ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.46.2013:28
sp. zn. 5 Afs 46/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: SOLAR PROJEKT s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupený
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2013,
č. j. 10 Af 610/2012 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce je provozovatelem fotovoltaické elektrárny v obci Roudné o celkovém
instalovaném výkonu 2,724 MW. Vyrobenou elektřinu dodává distribuční společnosti
E.ON Distribuce, a. s. (plátce odvodu) za výkupní cenu stanovenou cenovým rozhodnutím
Energetického regulačního úřadu. Žalobce vyúčtoval plátci odvodu za elektřinu vyrobenou
v období měsíců prosince 2011 až dubna 2012 celkovou výkupní cenu ve výši 14 741 526 Kč.
Plátce odvodu ovšem žalobci vyplatil jen část těchto částek, sníženou o srážky odvodu
za elektřinu ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).
Žalobce proto podal pět stížností na postup plátce odvodu podle §237 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, které se týkají srážek odvodu za jednotlivé měsíce uvedeného
období. Finanční úřad v Českých Budějovicích stížnosti týkající se srážek odvodu zamítl
rozhodnutími ze dne 27. 3. 2012, č. j. 142658/12/077910302673 (prosinec 2011), ze dne
27. 4. 2012, č. j. 286106/12/077910302673 (leden 2012), ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 286197/12/077910302673 (únor 2012), ze dne 28. 6. 2012, č. j. 363674/12/077910302673
(březen 2012), a ze dne 28. 6. 2012, č. j. 363692/12/077910302673 (duben 2012). Žalobce
následně podal odvolání proti všem uvedeným rozhodnutím správce daně. Finanční ředitelství
v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 3. 10. 2012, č. j. 7280/12-1200, odvolání proti
rozhodnutím správce daně zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo.
Žalobce následně napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž ji však rozsudkem ze dne
22. 3. 2013, č. j. 10 Af 610/2012 - 33, zamítl. Krajský soud konstatoval, že plátce odvodu
v daném případě při srážce odvodů postupoval v souladu se zákonem a stejně tak i rozhodnutí
finančních orgánů obou instancí jsou věcně správná. Pokud jde o námitky poukazující na údajnou
protiústavnost ustanovení §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
upravujících odvod z elektřiny ze slunečního záření poukázal krajský soud na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zveřejněný pod č. 220/2012 Sb., v němž
se Ústavní soud otázkou ústavnosti odvodu podrobně zabýval a dospěl k závěru, že předmětná
ustanovení zákona jsou v souladu s ústavním pořádkem. Tímto nálezem se krajský soud řídil,
a proto nepřisvědčil žalobní námitce, že aplikované právní normy jsou neústavní. Krajský soud
dále stručně rekapituloval závěry Ústavního soudu, přičemž uvedl, že podle zmíněného nálezu
nejsou tyto závěry v rozporu s principy rovnosti a zákazu libovůle, a neodporují ani principům
zákazu retroaktivity a ochrany legitimního očekávání. Pokud jde o záruku udržení výše výkupních
cen, pak podle Ústavního soudu nevylučuje právní úprava do budoucna nově uplatněnou
daňovou regulaci, protože požadavek na neměnnost právní úpravy v ní nemá žádnou oporu.
Pokud jde o námitku týkající se údajného nedodržení požadavků stanovených unijním právem,
konstatoval krajský soud, že směrnice upravující využívání obnovitelných zdrojů nestanoví
povinnost podpory solárních elektráren na volné ploše a ostrovních elektrických systémů,
ani nepředepisují, jakým způsobem mají být obnovitelné zdroje podporovány. Vzhledem k tomu,
že Ústavní soud shledal, že zavedením odvodu nebylo zasaženo do vlastnického práva, ani
do práva na pokojné užívání majetku a právě proto, že neexistuje žádná záruka neměnnosti
právní úpravy podpory výroby elektřiny ze slunečního záření, nemohl být žalobce podle
krajského soudu zkrácen na svém legitimním očekávání o příjmech z výroby elektřiny
ze slunečního záření. Pokud jde o možné individuální protiústavní dopady odvodů, poukázal
krajský soud na právní prostředky využitelné v individuálních případech a uvedl, že je třeba
postupovat předepsaným postupem. To předpokládá nikoli pouhé tvrzení, ale i prokázání
nedodržení doby návratnosti. S ohledem na dobu uvedení žalobcova zařízení do provozu bylo
v době vydání napadeného rozhodnutí tvrzení o nedodržení patnáctileté doby návratnosti
pouhou spekulací.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel především tvrdí, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
je v rozporu s principem rovnosti. Povinnost platit odvod mají jen provozovatelé zařízení
uvedených do provozu v letech 2009 a 2010. Pro takto podstatný rozdíl v daňovém zatížení
výroben elektřiny v závislosti na datu uvedení zařízení do provozu, neexistují žádné relevantní
věcné, tím méně právní důvody. Již v minulosti došlo v České republice k nárůstu cen elektřiny
o více než 10 %, z čehož profitoval dominantní český výrobce elektřiny. Tehdy však zákonodárce
nepřistoupil k dodatečnému zavedení daňové povinnosti. Stěžovatel dále poukazuje na to,
že doba návratnosti fotovoltaických elektráren se dosti liší, neboť jednotliví výrobci využívají
různé formy financování. Vzniklá nerovnost představuje projev libovůle zákonodárce.
Důsledkem zavedení odvodu je i zásah do rovnosti v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny
základních práv a svobod.
Dále stěžovatel namítá, že zavedení odvodu odporuje zákazu retroaktivity a principu
ochrany legitimního očekávání. Představuje de facto snížení garantovaných výkupních cen o 26 %,
výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny, přičemž sazba
je stanovena fixně. V době, kdy se stěžovatel rozhodoval o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen obsažené v §2
odst. 8 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen
v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále jen „vyhláška č. 140/2009 Sb.“).
Výše výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů je určována cenovými
rozhodnutími Energetického regulačního úřadu, stát tedy měl možnost stanovit výši výkupních
cen tak, aby odpovídaly možnostem účastníků trhu a státu a současně byly naplněny požadavky
vyplývající z unijního práva. Jestliže následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení
výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže náprava spočívat v uložení odvodu na základě data
uvedení zařízení do provozu. V době uvedení zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní
z pohledu daňového režimu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině
osob poskytnout méně výhod než jiné, může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu, a nikoliv
libovolně nebo z důvodu odstranění nedostatků ve správě věcí veřejných. Zavedením odvodu
bylo též neoprávněně zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání na nabytí příjmů, tedy
do majetkového práva chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. Toto očekávání vycházelo ze záruky patnáctileté návratnosti investice
vyjádřené v §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a z již zmiňovaného §2 odst. 8
vyhlášky č. 140/2009 Sb. Stát těmito předpisy deklaroval, že výkupní cena stanovená cenovým
rozhodnutím platným v roce uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu bude zachována
po celou dobu její životnosti a případné úpravy mohou spočívat pouze v jejím zvýšení, v žádném
případě však v jejím snížení.
Stěžovatel uvádí, že je mu znám zmíněný nález Ústavního soudu ve věci přezkumu
ústavnosti odvodu z elektřiny ze slunečního záření, avšak se závěry vysloveným v tomto nálezu
se neztotožňuje. Je si však vědom toho, že právními závěry Ústavního soudu je vázán také
Nejvyšší správní soud, a proto předpokládá, že případná nová abstraktní kontrola souladu §7a
a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s čl. 1 Dodatkového protokolu
k Úmluvě proběhne až na úrovni Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že se nezabýval otázkou porušení §2 odst. 8
vyhlášky č. 140/2009 Sb. a otázku zásahu do práva na pokojné užívání majetku považoval zjevně
za vyřešenou odkazem na nález Ústavního soudu, který se však uvedeným ustanovením vyhlášky
nezabýval. V důsledku toho napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
Stěžovatel dále tvrdí, že v důsledku srážek odvodu z elektřiny ze slunečního záření
v daném případě dojde k porušení záruky patnáctileté návratnosti stěžovatelovy investice
garantované §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Sražením odvodu
došlo k porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání a k zásahu
do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv
a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti stěžovatel namítá,
že se krajský soud nevypořádal řádně s jeho důkazními návrhy. K prokázání tvrzení o nedosažení
patnáctileté návratnosti investice stěžovatel navrhl provést dokazování svým účetnictvím
a analýzou návratnosti investice. Tím dostál své povinnosti označit důkazy [§71 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.]. Závěr krajského soudu, že stěžovatel nedodržení patnáctileté doby návratnosti
investice pouze tvrdil, nemá proto oporu v obsahu žaloby, což činí napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Stěžovatel dále napadá závěr krajského soudu, podle něhož nedodržení
patnáctileté lhůty návratnosti bylo v době vydání napadeného rozhodnutí původního žalovaného
pouhou spekulací. Stěžovatel považuje tento závěr za skutkový a má za to, že k jeho formulaci
bylo třeba provedení dokazování a odborného vyhodnocení důkazů. V daném případě však
krajský soud žádné dokazování neprováděl, ani neobjasnil, jakými úvahami se při formulaci
tohoto skutkového závěru řídil. I tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný.
Konečně postupem krajského soudu bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo
na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud údajně
vytvořil „začarovaný kruh“, neboť po stěžovateli na jedné straně požaduje důkazy o nedodržení
patnáctileté doby návratnosti investice, na druhou stranu ovšem konstatoval, že jakékoliv důkazy
předložené v době vydání rozhodnutí původního žalovaného nemohou věrohodně zobrazit stav,
který nastane až za několik let, a mají tedy spekulativní povahu. Krajský soud tak staví stěžovatele
do neřešitelné situace, která ve svých důsledcích představuje odepření spravedlnosti.
Stěžovatel závěrem uvedl, že nedodržení patnáctileté návratnosti investice hodlá prokázat
účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude možné v ekonomicky věrohodné podobě
předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního
záření. Z tohoto důvodu navrhl, aby soud řízení přerušil do doby uplynutí tří let od zavedení
povinnosti hradit odvod.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu, jakož i napadené rozhodnutí původního žalovaného, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti. Finanční orgány postupovaly v daném případě v souladu se zákonem, jehož normativní
vyjádření umožňuje nepochybný a jednoznačný gramatický výklad. Poukázal též na to, že Ústavní
soud v již uvedeném nálezu vyslovil závěr, že právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního
záření není protiústavní, přičemž se zabýval i principy, jejichž porušení stěžovatel namítá. Pokud
jde o možné likvidační účinky odvodů v individuálních případech, poukazuje žalovaný na bod 89
zmíněného nálezu, v němž Ústavní soud nastínil, že k zabránění případných likvidačních účinků
odvodů pro některé poplatníky může být využito institutů daňového řádu, jako je posečkání
úhrady daně, rozložení úhrady daně na splátky či prodloužení lhůty. Případné přerušení řízení
o kasační stížnosti do doby, než bude stěžovatel schopen obstarat věrohodnou analýzu své
hospodářské situace, považuje žalovaný za neúčelné a nepřípustné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o důvody podané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud připomíná,
že se obdobnými námitkami již dříve zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 76/2012 – 35, ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28, ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 33/2013 – 33, ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Afs 35/2013 – 27, a ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 2 Afs 53/2013 - 27 (všechny uvedené rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tak jako
v nyní posuzovaném případě, i v uvedených věcech se jednalo o přezkum rozhodnutí finančních
orgánů ve věci odvodu za elektřinu ze slunečního záření, který byl sražen provozovateli
fotovoltaické elektrárny (SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s. r. o.), přičemž Nejvyšší správní soud
ve všech případech obdobně formulované kasační stížnosti zamítl. Na argumentaci uvedenou
v těchto rozhodnutích pak Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní posuzované věci.
Stěžovatel především v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu za elektřinu
ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity.
S těmito argumenty se ovšem vypořádal již Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publikovaném pod č. 220/2012 Sb., jímž rozhodl o návrhu skupiny
senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující právě
odvod z elektřiny ze slunečního záření. Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou dle čl. 89
odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, tedy i pro zdejší soud. Pro úvodní polemiku
stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu ohledně ústavnosti dotčených předpisů, která
je vedena pouze v obecné rovině a bez konkretizace na individuální situaci stěžovatele, není proto
v řízení o kasační stížnosti místo.
Ohledně námitek týkajících se ústavnosti ustanovení upravujících odvod z elektřiny
ze slunečního záření tedy lze odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu. Nejvyšší správní soud
pouze stručně shrnuje stěžejní závěry Ústavního soudu, které se týkají podstatné části
argumentace stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti.
Pro provozovatele FVE, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů počalo plynout před zavedením odvodu, vykazuje
úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření účinky nepravé retroaktivity. Tento typ
retroaktivity právní normy je v zásadě přípustným jevem, přesto však nelze vyloučit, že by mohly
existovat legitimní důvody pro zachování předchozí právní úpravy, ačkoliv zákonodárce
deklaroval veřejný zájem na její změně. V případě zákona č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden
odvod z elektřiny ze slunečního záření, však Ústavní soud žádný zájem převažující nad veřejným
zájmem na změně právní úpravy neshledal (podrobně viz část VIII. /a. citovaného nálezu).
Nová právní úprava zavádějící odvod není především v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice
do jejich vybudování a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let
od připojení elektrárny do distribuční soustavy [§6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů]. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních
cen, v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
návratnost investice v horizontu patnácti let zajištěna a k porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé FVE předpokládali (s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory), že náklady na pořízení a provoz FVE se jim vrátí
dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno
zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek
podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy
z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz body
65 až 72 nálezu).
Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu patnácti let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální (se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců), k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní
intenzity (viz bod 87 nálezu). Uvedl, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1
písm. b) bodu 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měla být určitá konkrétní výše
„čistého“ zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu
ze slunečního záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení
záruky obsažené v §6 odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nepřísluší zdejšímu soudu s tímto závěrem jakkoli polemizovat, a to tím méně, že detailnímu
abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu v daném případě nic
nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí na individuální situaci konkrétní osoby. Otázka
tedy nezní tak, zda je odvod (materiálně daň), jímž se snižuje faktický příjem stěžovatele,
protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů bránil §6 odst. 1 písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu
naplnění legitimního očekávání stěžovatele je mnohem významnější garance návratnosti investice
v horizontu patnácti let než garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze
z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze podle Ústavního
soudu korigovat nástroji uvedenými v bodě 89 nálezu.
V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že zavedení odvodu znamená porušení
záruky stabilní (zvyšující se) výše výkupních cen vyplývající z §2 odst. 8 vyhlášky č. 140/2009 Sb.
Je třeba konstatovat, že Ústavní soud se výslovně nezabýval otázkou stanovení výše výkupních cen
elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. Nebyl k tomu ostatně dán žádný důvod, neboť
namítaná protiústavnost snížení ziskovosti provozování FVE nebyla spojována se snížením
výkupních cen, ale zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního záření; to ostatně uváděl i stěžovatel
v žalobě, když namítal, že „zavedení institutu odvodu za elektřinu ze slunečního záření se svými účinky
shoduje se snížením výkupních cen elektřiny o 26 %“. Ústavní soud se nicméně zabýval otázkou ziskovosti
tohoto podnikání (neboť ta, v kontextu s otázkou návratnosti investic do FVE, představuje ratio
decidendi celé věci), protože připustil, že jakkoli nebylo ustanovení §6 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 137/2010 Sb., dotčeno, je nepochybné, že v důsledku
zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření došlo ve své podstatě ke změně výše podpory,
která je provozovatelům FVE poskytována (bod 45. nálezu). O této otázce (podrobně rozebrané
zejména pod body 68. až 71. nálezu) Ústavní soud uvážil tak, že i po přijetí ustanovení §7a
až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zůstává zachována podpora využití
obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobcům elektřiny zákonem zakotvenou
garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let,
a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let od uvedení zařízení
do provozu. Z tabulky předložené Energetickým regulačním úřadem vzal Ústavní soud
za prokázané, že i po započtení vlivu odvodu na výnosnost investice jsou dosahované IRR
(vnitřní výnosové procento) nad úrovní WACC (vážené průměrné náklady na kapitál) a doby
návratnosti neklesnou pod úroveň stanovené hranice patnácti let, a to bez ohledu na způsob
financování u jednotlivých projektů. Výnosové procento platné pro roky 2009 až 2010
po započtení odvodu se pohybuje v závislosti na instalovaném výkonu FVE mezi 6,94 %
až 10,22 %, prostá doba návratnosti pak mezi 10-12 roky. Skutečnost, že provedená investice
není schopna vyprodukovat dostatečný cash flow v některých letech své existence pro pokrytí
splátek úroků a jistiny úvěru, který je poskytnut na kratší dobu, než je doba předpokládané
návratnosti, neznamená, že taková investice předpokládanou návratnost nemá - jedná se pouze
o problém s cash flow, který je vyvolán různými požadavky na jeho tok v průběhu života investice,
nikoliv tím, že by investice jako celek návratnost neměla. Nejen tedy otázku prosté návratnosti
investice (ve smyslu zákonných garancí), ale i další otázku přiměřeného zisku z podnikání
na regulovaném trhu je nutno vztahovat k celkovému období předpokládané dvacetileté
životnosti fotovoltaických panelů. Ústavní soud se otázkou ziskovosti zabýval komplexně (tedy
i se zřetelem na způsob nastavení výkupních cen), přičemž na novelizované úpravě zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nenalezl deficity kolidující bez dalšího s ústavně
zaručenými právy provozovatelů fotovoltaických elektráren.
Co se týče námitky porušení rovnosti výrobců elektrické energie, Ústavní soud poukázal
na to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud
je založen na objektivních a rozumných důvodech. Posuzovaný odvod se vztahuje na FVE
uvedené do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo
k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů tohoto typu elektrárny
(o více než 40 %). Dle převažujícího výkladu dosavadní právní úpravy však na to mohl
Energetický regulační úřad reagovat pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes
tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po
1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení
odvodu, jímž částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie.
Důvody pro jeho zavedení jsou tedy racionální a ústavně souladné (viz body 74 až 76 nálezu).
K tomu lze dodat, že cílem uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření
v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1. 2009 bylo právě obnovení rovnosti mezi
jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla
narušena prudkým propadem cen komponentů fotovoltaických elektráren, takže garantované
ceny za výkup elektřiny byly (vzhledem k poklesu nákladů) nepřiměřeně vysoké,
a to i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatele nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl této svobody (čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod; viz například nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08,
publikovaný pod č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž a nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti; přímo tedy
do svobody podnikání nezasahuje. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), stanovení
garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí
při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti
podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne
23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, publikovaný pod č. 167/2000 Sb.).
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu
z elektřiny ze slunečního záření je návratnost investice provozovatelům fotovoltaických
elektráren garantována. Nejvyšší správní soud dodává, že v případě investičních záměrů
vyznačujících se vysokými počátečními pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude
okamžitě po uvedení zařízení do provozu dosahován zisk v účetním slova smyslu. Investice
do výroby energie ze slunečního záření je investicí dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem
je postavena na tom, že do patnácti let od uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu
se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na její pořízení (při splnění stanovených
technických a ekonomických parametrů). V následujících letech, až do konce životnosti
elektrárny (vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, předpokládá životnost nové výrobny elektřiny ze slunečního
záření v délce dvaceti let), již naproti výnosům realizovaným provozem elektrárny budou stát jen
běžné náklady na provoz; tím výrazně stoupne zisk.
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 připustil, že zavedení odvodu může
mít v některých případech likvidační, respektive rdousící dopady na majetkovou podstatu
provozovatelů fotovoltaických elektráren (což ovšem v daném případě stěžovatel, jak výslovně
potvrzuje, nenamítá – viz dále). V konkrétních individuálně posuzovaných případech by dle
názoru Ústavního soudu aplikace zákona č. 402/2010 Sb. mohla být skutečně protiústavní; půjde
však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky („rdousící efekt“) či zasahoval
samotnou majetkovou podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak
dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich
patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu (viz bod 88 nálezu).
V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru stěžovatelův názor, podle něhož z nálezu
Ústavního soudu vyplývá, že srážka odvodu může vyvolat protiústavní stav, pokud „nedojde
ke splnění zákonné podmínky patnáctileté doby návratnosti investice nebo tehdy, pokud by okamžité účinky
označených ustanovení zasahovaly majetkovou podstatu výrobce likvidačně nebo rdousícím efektem“ (viz str. 10
kasační stížnosti). Tento názor vychází z nepřesné interpretace závěrů Ústavního soudu. Ústavní
soud totiž v bodu 88 cit. nálezu konstatoval, že v některých individuálních případech by mohla
mít srážka odvodu z ústavního hlediska nepřípustný dopad, a to pokud „dolehne některé
z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou
majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny“. V této souvislosti Ústavní soud
dále konstatoval, že jako hodnotící kriteria takových účinků je třeba použít též „dodržení garancí
ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité
(průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn“.
Jinými slovy, při posuzování otázky, zda by v konkrétním individuálním případě mohl odvod
působit na provozovatele fotovoltaické elektrárny likvidačním účinkem anebo by mohla být
zasažena jeho majetková podstata, je třeba vážit dlouhodobé, ale i krátkodobé účinky odvodu.
Z uvedeného však nelze dovodit, že by již případné nedosažení patnáctileté doby návratnosti
investice do fotovoltaické elektrárny v individuálním případě představovalo bez dalšího zásah
do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Za protiústavní lze tedy v intencích nálezu Ústavního soudu považovat stav, kdy
by zavedení odvodu mělo likvidační účinky na činnost výrobce anebo by jím byla zasažena jeho
majetková podstata. V daném případě ovšem stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem
ani v kasační stížnosti nic takového netvrdil. Namítal pouze, a to již v žalobě proti odvolacímu
rozhodnutí, že se zavedení odvodu projeví na jeho straně nedodržením záruky patnáctileté doby
návratnosti investice. Protiústavní dopady srážek odvodů, tak jak je ve svém nálezu popsal
Ústavní soud, stěžovatel v žalobě nenamítal, neboť svoji žalobní argumentaci týkající
se individuálních dopadů odvodů soustředil na nedodržení patnáctileté doby návratnosti
investice. Neuvedl navíc žádné konkrétní skutečnosti a nepředložil krajskému soudu jakékoliv
důkazy, které by protiústavní dopady aplikace §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů dosvědčovaly. Stěžovatelova žalobní argumentace se tak míjí se závěry
Ústavního soudu, neboť sám stěžovatel v daném případě v průběhu řízení před krajským soudem
vůbec nenamítal existenci likvidačního účinku odvodu ani dotčení jeho majetkové podstaty.
Z tohoto důvodu nelze přisvědčit ani jeho argumentaci týkající se protiústavních dopadů srážek
odvodu podle §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že ustanovení §6 odst. 1 písm. b) body 1. a 2.
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahují přímé záruky toho, že v každém
individuálním případě dojde k dosažení patnáctileté návratnosti investice a dosažení konkrétní
výše výnosů či dokonce „čistého“ zisku v každém hospodářském období po dobu patnácti let.
Účelem těchto ustanovení je určení kriterií pro stanovení výše výkupních cen za elektřinu
z obnovitelných zdrojů, jakož i zelených bonusů pro všechna zařízení uvedená do provozu
po dni účinnosti zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Uvedená ustanovení pouze
konkretizují kriteria a určují meze, v nichž se může Energetický regulační úřad pohybovat
při stanovení výše výkupních cen a zelených bonusů. Jinými slovy, citovaná ustanovení obsahují
pouze obecné požadavky, které musí Energetický regulační úřad respektovat při stanovení výše
výkupních cen pro zařízení uvedená do provozu v určitém kalendářním roce. Prvním z těchto
požadavků je dosažení patnáctileté doby návratnosti investic. Zde je ovšem důležité zdůraznit,
že toto kriterium vychází primárně z podmínky „splnění technických a ekonomických
parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního
obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním
předpisem“. Při stanovení výše výkupních cen tedy musí být zaručeno, že při splnění (běžných)
technických a ekonomických parametrů týkajících se výstavby a provozu zařízení může být
dosaženo patnáctileté návratnosti investice. To však neznamená, že tomu tak bude v každém
individuálním případě, neboť návratnost investice mohou ovlivnit i jiné aspekty, než jen výše
výkupních cen (např. způsob financování, zvolená technologie, umístění zařízení, atp.). Ani druhý
požadavek týkající se zachování výše výnosů nezaručuje žádnému konkrétnímu výrobci dosažení
určité přesně stanovené výše výnosů či dokonce „čistého“ zisku z provozování zařízení
vyrábějícího elektřinu z obnovitelných zdrojů po dobu 15 let. Podstatou tohoto požadavku totiž
je zachování „výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami
po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových
výrobců“. Při stanovení výše výkupních cen tedy má být zachována po dobu patnácti let výše
výnosů za jednotku elektřiny i při zohlednění růstu či poklesu cen průmyslových výrobců, tak aby
meziročně nedošlo k reálnému poklesu výkupních cen za jednotku elektřiny. Garance zachování
výše výnosů za jednotku elektřiny ovšem neznamená neměnnost celkových výnosů dosažených
konkrétním provozovatelem, a tím spíše nezaručuje dosažení zisku v každém hospodářském
období.
Nelze tak přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že došlo k zásahu do jeho práva pokojně
užívat majetek podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Jak uvedl Ústavní soud v již citovaném nálezu, „[p]odle ustálené judikatury
Evropského soudu pro lidská práva je přitom pojem „majetek“ obsažený v tomto ustanovení třeba vykládat tak,
že má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci
vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 22. června 2004 ve věci stížnosti č. 31443/96 - Broniowski proti Polsku,
bod 129). Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž
základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ dosáhnout určitého užívání
vlastnického práva. Ústavní soud k tomuto principu v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
uvedl, že „z ní zřetelně vystupuje pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již
individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy“ (nález ze dne
8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443, 154/2006 Sb., též nález sp. zn.
Pl. ÚS 2/02). K porušení čl. 1 Dodatkového protokolu může přitom dojít i ze strany zákonodárce, pokud by
změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání
(srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02).“ (Viz bod 54 nálezu).
Ústavní soud na tuto judikaturu ESLP odkázal v rámci svého výkladu týkajícího
se důsledků nepravé retroaktivity §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Již se ovšem dále nezabýval otázkou možného porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu
v důsledku srážek odvodu. I tak je ovšem zřejmé, že citované ustanovení Dodatkového
protokolu porušeno nebylo. Pojem majetek uvedený v první části čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu má autonomní povahu, mohou jej tak naplňovat nejen předměty vlastnického práva,
ale i jiná majetková práva a aktiva. Ochrana poskytovaná článkem 1 Dodatkového protokolu
„se za jistých okolností může vztahovat i na „legitimní očekávání“, jehož předmětem je nabytí majetkové hodnoty.
V případě, že majetkový zájem má charakter pohledávky, lze předpokládat, že dotyčná osoba má „legitimní
zájem“, jestliže má tento zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například je-li potvrzen ustálenou
judikaturou soudů. O existenci „legitimního očekávání“ však nelze hovořit, panují-li rozpory o tom, jak má být
vnitrostátní právo vykládáno a uplatňováno, a jestliže vnitrostátní soudy definitivně odmítly argumenty předložené
v tomto ohledu stěžovatelem“ (viz rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Glaser proti ČR, č. 55179/00,
bod 52). Jak však již bylo uvedeno, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahuje
ustanovení, z nichž by konkrétním provozovatelům vyplývalo právo na vyplacení výkupních cen
v určité výši. Ustanovení §6 odst. 1 písm. b) body 1. a 2. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů zajišťují pouze to, že výkupní cena bude stanovena tak, aby za obvyklých
okolností byla dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice a po dobu 15 let byla zachována
výše výnosů za jednotku elektřiny. Tato ustanovení však nedávají vzniknout jakýmkoliv nárokům
na zaplacení konkrétní výše výkupních cen či dosažení určité výše příjmu či zisku. Nelze proto
přiznat provozovatelům zařízení vyrábějících elektřinu z obnovitelných zdrojů vznik legitimního
očekávání na jejich dosažení.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky týkající se nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem
v předcházejícím řízení nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. V prvé řadě nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal
s námitkou týkající se porušení záruky pravidelného zvyšování výkupních cen podle §2 odst. 8
vyhlášky č. 140/2009 Sb. Krajský soud se v daném případě, byť výslovně neodkázal na citované
ustanovení vyhlášky č. 140/2009 Sb., zabýval otázkou záruky udržení výkupních cen, přičemž
odkázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož právní úprava obsažená v zákoně o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů do budoucna nevylučuje nově stanovenou daňovou regulaci,
neboť požadavek na neměnnost právní úpravy v ní nemá žádnou oporu. Jak již bylo shora
uvedeno, Ústavní soud posuzoval ziskovost provozování FVE po zavedení odvodu. Dospěl
k závěru, že faktické snížení výkupních cen prostřednictvím zavedení odvodu není v rozporu
s ústavně zaručenými právy provozovatelů fotovoltaických elektráren. Za situace, kdy
je odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, stěžovateli
nepochybně dobře známé (ve svých podáních na něj ostatně sám odkazuje), lze postup krajského
soudu, který stěžovatele na jeho závěry odkázal, akceptovat. To platí i přesto, že se zmiňovaný
nález samostatně nezabýval otázkou výkupních cen podle jmenované vyhlášky, ale celkově
otázkou ziskovosti předmětného podnikání, neboť k rozporovanému snížení ziskovosti nedošlo
v důsledku snížení těchto cen, ale jejich zatížením nově zavedenou fiskální povinností. Ústavní
soud se touto otázkou zabýval komplexně, tedy i se zřetelem na způsob nastavení výkupních cen.
Krajskému soudu, jenž v souvislosti s touto námitkou odkázal na závěry vyslovené Ústavním
soudem, tak nelze vytýkat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s jeho návrhy na provedení
dokazování účetnictvím a analýzou návratnosti vynaložené investice, lze mu zčásti přisvědčit
v tom, že krajský soud se skutečně v odůvodnění napadeného rozsudku těmito důkazními návrhy
výslovně nezabýval. Nicméně z obsahu spisu krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel v žalobě
důkazy, které měly prokázat existenci Ústavním soudem předpokládaných neakceptovatelných
dopadů na jeho podnikání, pouze označil (viz str. 7 žaloby), k žalobě je však nepřipojil (viz str. 1
žaloby) a ani později v průběhu řízení před krajským soudem tyto důkazy nepředložil. Zástupci
stěžovatele byla prokazatelně doručena výzva ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání (viz str. 30 spisu krajského soudu); na tuto výzvu stěžovatel nereagoval
a krajskému soudu proto nic nebránilo rozhodnout ve věci bez jednání, pouze na základě
předloženého daňového spisu, neboť takový postup byl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. Řízení
před soudy ve správní soudnictví je ovládáno zásadou projednací, není proto úlohou soudů
obstarávat za nečinné účastníky řízení listinné důkazy, jež sami označili a jejichž předložení
je plně v jejich dispozici. Důkazní břemeno k prokázání uplatněných skutkových tvrzení spočívá
na účastníkovi řízení, jde tedy plně k jeho tíži, pokud označené důkazy soudu nepředloží.
Navíc stěžovatel v daném případě ani blíže nepopsal svou hospodářskou situaci, neuvedl,
jaké náklady vynaložil na pořízení FVE, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké další náklady
doposud vynaložil, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné jeho
závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Pouhý odkaz na vlastní účetnictví či analýzu návratnosti
investice (která, jak vyplynulo z kasační stížnosti, má být k dispozici až v roce 2014) podle názoru
zdejšího soudu k unesení břemene tvrzení ani břemene důkazního postačovat nemůže. Nelze
přehlédnout, že od doby vydání předmětného nálezu do vydání napadeného rozsudku krajského
soudu uplynulo více než půl roku, což je dle mínění zdejšího soudu doba dostatečná pro to, aby
stěžovatel předložil alespoň část účetních dokladů, na něž se odvolával, a zpracoval finanční
analýzu, jejíž součástí by byl alespoň odhad budoucích peněžních toků. Otázkou působení
odvodu na finanční situaci stěžovatele se proto nelze zabývat detailněji, neboť stěžovatel
nevznesl konkrétní tvrzení, a z téhož důvodu nelze krajskému soudu vytýkat, že k takto obecně
formulovaným námitkám nepřihlédl, resp. že je shledal nedostačujícími a že se nezabýval ani
důkazy, které stěžovatel sice navrhl, ale nepředložil. Přezkum důvodnosti takto formulované
námitky tak nutně zůstává jen ve zcela obecné rovině, neboť čím je žalobní bod či kasační
námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikované pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Za tohoto stavu je zřejmé,
že skutečnost že se krajský soud nevyjádřil k označeným, ale nepředloženým důkazům, nemohla
mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku. I tuto námitku tedy shledal Nejvyšší správní
soud nedůvodnou.
Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani související námitce, kterou stěžovatel napadá
názor krajského soudu o tom, že tvrzené nedosažení patnáctileté lhůty návratnosti investice bylo
v době vydání napadeného rozhodnutí původního žalovaného pouhou spekulací. Jak již bylo
uvedeno, stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem ani v předcházejícím daňovém řízení
žádné důkazy k prokázání svého tvrzení nepředložil. V tomto ohledu tedy nelze než souhlasit
s krajským soudem, že takové tvrzení je pouhou spekulací. Nejedná se přitom o skutkový závěr
krajského soudu, jenž vyžaduje odborné hodnocení důkazů, jak se mylně domnívá stěžovatel,
nýbrž pouze o procesní následek jeho vlastní nečinnosti při předkládání jím navržených důkazů.
Ohledně námitky, podle které postup krajského soudu při posouzení individuálních
dopadů odvodu na stěžovatele představuje odepření spravedlnosti a porušení stěžovatelova práva
na spravedlivý proces, odkazuje Nejvyšší správní soud znovu na závěry vyslovené Ústavním
soudem. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud připustil, že v individuálních případech může srážení
odvodů z elektřiny vyrobené ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů zasáhnout do ústavně zaručených práv provozovatele FVE, pokud by
zavedení odvodu mělo likvidační účinky na činnost provozovatele anebo by jím byla zasažena
jeho majetková podstata. V daném případě ovšem stěžovatel v průběhu řízení před krajským
soudem ani v předchozím daňovém řízení nic takového netvrdil. Svoji argumentaci omezil pouze
na obecné tvrzení, že nebude dosažena patnáctiletá doba návratnosti jím vynaložené investice.
Neuvedl přitom ani žádné konkrétní údaje o své hospodářské situaci a navíc toto tvrzení nijak
neprokázal. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti nebyl schopen alespoň s určitou mírou
detailnosti vypovědět, do jaké hospodářské situace ho zavedení odvodu uvrhlo. Nejvyšší správní
soud, stejně jako soud krajský, tak může jen velmi obtížně posoudit relevanci důkazů, které
stěžovatel snad zamýšlel krajskému soudu předložit, případně si vytvořit úsudek o důkazech,
které by k prokázání tvrzení stěžovatele případně předloženy být ještě mohly.
Podle závěrů vyslovených Ústavním soudem je na provozovatelích fotovoltaických
elektráren, aby prokázali protiústavní dopady aplikace §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, což může v některých případech vyžadovat předložení ekonomické analýzy
a kvalifikované předpovědi budoucí hospodářské situace provozovatele. Za stávajícího stavu, kdy
stěžovatel žádné z navrhovaných důkazů nepředložil, nelze hodnotit, zda by pomocí navržených
důkazů byl s to unést důkazní břemeno ve vztahu ke svému dosud obecnému tvrzení, že nebude
dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice. V daném případě obstojí závěr krajského soudu,
podle něhož jsou tvrzení stěžovatele pouhou spekulací. Postup krajského soudu tak podle
Nejvyššího správního soudu nepředstavuje ani zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý
proces a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů lze tedy akceptovat závěry krajského soudu ohledně tvrzených
protiústavních účinků aplikace §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
na stěžovatelovu konkrétní situaci. Shora uvedené námitky týkající se tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozsudku a tvrzené vady řízení před krajským soudem shledal tedy Nejvyšší
správní soud nedůvodnými.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně ani důvod pro přerušení řízení o kasační
stížnosti, jak navrhoval stěžovatel. V této souvislosti je třeba v prvé řadě uvést, že §48 s. ř. s.
neumožňuje soudům ve správním soudnictví přerušit řízení za účelem obstarání důkazu,
jenž v době řízení neexistuje (v daném případě finanční analýzy týkající se stěžovatelova
hospodářského stavu v období let 2011 až 2013). Navíc stěžovatel dosud, jak již bylo řečeno,
ani v řízení před krajským soudem ani v řízení před Nejvyšším správním soudem žádný
z navrhovaných důkazů nepředložil, ačkoli neměl dostatečný důvod směřovat veškeré dokazování
až do roku 2014. Stěžovateli nic nebránilo, aby svou důkazní povinnost splnil alespoň zčásti
již v řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec
běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu