednáním věci v blokovém řízení svobodně a vážně. Jednání ve spěchu počínání
stěžovatele podle názoru Nejvyššího správního soudu nijak neomlouvá, neboť i tehdy, pokud
člověk pospíchá, si má být vědom následků svého jednání a postupovat s rozmyslem; nestalo-li se
tak, je nutné to přičíst k jeho tíži. Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací žalovaného, podle
které stěžovatel mohl údajně zhoršující se stav spolujezdkyně paní L. řešit jinak než jen
souhlasem s vyřízením věci v blokovém řízení, a to buď vysvětlením zasahujícím policistům
s žádostí o odvoz spolujezdkyně k jejím lékům, případně do nejbližšího zdravotního zařízení,
nebo zavoláním záchranné služby. Rozhodl-li se za těchto – byť obtížných – podmínek souhlasit
s vyřízením věci v blokovém řízení, nemůže stěžovatel následně tvrdit, že vlastně svobodně
s vyřízením věci nesouhlasil a že byl vnějšími okolnostmi k takovému jednání donucen.
[22] Žalovaný proto v napadeném rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, že obnova řízení
v daném případě není možná, a to ani s ohledem na stěžovatelem doloženou lékařskou zprávu
o stavu paní L. Krajský soud žalobu proti napadenému rozhodnutí správně zamítl, byť Nejvyšší
správní soud některé jeho závěry určitým způsobem s ohledem na výše citované usnesení
rozšířeného senátu korigoval – srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 – 106.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k závěru, že nebyl
naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nád rámec jeho běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu