ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.42.2012:53
sp. zn. 5 Afs 42/2012 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze, Těšnov, zast. advokátem JUDr. Vilémem
Podešvou, se sídlem AK ROWAN LEGAL, s.r.o., Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 4. 2012, č. j. 62 Af 61/2010 - 332,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
předsedy stěžovatele ze dne 27. 7. 2010, č. j. ÚOHS-R160/2009/VZ-11065/2010/310-ASc,
jakož i rozhodnutí stěžovatele ze dne 15. 10. 2009, č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ-
12164/2009/510/Hod, a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení.
I. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že má za to, že žalobce-zadavatel nepodložil své
tvrzení důkazy, které by prokázaly, že jiní dodavatelé nejsou schopni plnit předmětnou veřejnou
zakázku. Stejně tak ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Kolaříka, CSc., právního stanoviska
advokátní kanceláře Rowan Legal, s. r. o., stanoviska advokátky Mgr. Radky Šimkové a rovněž
ze znaleckého posudku prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M. nevyplývá, že by veřejnou
zakázku nemohl realizovat jiný dodavatel.; jiný dodavatel by mohl nabídnout odlišné řešení
veřejné zakázky a nevyužít tak některých stávajících systémových a aplikačních návazností,
přičemž žalobce ve výzvě k jednání nespecifikoval, na které prvky plnění v rámci
již realizovaných veřejných zakázek bude navazováno.
Ohledně autorských práv stěžovatel konstatuje, že smlouvy na plnění předchozích
veřejných zakázek automaticky nepředpokládají vytvoření autorského díla. Z dokumentace
o veřejné zakázce nevyplývá, které části zrealizovaných veřejných zakázek lze označit za autorské
dílo a ani zda se žalobce zabýval otázkou, zda vůbec byly některé části dříve dodaných systémů
vytvořeny jako autorská díla podle ustanovení §2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském,
o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
Pokud v licenční smlouvě není obsaženo ustanovení, které by umožňovalo úpravy a změny
informačního systému, pak se v případě potřeby aktualizace či podpory tohoto systému značně
zhorší postavení žalobce-zadavatele čili státní organizace, zároveň se sníží možnost zajištění
bezpečného fungování informačního systému a dále to přináší negativní ekonomické důsledky.
Pokud by smlouva takovéto ustanovení obsahovala, nebyl by potřeba souhlas původního
dodavatele. Stěžovatel rovněž nemá za prokázané, že by původní dodavatel skutečně neposkytl
souhlas, dokonce z předložené dokumentace ani nevyplývá, že by žalobce o udělení souhlasu
k provádění změn autorských děl požádal. Stěžovatel dále uvádí, že ani sama okolnost existence
této smlouvy není podmínkou pro použití ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných
zakázkách“). I kdyby na straně žalobce-zadavatele existovaly důvody ochrany výhradních práv,
tyto důvody byly vytvořeny žalobcem a jsou jím pasivně udržovány. Právě z důvodu pasivního
přičinění žalobce na jeho současném nevýhodném právním stavu v této konkrétní oblasti nelze
akceptovat postup použití jednacího řízení bez uveřejnění podle ustanovení §23 odst. 4 písm. a)
zákona o veřejných zakázkách, a to proto, že nebyla naplněna materiální stránka této podmínky
a tímto postupem došlo k obcházení účelu zákona. Existenci podmínek, které determinují použití
jednacího řízení bez uveřejnění, nesmí vyvolat sám zadavatel svým jednáním a ani není možné
se jich dovolávat s ohledem na smluvní vztah.
Stěžovatel poukazuje na to, že právní vztah, jenž podmiňuje existenci výhradních práv
vybraného uchazeče k předmětu veřejné zakázky, kterým je informační právní systém, vznikl
v důsledku jednání žalobce a ten nepodnikl relevantní kroky k odstranění tohoto pro něj
nevýhodného právního stavu. Žalobce rovněž nevyvíjel žádnou snahu odstranit právní omezení
spojená s tímto informačním systémem. Nevýhodnost tohoto právního stavu je zcela objektivní
a jeho odstranění by znamenalo nutnost zadání veřejné zakázky v transparentnějším zadávacím
řízení, do kterého by se mohlo přihlásit více zájemců a žalobce by předmět veřejné zakázky získal
pravděpodobně za nižší cenu nebo za výhodnějších podmínek. Nebyla naplněna ani jiná
z podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, které stanoví zákon v ustanovení §23
zákona, a z tohoto důvodu žalobce ve veřejné zakázce postupoval v rozporu se zákonem
o veřejných zakázkách, přičemž jeho postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
Stěžovatel konstatuje, že zadavatel je při postupu podle zákona o veřejných zakázkách
povinen vždy jednat s ohledem na dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu
diskriminace, přičemž cílem postupu zadavatele podle zákona o veřejných zakázkách je účelné,
hospodárné a efektivní naplnění jeho potřeb. Zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti
(což jsou taktéž zásady, které jsou zakotveny některými zákony, které upravují zásady
hospodaření s veřejnými finančními prostředky) tak lze považovat za cíl, jehož má být postupem
podle zákona dosaženo. V tomto smyslu považuje naplnění zmíněných zásad za cíl zákona jeho
důvodová zpráva, podle které je tohoto cíle dosahováno především vytvářením podmínek pro to,
aby smlouvy hrazené z veřejných prostředků byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské
soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Při výkonu dohledu nad zadáváním
veřejných zakázek, tedy posuzování souladu postupu zadavatele se zákonem o veřejných
zakázkách, se stěžovatel zabývá dodržováním zásad postupu zadavatele vyjádřených v ustanovení
§6 zákona - tedy zásadami transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Žalobce
nepostupoval v souladu s těmito zásadami, a to tím, že veřejnou zakázku zadal v rámci jednacího
řízení bez uveřejnění, což znamenalo znemožnění soutěže o nejnižší nabídkovou cenu
či nejvýhodnější podmínky. Tento druh zadávacího řízení použil žalobce v rozporu se zákonem.
V této věci tedy stěžovatel uzavírá, že prověřil, zda žalobce postupoval v souladu
s ustanovením §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a dospěl k závěru, že žalobce
postupoval v rozporu s tímto zákonem. Z tohoto důvodu nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí
stěžovatele je nezákonné. Zadavatel zadal veřejnou zakázku pomocí méně formálního a méně
transparentního druhu zadávacího řízení s odůvodněním, že tento postup je v souladu
se zákonem, protože předmět veřejné zakázky může provést pouze vybraný uchazeč. Takový
důvod ale nemůže naplnit materiální stránku splnění podmínky ustanovení §23 odst. 4 písm. a)
zákona o veřejných zakázkách, a to proto, že právní stav, kterým žalobce použití jednacího řízení
bez uveřejnění odůvodnil, sám udržoval a nepodnikl aktivní kroky k jeho nápravě. Formálně byla
podmínka ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona naplněna, ale zadavatel z výše uvedeného
důvodu použitím jednacího řízení bez uveřejnění obešel účel zákona. Dle striktního názoru
Soudního dvora Evropské unie, který je vyjádřen např. v rozhodnutích ve věci C-199/85 -
Komise proti Itálii a ve věci C-385/02 - Komise proti Itálii, se zadavatel nemůže dovolávat
existence pouhého jediného dodavatele schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže
sám tento „stav exkluzivity“ vytvořil. Dále se Soudní dvůr v těchto rozsudcích vyjádřil tak,
že výjimky z pravidel směřujících k zajištění efektivity práv zaručených Smlouvou v odvětví
veřejných zakázek, musí být vykládána restriktivně a důkazní břemeno ohledně existence
výjimečných podmínek odůvodňujících výjimku (tedy použití jednacího řízení bez uveřejnění)
nese ten, kdo se jich dovolává. Rovněž z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca
101/2004 ze dne 26. 9. 2005 vyplývá, že výjimku podle §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách není zadavatel oprávněn použít, pokud výhradní práva o své vůli a vědomě vytvořil
předchozím uzavřením smluv, aniž by to bylo vzhledem k předmětu plnění nezbytné k realizaci
veřejné zakázky. Z uvedených rozsudků lze dovodit, že důvody pro zadání veřejné zakázky
formou jednacího řízení bez uveřejnění musí být objektivně dány, zadavatelem jednoznačně
prokázány a nelze se vyhnout povinnosti zadat veřejnou zakázku v otevřeném nebo užším řízení
z důvodu pochybení zadavatele v předchozím zadávacím řízení.
Stěžovatel podotýká, že ačkoliv se v případě Komise Evropských společenství proti
Italské republice jednalo o výklad čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice Rady č. 93/37/EHS, mají
uvedené právní závěry Soudního dvora relevanci i k právní úpravě bezprostředně navazující,
jíž je čl. 31 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/18/ES, vztahující
se rovněž na dodávky a služby. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s právními závěry krajského soudu
a domnívá se, že shora uvedené obecné závěry Soudního dvora mají přímý dopad na veřejnou
zakázku šetřenou stěžovatelem v původním správním řízení.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Vyjádření žalobce
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel ve své kasační
stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, když pouze shrnuje zjištění a závěry, která již učinil
a vyslovil v rámci vedeného správního řízení a rovněž v rámci řízení před krajským soudem
o správní žalobě. V podstatné části kasační stížnosti se stěžovatel omezuje pouze na reprodukci
těchto závěrů, aniž by současně adekvátním způsobem reagoval na argumentaci napadeného
rozsudku, kterou byla uvedená tvrzení stěžovatele dostatečně vyvrácena. Kasační stížnost tedy
v tomto smyslu postrádá odůvodnění, neboť nepolemizuje s argumentací rozsudku a tedy
neoznačuje konkrétní důvody tvrzené nesprávnosti napadeného rozsudku. Kasační stížnost tak
fakticky postrádá náležitosti ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s, neboť označení důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je ze strany stěžovatele pouze formální a není
promítnuto do odůvodnění kasační stížnosti.
K prokázání nemožnosti plnění jiným subjektem stěžovatel uvádí, že žalobce nepodložil
důkazy své tvrzení o tom, že jiní dodavatelé nejsou schopni plnit předmětnou veřejnou zakázku.
Stěžovatel uvádí, že takový závěr nevyplývá ani ze znaleckých posudků a právních stanovisek
předložených žalobcem. Stěžovatel rovněž opakuje, že zadavatel ve výzvě k jednání
nespecifikoval, na které prvky plnění v rámci již realizovaných veřejných zakázek bude
navazováno. K tomu žalobce uvádí, že tvrzení stěžovatele je v příkrém rozporu mimo jiné
s oběma znaleckými posudky, které byly ve věci vyhotoveny na straně žalobce i na straně
stěžovatele, a rovněž je v příkrém rozporu s právním hodnocením těchto posudků, které učinil
krajský soud. Žalobce v tomto bodě tedy znovu shrnuje, že veškerá výše uvedená vyjádření
jednoznačně a bez výjimky potvrdila, že v případě realizované veřejné zakázky bylo zasahováno
do autorského díla dodavatele, které tento vytvořil v rámci předchozí veřejné zakázky, a tedy
žádný jiný subjekt nebyl oprávněn realizovat předmět plnění veřejné zakázky způsobem, kterým
by docházelo k zásahu do těchto autorských práv. Všechna výše uvedená vyjádření se shodla,
že jediný způsob realizace předmětu plnění jiným subjektem by byl cestou úplného nahrazení
původního autorského díla dodavatele novým autorským dílem. Tuto cestu však krajský soud
správně odmítl jako extrémně nehospodárnou, a tedy v rozporu se smyslem zákona o veřejných
zakázkách. Pokud tedy stěžovatel nyní bez dalšího opakuje svou tezi o přípustnosti realizace
předmětu veřejné zakázky jiným subjektem, aniž by relevantním způsobem vyvrátil tvrzení
krajského soudu, je jeho argumentace bezpředmětná.
Pokud stěžovatel uvádí, že žalobce jako zadavatel ve výzvě nespecifikoval, na které prvky
v rámci realizovaných veřejných zakázek bude navazováno, není podle názoru žalobce zřejmé,
jakou konkrétní výtku, tím má stěžovatel na mysli. Pokud tím stěžovatel dovozuje porušení
ustanovení §34 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, tedy nedostatek formálních náležitostí
výzvy, konstatuje žalobce, že tato výtka je nedůvodná, neboť text výzvy k jednacímu řízení bez
uveřejnění plně odpovídal předepsaným zákonným náležitostem. Stěžovatel navíc takovou výtku
uplatňuje až nyní, v rámci kasační stížnosti a nikoliv rámci správního rozhodnutí, a tedy je taková
výtka irelevantní.
Pokud se pak stěžovatel touto výtkou snaží zpochybnit transparentnost způsobu zadání
veřejné zakázky, pak zřejmě zapomíná, že jednací řízení bez uveřejnění je právní institut,
u kterého je prvek transparentnosti potlačen, a to vzhledem k tomu, že zadávacího řízení
se účastní pouze omezený okruh subjektů. V šetřeném případě navíc do jednacího řízení
vstupoval subjekt - dodavatel, který byl dostatečně obeznámen s dosavadním softwarovým
vybavením zadavatele, tedy měl podrobné informace o tom, na jaké komponenty v rámci svého
předchozího autorského díla bude nyní navazovat.
Konečně pokud předmětná výtka má „usvědčovat“ žalobce z toho, že nedostatečně
prokázal oprávnění postupovat touto formou zadávacího řízení, pak žalobce - v úzké návaznosti
na závěry napadeného rozsudku - opakuje, že důvody pro užití jednacího řízení bez uveřejnění
nastaly objektivně, přičemž žalobci jako zadavateli zákon neukládá tyto důvody podrobně
rozvádět, či snad „dokazovat“ již ve výzvě k účasti v jednacím řízení bez uveřejnění,
ale povinnosti žalobce jako zadavatele je prokázat jejich existenci v řízení před stěžovatelem.
Žalobce v tomto bodě uvádí, že existenci důvodu pro užití jednacího řízení bez uveřejnění
v rámci správního řízení nade vší pochybnost prokázal. V této souvislosti stěžovatel opakuje svůj
argument, že ze zadávací dokumentace nevyplývá, zda se žalobce před zahájením zadávacího
řízení pokusil získat svolení dodavatele k zásahu do jeho autorského díla jiným subjektem.
Nad rámec uvedeného žalobce poukazuje rovněž na to, že již samotná úvaha stěžovatele
je zcela odtržená od reality, a tedy ve své podstatně bezpředmětná. Žalobce si dovoluje
připomenout, že dodavatel je právnickou osobou vlastněnou soukromými subjekty, přičemž
se jedná o akciovou společnost ve smyslu ustanovení §56 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Jedná se tedy
o subjekt založený za účelem podnikání. Smyslem podnikání je pak dle ustanovení §2 odst. 1
obchodního zákoníku soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem
a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. V tomto kontextu si pak žalobce dovoluje
položit otázku, zda lze důvodně předpokládat, že subjekt vykonávající činnost mimo jiné
za účelem zisku, by se bez dalšího vzdal jakékoli své podnikatelské výhody na trhu s plným
vědomím toho, že tento krok mu přinese nižší zisk, než kdyby se této výhody nevzdal. Žalobce
si na tuto otázku - s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 obchodního zákoníku - dovoluje
odpovědět záporně. Nelze tedy v této souvislosti důvodně očekávat, že by dodavatel dal souhlas
k zásahu do svých autorských práv třetím subjektem, když jej k tomuto souhlasu nezavazuje
žádné smluvní ujednání, přitom odepření tohoto souhlasu mu umožňuje generovat zisk
z navazující veřejné zakázky, jejíž realizace je pro zadavatele potřebná. Nelze ani důvodně
očekávat, že by dodavatel tento případný souhlas poskytl za podmínek, které by pro něj byly
méně výhodné, než realizace samotné veřejné zakázky.
Žalobce má za to, že v zájmu nestranného a komplexního posouzení zákonnosti postupu
žalobce jako zadavatele si stěžovatel při posuzování předmětného případu musel položit totožné
otázky. Pokud pak na tyto otázky v rámci správního uvážení odpověděl jinak než žalobce - tedy
pozitivně, pak žalobce poukazuje na skutečnost, že o tomto správním uvážení není v odůvodnění
obou rozhodnutí stěžovatele ani zmínka, a tedy jsou tato nepřezkoumatelná, a proto nezákonná.
Tato nezákonnost je o to markantnější, že stěžovatel zjevně považuje existenci či neexistenci
prokazatelné snahy žalobce o získání tohoto souhlasu za ten kruciální bod, který činí jednání
žalobce jako zadavatele nezákonným.
Žalobce v této souvislosti uvádí, že nelze důvodně předpokládat, že by dodavatel dal bez
dalšího souhlas k zásahu do svého autorského díla třetí osobou. Rovněž nelze očekávat,
že by případný souhlas byl poskytnut zdarma a za výhodnějších podmínek, než pro dodavatele
představuje realizace předmětné veřejné zakázky. Jakákoli žádost o poskytnutí takového souhlasu
by tedy byla nade vší pochybnost bezpředmětná a hypotetické úvahy stěžovatele tak postrádají
reálný základ. Žalobce si dovoluje zdůraznit, že stěžovatel v rámci správního řízení není oprávněn
vytvářet hypotetické konstrukce o existenci či neexistenci snahy zadavatele na existenci určitého
právního stavu (získání souhlasu) a z těchto hypotetických konstrukcí dovozovat nezákonnost
postupu zadavatele, pokud současně neposoudí reálnost a pravděpodobnost takové hypotetické
konstrukce.
K námitce stěžovatele, že v rámci veřejných zakázek, na které navazovalo provedené
jednací řízení bez uveřejnění, byla vytvořena autorská díla, respektive stěžovatel uvádí, že žalobce
tuto skutečnost neprokázal, žalobce konstatuje, že stěžovatel své tvrzení žádným způsobem
nedokládá ani neodůvodňuje, a tedy zjevně zcela vědomě ignoruje průběh dokazování, který byl
proveden v rámci správního řízení, a byl hodnocen rovněž před krajským soudem. Stěžovatel
zcela ignoruje závěry obou znaleckých posudků, které nade vší odůvodnitelnou pochybnost
prokazují, že v rámci předmětných veřejných zakázek vznikla autorská díla ve smyslu ustanovení
§2 autorského zákona. Je v této souvislosti zcela nerozhodné, zda zadávací dokumentace těchto
veřejných zakázek se výslovně zmiňovala o tom, že vzniknou autorská díla, či zda tato skutečnost
zde nebyla zmíněna explicitně. Uvedená skutečnost je totiž pro posouzení zákonnosti postupu
zadavatele při užití jednacího řízení bez uveřejnění zcela irelevantní. V této souvislosti
je rozhodné zejména to, že autorská díla objektivně vznikla, držitelem autorských práv k těmto
dílům je dodavatel a současně předmět plnění poptávaný žalobcem jako zadavatelem na tato
autorská díla navazoval.
Žalobce poukazuje na to, že stěžovatel konečně na několika místech své kasační stížnosti
uvádí, že žalobce jako zadavatel „neprovedl relevantní kroky k odstranění tohoto, pro něj
nevýhodného právního stavu“, případně tvrzení, že žalobce „nevyvíjel žádnou snahu odstranit
právní omezení spojená s tímto informačním systémem“. Stěžovatel z uvedeného dovozuje,
že zadavatel právní stav, kterým odůvodnil použití jednacího řízení bez uveřejnění, sám udržoval
a nepodnikl aktivní kroky k jeho nápravě. V této souvislosti pak stěžovatel odkazuje
na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie - rozsudky C-199/82 a C-385/02, a rovněž
na rozhodovací praxi krajského soudu, a to konkrétně na rozsudek sp. zn. 31 Ca 101/2004.
Z těchto judikátů má vyplývat, že zadavatel se nemůže dovolávat „stavu exkluzivity“, pokud
jej sám způsobil, jako např. v odkazovaném rozsudku krajského soudu, kde výhradní právo
vytvořil zadavatel vědomým uzavřením předchozí smlouvy, aniž by to vzhledem předmětu plnění
veřejné zakázky bylo nezbytné. Dle vyjádření stěžovatele tedy důvody pro užití jednacího řízení
bez uveřejnění musí být dány objektivně a nikoli na základě „pochybení zadavatele v předchozím
zadávacím řízení‘.
Žalobce má za to, že odkazované judikáty nejsou na dotčený případ použitelné, neboť právní
stav v těchto rozsudcích je v podstatných směrech odlišný od právního stavu žalobce jako
zadavatele. Žalobce - na rozdíl od judikátů - nepostupoval účelově, „stav exkluzivity“ vznikl
přirozeně a mezi jeho vytvořením a úmyslem postupovat prostřednictvím jednacího řízení
bez uveřejnění neexistuje příčinná souvislost. Žalobce si především dovoluje zdůraznit,
že v odkazovaných rozsudcích byl v jednání zadavatele vždy zjevný úmysl obejít zákon, přičemž
stav exkluzivity vznikal bezdůvodně, tedy aniž by byl vyvolán specifiky veřejné zakázky, a jeho
jediným racionálním zdůvodněním byla právě snaha zadavatele vyhnout se postupu podle práva
veřejných zakázek. V odkazovaném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C385/02,
Komise proti Italské republice, zadavatel plánoval několik podobných stavebních prací, přičemž
již v prvním zadávacím řízení si zadavatel vymínil doložku, že veškeré další práce (v rozmezí
několika let) budou zadány stejnému dodavateli. Zadavatel tak již při zadání první veřejné zakázky
věděl o realizaci dalších zakázek, a pro jejich zadání si úmyslně a účelově připravil „stav
exkluzivity“. Stejně tak v uváděném rozsudku krajského soudu sp. zn. 31 Ca 101/2004 se jednalo
o situaci, kdy zadavatel - město, deklaroval úmysl realizovat na konkrétním místě podle
konkrétního projektu bytový dům, toto místo následně pronajal konkrétnímu developerskému
subjektu (postupem mimo režim právních předpisů o veřejných zakázkách, neboť se nejednalo
o veřejnou zakázku) a existenci tohoto nájemního vztahu posléze zadavatel označil za důvod pro
zadání veřejné zakázky pronajímateli. I zde tedy zadavatel již od počátku postupoval účelově, činil
systematické kroky k obejití předpisů o veřejných zakázkách, přičemž mezi jednotlivými kroky
zadavatele byla věcná i časová vazba a zjevná příčinná souvislost. V tomto případě pak bylo navíc
další silnou indicií, že developerský subjekt, kterému byla veřejná zakázka zadána, postupoval
obdobným způsobem i v jiných městech, a tedy se jednalo o předem připravený způsob obejití
zákona.
Současně se žalobce důrazně ohrazuje proti tvrzení, že v předchozích zadávacích řízeních
se žalobce jako zadavatel dopustil „pochybení“. K takovému tvrzení není stěžovatel oprávněn.
Takové tvrzení by mohl stěžovatel vyslovit pouze v rámci správního řízení, jehož předmětem
by bylo přezkoumání úkonů zadavatele v těchto veřejných zakázkách, nikoli nyní následně.
Takové správní řízení však nebylo nikdy zahájeno, a tedy jakékoli soudy stěžovatele v této věci
jsou jednoznačným překročením pravomoci stěžovatele jako správního orgánu.
S ohledem na výše uvedené navrhuje žalobce, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne
22. 7. 2010, č. j. ÚOHS-R160/2009/VZ-11065/2010/310-ASc, předseda stěžovatele zamítl
rozklad žalobce a v celém rozsahu potvrdil rozhodnutí stěžovatele ze dne 15. 10. 2009,
č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ-12164/2009/510/HOd, kterým bylo konstatováno, že se žalobce
jako zadavatel veřejné zakázky „Systémová centralizace v rámci resortu Mze“ dopustil správního
deliktu podle ustanovení §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, tím, že nedodržel
postup stanovený v ustanovení §21 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, když zakázku zadal
v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky v ustanovení §23
zákona, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a s vybraným
uchazečem již byla uzavřena smlouva na plnění této veřejné zakázky. Za spáchání tohoto deliktu
byla žalobci uložena pokuta 800 000 Kč.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce, jakožto zadavatel, zadal veřejnou zakázku
„Systémová centralizace v rámci resortu Mze“, a to na základě výzvy k jednání ze dne 10. 4. 2009
učiněné uchazeči Telefonica O2 Czech Republic, a.s.; s tímto dne 24. 4. 2009 uzavřel zadavatel
smlouvu o dílo na plnění předmětné veřejné zakázky. Použití jednacího řízení žalobce odůvodnil
návazností na předchozí realizované veřejné zakázky „Služby správy a provozu serverové
infrastruktury a aplikací“ a „Rozšíření služeb správy a provozu serverové infrastruktury
a aplikací“, které byly plněny vybraným uchazečem, a dále nutností zásahu do autorských děl
vytvořených v rámci plnění uvedených veřejných zakázek, přičemž nelze oprávněně
předpokládat, že vybraný uchazeč udělí souhlas k zásahu do autorských práv.
Žalobce tedy předmětnou nadlimitní veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez
uveřejnění, které zahájil dne 10. 4. 2009 zasláním výzvy k jednání jedinému zájemci. Podle
stěžovatele (i jeho předsedy) však v daném případě nebyly pro zadání veřejné zakázky v jednacím
řízení bez uveřejnění splněny podmínky, neboť nebylo prokázáno, že by předmětnou zakázku
nemohl realizovat jiný dodavatel.
Krajský soud na základě podané žaloby obě správní rozhodnutí zrušil, když dospěl
k názoru, že z důvodu nezbytné ochrany výhradních práv, což žalobce v řízení prokázal,
postupovat v intencích ust. §23 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách mohl. Podle názoru
krajského soudu z vypracovaných posudků vyplývá, že daná situace žalobce opravňovala k zadání
zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění; z obou znaleckých posudků (a to jak z posudku
předloženého žalobcem v rámci správního řízení, tak z posudku, který si nechal vyhotovit
předseda stěžovatele) totiž vyplynulo, že v rámci plnění předmětné veřejné zakázky bude
zasaženo do autorských děl (počítačových programů, které jsou podle ustanovení §2 odst. 2
autorského zákona dílem, jsou-li původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním
výtvorem), vytvořených během realizace předchozích veřejných zakázek. Bez svolení osloveného
dodavatele do těchto programů zasahovat nelze, přičemž oslovený dodavatel tento souhlas
žalobci odmítl vydat. Je to tedy toliko oslovený dodavatel, kdo je z důvodu ochrany výhradních
práv (práv podle autorského zákona) schopen předmětnou zakázku realizovat. Podmínky
zakotvené v ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách pro zadání veřejné
zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, tak byly dle názoru krajského soudu splněny.
Se závěrem krajského soudu stran posouzení nastolené sporné právní otázky, tzn. zda
žalobce naplnil podmínky pro užití jím uplatněného postupu při zadání veřejné zakázky, tedy
v jednacím řízení bez uveřejnění dle §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách,
se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Podle ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách může zadavatel
zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění tehdy, jestliže veřejná zakázka může být
splněna z technických či uměleckých důvodů, z důvodu ochrany výhradních práv nebo z důvodů
vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým dodavatelem.
Jednací řízení bez uveřejnění je typem zadávacího řízení, v němž zadavatel vyzývá
k jednání jednoho zájemce nebo omezený okruh zájemců. Z obecného hlediska je použití
jednacího řízení bez uveřejnění vázáno na splnění omezujících podmínek, aby tohoto typu
zadávacího řízení nebylo zneužíváno. Zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění
je možné použít v tom případě, kdy uspokojení potřeby zadavatele není nebo nebylo možné
dosáhnout v „klasickém“ zadávacím řízení, tj. soutěží o zakázku. Zadavatel se může obrátit
na jednoho nebo více vybraných zájemců, s nimiž bude vyjednávat smluvní podmínky, aniž
by tento záměr musel předem uveřejnit, pouze za podmínek uvedených v ustanovení §23
zákona. V šetřeném případě směřuje argumentace zadavatele k použití ustanovení §23 odst. 4
písm. a) zákona, tj. možnosti splnit veřejnou zakázku pouze určitým dodavatelem z technických
důvodů, především však z důvodu ochrany výhradních práv.
O použití příslušného druhu zadávacího řízení vždy rozhoduje zadavatel, který za způsob
zadání veřejné zakázky nese odpovědnost. Předmětem sporného posouzení ve věci nyní
projednávané je především otázka, zda unesl zadavatel zmíněné důkazní břemeno.
V projednávané věci není sporu o tom, že specifičnost a odbornost předmětu veřejné
zakázky vyžadovala odborné znalecké posouzení. Zadavatel musel důkladně a objektivně
osvědčit, že jsou dány důvody aplikace jednacího řízení bez uveřejnění, a to např. posudkem
z oboru IT a oboru práva, tak jak to zadavatel učinil. Zadavatel byl povinen před rozhodnutím,
zda lze využít jednací řízení bez uveřejnění, důkladně právně posoudit předchozí zakázku,
na kterou se má navazovat, z hlediska autorského práva, povahy licence a technického hlediska.
Prokázání existence důvodu pro aplikaci ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona není z obecného
hlediska vázáno pouze na předložení listiny ve formě dokladu (např. ochranná známka, užitný
vzor, patent, licence), ale tyto objektivní důvody musí skutečně existovat; podmínky pro aplikaci
citovaného ustanovení zákona musí být naplněny fakticky. Z předmětných znaleckých posudků
vyplývá, že v předchozích zakázkách bylo vytvořeno autorské dílo, smlouvy na plnění
předchozích zakázek sice automaticky nepředpokládají jeho vytvoření, nicméně jak z posudků,
které nechal vypracovat žalobce, tak z vlastního posudku stěžovatele, je tato okolnost zřejmá.
Je tak prokázána objektivní existence výhradních práv (autorských), která nedovolují zadavateli
libovolně nakládat s předchozími systémy, na které by měla veřejné zakázka navazovat.
K námitce, že žalobce neuvedl, které části zrealizovaných veřejných zakázek lze označit
za autorská díla, Nejvyšší správní soud konstatuje, že zadavatel má objektivně prokázat existenci
výhradních práv (unést důkazní břemeno ohledně existence výjimečných podmínek), nikoliv
prokazovat jaká konkrétní autorská práva se dané věci týkají. Takového vymezení je již třeba
pouze pro posouzení, jaké části zakázky mohou být zadány v jednacím řízení bez uveřejnění.
Autorské dílo vzniká neformálně, tj. vznikem díla v objektivně vnímatelné podobě, není potřeba
žádné registrace, notifikace, doložky či autorského označení. Pokud měl stěžovatel za to,
že součástí plnění měly být běžně dostupné služby a dodávky (např. dodávka hardware a běžných
licencí, jiné nenavazující plnění), které by bylo nutné zadat v obecně použitelném druhu
zadávacího řízení, měl tuto skutečnost ve svém rozhodnutí uvést, případně vhodně zvolenými
znaleckými posudky prokázat. Tak však stěžovatel neučinil.
Na otázku týkající se existence výhradních práv nutně navazuje otázka, kterou si zadavatel
musí položit, a to relevantní ekonomické stránky zakázky, tj. srovnání nákladů na realizaci
zakázky stávajícím a jiným dodavatelem. Protože cílem zákona je zejména zajištění
hospodárnosti, efektivnosti a účelovosti nakládání s veřejnými prostředky, musí zadavatel dbát
na to, aby veřejné zadávání se uskutečnilo za podmínek hospodářské soutěže a konkurenčního
prostředí. Zadavatel si musí zjistit a ověřit, zda, než použije jednací řízení bez uveřejnění,
u kterého se upřednostňují jiné zájmy spíš než transparentní a hospodárné zadání veřejné
zakázky, nelze existenci výhradních práv za splnění podmínky ekonomické výhodnosti nepoužít
nebo rozšířit tak, aby se již nejednalo o práva výhradní. Zadavatel-žalobce toho mohl docílit
dvěma způsoby. Jedním je výstavba systému tzv. „na zelené louce“ a druhý je odkoupení
či rozšíření licence takovým způsobem, aby se o veřejnou zakázku mohl ucházet i jiný dodavatel.
První varianta byla (plně v souladu se znaleckými posudky) odmítnuta jako neekonomická. Druhá
varianta, dle vyjádření žalobce v rozkladu, není možná, když nebyl udělen souhlas k provádění
změn autorských děl. Stěžovatel si více informací z jednání mezi zadavatelem a dodavatelem,
z nichž by mohl dovozovat postup žalobce směřující k obcházení zákona, nevyžádal.
Podle Nejvyššího správního soudu, jak vyplývá z předmětného spisu, nelze mít
za prokázanou důvodnou pochybnost nad okolnostmi, které vedly k zadání veřejné zakázky
a následně k zadání další veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění dle ustanovení §23
odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pokud takovou důvodnou pochybnost vyslovil
stěžovatel, nepodařilo se mu ji však prokázat. Zadavatel z hlediska skutkového stavu předložil
argumenty, proč byl oprávněn použít jednací řízení bez uveřejnění. Podle Nejvyššího správního
soudu tak, alespoň po formální stránce, došlo k naplnění podmínek ustanovení §23 odst. 4
písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Z výše uvedených důvodů námitku stěžovatele, týkající
se neexistence či neprokázání výhradních práv, neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovatel založil svoji argumentaci mimo jiné na polemice o tom, zda zadavatel-žalobce
sám nezavinil stav exkluzivity pro původního dodavatele, tedy zda skutečně zadavatel zaviněně
sám nevytvořil nevýhodnou situaci, či zda naopak lze konstatovat, že jsou naplněny okolnosti
ustanovení §121 odst. 1 zákona a zadavatel tedy neodpovídá za delikt.
Podmínkou postupu dle ust. §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, jak již
bylo uvedeno, je skutečnost, že existuje pouze jeden dodavatel, který je schopen veřejnou
zakázku splnit; tento stav se přitom posuzuje k okamžiku zahájení zadávacího řízení. Výše
citované ustanovení vychází tedy z předpokladu, že předmět veřejné zakázky je natolik specifický,
že může být realizován pouze jedním dodavatelem - a to především z technických důvodů, resp.
z důvodu ochrany výhradních práv. Ochrana výhradních práv připadá v úvahu zejména v situaci,
kdy zadavatel získal v minulosti licenční oprávnění, které je nezbytné pro pořízení dalšího plnění,
a dodavatel nemá vůli udělit autorskoprávní nebo jinou licenci jiné osobě, která by plnění mohla
zadavateli poskytnout Rovněž technické důvody, které má cit ustanovení na mysli, mohou
spočívat např. v požadavku zadavatele na zajištění kompatibility, v požadavku odůvodněném také
technickými okolnostmi, pro které by plnění od jiného dodavatele vyvolalo nepochybně vyšší
náklady nebo značné riziko nefunkčnosti již pořízeného plnění (zde informačního systému).
Důvodem pro aplikaci tohoto ustanovení je skutečný a prokazatelný stav technické
neslučitelnosti či provozních problémů, které by vznikly z důvodu změny dodavatele. Nutno
konstatovat, že uvedené je typické právě mimo jiné i pro oblast informačních technologií.
Zakázku, o kterou se v případě žalobce jednalo, lze dle názoru Nejvyššího správního soudu
považovat za specializovanou veřejnou zakázku, u níž lze postup, který uplatnil žalobce, shledat
opodstatněným.
Jednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní,
tedy nezávislé na vůli zadavatele. Není sporu o tom, že pokud by se zadavatel svým vlastním
zaviněným postupem dostal do situace, kdy musel přidělit zakázku pouze jedné určité
společnosti, porušil by tím zákon o veřejných zakázkách. Zadavatel se tak nemůže dovolávat
existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět
veřejné zakázky, pakliže sám tento „stav exkluzivity“ vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli,
kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit. V této souvislosti
lze odkázat např. na již dřívější rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, č. j. 2 A
3/2002 - 75, v němž soud mimo jiné uvedl: „Žalobce usuzuje na správnost aplikace ustanovení §50
odst. 1 písm. b) zákona [tehdy zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, obdobně
uvedené ustanovení upravuje výzvu jednomu zájemci k podání nabídky specializované veřejné
zakázky v případech, kdy plnění veřejné zakázky může poskytnout jediný zájemce] z objektivních
skutečností, pro něž bylo možno zadat zakázku pouze jedinému zájemci. Aby mohla být takováto úvaha
akceptována, nejsou žádné důvody. Okolnosti, které by za jiné situace mohly aplikaci tohoto ustanovení
aprobovat, by nemohly vycházet ze stavu, kdy si žalobce sám nejprve vytvořil ony podmínky, a teprve až bylo
právně nemožné nebo obtížné je změnit, dovolával se postupu dle citovaného zákona. Nejprve totiž byly uzavírány
smlouvy nájemní, kterými se navodil stav, podle něhož byl žalobce povinen postupovat tak, aby na takto
pronajatých pozemcích výstavbu prováděl výlučně nájemce. Následovaly smlouvy o sdružení prostředků, které
petrifikovaly stav nájemní a obsah smluv nájemních v tom, že dále se pokračovalo v prohlubování vzájemného
smluvního vztahu směřující k oboustranné participaci účastníků smlouvy na vlastní výstavbě domu a teprve poté
se přistoupilo k postupu dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Nejde tedy o to, zda je právem žalobce
uzavřít nájemní smlouvu, ale jaký měl být zvolen režim zakázky. Tato skutečnost je prvotní a následné vztahy
jsou druhotné a z ní vyplývající Soud se zde plně ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že v daném případě svým
obsahem nešlo o zakázku, jež by sama o sobě byla mimořádná a že by ji nebylo možné zadat jinému subjektu,
neboť jde o zcela běžnou výstavbu bytů a navazující infrastruktury a pouze skutečnost, že existovaly právní
podmínky natolik specifické, že nebylo jiné cesty, nežli porušit zákon, nemůže vést k moderaci přístupu orgánu
dohledu nad dodržováním zákona o zadávání veřejných zakázek.
Soud si dokáže představit situaci, kdy by z důvodů nezávislých na vůli žalovaného zadavatele existovaly
právní vztahy, jež by mohly úvahu o mimořádnosti okolností, za nichž je zakázka zadávána, příhodněji
ospravedlnit Avšak vyjdeme-li z textu zákona, pojem specializované veřejné zakázky je třeba ztotožnit
s charakterem zakázky jako takové, nikoliv s právními okolnostmi, které ji provázejí. Již proto není možné
přistoupit na argumentaci žalobce, naopak výtku žalovaného směřující k obsahu nájemních smluv, totiž aby
umožňovaly přístup dalších uchazečů o výstavbu bytů, lze shledat oprávněnou. Žalobce si v daném případě nejprve
vytvořil sám jistá právní omezení, totiž smlouvu o nájmu, která směřuje k zajištění, aby právě nájemce se podílel
na výstavbě předmětných veřejných zakázek, a teprve poté bylo přistoupeno k úvahám o tom, jaké ustanovení
zákona o zadávání veřejných zakázek lze aplikovat. Za té situace pak žalobce zvolil postup dle §50 odst. 1
písm. b), tedy výzvu jednomu zájemci v podání nabídky. Ovšem takto vnímat ustanovení §50 jako výjimku
postupu při zadávání veřejných zakázek podle předchozích částí zákona v žádném případě nelze. Žalobce
se vystavuje pochybnostem o tom, zda řádně zvolený postup by nevylučoval, že výsledek by byl z ekonomického
směru stejný nebo lepší. Jde však o hypotetický předpoklad, který je obtížně prokazatelný oběma směry. Postup
žalobce nebyl správný, neopíral se o výlučnost charakteru veřejné zakázky, ani o výlučnost situace, neboť ta byla
připravena zadavatelem před vlastním aktem zadávání.“ Obdobně i Krajský soud v Brně ve svém
rozsudku ze dne 26. 9. 2005, č. j. 31 Ca 101/2004, uvedl: „Argumentaci žalobce není možné přesvědčit
ani v jeho právním hodnocení skutkového stavu věci, ve vztahu k zákonným podmínkám pro postup ve smyslu
§50 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek; Soud se v tomto směru zcela ztotožňuje se závěry
obou správních orgánů, dle kterého žalobce o své vůli a vědomě vytvořil podmínky, za kterých již fakticky nebylo
možné předmětnou veřejnou zakázku realizovat bez porušení zákona (uzavření nájemní smlouvy se smlouvou
o koupi budoucí). Nešlo tedy o okolnosti, které by nastaly nezávisle na vůli žalobce jakožto zadavatele veřejné
zakázky a které by mohly odůvodnit použití mimořádného způsobu zadání veřejné zakázky ve smyslu §50
odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek. Se správními orgány obou stupňů se lze zcela ztotožnit
i v jejich závěru, dle kterého samotná realizace stavby bytového domu není natolik specifickou činností, kterou
by mohl realizovat pouze jediný subjekt - oslovený zájemce, přičemž právě tento předpoklad je imanentní
podmínkou postupu ve smyslu shora uvedeného ustanovení zákona. Vzhledem k tomu, že právní hodnocení této
otázky je v odůvodnění obou rozhodnutí uvedeno zcela odpovídajícím způsobem, lze na ně v dalších podrobnostech
odkázat.“
Přestože lze najít v obou případech styčné body při posuzování zákonnosti postupu
zadavatele, je třeba v nyní posuzovaném případě, oproti případu pronajatých pozemků, jakož
i případů, na něž odkazuje stěžovatel, velmi pečlivě vážit, zda postup zadavatele je skutečně
zaviněný, či pouze nešikovný, neboť předmět veřejné zakázky zde je nepoměrně složitější, resp.
jedná se o zakázku specializovanou. Lze souhlasit s argumentem stěžovatele, že si žalobce svým
postupem v předcházející veřejné zakázce vytvořil určité právní omezení (licenční ujednání), které
mu neumožňuje na danou zakázku navazovat nikým jiným než stávajícím dodavatelem. Není
v daném řízení však podstatné, zda stěžovatel tvrdí, resp. ani v minulosti nedeklaroval,
že by nevhodné chování žalobce bylo pochybením, kterým by žalobce porušil zákon o veřejných
zakázkách. Nejvyšší správní soud uvádí, že je nutno na toto žalobcovo chování hledět z hlediska
hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Pokud zadavatel bude
požadovat, například komentovaný zdrojový kód a povolení k tomu, aby dál mohl rozvíjet
software pomocí třetí osoby či širší licenční oprávnění, tak bude zajisté předchozí veřejná zakázka
finančně náročnější, protože dodavatel bude požadovat finanční prostředky navíc. Je proto
otázkou účelnosti takto vynaložených veřejných prostředků, jestli je správné, aby si zadavatel
vyhrazoval práva, o kterých nelze v době přípravy zadávacího řízení rozumně očekávat,
že nastanou. Pokud v průběhu životnosti softwaru nastane z hlediska zadavatele objektivní
změna (nová legislativa, nové manažerské rozhodnutí nadřízených orgánů), tak může nastat
situace, kdy by vyloučení použití jednacího řízení bez upozornění fakticky znamenalo zákonem
stanovenou povinnost zadavatele pořídit určitý software znovu a znehodnotit již vynaloženou
investici na dosavadní software. Dalším klíčovým faktorem je proměnlivost úkolů zadavatele.
Pokud zadavatel připravuje software tak, aby software splnil v dané chvíli objektivně stanovené
úkoly a byl po uplynutí určité doby životnosti vyřazen, zajisté tomu přizpůsobí i zadávací
podmínky. Nelze tedy, jak to učinil stěžovatel, konstatovat bez dalšího, že zadavatel nenaplnil
materiální podmínku ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, když
si v předcházející zakázce sám vytvořil právní omezení.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně ani případnost judikátů, na které stěžovatel
odkazuje. Výše uvedené případy nesou zjevné znaky účelového jednání, čímž se podstatně
odlišují od postupu žalobce, resp. stěžovatel neprokázal účelovost jednání žalobce, resp. jehlo
jednání contra legem, resp. in fraudem legis. V postupu žalobce není možno shledávat účelovost
a úmysl obejití zákona o veřejných zakázkách při zadávání návazných veřejných zakázek. Původní
veřejné zakázky zadával zadavatel prokazatelně, aniž by měl vědomí o tom, že v budoucnu
mu vznikne potřeba zadat dotčené veřejné zakázky. Rovněž je třeba zdůraznit, že stav exkluzivity
nebyl vytvořen zadavatelem a nevznikl samoúčelně jako v odkazovaných případech, ale byl
přirozenou součástí předmětu plnění, respektive neoddělitelným důsledkem toho, že v rámci
předmětu plnění vznikala autorská díla ve smyslu ustanovení §2 autorského zákona. Odkaz
na výše uvedené judikáty, jakož i veškerá související argumentace stěžovatele, jsou tedy
nepřípadné.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu zcela v souladu
se zákonem, krajský soud své závěry, k nimž dospěl, řádně a přezkoumatelným způsobem vyjádřil
v podrobném odůvodnění.
O náhradě nákladů rozhodl Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k ust. §60 odst.. 7
s. ř. s., podle kterého může soud rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřiznává. Nejvyšší správní
soud bral v potaz především skutečnost, že žalobce je vrcholným orgánem státní správy, který
je nadán dostatečným personálním potenciálem odborně způsobilým žalobce před soudem
zastupovat, v daném případě zpracovat též vyjádření ke kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. ledna 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu