ECLI:CZ:NSS:2013:5.ANS.6.2013:22
sp. zn. 5 Ans 6/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobce: RPIC-ViP s.r.o., se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, Výstavní 2224/8, 709 00,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 7,
o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013,
č. j. 62 A 13/2013 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo z důvodu zpětvzetí
žaloby zastaveno řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým
by předsedovi stěžovatele bylo uloženo vydat rozhodnutí o žalobcově rozkladu podaném proti
rozhodnutí stěžovatele ze dne 25. 10. 2012, č. j. ÚOHS-S 425/2012/VZ-19753/2012/514/ZČa,
a uložena povinnost stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti opírá důvodnost své kasační stížnosti o ustanovení §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), má za to, že napadené usnesení je stiženo nezákonností.
Stěžovatel napadá výrok I. a II. usnesení, přičemž jako důvod kasační stížnosti uvádí,
že krajský soud se nikterak nezabýval skutečnými důvody prodlení při vydání rozhodnutí
stěžovatelem. Krajský soud dle stěžovatele zcela formálně vyhodnotil průběh správního řízení,
tedy skutečnost, že dne 13. 11. 2012 byl podán rozklad, přičemž rozhodnutí o něm bylo
stěžovatelem vydáno až po podání žaloby v březnu 2013, tedy po uplynutí lhůty pro vydání
rozhodnutí, která činí dle ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) 60 dní, přičemž lhůta se počítá ode dne doručení
rozkladu stěžovateli. Krajský soud na základě výše uvedených skutečností shledal nečinnost
správního orgánu. Jakkoliv by se dalo s tímto postupem souhlasit, má stěžovatel za to,
že ve věcech nečinnosti, u zvlášť složitých případů, přičemž krajský soud uvedený případ
za složitý považuje, jak vyplývá z délky lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené dle ustanovení
§71 odst. 3 písm. a) správního řádu, které se uplatní pro zvlášť složité případy, je pouhé
formalistické konstatování prodlení, zcela nedostačující.
Stěžovatel má za to, že pakliže dle ustanovení §3 správního řádu má být přesně zjištěn
skutkový stav věci, pak zvláště u nalézacího správního orgánu není v některých případech zjištění
objektivní pravdy ve lhůtě 60 dnů reálně možné. Zákonem stanovená lhůta pro vydání
rozhodnutí, za předpokladu, že řízení nelze řádným způsobem přerušit, pak zcela jistě
neodpovídá realitě složitosti případu. Stěžovatel podotýká, že důvodem překročení lhůty dané
zákonem byla právě složitost případu, přičemž nalézacímu správnímu orgánu nebyla ze zákona
dána možnost řízení přerušit dle postupu podle ustanovení §66 správního řádu. Stěžovatel trvá
na tom, že krajský soud se nezabýval skutečnými důvody „nečinnosti“, přičemž je přesvědčen,
že v daném případě je tato skutečnost stěžejní, neboť se nejednalo o jím zaviněné překročení
lhůty pro vydání rozhodnutí, ale tato lhůta byla překročena právě z výše uvedeného důvodu.
V daném případě pak měla být žaloba zamítnuta, přičemž uložení nákladů řízení ve výši
18 456 Kč pro žalobce bylo určeno neoprávněně.
Nad výše uvedené stěžovatel podotýká, že Nejvyšší správní soud by měl v rámci
posouzení věci vzít v úvahu skutečnost, že podání žaloby, kterou se účastník správního řízení
domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ustanovení §79 a násl. s. ř. s. lze
považovat za jednoduchý úkon, který nevyžaduje právní zastoupení účastníka v soudním řízení.
Z tohoto důvodu by měl dle stěžovatele Nejvyšší správní soud přihlédnout k okolnosti, že právní
zastoupení žalobce nelze považovat za účelné.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení
krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se a priori zabýval otázkou přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel
sice výslovně uvádí, že napadá výrok I. i výrok II. usnesení krajského soudu, tedy jak výrok
o zastavení řízení, tak výrok o přiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Kasační námitky směřující
proti výroku I. předmětného usnesení však kasační stížnost neobsahuje. Stěžovatel tak
nezpochybňuje správnost výroku I. napadeného usnesení, kterým krajský soud z důvodu
zpětvzetí žaloby řízení o ní zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje skutečnost, že by byl v předmětné věci nečinný.
Právě na základě jeho nečinnosti krajský soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Fakticky tak
kasační stížnost brojí jen proti výroku II. napadeného usnesení o nákladech řízení. Z kasační
stížnosti je zjevné, že jedinou újmu, kterou v souvislosti s vydáním napadeného usnesení soudu
stěžovatel pociťuje, je újma způsobená přiznáním náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost směřuje pouze proti výroku II.
napadeného usnesení krajského soudu, tedy pouze proti výroku o nákladech řízení. Taková
kasační stížnost však není přípustná (ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.; k tomu viz usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publ. pod č. 2116/2010 Sb.
NSS).
Nejvyšší správní soud obiter dictum dodává, že právní úpravu obsaženou v ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. nepovažuje za protiústavní, což bylo potvrzeno i v rozhodovací praxi
Ústavního soudu. Například v usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, Ústavní soud
konstatoval, že „[k]asační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou jak důvody
kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány na nejzávažnější případy nezákonností. Mezi tyto případy nepatří
dle vůle zákonodárce (ani dle přesvědčení Ústavního soudu) okruh uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2
soudního řádu správního. […] Navíc vyloučení výroku o nákladech řízení z možnosti podat proti němu
mimořádný opravný prostředek (v tomto případě kasační stížnost), není v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž
dovolání upravené občanským soudním řádem nelze podávat proti výroku o nákladech řízení.“
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl na základě ustanovení §46 odst. 1
písm. d) ve spojení s ustanovením §104 odst. 2 a ustanovením §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Byl -li návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků
nárok na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu