ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.18.2013:29
sp. zn. 5 Afs 18/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
Kytler Jindřich, s. r. o., se sídlem Okrouhlická 698, Planá nad Lužnicí, zastoupený
JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Čelkovická 445, Tábor, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2013, č. j. 10 Af 29/2013 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2012,
č. j. 8658/12-1300, byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzeny dodatečné platební výměry
Finančního úřadu v Táboře ze dne 21. a 22. 3. 2012, kterými byla žalobci doměřena daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období ledna až prosince 2007 a současně mu byla sdělena povinnost
zaplatit penále.
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích dne 31. 1. 2013 žalobu. Žalovaným přitom bylo Odvolací finanční ředitelství, neboť
s účinností od 1. 1. 2013 byla dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky, jednotlivá finanční ředitelství zrušena, a jejich právním nástupcem se ve smyslu
§7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně.
Řízení o žalobě krajský soud svým usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. 10 Af 29/2013 – 18,
zastavil dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tedy pro nezaplacení
soudního poplatku.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. c) a e) s. ř. s., tedy z důvodu zmatečnosti řízení před soudem
a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatel předeslal, že k nezaplacení soudního poplatku v určené lhůtě došlo v důsledku
technického problému v komunikaci mezi ním a jeho právním zástupcem. Důvod zmatečnosti
řízení a nezákonnosti napadeného usnesení spatřoval v tom, že krajský soud rozhodl o zastavení
řízení asistentkou soudce. Dle stěžovatele není asistentka soudce osobou oprávněnou
rozhodnout o zastavení řízení.
Svůj názor stěžovatel opřel o to, že s oudní řád správní upravuje oprávnění činit úkony
v řízení pouze v případě asistentů soudců Nejvyššího správního soudu. V případě krajských
soudů je však třeba vycházet z §64 s. ř. s., dle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dle §38a o. s. ř. stanoví zvláštní zákon, ve kterých
jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou
samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. Stěžovatel v tomto smyslu odkázal
na §36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Dle §36a odst. 4 zákona
o soudech a soudcích asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření
soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce, a dle §36a odst. 5 citovaného
zákona je asistent soudce „oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním
právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující
postavení vyšších soudních úředníků“. Za tento zvláštní právní předpis stěžovatel označil vyhlášku
č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „vyhláška č. 37/1992 Sb.“).
Stěžovatel byl toho názoru, že §6 odst. 3 a 4 vy hlášky č. 37/1992 Sb., který považoval ve věci
za relevantní, nesvěřuje asistentům soudců ve správním soudnictví oprávnění samostatně
rozhodovat o zastavení řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud jako
nedůvodnou zamítl. Uvedl, že dle §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích, ve spojení s §10
odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících
státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o vyšších soudních
úřednících“) je asistent soudce oprávněn samostatně rozhodnout o zastavení řízení z důvodu
nezaplacení soudního poplatku. Podpůrně v této věci žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 4 As 5/2008 - 49, publikovaný pod č. 1681/2008 Sb.
NSS.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ve věci je nesporné, že stěžovatel v řízení před krajským soudem nesplnil svou
poplatkovou povinnost ve lhůtě, kterou mu krajský soud určil ve svém usnesení ze dne
5. 2. 2013, č. j. 10 Af 29/2013 – 16, ani později do právní moci usnesení krajského soudu
o zastavení řízení. O následcích nezaplacení soudního poplatku byl stěžovatel řádně poučen.
Spornou je tak pouze otázka, zda o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku byla
oprávněna samostatně rozhodnout asistentka soudce.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci uvádí, že kasační stížností napadené usnesení
netrpí vytýkanou vadou, neboť o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je asistent
soudce oprávněn samostatně rozhodnout. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s názorem
žalovaného obsaženým ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Ustanovení §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích stanoví, že „[a]sistent soudce
je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší
soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních
úředníků“. Tímto zvláštním právním předpisem je třeba rozumět zákon o vyšších soudních
úřednících. Dle jeho §10 odst. 3 písm. e) platí, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak, může vyšší
soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním rozhodovat ve věcech
soudních poplatků, včetně rozhodování o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek,
rozhodování o zastavení řízení z důvodu nezaplacení poplatku a zrušení uvedeného rozhodnutí,
s výjimkou případů, kdy uložení povinnosti zaplatit poplatek souvisí s rozhodnutím ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2008, č. j. 4 As 5/2008 – 49, publikovaný pod č. 1681/2008 Sb. NSS, v němž Nejvyšší
správní soud dospěl ve vztahu k předcházející právní úpravě k závěru, že „[r]ozhodoval-li
o osvobození od soudního poplatku ve věci správního soudnictví asistent soudce [§9 odst. 2 písm. e) zákona
č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve spojení s §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích], rozhodoval soud v nesprávném obsazení“. Zároveň však výslovně dodal, s ohledem
na současnou právní úpravu, účinnou od 1. 7. 2008, následující: „Nutno poznamenat, že poněkud
jinak tomu bude s účinností od 1. 7. 2008, kdy nový zákon o vyšších soudních úřednících č. 121/2008 Sb.
pamatuje již i na jejich postavení v soudním řízení správním. Podle §10 odst. 3 uvedeného zákona je vyšší soudní
úředník oprávněn provádět též rozhodování ve věcech soudních poplatků včetně rozhodování o osvobození platit
soudní poplatek, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a o zrušení uvedeného rozhodnutí,
s výjimkou případů, kdy uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek souvisí s rozhodnutím o věci samé.
Ve smyslu ust. §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích platí totéž i o asistentech soudců.“
Úvahy stěžovatele předestřené v kasační stížnosti jsou tak zjevně nesprávné. Za zvláštní
právní předpis upravující postavení vyšších soudních úředníků je ve smyslu §36a odst. 5 zákona
o soudech a soudcích třeba rozumět primárně zákon o vyšších soudních úřednících, nikoli
vyhlášku č. 37/1992 Sb. Pokud tedy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku vydala asistentka soudce krajského soudu, stalo se tak v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu