ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.42.2013:46
sp. zn. 5 Afs 42/2013 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: SOLAR PROJEKT s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupený
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013,
č. j. 10 Af 466/2012 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce je provozovatelem fotovoltaické elektrárny v obci Roudné o celkovém
instalovaném výkonu 2,724 MW. Vyrobenou elektřinu dodává distribuční společnosti
E.ON Distribuce, a. s. (plátce odvodu) za výkupní cenu stanovenou cenovým rozhodnutím
Energetického regulačního úřadu. Žalobce vyúčtoval plátci odvodu výkupní cenu ve výši
4 344 340 Kč za elektřinu vyrobenou v září 2011 a ve výši 1 379 054 Kč za elektřinu vyrobenou
v listopadu 2011. Plátce odvodu ovšem žalobci vyplatil jen část těchto částek, sníženou o srážky
odvodu za elektřinu ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).
Žalobce proto podal dvě stížnosti na postup plátce podle §237 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Finanční úřad v Českých Budějovicích stížnost týkající se srážky
odvodu za měsíc září 2011 zamítl rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012, č. j. 3051/12/077910302673,
stížnost týkající se srážky odvodu za měsíc listopad 2011 zamítl rozhodnutím ze dne 26. 1. 2012,
č. j. 26364/12/077910302673. Žalobce následně podal proti oběma rozhodnutím správce daně
odvolání. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 2893/12-1200, odvolání proti oběma rozhodnutím správce daně zamítlo a napadená
rozhodnutí potvrdilo.
Žalobce následně napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž ji však rozsudkem ze dne 26. 2. 2013,
č. j. 10 Af 466/2012 - 35, zamítl. Pokud jde o námitky poukazující na údajnou protiústavnost
ustanovení §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravujících odvod
z elektřiny ze slunečního záření, poukázal krajský soud na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zveřejněný pod č. 220/2012 Sb., v němž se Ústavní soud
otázkou ústavnosti odvodu podrobně zabýval a dospěl k závěru, že předmětná ustanovení zákona
jsou v souladu s ústavním pořádkem. Těmito závěry je krajský soud vázán. Jestliže tedy finanční
orgány postupovaly v souladu se zákonem, je i jejich rozhodnutí podle krajského soudu správné.
Krajský soud dále poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož je nutno při individuálním
posouzení každého případu vzít v úvahu určitou míru podnikatelského a ekonomického rizika,
přičemž snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren neznamená
porušení zaručených práv těchto subjektů, neboť ne vždy musí být zavedení odvodu jediným
důvodem ztráty nebo dočasné neschopnosti dostát závazkům. Neměnnost státní podpory není
garantována.
Krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 1 Afs 80/2012 – 40, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se konstatuje, že na svou
specifickou hospodářskou situaci a likvidační dopady srážení odvodu (plynoucí z novelizované
úpravy zákona) by žalobce musel poukázat již ve fázi stížnosti na postup plátce daně; nic
takového však žalobce v dané věci nedoložil a odpovídající námitky vznesl až v řízení soudním.
Dále krajský soud uvedl, že žalobce tuto svou právní argumentaci doplnil po vydání nálezu
Ústavního soudu. Ústavní soud však potvrdil ústavnost odvodu a v odůvodnění nálezu připustil
jednu z již dříve existujících alternativ. Jelikož žalobce uplatňoval původně zcela jiné výhrady
a doplnil je teprve poté, co je Ústavní soud odmítl, své důkazní břemeno neunesl. Závěrem
krajský soud nedal žalobci za pravdu ani v tom, že by Ústavní soud nepřezkoumával právní
předpis z hlediska mezinárodních závazků a unijního práva. Žalobcem zmiňovaná směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných
zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, ani směrnice Evropského parlamentu a Rady
2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném
zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, nestanoví povinnost podpory solárních elektráren
na volné ploše ani podpory ostrovních elektrických systémů, ani tyto směrnice nepředepisují
způsob podpory obnovitelných zdrojů.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel především tvrdí, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
je v rozporu s principem rovnosti. Povinnost platit odvod mají jen provozovatelé zařízení
uvedených do provozu v letech 2009 a 2010. Pro takto podstatný rozdíl v daňovém zatížení
výroben elektřiny v závislosti na datu uvedení zařízení do provozu, neexistují žádné relevantní
věcné, tím méně právní důvody. Již v minulosti došlo v České republice k nárůstu cen elektřiny
o více než 10 %, z čehož profitoval dominantní český výrobce elektřiny. Tehdy však zákonodárce
nepřistoupil k dodatečnému zavedení daňové povinnosti. Stěžovatel dále poukazuje na to,
že doba návratnosti fotovoltaických elektráren se dosti liší, neboť jednotliví výrobci využívají
různé formy financování. Vzniklá nerovnost představuje projev libovůle zákonodárce.
Důsledkem zavedení odvodu je i zásah do rovnosti v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny
základních práv a svobod.
Dále stěžovatel namítá, že zavedení odvodu odporuje zákazu retroaktivity a principu
ochrany legitimního očekávání. Představuje de facto snížení garantovaných výkupních cen o 26 %,
výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny, přičemž sazba je
stanovena fixně. V době, kdy se stěžovatel rozhodoval o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen obsažené v §2
odst. 8 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen
v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále jen „vyhláška č. 140/2009 Sb.“).
Výše výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů je určována cenovými
rozhodnutími Energetického regulačního úřadu, stát tedy měl možnost stanovit výši výkupních
cen tak, aby odpovídaly možnostem účastníků trhu a státu a současně byly naplněny požadavky
vyplývající z unijního práva. Jestliže následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení
výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže náprava spočívat v uložení odvodu na základě data
uvedení zařízení do provozu. V době uvedení zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní
z pohledu daňového režimu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině
osob poskytnout méně výhod než jiné, může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu, a nikoliv
libovolně nebo z důvodu odstranění nedostatků ve správě věcí veřejných. Zavedením odvodu
bylo též neoprávněně zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání na nabytí příjmů, tedy
do majetkového práva chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. Toto očekávání vycházelo ze záruky patnáctileté návratnosti investice
vyjádřené v §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a z již zmiňovaného §2 odst. 8
vyhlášky č. 140/2009 Sb. Stát těmito předpisy deklaroval, že výkupní cena stanovená cenovým
rozhodnutím platným v roce uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu bude zachována
po celou dobu její životnosti a případné úpravy mohou spočívat pouze v jejím zvýšení, v žádném
případě však v jejím snížení.
Stěžovatel uvádí, že je mu znám zmíněný nález Ústavního soudu ve věci přezkumu
ústavnosti odvodu z elektřiny ze slunečního záření, avšak se závěry vysloveným v tomto nálezu
se neztotožňuje. Je si však vědom toho, že právními závěry Ústavního soudu je vázán také
Nejvyšší správní soud, a proto případná nová abstraktní kontrola souladu §7a a násl. zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě proběhne
až na úrovni Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že se nezabýval otázkou porušení §2 odst. 8
vyhlášky č. 140/2009 Sb. a otázku zásahu do práva na pokojné užívání majetku považoval zjevně
za vyřešenou odkazem na nález Ústavního soudu, který se však uvedeným ustanovením vyhlášky
nezabýval. V důsledku toho napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
Stěžovatel dále tvrdí, že v důsledku srážek odvodu z elektřiny ze slunečního záření
v daném případě dojde k porušení záruky patnáctileté návratnosti stěžovatelovy investice
garantované §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Sražením odvodu
došlo k porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání a k zásahu
do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv
a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti stěžovatel namítá,
že krajský soud se nesprávně zabýval otázkou likvidačního účinku odvodu. Stěžovatel totiž
netvrdil, že sražení odvodu má v jeho případě likvidační účinky, nýbrž to, že se v jeho případě
zavedení odvodu projeví nedodržením garance patnáctileté návratnosti investice. S touto
námitkou se však krajský soud nevypořádal. K prokázání této skutečnosti stěžovatel navrhl
provést důkaz účetními doklady a finanční analýzou dopadů odvodu na jeho hospodářskou
situaci. Ani těmito důkazy se krajský soud nezabýval a naopak konstatoval, že stěžovatel žádné
důkazy nenavrhl a při plnění důkazní povinnosti zůstal zcela pasivní. I z těchto důvodů je podle
stěžovatele rozsudek nepřezkoumatelný.
Konečně postupem krajského soudu bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo
na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
se soustředil na vyhledávání argumentů osvědčujících nedůvodnost žaloby. Stěžovateli nelze
vyčítat, že jeho původní obrana spočívala pouze v obecných námitkách protiústavnosti nově
přijaté právní úpravy a že svou argumentaci až po vydání nálezu Ústavního soudu doplnil
o důkazní návrhy k prokázání individualizovaných podmínek protiústavnosti. V žalobě navíc
stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by byly v rozporu s obsahem podaných stížností
na postup plátce odvodu, po vydání nálezu doplnil pouze to, že zásah do jeho ústavních práv
má mj. podobu nedodržení patnáctileté návratnosti vynaložené investice. Jinak by ani krajský
soud nemohl argumentovat za pomoci nálezu Ústavního soudu, pokud nebyl zmíněn
již v napadených rozhodnutích původního žalovaného. Nedodržení patnáctileté návratnosti
investice hodlá stěžovatel prokázat účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude
možné v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti
k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatel z tohoto důvodu navrhl, aby soud
řízení přerušil do doby uplynutí tří let od zavedení povinnosti hradit odvod.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu, jakož i napadená rozhodnutí původního žalovaného, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu. Finanční orgány
postupovaly v daném případě v souladu se zákonem, jehož normativní vyjádření umožňuje
nepochybný a jednoznačný gramatický výklad. Poukázal též na to, že Ústavní soud v již
uvedeném nálezu vyslovil závěr, že právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření není
protiústavní a finanční orgány jsou platnou právní úpravou vázány. Žalovaný tak navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o důvody podané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud připomíná,
že se obdobnými námitkami již dříve zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 76/2012 – 35, ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28, ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 33/2013 – 33, ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Afs 35/2013 – 27, a ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 53/2013 - 27 (všechny uvedené rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tak jako
v nyní posuzovaném případě, i v uvedených věcech se jednalo o přezkum rozhodnutí finančních
orgánů ve věci odvodu za elektřinu ze slunečního záření, který byl sražen provozovateli
fotovoltaické elektrárny (SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s. r. o.), přičemž Nejvyšší správní soud
ve všech případech obdobně formulované kasační stížnosti zamítl. Na argumentaci uvedenou
v těchto rozhodnutích pak Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní posuzované věci.
Stěžovatel především v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu za elektřinu
ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity.
S těmito argumenty se ovšem vypořádal již Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publikovaném pod č. 220/2012 Sb., jímž rozhodl o návrhu skupiny
senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující právě
odvod z elektřiny ze slunečního záření. Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou dle čl. 89
odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, tedy i pro zdejší soud. Pro úvodní polemiku
stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu ohledně ústavnosti dotčených předpisů, která
je vedena pouze v obecné rovině a bez konkretizace na individuální situaci stěžovatele, není proto
v řízení o kasační stížnosti místo. Ohledně námitek týkajících se ústavnosti ustanovení
upravujících odvod z elektřiny ze slunečního záření tedy lze odkázat na odůvodnění uvedeného
nálezu. Nejvyšší správní soud pouze stručně shrnuje stěžejní závěry Ústavního soudu, které
se týkají podstatné části argumentace stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti.
Pro provozovatele FVE, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů počalo plynout před zavedením odvodu, vykazuje
úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření účinky nepravé retroaktivity. Tento typ
retroaktivity právní normy je v zásadě přípustným jevem, přesto však nelze vyloučit, že by mohly
existovat legitimní důvody pro zachování předchozí právní úpravy, ačkoliv zákonodárce
deklaroval veřejný zájem na její změně. V případě zákona č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden
odvod z elektřiny ze slunečního záření, však Ústavní soud žádný zájem převažující nad veřejným
zájmem na změně právní úpravy neshledal (podrobně viz část VIII. /a. citovaného nálezu).
Nová právní úprava zavádějící odvod není především v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice
do jejich vybudování a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let
od připojení elektrárny do distribuční soustavy [§6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů]. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních
cen, v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
návratnost investice v horizontu patnácti let zajištěna a k porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé FVE předpokládali (s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory), že náklady na pořízení a provoz FVE se jim vrátí
dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno
zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek
podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy
z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz body
65 až 72 nálezu).
Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu patnácti let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální (se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců), k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní
intenzity (viz bod 87 nálezu). Uvedl, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1
písm. b) bodu 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měla být určitá konkrétní výše
„čistého“ zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu
ze slunečního záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení
záruky obsažené v §6 odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nepřísluší zdejšímu soudu s tímto závěrem jakkoli polemizovat, a to tím méně, že detailnímu
abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu v daném případě nic
nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí na individuální situaci konkrétní osoby. Otázka
tedy nezní tak, zda je odvod (materiálně daň), jímž se snižuje faktický příjem stěžovatele,
protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů bránil §6 odst. 1 písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu
naplnění legitimního očekávání stěžovatele je mnohem významnější garance návratnosti investice
v horizontu patnácti let než garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze
z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze podle Ústavního
soudu korigovat nástroji uvedenými v bodě 89 nálezu.
Stěžovatel také namítá, že zavedení odvodu znamená porušení záruky stabilní
(zvyšující se) výše výkupních cen vyplývající z §2 odst. 8 vyhlášky č. 140/2009 Sb. V této
souvislosti vytýká krajskému soudu, že se s touto námitkou nevypořádal. Je třeba uvést, že krajský
soud skutečně na tuto námitku reagoval pouze odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, č. j. Pl. ÚS 17/11, a konstatováním, že požadavek na neměnnost zákonné úpravy
nemá v právní úpravě zákona č. 180/2005 Sb. žádnou oporu. Vyvstává tudíž otázka, zda takto
formulovaný závěr krajského soudu postačuje, anebo zda absence podrobnější argumentace
zakládá stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, či obecněji vadu
řízení, která mohla mít vliv na zákonnost.
Je třeba konstatovat, že Ústavní soud se výslovně nezabýval otázkou stanovení výše
výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. Nebyl k tomu ostatně dán žádný důvod,
neboť namítaná protiústavnost snížení ziskovosti provozování FVE nebyla spojována
se snížením výkupních cen, ale zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního záření; to ostatně uváděl
i stěžovatel v žalobě, když namítal, že „zavedení institutu odvodu za elektřinu ze slunečního záření se svými
účinky shoduje se snížením výkupních cen elektřiny o 26 %“. Ústavní soud se nicméně zabýval otázkou
ziskovosti tohoto podnikání (neboť ta, v kontextu s otázkou návratnosti investic do FVE,
představuje ratio decidendi celé věci), protože připustil, že jakkoli nebylo ustanovení §6 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 137/2010 Sb., dotčeno,
je nepochybné, že v důsledku zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření došlo ve své
podstatě ke změně výše podpory, která je provozovatelům FVE poskytována (bod 45. nálezu).
O této otázce (podrobně rozebrané zejména pod body 68. až 71. nálezu) Ústavní soud uvážil tak,
že i po přijetí ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zůstává
zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobcům
elektřiny zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními
cenami po dobu 15 let, a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let
od uvedení zařízení do provozu. Z tabulky předložené Energetickým regulačním úřadem vzal
Ústavní soud za prokázané, že i po započtení vlivu odvodu na výnosnost investice jsou
dosahované IRR (vnitřní výnosové procento) nad úrovní WACC (vážené průměrné náklady
na kapitál) a doby návratnosti neklesnou pod úroveň stanovené hranice patnácti let, a to bez
ohledu na způsob financování u jednotlivých projektů. Výnosové procento platné pro roky 2009
až 2010 po započtení odvodu se pohybuje v závislosti na instalovaném výkonu FVE mezi 6,94 %
až 10,22 %, prostá doba návratnosti pak mezi 10-12 roky. Skutečnost, že provedená investice
není schopna vyprodukovat dostatečný cash flow v některých letech své existence pro pokrytí
splátek úroků a jistiny úvěru, který je poskytnut na kratší dobu, než je doba předpokládané
návratnosti, neznamená, že taková investice předpokládanou návratnost nemá - jedná se pouze
o problém s cash flow, který je vyvolán různými požadavky na jeho tok v průběhu života investice,
nikoliv tím, že by investice jako celek návratnost neměla. Nejen tedy otázku prosté návratnosti
investice (ve smyslu zákonných garancí), ale i další otázku přiměřeného zisku z podnikání
na regulovaném trhu je nutno vztahovat k celkovému období předpokládané dvacetileté
životnosti fotovoltaických panelů.
Za situace, kdy je odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, stěžovateli nepochybně dobře známé (ve svých podáních na něj ostatně sám
odkazuje), lze postup krajského soudu, který stěžovatele na jeho závěry odkázal, akceptovat.
To platí i za situace, kdy se zmiňovaný nález samostatně nezabýval otázkou výkupních cen
podle jmenované vyhlášky, ale celkově otázkou ziskovosti předmětného podnikání, neboť
k rozporovanému snížení ziskovosti nedošlo v důsledku snížení těchto cen, ale jejich zatížením
nově zavedenou fiskální povinností. Ústavní soud se touto otázkou zabýval komplexně (tedy
i se zřetelem na způsob nastavení výkupních cen), přičemž na novelizované úpravě zákona
č. 180/2005 Sb. nenalezl deficity kolidující bez dalšího s ústavně zaručenými právy provozovatelů
FVE. Krajskému soudu lze jistě vytknout, že svůj závěr o aplikovatelnosti názorů vyslovených
Ústavním soudem v citovaném nálezu blíže nezdůvodnil (například tak, jak to učinil nyní zdejší
soud); tento deficit však sám o sobě nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
Opačný přístup by byl naopak výrazem přepjatého lpění na dodržování procesních pravidel, aniž
by mohl přinést jakoukoli změnu v právním náhledu na řešenou otázku a potažmo na právní
postavení stěžovatele.
Co se týče námitky porušení rovnosti výrobců elektrické energie, Ústavní soud poukázal
na to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud
je založen na objektivních a rozumných důvodech. Posuzovaný odvod se vztahuje na FVE
uvedené do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo
k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů tohoto typu elektrárny
(o více než 40 %). Dle převažujícího výkladu dosavadní právní úpravy však na to mohl
Energetický regulační úřad reagovat pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes
tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po
1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení
odvodu, jímž částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie.
Důvody pro jeho zavedení jsou tedy racionální a ústavně souladné (viz body 74 až 76 nálezu).
K tomu lze dodat, že cílem uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření
v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1. 2009 bylo právě obnovení rovnosti mezi
jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla
narušena prudkým propadem cen komponentů fotovoltaických elektráren, takže garantované
ceny za výkup elektřiny byly (vzhledem k poklesu nákladů) nepřiměřeně vysoké,
a to i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatele nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl této svobody (čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod; viz například nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08,
publikovaný pod č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž a nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti; přímo tedy
do svobody podnikání nezasahuje. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), stanovení
garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí
při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti
podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne
23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, publikovaný pod č. 167/2000 Sb.).
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu
z elektřiny ze slunečního záření je návratnost investice provozovatelům fotovoltaických
elektráren garantována. Nejvyšší správní soud dodává, že v případě investičních záměrů
vyznačujících se vysokými počátečními pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude
okamžitě po uvedení zařízení do provozu dosahován zisk v účetním slova smyslu. Investice
do výroby energie ze slunečního záření je investicí dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem
je postavena na tom, že do patnácti let od uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu
se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na její pořízení (při splnění stanovených
technických a ekonomických parametrů). V následujících letech, až do konce životnosti
elektrárny (vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, předpokládá životnost nové výrobny elektřiny ze slunečního
záření v délce dvaceti let), již naproti výnosům realizovaným provozem elektrárny budou stát jen
běžné náklady na provoz; tím výrazně stoupne zisk.
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 připustil, že zavedení odvodu může
mít v některých případech likvidační, respektive rdousící dopady na majetkovou podstatu
provozovatelů fotovoltaických elektráren (což ovšem v daném případě stěžovatel, jak výslovně
potvrzuje, nenamítá – viz dále). V konkrétních individuálně posuzovaných případech by dle
názoru Ústavního soudu aplikace zákona č. 402/2010 Sb. mohla být skutečně protiústavní; půjde
však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky („rdousící efekt“) či zasahoval
samotnou majetkovou podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak
dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich
patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu (viz bod 88 nálezu).
V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru stěžovatelův názor, podle něhož
z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že srážka odvodu může vyvolat protiústavní stav, pokud
„nedojde ke splnění zákonné podmínky patnáctileté doby návratnosti investice nebo tehdy, pokud by okamžité
účinky označených ustanovení zasahovaly majetkovou podstatu výrobce likvidačně nebo rdousícím efektem“ (viz
str. 10 kasační stížnosti). Tento názor vychází z nepřesné interpretace závěrů Ústavního soudu.
Ústavní soud totiž v bodu 88 cit. nálezu konstatoval, že v některých individuálních případech
by mohla mít srážka odvodu z ústavního hlediska nepřípustný dopad, a to pokud „dolehne některé
z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou
majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny“. V této souvislosti Ústavní soud dále
konstatoval, že jako hodnotící kriteria takových účinků je třeba použít též „dodržení garancí
ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité
(průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn“.
Jinými slovy, při posuzování otázky, zda by v konkrétním individuálním případě mohl odvod
působit na provozovatele fotovoltaické elektrárny likvidačním účinkem anebo by mohla být
zasažena jeho majetková podstata, je třeba vážit dlouhodobé, ale i krátkodobé účinky odvodu.
Z uvedeného však nelze dovodit, že by již případné nedosažení patnáctileté doby návratnosti
investice do fotovoltaické elektrárny v individuálním případě představovalo bez dalšího zásah
do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Za protiústavní lze tedy v intencích nálezu Ústavního soudu považovat stav, kdy
by zavedení odvodu mělo likvidační účinky na činnost výrobce anebo by jím byla zasažena jeho
majetková podstata. V daném případě ovšem stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil, že nikdy
netvrdil, že sražení odvodu z elektřiny ze slunečního záření má na jeho straně likvidační účinky.
Namítal pouze, a to již v žalobě proti odvolacímu rozhodnutí, že se zavedení odvodu projeví
na jeho straně nedodržením záruky patnáctileté doby návratnosti investice. Tvrdí-li navíc
stěžovatel nyní, že již v žalobě namítal, že v důsledku nedodržení této záruky bude dotčena jeho
majetková podstata, nemůže Nejvyšší správní soud k této námitce přihlédnout. Protiústavní
dopady srážek odvodů, tak jak je ve svém nálezu popsal Ústavní soud, stěžovatel v žalobě
nenamítal, neboť svoji žalobní argumentaci týkající se individuálních dopadů odvodů soustředil
na nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice. Neuvedl navíc žádné konkrétní skutečnosti
a nepředložil krajskému soudu jakékoliv důkazy, které by protiústavní dopady aplikace §7a a násl.
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů dosvědčovaly. Stěžovatelova žalobní
argumentace se tak míjí se závěry Ústavního soudu, neboť sám stěžovatel v daném případě
v průběhu řízení před krajským soudem vůbec nenamítal existenci likvidačního účinku odvodu
ani dotčení jeho majetkové podstaty. Tvrdí-li stěžovatel až nyní v kasační stížnosti, že sražením
odvodů bude v jeho případě dotčena samotná jeho majetková podstata, jedná se o nově
uplatněnou stížní námitku, která není přípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že ustanovení §6 odst. 1 písm. b) body 1.
a 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahují přímé záruky toho,
že v každém individuálním případě dojde k dosažení patnáctileté návratnosti investice a dosažení
konkrétní výše výnosů či dokonce „čistého“ zisku v každém hospodářském období po dobu
patnácti let. Účelem těchto ustanovení je určení kriterií pro stanovení výše výkupních cen
za elektřinu z obnovitelných zdrojů, jakož i zelených bonusů pro všechna zařízení uvedená
do provozu po dni účinnosti zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Uvedená
ustanovení pouze konkretizují kriteria a určují meze, v nichž se může Energetický regulační úřad
pohybovat při stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů. Jinými slovy, citovaná
ustanovení obsahují pouze obecné požadavky, které musí Energetický regulační úřad respektovat
při stanovení výše výkupních cen pro zařízení uvedená do provozu v určitém kalendářním roce.
Prvním z těchto požadavků je dosažení patnáctileté doby návratnosti investic. Zde je ovšem
důležité zdůraznit, že toto kriterium vychází primárně z podmínky „splnění technických
a ekonomických parametrů , kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost
využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím
právním předpisem“. Při stanovení výše výkupních cen tedy musí být zaručeno, že při splnění
(běžných) technických a ekonomických parametrů týkajících se výstavby a provozu zařízení může
být dosaženo patnáctileté návratnosti investice. To však neznamená, že tomu tak bude v každém
individuálním případě, neboť návratnost investice mohou ovlivnit i jiné aspekty, než jen výše
výkupních cen (např. způsob financování, zvolená technologie, umístění zařízení, atp.). Ani druhý
požadavek týkající se zachování výše výnosů nezaručuje žádnému konkrétnímu výrobci dosažení
určité přesně stanovené výše výnosů či dokonce „čistého“ zisku z provozování zařízení
vyrábějícího elektřinu z obnovitelných zdrojů po dobu 15 let. Podstatou tohoto požadavku totiž
je zachování „výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami
po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových
výrobců“. Při stanovení výše výkupních cen tedy má být zachována po dobu patnácti let výše
výnosů za jednotku elektřiny i při zohlednění růstu či poklesu cen průmyslových výrobců, tak aby
meziročně nedošlo k reálnému poklesu výkupních cen za jednotku elektřiny. Garance zachování
výše výnosů za jednotku elektřiny ovšem neznamená neměnnost celkových výnosů dosažených
konkrétním provozovatelem, a tím spíše nezaručuje dosažení zisku v každém hospodářském
období.
Nelze tak přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že došlo k zásahu do jeho práva pokojně
užívat majetek podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Jak uvedl Ústavní soud v již citovaném nálezu, „[p]odle ustálené judikatury
Evropského soudu pro lidská práva je přitom pojem „majetek“ obsažený v tomto ustanovení třeba vykládat tak,
že má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci
vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 22. června 2004 ve věci stížnosti č. 31443/96 - Broniowski proti Polsku,
bod 129). Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž
základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ dosáhnout určitého užívání
vlastnického práva. Ústavní soud k tomuto principu v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
uvedl, že „z ní zřetelně vystupuje pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již
individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy“ (nález ze dne
8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443, 154/2006 Sb., též nález sp. zn.
Pl. ÚS 2/02). K porušení čl. 1 Dodatkového protokolu může přitom dojít i ze strany zákonodárce, pokud
by změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání
(srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02).“ (Viz bod 54 nálezu).
Ústavní soud na tuto judikaturu ESLP odkázal v rámci svého výkladu týkajícího
se důsledků nepravé retroaktivity §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Již se ovšem dále nezabýval otázkou možného porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu
v důsledku srážek odvodu. I tak je ovšem zřejmé, že citované ustanovení Dodatkového
protokolu porušeno nebylo. Pojem majetek uvedený v první části čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu má autonomní povahu, mohou jej tak naplňovat nejen předměty vlastnického práva,
ale i jiná majetková práva a aktiva. Ochrana poskytovaná článkem 1 Dodatkového protokolu
„se za jistých okolností může vztahovat i na „legitimní očekávání“, jehož předmětem je nabytí majetkové hodnoty.
V případě, že majetkový zájem má charakter pohledávky, lze předpokládat, že dotyčná osoba má „legitimní
zájem“, jestliže má tento zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například je-li potvrzen ustálenou
judikaturou soudů. O existenci „legitimního očekávání“ však nelze hovořit, panují-li rozpory o tom, jak má být
vnitrostátní právo vykládáno a uplatňováno, a jestliže vnitrostátní soudy definitivně odmítly argumenty předložené
v tomto ohledu stěžovatelem“ (viz rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Glaser proti ČR, č. 55179/00,
bod 52). Jak však již bylo uvedeno, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahuje
ustanovení, z nichž by konkrétním provozovatelům vyplývalo právo na vyplacení výkupních cen
v určité výši. Ustanovení §6 odst. 1 písm. b) body 1. a 2. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů zajišťují pouze to, že výkupní cena bude stanovena tak, aby za obvyklých
okolností byla dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice a po dobu 15 let byla zachována
výše výnosů za jednotku elektřiny. Tato ustanovení však nedávají vzniknout jakýmkoliv nárokům
na zaplacení konkrétní výše výkupních cen či dosažení určité výše příjmu či zisku. Nelze proto
přiznat provozovatelům zařízení vyrábějících elektřinu z obnovitelných zdrojů vznik legitimního
očekávání na jejich dosažení.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky týkající se nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem
v předcházejícím řízení nejsou důvodné.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v kasační stížnosti dále tvrdí, že právě v jeho
individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek,
že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované době (tedy 15 let). V této
souvislosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho konkrétní situací ani jeho
důkazními návrhy a naopak vycházel z toho, že stěžovatel žádné důkazy nenavrhl a při plnění
důkazní povinnosti zůstal zcela pasivní. V tom stěžovatel spatřuje vadu řízení naplňující kasační
důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel ve své argumentaci
o možné aplikaci výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
zůstává pouze u naprosto obecného tvrzení; to samé nutno konstatovat i k důkazním návrhům.
Ani v žalobě, ani následně v kasační stížnosti stěžovatel svou hospodářskou situaci blíže
nepopsal, neuvedl, jaké náklady vynaložil na pořízení FVE, kolik stojí běžný provoz elektrárny,
jaké další náklady doposud vynaložil, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách
jsou splatné jeho závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Pouhý odkaz na vlastní účetnictví
či analýzu návratnosti investice (která, jak vyplynulo z kasační stížnosti, má být k dispozici
až v roce 2014) podle názoru zdejšího soudu k unesení břemene tvrzení ani břemene důkazního
postačovat nemůže. Nelze přehlédnout, že od doby vydání předmětného nálezu do vydání
napadeného rozsudku krajského soudu uplynulo více než půl roku, což je dle mínění zdejšího
soudu doba dostatečná pro to, aby stěžovatel předložil alespoň část účetních dokladů, na něž
se odvolával, a zpracoval finanční analýzu, jejíž součástí by byl alespoň odhad budoucích
peněžních toků. Otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatele se proto nelze zabývat
detailněji, neboť stěžovatel nevznesl konkrétní tvrzení, a z téhož důvodu nelze krajskému soudu
vytýkat, že k takto obecně formulovaným námitkám nepřihlédl, resp. že je shledal nedostačujícími
a že se nezabýval ani důkazy, které stěžovatel sice navrhl, ale nepředložil. Přezkum důvodnosti
takto formulované námitky tak nutně zůstává jen ve zcela obecné rovině, neboť čím je žalobní
bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikované pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
Jak již bylo řečeno, stěžovatel v žalobě důkazy, které měly prokázat existenci
Ústavním soudem předpokládaných neakceptovatelných dopadů na jeho podnikání, pouze
označil (viz str. 11 žaloby), k žalobě je však nepřipojil (viz str. 1 žaloby) a ani později v průběhu
řízení před krajským soudem tyto důkazy nepředložil. Zástupci stěžovatele byla prokazatelně
doručena výzva ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (viz str. 32 spisu
krajského soudu); na tuto výzvu stěžovatel nereagoval a krajskému soudu proto nic nebránilo
rozhodnout ve věci bez jednání, pouze na základě předloženého daňového spisu, neboť takový
postup byl v souladu s ustanovením §51 odst. 1 s. ř. s. Za situace, kdy stěžovatel sám
nespecifikoval údajné protiústavní dopady srážek odvodu do své majetkové sféry (tvrdil pouze
nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice), krajský soud nepochybil, pokud v této otázce
bez dalšího odkázal na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí se blíže nezabýval
(shodně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 8 Afs 60/2012 – 27). Ostatně
ani v řízení o kasační stížnosti nebyl stěžovatel schopen alespoň s určitou mírou detailnosti
vypovědět, do jaké hospodářské situace ho zavedení odvodu uvrhlo; zdejší soud, stejně jako soud
krajský, může proto jen velmi obtížně posoudit relevanci důkazů, které stěžovatel zamýšlel
krajskému soudu předložit, případně si vytvořit úsudek o důkazech, které by k prokázání tvrzení
stěžovatele případně předloženy být ještě mohly.
Tvrdí-li dále stěžovatel, že krajský soud dezinterpretoval jednu z žalobních námitek, jejíž
podstatou nebylo tvrzení o likvidačních, respektive rdousících, dopadech účinku novely zákona
č. 180/2005 Sb. na jeho hospodaření, ale nedodržení garantované patnáctileté doby návratnosti
investice (v důsledku státem zavedeného odvodu), zde lze stěžovateli přisvědčit potud,
že argumentace soudu vskutku nebyla přiléhavá. Tato dílčí nesprávnost však vyplývá primárně
ze stěžovatelova mylného přesvědčení, že již údajné nedodržení patnáctileté doby návratnosti
investice představuje samo o sobě protiústavní stav. Argumentace krajského soudu směřovala
k posouzení, zda zásah státu do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy v tomto případě
do jeho majetkové sféry a práva na podnikání, dosahuje intenzity, u níž Ústavní soud dovodil
již možnost překročení ústavních limitů. Dospěl-li přitom krajský soud k závěru, že tato část
žalobních tvrzení (byť jím byla nesprávně uchopena) spočívá (jako celek) pouze na ničím
nepodložených tvrzeních stěžovatele o jeho ekonomické situaci a konkrétních ekonomických
dopadech zavedeného odvodu do jeho podnikání, reagoval tím rovněž na stěžovatelovy žalobní
námitky. Jinak řečeno, krajský soud otázku, zda v důsledku zavedení odvodu nebude stěžovateli
zaručena návratnost investice do fotovoltaické elektrárny, vypořádal v zásadě obecně, v kontextu
možných dopadů odvodu na podnikání stěžovatele jako takové, a to s odkazem na závěry přijaté
Ústavním soudem; tento postup byl dán tím, že veškeré žalobní námitky, včetně těch, které
se týkaly specifických dopadů do majetkové sféry stěžovatele, byly vzneseny pouze v obecné
poloze a především byly namířeny proti právní úpravě, jejíž protiústavnost Ústavní soud
neshledal; na to napadený rozsudek výslovně upozorňuje.
Z uvedeného důvodu lze tedy akceptovat závěry krajského soudu ohledně tvrzených
protiústavních účinků aplikace §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
na stěžovatelovu konkrétní situaci. Naopak nelze přisvědčit námitce, podle níž neprovedení
stěžovatelem navržených důkazů mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
a to zejména z toho důvodu, že stěžovatel, byť k tomu měl dostatek času, krajskému soudu žádné
relevantní důkazy nepředložil. Postup krajského soudu tak podle Nejvyššího správního soudu
nepředstavuje ani zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Námitky týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti
rozsudku a tvrzené vady řízení před krajským soudem shledal tedy Nejvyšší správní soud
nedůvodnými.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně ani důvod pro přerušení řízení o kasační
stížnosti, jak navrhoval stěžovatel. V této souvislosti je třeba v prvé řadě uvést, že §48 s. ř. s.
neumožňuje soudům ve správním soudnictví přerušit řízení za účelem obstarání důkazu, jenž
v době řízení neexistuje (v daném případě finanční analýzy týkající se stěžovatelova
hospodářského stavu v období let 2011 až 2013). Navíc stěžovatel dosud, jak již bylo řečeno, ani
v řízení před krajským soudem ani v řízení před Nejvyšším správním soudem žádný
z navrhovaných důkazů nepředložil, ačkoli neměl dostatečný důvod směřovat veškeré dokazování
až do roku 2014. Stěžovateli nic nebránilo, aby svou důkazní povinnost splnil alespoň zčásti již
v řízení před krajským soudem. Jinou otázkou je, zda by pomocí této analýzy byl stěžovatel vůbec
s to unést důkazní břemeno ve vztahu ke svému dosud obecnému tvrzení, že nebude dosažena
patnáctiletá doba návratnosti investice; to ovšem za stávajícího stavu věci nelze hodnotit.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec
běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu