ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.59.2011:91
sp. zn. 5 Afs 59/2011 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: L. V., zastoupený Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem Ostrovní 30, Praha 1,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011,
č. j. 8 Ca 40/2009 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 1. 2009, zn. 2008/1769/30, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen „celní ředitelství“) ze dne
17. 3. 2008, č. j. 483-2/08-060100-21, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení
v případě devíti pravomocných rozhodnutí (dodatečných platebních výměrů) Celního úřadu
Chrudim (dále jen „celní úřad“) a s nimi souvisejících rozhodnutí celního ředitelství.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 8 Ca 40/2009 - 67, zamítl.
Relevantní části správního spisu shrnul městský soud tak, že žádostí o obnovu řízení dle
§54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě
daní“) ze dne 28. 12. 2007 požádal žalobce celní ředitelství o obnovení celních řízení
zakončených devíti rozhodnutími (dodatečnými platebními výměry) celního úřadu
a na ně navazujícími rozhodnutími celního ředitelství. V žádosti žalobce mj. uvedl, že o nové
skutečnosti, že celní úřad při odběru vzorků zboží dováženého ze Slovenské republiky
(deklarovaného jako sirup s citrónovou příchutí) a jejich zabezpečení před nedovolenou
manipulací nepostupoval v souladu s platnými vnitřními předpisy celní správy, se dozvěděl dne
4. 7. 2007 a o skutečnosti, že předmětné dovezené zboží bylo na Slovensku vyrobeno jako
zušlechtěný výrobek v režimu aktivního zušlechťovacího styku, se dozvěděl v srpnu roku 2007.
O skutečnosti, že u zboží, které bylo možno dovážet beze cla, nebyly splněny zákonné podmínky
pro použití preferenčního sazebního opatření, se dozvěděl dne 17. 9. 2007.
Rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 17. 3. 2008,
zn. 483-2/08-060100-21, byla uvedená žádost žalobce zamítnuta. Celní ředitelství, stejně jako
celní úřad, totiž dospělo k závěru, že nové skutečnosti, které by opravňovaly povolení
požadované obnovy řízení, nenastaly.
Městský soud v rozsudku konstatoval, že dle §54 odst. 1 písm. a) zákon a o správě daní
se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo
z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez
zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný
vliv na výrok rozhodnutí. Právě o takové tvrzené nové skutečnosti žalobce opřel svou žádost
o povolení obnovy celních řízení zakončených devíti rozhodnutími v podobě dodatečných
platebních výměrů celního úřadu ze dne 3. a 4. 9. 2003 a na ně navazujícími rozhodnutími celního
ředitelství o odvolání ze dne 18. 6. 2004.
Za novou skutečnost dle městského soudu žalobce považoval, že se při jednání na celním
ředitelství, týkajícím se jiné věci (ale stejného zboží), dozvěděl o existenci vnitřního předpisu celní
správy SPČ 1/2000 (Pracovní postup při manipulaci se vzorky zboží k zajištění jeho totožnosti,
určení sazebního zařazení a ke zjištění jeho vlastností). S ním přitom nebyl v dřívějších věcech
seznámen. K této námitce městský soud uvedl, že z evidenčních listů vzorků, obsažených
ve správním spise, nepochybně vyplývá, že tyto žalobce opatřil svým razítkem a podpisem, čímž
potvrdil správnost tam uvedených údajů, souhlasil se způsobem odběru vzorku a současně také
souhlasil, že odebraný vzorek je totožný s kontrolovaným zbožím. V evidenčních listech vzorků
pak byla v bodě 7 obsažena zmínka o daném vnitřním předpisu v podobě formulace „Odchylky
od SPČ 1/2000“ s odkazem, že odchylky je nutné uvést v příslušné položce. Předmětný vnitřní
předpis byl uveden i v pokynech pro vyplnění. Dle městského soudu tak musel žalobce o daném
předpisu vědět a vlastním podpisem to i stvrdil. Proto městský soud danou skutečnost za novou
nepovažoval, stejně jako námitku týkající se nesouladnosti postupu při zapečetění (zaplombování)
předmětných vzorků s předpisem SPČ 1/2000, neboť již v protokolu o podaném vysvětlení
ze dne 29. 7. 2003 žalobce uváděl, že jeho zaměstnanec byl přítomen u odběru, ale již nikoli
u samotného procesu zaplombování, evidence a ztotožnění vzorku. Jelikož o této skutečnosti
věděl, měl ji namítat již v původních řízeních, resp. následném soudním řízení.
Ohledně námitky týkající se Smlouvy o vytvoření celní unie mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou, uveřejněné pod č. 237/1993 Sb., odkázal městský soud na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 2 Afs 124/2008 - 127. Uvedl, že ani
existence právního předpisu, publikovaného v roce 2001, nemůže být považována za novou
skutečnost a odůvodnit povolení obnovy řízení ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě
daní.
Městský soud uzavřel, že žádná z žalobních námitek nebyla důvodná a nezakládala důvod
pro obnovu řízení. Celní orgány se přitom žádostí žalobce řádně zabývaly, svá rozhodnutí řádně
odůvodnily a nejednaly v rozporu se zákonem, pokud tuto žádost zamítly.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností, kterou
opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Za klíčovou stěžovatel označil otázku, zda ve své žádosti o obnovu řízení předložil nové
skutečnosti dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní. Podstatný pro rozhodnutí o této věci
je dle něj rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 – 251,
publikovaný pod č. 1383/2007 Sb. NSS. Dle tohoto rozsudku je možné soudně přezkoumat
správnost postupu celních orgánů i z hlediska souladnosti s vnitřním předpisem vydaným
Generálním ředitelem Generálního ředitelství cel, konkrétně SPČ 1/2000. Takový vnitřní předpis
může založit správní praxi, od které je možné se odchýlit jen za stanovených podmínek.
Stěžovatel se přitom o existenci vnitřního předpisu SPČ 1/2000 dozvěděl až v roce 2007.
V původní věci s ním nebyl seznámen a ani mu nebyl znám. To také proto, jak přiznal i žalovaný,
že daný vnitřní předpis nebyl veřejně publikován. Nebyl publikován přesto, že je dle judikatury
Nejvyššího správního soudu v rámci celního řízení fakticky závazný. Z důvodu této závaznosti
(jak pro stěžovatele, tak pro pracovníky celních úřadů), je zcela nezbytné, aby s ním byl dovozce
seznámen dříve, než je proveden odběr vzorků, a to zejména proto, aby mohl uplatnit svá práva
přiznaná mu tímto vnitřním předpisem. Jinak se jedná o akt libovůle správního úřadu, neboť tím,
že vnitřní předpis nezveřejní, může různým subjektům (dovozcům) přiznávat různá práva
a oprávnění.
Stěžovatel též nesouhlasí s argumentací městského soudu o tom, že o vnitřním předpisu
SPČ 1/2000 musel vědět, když příslušný údaj v evidenčním listu vzorku stvrdil svým podpisem.
Z pouhého uvedení zkratky daného předpisu nelze vyvodit, že je tím prokázána znalost tohoto
předpisu. Na evidenčním listu není uvedeno, že by stěžovatel svým podpisem potvrdil,
že se seznámil se zněním vnitřního předpisu SPČ 1/2000, ale je zde pouze bez dalších souvislostí
zmíněna příslušná zkratka. Z takového uvedení zkratky, která je osobě mimo okruh zaměstnanců
celního úřadu zcela nesrozumitelná, nelze nic vyvodit.
Stěžovatel dodal, že celní úřad nepostupoval při odběru a manipulaci se vzorky v souladu
s vnitřním předpisem SPČ 1/2000 a o jeho existenci se stěžovatel dozvěděl až později. Právě
existence SPČ 1/2000 je novou skutečností nezbytnou pro povolení obnovy řízení. Kdyby totiž
byl stěžovatel se svými právy vyplývajícími z tohoto předpisu seznámen, zabezpečil by odebrané
vzorky svou pečetí. Nedošlo by tak k situaci, že Slovenskou republiku opustí zapečetěná cisterna,
v níž je, dle analýzy slovenských celních orgánů, aromatizovaný sirup a při následné kontrole
je českými celními orgány rozporována přítomnost aromatu v sirupu.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti se závěry městského soudu ztotožnil
a doplnil, že stěžovatelovo tvrzení o neznalosti vnitřního předpisu SPČ 1/2000 je účelové.
Na evidenčním listu vzorku, který stěžovatel podepsal, je odkaz na SPČ 1/2000 uveden
jednoznačně a na více místech. Při neznalosti dané zkratky mohl stěžovatel celní orgán požádat
o vysvětlení a zpřístupnění tohoto předpisu. To ale neučinil a podpis něčeho, čemu nerozuměl,
jde k jeho tíži. I s ohledem na zásadu „právo přeje bdělým“ se nemůže jednat o novou skutečnost
odůvodňující povolení obnovy řízení. Celní orgány existenci vnitřního předpisu netajily, naopak
na ni upozornily a stěžovatele o právech z toho předpisu vyplývajících poučily.
Žalovaný dodal, že celní orgány při odběru vzorku postupovaly přesně podle
předmětného vnitřního předpisu a neporušily ho. Jeho výkladem a správností postupu celních
orgánů se v obdobném případě (řízení bylo vedeno s jiným subjektem) Nejvyšší správní soud
zabýval již v rozsudku ze dne 15. 5. 2009, č. j. 2 Afs 124/2008 – 127. Pokud tedy byl postup
celních orgánů správný, nemůže být ani případná neznalost vnitřního předpisu novou skutečností
mající podstatný vliv na rozhodnutí v dané věci. Celní orgány navíc nejsou povinny stěžovatele
seznamovat s existencí všech vnitřních předpisů vztahujících se k jejich činnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Klíčovou otázkou v nyní posuzované věci je, zda stěžovatel ve své žádosti o obnovu
řízení předložil nové skutečnosti ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, které měly
vést k rozhodnutí o povolení obnovy celního řízení, resp. zda městský soud ve svém rozsudku
tyto tvrzené nové skutečnosti ve světle rozhodnutí celních orgánů správně zhodnotil. Dle §54
odst. 1 písm. a) zákona o správě daní přitom musí být pro povolení či nařízení obnovy řízení
kumulativně splněny mj. tyto tři podmínky: a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které
b) nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení
a c) mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Obecně lze souhlasit s názorem stěžovatele, že správní soudy mohou přezkoumat postup
celních orgánů i z hlediska jeho souladnosti s vnitřním předpisem. K tomu, dokonce ve vztahu
k vnitřnímu předpisu SPČ 1/2000, uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2007,
č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, publikovaném pod č. 1383/2007 Sb. NSS, na který se stěžovatel
odvolává, že „ [n]ení v rozporu se zákonem, pokud za situace, kdy obecně závazný právní předpis výslovně
neupravuje postup správních orgánů, k němuž jsou tyto zmocněny na základě zákona (…), správní soud
přezkoumá postup celních orgánů i z hlediska jeho souladnosti s vnitřním předpisem (…), který není jinak obecně
právně závazný. Podmínkou ovšem je, že tento interní předpis upravuje postup, který jinak není regulován obecně
závazným pravidlem chování a založil správní praxi při manipulaci se vzorky zboží, která je nepochybně
a všeobecně dodržována. Správní orgán se pak od této správní praxe nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť
takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nepřípustná“.
K otázce závaznosti ustálené správní praxe pro správní orgán pak lze odkázat také např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57, publikovaný
pod č. 605/2005 Sb. NSS; ve vztahu k možnosti odchýlení se od takové správní praxe, resp. k její
změně je možné poukázat např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, publikované pod č. 1915/2009 Sb. NSS.
Je však třeba zdůraznit, že předmětem řízení v nyní posuzované věci není správnost
postupu celních orgánů v původních celních řízeních ani zákonnost v těchto řízeních vydaných
rozhodnutí. Tyto otázky již správní soudy na základě žalobních a posléze kasačních námitek
stěžovatele pravomocně přezkoumaly, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. 1. 2005, č. j. 31 Ca 191/2004 – 29, byly žaloby stěžovatele proti původním
rozhodnutím celních orgánů zamítnuty a kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku
krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 8 Afs 68/2005 - 80. Předmětem řízení v nyní posuzované věci je tedy pouze to, zda byly
splněny podmínky pro povolení obnovy řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2008, č. j. 1 Afs 59/2008 – 58, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se přitom
domnívá, že tyto podmínky splněny nebyly, neboť stěžovatel skutečnosti požadované
ustanovením §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní nepředložil.
Ve věci je eventuálně možné, s výhradami vyplývajícími z níže uvedených závěrů,
uvažovat o tom, že ve věci vyšly najevo skutečnosti subjektivně nové pro stěžovatele (zejm.
povědomí o existenci vnitřního předpisu SPČ 1/2000); není však dle názoru Nejvyššího
správního soudu možné se domnívat, že by byla splněna výše popsaná podmínka b), tedy
že by tato skutečnost nemohla být bez zavinění stěžovatele uplatněna již dříve v řízení. Zdejší
soud je totiž téhož názoru jako městský soud, že stěžovatel o existenci daného vnitřního předpisu
minimálně mohl či měl vědět s ohledem na to, že zmínky o něm, byť formou zkratky, jsou
ve formulářích evidenčních listů vzorků jasně uvedeny. Nejvyšší správní soud se přitom
přesvědčil, že příslušné evidenční listy vzorků jsou stěžovatelem podepsány a opatřeny jeho
razítkem. Stěžovatel tak potvrdil správnost uvedených údajů, souhlasil se způsobem odběru
vzorku a též souhlasil, že odebraný vzorek je totožný s kontrolovaným zbožím. Vnitřní předpis
SPČ je ve formulářích evidenčních listů vzorků zmíněn na více místech: v položce 7 je uvedeno
„odchylky od SPČ 1/2000“ s poznámkou, že tyto odchylky je nutné uvést v položce 18
formuláře; vnitřní předpis SPČ 1/2000 je zmíněn též v bodě 7 pokynů pro vyplnění.
V souvislosti s uvedeným je třeba, a to i ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele (že měl
být o existenci vnitřního předpisu poučen, že tento předpis měl být zveřejněn apod.), plně
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 2 Afs 124/2008 – 127,
www.nssoud.cz (tento rozsudek se sice týkal jiného subjektu, je však možné poznamenat,
že v obdobné věci, přičemž stěžovatel byl v době příslušného celního a navazujícího soudního
řízení jednatelem, resp. společníkem tohoto subjektu). Nejvyšší správní soud zde mj. uvedl:
„Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani se stěžovatelovou námitkou, že měl být před odběrem vzorku
seznámen s celým vnitřním předpisem SPČ 1/2000. Zcela ve shodě s krajským soudem má totiž za to, že celní
orgány nemají povinnost deklaranta ex offo seznamovat s celým obsahem vnitřního předpisu, nýbrž že postačí, je-li
deklarant poučen v rozsahu nezbytném pro zachování všech jeho práv; v daném případě tak, aby mohlo dojít
k řádnému odebrání vzorku. Stěžovatel měl být tedy poučen v souladu s bodem 19 evidenčního listu vzorku
(deklarant musí být poučen, že svým podpisem stvrzuje správnost údajů uvedených v tomto formuláři, že souhlasí
se způsobem odběru vzorku a že je odebraný vzorek totožný s kontrolovaným zbožím). V tomto rozsahu je třeba
deklaranta poučit. V daném případě byl evidenční list o odběru vzorku ze dne 16. 4. 2004 řádně podepsán
deklarantem (stěžovatelem), aniž by v něm byl vyznačen jakýkoli deklarantův nesouhlas ani zde nebylo zmíněno,
že by nebyl poučen o skutečnostech potřebných k vyplnění evidenčního listu. Nejvyšší správní soud tak má za to,
že v potřebných intencích byl stěžovatel celními úřady poučen.
Stěžovatel také uvádí, že součástí evidenčního listu vzorku ze dne 16. 4. 2004 je i bod 7 s názvem
„Vzorek“ a rubrika „odchylky od SPČ 1/2000“, která zůstala nevyplněna. Z toho dovozuje, že celní úřad
nevyplněním odchylek prohlašuje, že postupoval v souladu s tímto SPČ. Pokud je pak po deklarantovi požadován
podpis evidenčního listu, měl by být seznámen s obsahem tohoto SPČ. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem
v tomto ohledu nesouhlasí. Podle bodu 19 evidenčního listu sice deklarant svým podpisem stvrzuje správnost údajů
uvedených v tomto formuláři, nelze však přijmout stěžovatelův závěr, že se jedná opravdu o veškeré údaje zde
obsažené. Takový závěr by na deklaranty totiž kladl nepřiměřené požadavky a zcela neúměrně by prodlužoval
dobu nutnou pro odběr vzorku. Každý deklarant by se totiž musel pečlivě seznámit s předmětným vnitřním
předpisem, případně dalšími předpisy a následně jednotlivé kroky celníků kontrolovat a s příslušnými předpisy
porovnávat. Nejvyšší správní soud má naopak za to, že stěžovatel svým podpisem nepotvrzuje správnost všech
údajů obsažených ve formuláři, ale pouze těch, které sám sdělil, případně těch, jejichž znalost po něm lze oprávněně
požadovat. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by stěžovatel stvrzoval také to, že celní úřad postupoval v souladu
s vnitřním předpisem SPČ 1/2000. Nejvyšší správní soud tedy považuje za zcela dostatečné, je-li deklarant
seznámen a poučen ve smyslu bodu 19 formuláře, tedy tak, aby mohlo dojít k řádnému odběru vzorků. Celní úřad
tedy nepochybil, pokud stěžovatele (deklaranta) ex offo s celým vnitřním předpisem neseznámil.
V případě, že by měl deklarant (stěžovatel) o postupu celních úřadů nějaké pochybnosti, jistě mohl celní
úřad požádat o možnost seznámit se s příslušným vnitřním předpisem, což by mu nepochybně bylo umožněno.
Ostatně, jak plyne ze spisu, stěžovateli byl obsah SPČ 1/2000 znám, jelikož nesoulad mezi postupem celního
úřadu a tímto předpisem namítal.“
Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, že zjištění existence
vnitřního předpisu SPČ 1/2000 stěžovatelem nelze považovat za objektivní novou skutečnost,
která navíc nemohla být bez jeho zavinění uplatněna již dříve v řízení. Z tohoto hlediska
a v souladu s principem procesní ekonomie již není nutné se podrobně zabývat třetí podmínkou
dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, tedy zda tvrzené skutečnosti „mohly mít podstatný vliv
na výrok rozhodnutí“. Ohledně postupu celních orgánů lze v tomto směru pouze opětovně odkázat
na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009,
č. j. 2 Afs 124/2008 - 127, www.nssoud.cz, zejména v části, v níž se vypořádával s obdobnou
kasační námitkou a dospěl k závěru, že z vnitřního předpisu SPČ 1/2000 „neplyne oprávnění
deklaranta zabezpečit si vzorek i svým prostředkem, jak dovozuje stěžovatel. (…) Stěžovateli tak nelze přisvědčit,
že by celní úřad pochybil, pokud mu neumožnil opatřit vzorek též svým zabezpečovacím prostředkem“.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud k věci doplňuje, že nedůvodnost žádosti
stěžovatele o obnovu řízení bylo případně možné nahlížet i z toho pohledu, že stěžovatelem
namítané skutečnosti (zjištění o existenci vnitřního předpisu, nedostatek poučení o jeho existenci
a tvrzený nesoulad postupu celních orgánů s tímto předpisem) nespadají pod důvody pro
povolení či nařízení obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, neboť nemíří
k otázkám skutkovým, ale právním. Přiměřeně lze v tomto směru zmínit odbornou literaturu
týkající se obnovy řízení dle §117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád [tato
úprava je v podstatě totožná s úpravou dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní]. Dle
ní „[n]ová skutečnost úzce souvisí s otázkou skutkovou. Za novou skutečnost nelze považovat skutečnost
související s otázkou právní, například změnu právního výkladu rozhodné právní normy“ (Lichnovský, O.,
Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 274); obdobně
pak Kaniová, L. in Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2011, s. 728: „Ustanovení daňového řádu týkající se obnovy řízení míří pouze na otázky skutkové, nikoli
právní. Slouží k nápravě nedostatků ve zjištěném skutkovém stavu, nikoli k nápravě chybného právního
hodnocení skutkového stavu. Za novou skutečnost tak nelze považovat jiný výklad právních předpisů, tj. odlišný
právní názor.“ Námitky stěžovatele se přitom úzce dotýkaly výkladu povinností celních orgánů
a jejich správní praxe při postupech dle §115 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
v relevantním znění; jednalo se tedy do značné míry o výklad zákona (a k němu se vztahujícího
vnitřního předpisu celní správy) v otázce právní úpravy kontroly zboží a odebírání vzorků zboží,
nikoli o nová zjištění výhradně skutkového charakteru.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu